Zpověď neposlušné subiny - Jana (soutěž 2017)

01.02.2017 23:20

- povídka je dle skutečné události -

Delší dobu jsem porušovala pravidla svého Pána, až přetekl jeho pohár trělivosti a ve čtvrtek jsem obdržela tuto zprávu: "Do večera si napiš žádost o trest". Svou žádost jsem kvečeru odeslala:

 

 "Dobrý večer můj Pane. Klečím u Vašich nohou se sklopeným zrakem a jsem tu, abych Vás požádala o vyměření trestu za svá tři provinění a zároveň za neposlušnost. První provinění - za nedodržení pravidla být stále oholena, druhé  provinění - za projevení slabosti v nepravý okamžik a třetí prohřešek - hraní si sama se sebou bez Vašeho dovolení.

Prosím o trest, který si budu dlouho pamatovat, a který mě učiní opět o něco silnější než jsem teď, třeba i přes slzy bolesti. Vyměření, způsob trestu a zacházení se mnou je zcela ve Vašich rukou můj Pane. Děkuji Vám za Vaši laskavost a za Váš čas, který mi budete věnovat. Vaše neposlušná čubka."

 

Měla jsem na sebe vztek, že jsem se nechala zdeptat svým kolegou v práci, až mi tekly slzy před kolegy (projevení slabosti), a zároveň jsem dostala chuť a odvahu postavit se svému strachu z bolesti.

 

Chvilička zaváhání, kliknutí myší a zpráva je odeslána.

Vzápětí přišla odpověď od Pána: "Trest se dovíš v neděli, až přijedeš a počítej s tím, že to bude bolet."

Těch pár dní dní uteklo jak voda. Ještě v sobotu dopoledne mi dal možnost couvnout.

 

Je neděle půl deváté a ze spánku mě vytrhává budík, rozespalá se nasnídám a pak osprchuji. Ještě prohodíme s pánem pár vět přes fb. Je půl desáté, čas vyrazit na autobus.

Když jsem čekala trest od Pána pokaždé jsem měla strach, dnes, se nebojím, což je zvláštní. Je konec května, sluníčko svítí, zdá se, že odpoledne bude dusno. Na zastávce jsem o trochu dříve, sedám si na lavičku a vytahuji knížku. Autobus přijíždí, nastupuji, knížku schovávám do kabelky a přemýšlím, co mě asi čeká.

Po dvaceti minutách jsem na místě, jdu známou cestou, po chvilce vidím otevřené okno u Pána, zahlédl mě a zas v okně zmizel. Intuice mi napovídá, že je něco jinak než obvykle. Vchodové dveře jsou otevřené, vyjdu do třetího patra a stojím před dveřmi jeho bytu. Zazvoním a čekám. Rázně otevírá dveře a můj pozdrav opětuje odseknutým ahoj. Jeho oči a výraz ve tváři nevěstí nic dobrého.

Nabídka čaje nebo kávy nepřichází, potichu a zaraženě vstupuji do pokoje a svlékám se. Z nachystaných věcí beru do levé ruky široký, černý obojek se třemi masivními kroužky a nejistě jdu k němu, v ruce drží jezdecký bičík. Dívá se na mě chladnýma očima. "Ty nevíš, jak se Pánovi podává obojek"? "Ne pane, odpovídám nejistým a tichým hlasem a první rány bičíku dopadají na mé tělo. "V zubech se pánovi podává obojek!" Beru obojek do zubů a klekám si před něj, se zrakem sklopeným k zemi. Pán bere obojek z mých úst. Jsem trochu dál od něj, natahuji tedy svou šíji, aby mi ho mohl zapnout. Hned mi podvazuje prsa a neprosí mě, abych podržela jeden konec provazu, dává mi ho před ústa a říká "Drž!" Beru provaz do zubů. Za chvilku jsem je měla podvázané, "Zbytek si doobleč." Rozhlížím se kolem sebe. Už vidím nachystaná černá pouta červeným polstrováním na ruce i na nohy. Snažím se je co nejrychleji zapnout,  pouta na rukou jdou špatně. Pán se na mě dívá, stále drží bičík v ruce. Nervozita stoupá a ruce se mi klepou. "Jsi pomalá, zrychli!" a dostávám rány přes prsa a zadek. Konečně dopínám pouto i na pravé ruce. Ještě pouta na nohy, oběma rukama už to jde lépe. Vracím se k němu, klekám, ruce pokládám na stehna a čekám na jeho pokyny. "Zopakuj mi svá provinění.", zní z jeho úst. Odříkávám první dvě a na třetí si nemůžu vzpomenout. "No vzpomínej!" a opět se bičík několikrát dotkl mého těla. Paměť se mi naštěstí rychle vrací, a odříkávám třetí provinění a prosím o trest.

 

"Dobře, mazej na stůl". Klečím na stole na čtyřech, je mi jasné, že za první prohřešek bude výprask. "Vystrč víc zadek", poslechnu a Pán pokračuje: "První trest bude dvacet pět ran bičíkem, budeš si je počítat, nemusíš děkovat za každou ránu, stačí, když poděkuješ na konci. A abys to neměla jednoduché, na bradavky dostaneš svorky se závažím a pokud spadnou, začneme od začátku." Zatajil se mi dech. Pán připnul svorky, mé citlivé bradavky zabolely. Jejich bolest vzápětí přehlušily bolestivé rány bičíku dopadající na mé pozadí. Prvních patnáct ran je ještě snesitelných, každá další bolí víc a víc, začíná se mi klepat hlas. Konečně napočítám dvacet pět, svorky nespadly. Zhluboka se nadechuji: "Děkuji pane".

 

Následuje přesun po čtyřech na druhou stranu místnosti. Dostávám pokyn si stoupnout a dát ruce za hlavu. Začíná mi dávat kolíčky na bradavky, na dvorce, na vnitřní strany paží, nejprve levé prso a pak pravé. Bolí to. "Nějak se potíš." Má pravdu, cítím krůpěje potu. Bere do ruky svůj oblíbený nástroj. "Ty kolíčky ti sundám bičíkem". Tají se mi dech, zavírám oči. Nevím, jestli mě bolí trefa bičíku na má ňadra nebo odpadávající kolíčky, neodvažuji se otevřít oči. Konec? Ptám se sama sebe, uleví se mi, ale ještě poslední kolíček drží. Poslední rána, kolíček je na zemi. "Všechny je seber a ukliď do krabičky". Lezu po koberci, hledám a sbírám kolíčky, je jich hodně.

 

Poslední třetí trest jsem raději ani nedomýšlela. Dává mi pokyn, abych si lehla znovu na stůl, tentokrát na záda a říká mi, abych zvedla nohu. Poslechnu a dobře odhaduji, že mi dá rozporku na nohy. Nejprve zvedám levou nohu, ano připevňuje rozporku, poté pravou nohu nahoru, karabinka zacvakla na své místo. Ležím s roztaženýma a zvednutýma nohama. Ruce si pokládám pod kyčle.

Pán bere provaz, jeden konec uvazuje za rozporku a druhý přivazuje k noze u stolu vedle mé hlavy, natahuje ho tak, že mám lehce nadzvednuté i hýždě.

Uvolňuji napětí v nohou opřením se do pout. Na stydké pysky mi dává kolíčky - a to jsem si myslela, že nejhorší byly kolíčky na mých bradavkách - Konce kolíčků připevňuje obmotáním lepící páskou kolem mých stehen. To opravdu bolí ..., začíná boj s bolestí, s vlastním tělem. Nevím, zda sleduje mé bolestivé grimasy ve tváři. Můj poštěváček je odhalený. Bolest od kolíčků trochu polevuje. "Poslední trest je deset ran pravítkem a horký vosk, rány si budeš počítat, nemusíš děkovat za každou ránu, stačí, když poděkuješ na konci."

 

Ještě před tímto potupným a bolestivým trestem mě začal dráždit poštěváček prstem, tím rozpohyboval kolíčky a zvýšil intenzitu bolesti. Všechny svaly kolem pánve se mi v bolestech stahují. Ještě mi dává do úst očistit svůj prst.

Rány jsou tupé, tvrdé, přesně mířené na citlivou část ženského těla. Počítám, jedna, dvě, tři, čtyři, pět - hlas se mi klepe, vlhnou mi oči, snažím se zhluboka dýchat. Ne nevzdám to... deset. "Děkuji pane", teď děkuji s úlevou v hlase. Horký vosk je docela příjemný, což mi čte ve tváři a okamžitě snižuje výšku dopadajícího vosku. Kroutím se jak žížala na háčku, otáčím hlavu na stranu. Vosk mi zalévá pochvu, břicho, hrudník i prsa.

Chvíli mě nechává, mylně si myslím, že je konec. Přichází rány přes chodidla, prsa, zadek a postupně přes celé tělo, už ani nevím, jakým nástrojem. Jeden sten bolestí a pán mi pobaveně (zdá se mi), dává držet bičík do úst místo roubíku. Přestává, bere důtky a slyším svištění rychle se kmitajících konců důtek, které mi štípavě olizují tělo. Opět bere jezdecký bičík a dostávám rány, přes chodidla, až krčím nohy. "Co se cukáš!" Snažím se držet nohy a chystám se vzdát svůj boj s bolestí, a požádat pána o milost, jakoby četl mé myšlenky, rány ustávájí, odvazuje provaz od rozporky. Rozporku si mám sundat sama.

 

Odvedl mě do kuchyně, hodiny ukazují půl dvanácté. "Uvaříš mi oběd, co použiješ z lednice, je na tobě. Chci obědvat nejpozději ve dvanáct hodin. A abys nemohla ochutnávat, nasadím ti ústní rozporku". Aby mi ztížil vaření, ještě mi připnul ruce k obojku. Každý pohyb s kolíčky bolel jak čert. "Až bude oběd na stole, přijdeš za mnou po čtyřech a řekneš mi to." Přes ústní rozporku zahuhlám "Ano můj pane". Z lednice vyndavám vajíčka a salám, ze skříňky pánvičku. Rozpaluji olej, mezitím nakrájím salám na kolečka, nachystám si čtyři vajíčka. Nemůžu najít sůl ani pepř. No nedá se nic dělat, snad je salám dost slaný. Osmažím salám, rozklepávám vajíčka, obracilkou překrojím na půl, otočím. Vyndavám talíř, přendavám na něj omeletu, a krájím bagetu. Dávám na stůl, nezapomenu na příbor a předepsaně lezu za svým Pánem a přes rozporku podávám hlášení. Pán se zvedá z pohovky. "Tak pojď, poslušně stále po čtyřech lezu za ním. Posazuje se ke stolu a já zaujímám pozici vedle jeho levé nohy. "Co mi ještě řekneš?" "Dobrou chuť můj pane". Čekám až se Pán nají. Pochválil oběd a poručil mi umýt nádobí. Opět po čtyřech jsem dolezla za svým Pánem a oznámila, že mám hotovo. "Myslíš? Podívej se na ten bordel, to si po sobě uklidíš". Na koberci i na linu je odpadlý vosk. Konečně mi sundavá ústní rozporku, dovoluje chodit po dvou. Čekám, že mi vytáhne vysavač, rychle mi dochází, že mám sbírat ručně. Lezu po čtyřech a sbírám drobky vosku. Na lino beru smetáček s lopatkou (naštěstí vím, kde je). Ještě se v kuchyni snažím ze sebe oddrolit zbytky vosku a s Pánovým dovolením sundavám lepící pásku se svých stehen a kolíčky. Sundavání kolíčků krutě bolelo. První, dýchej zhluboka, říkám si sama pro sebe, ten šestý bolel nejvíc. Vracím se k Pánovi, s tím, že je úkol splněn. "Jseš si jistá?" zeptal se mě a úplně mě rozhodil. Váhám - "Ano můj Pane". "Dobře, za každý nalezený drobek dostaneš tři rány bičíkem." Vylekal mě. Našel dvacátý, začínám se smiřovat s dalším výpraskem a hledat sílu na další boj. "Mám počítat dál?" "Ne můj Pane" špitla jsem potichu vystrašeným hlasem. "Tak ještě jednou a pořádně". Znovu sbírám, napínám zrak, vracím se na stejná místa ... Jsem si jistá, vracím se k Pánovým nohám. Vstávám. "Dovolil ti to někdo?" ptá se ledovým a necitelným hlasem, levou rukou mě chytá pevně za vlasy a tahá dolů. Nemůžu pohnout hlavou, pravou rukou mi svírá bradavku, kroutí a vytahuje směrem vzhůru. V tu chvíli mám pocit, jako by se mi oddělila duše od těla. Čas se zastavuje, můj nepřítomný pohled směřuje do zdi. Rychle se vracím zpět do svého těla. "Tobě to nestačilo?" "Stačilo můj pane", tiše jsem pípla. Pomalu mě pouští se slovy, jestli si chci odpočinout. Vítám s povděkem tuto možnost.

"Běž do vedlejší místnosti." Zaujímám základní pozici vstoje s mírně rozkročenýma nohama a s rukama za zády. U topení si všímám krátkého asi třicet centimetrů dlouhého řetízku se zámečkem, a slyším, jak Pán v jiné místnosti vybírá řetězy k mému spoutání. Nejprve mi omotává řetěz vstoje kolem celého těla, poté si musím lehnout na záda a dát ruce pod kolena. Pouta na rukou přicvakne karabinkou. Dál mi svazuje nohy, nechává mi je natažené, v tu chvíli si uvědomí, že je to pro mě příjemná poloha - a bondage miluji. "Tak to ne", chytil mi nohy, přitáhl k hýždím a přivázal k řetězu obepínající má stehna. K topení mě přivazuje až nakonec. Nemohu se téměř hýbat. Můžu jen o několik centimetrů odlepit kolena od podlahy a vytáhnout nebo pokrčit pravou ruku ne o víc než dva centimetry. Ležím na pravém boku, přikrývá mě dekou a odchází se slovy. "Odpočívej, přijdu za dvacet minut". Po chvilce mi začínají malinko brnět ruce, bolet pravá ruka, na které ležím a tlak podlahy na pravé kyčli je taky nepříjemný. Ulevuji si změnou polohy o těch pár centimetrů, co to jde, střídavě, ruka, noha. Už slyším přicházet pána.

"Tak konec poflakování" Sundavá ze mě deku, odpoutává mi ruce, a o zbytek ať se postarám. "A klíček"? "Hledej šmudlo, však ty si poradíš"

Hledám po hmatu na řetězech  v dosahu mých rukou, hledám i na obojku, ale nenašla. Nakonec jsem nahmátla karabinu u obojku, stačí jen odepnout.

 

Po chvíli si mě přichází zkontrolovat, sedím a odpočívám. "Tak vidíš, žes to zvládla", dodal s úsměvem na rtech. "Tady máš ručník. Vše ze sebe sundej a pak se osprchuj." Sundavám ze sebe nejprve řetězy, pak pouta, obojek, beru ručník a jdu se umýt. Pán má krásnou sedací vanu. Pouštím si nejprve teplou a pak vlažnou vodu. Vychutnávám očistný proud proud vody a  smývám ze sebe pot i špínu.

 

Ještě než jsem se oblékla, zdokumentoval můj pán své dílo na mém pozadí. Lekce skončila, zbývalo poděkovat. Nechal mě již oblečenou odpočívat vedle sebe a povídali jsme si. Pak mě odvezl domů, ale cestou jsme se ještě zastavili podívat na mého koně. Pásli jsme ho, smáli se a relaxovali na zelené louce. Pro legraci jsem mu ještě ukázala dva biče na koně. Jeden velice dlouhý lonžovací a druhý kratší a pevnější. A když hladil koníky přes ohradník, nedal si pozor a dostal ránu. Pěkně sebou škubl a já se rozesmála na celé kolo.