Vycpaná krása - Learita

02.01.2021 19:11

Nacházel jsem se v místnosti, která v areálu kolejí sloužila pro různorodé kulturní vyžití. Má přítelkyně Adriana se v zákulisí připravovala na premiéru divadelní hry a já si krátil chvíli čtením jednoho nejmenovaného pánského časopisu. Prohlížel jsem si spoře oděné děvy, když ke mně přišla Adriana se smutnýma očima.

„Šárka nestihne přijet. Uvízla v koloně.“

Snažil jsem se ji utěšit. Věděl jsem jak se na tento večer těšila a zároveň jak byla nervózní z toho, jak bude její hra přijata. Objal jsem ji a myslel jsem, že to tím skončí, že se představení odloží.

„Možná tě překvapí má otázka, ale nemohl by si její roli zahrát ty?“

Ihned jsem se začal bránit racionálními argumenty.

„Vždyť jsem chlap! Přece po mně nemůžeš chtít, abych hrál ženskou!“

„A proč ne? Nemusíš se bát. Až si oblečeš kostým, tak tě nikdo nepozná.“

„Jaktože ne, podívej se na mou figuru.“

„Tu ti upravíme k nepoznání.“

„A co můj hlas?“ Uměle jsem ho navýšil, jak nejvíce jsem mohl. „Copak tohle je ženský hlásek?“

„Není, ale na tom nezáleží, protože mluvit nebudeš.“

„Ale stejně, chápej mě...“

Otočila se a začala odcházet. „Nechápu tě. Jen bys tam seděl a jedl. To je vše, co po tobě chci.“

Začal jsem mít ze své reakce špatný pocit. „A proč nemůžeš zavolat nějaké ze svých kamarádek. Neříkej mi, že by jedna z nich neměla čas.“

„A ty si myslíš, že jsem to nezkoušela? Není to tak jednoduché. Ta role vyžaduje, aby se toho opravdu hodně snědlo. Když tuhle podmínku vyslovím, tak mě každá odmítne s tím, že drží nějakou dietu. Jediná Šárka byla ochotná vše sníst.“

„A jedná se o opravdu nutnou podmínku?“

„Ano, jinak by ta hra ztratila smysl.“

„Když já nevím.“

 

Moje váhání mě zavedlo do zadívčené šatny. Zde jsem byl přivítán s nadšením, protože jsem slíbil, že ve hře vystoupím, pokud mě upraví k nepoznání. Adriana mi spolu s její kamarádkou přinesly kostým. Byl to chuchvalec v barvě lidské kůže, z něhož se vyklubal vycpaný overal. Svlékl jsem se do slipů a začal si ho oblékat. Látka byla sice pružná, ale přece jen stavěná na slabší tělo. Přesto se mi povedlo provléct nohavice. Nohy se mi okamžitě rozšířily a na bocích a na zadku přecházely až do obludných rozměrů. Oblek byl vycpán po celé délce a zip byl umístěn vzadu. Kolem dokola mi přidal velkou vrstvu falešného sádla a také obrovské poprsí ve tvaru kapek velikých jako dvě poctivé šišky chleba. Když bylo dopnuto, připadal jsem si, že vážím o 100 kilo víc. Vzal jsem si do rukou své poprsí a potěžkal ho.

„Proč musí být tak těžké? Proč jste nepoužili třeba molitan?“

„To aby se herec lépe vžil do své role,“ odpověděla mi Adriana.

Podíval jsem se na sebe do zrcadla a musel jsem uznat, že z mých původních křivek prakticky nic nezbylo. Svým tvarem jsem připomínal hrušku a ženské znaky byly vyhnány do extrému.

„No to je sice hezké, ale pořád jsem od krku nahoru chlap.“

„To se dá rychle napravit. Sedni si.“

Nějaká její kamarádka mě otočila ke stolu plného líčidel.

„Potřebujeme ti hlavně rozšířit obličej, aby vypadal adekvátně k tvému tělu. Ta ženskost už se přidá snadno.“

Začala na mě nanášet různé mazlavé vrstvy. Tu světlejší, tu tmavší. Trvalo to dlouho, ale ke konci už se ji začal asi výsledek líbit a přešla k dolíčení očí a rtů. Mohl jsem ochutnat rtěnku a zažít strach z toho, že mi bude nešťastnou náhodou vypíchnuto oko.

Před nasazením paruky se mě ještě rozhodly obléct do velikosti XXXL. Když jsem se tak díval na ty ohromné kusy prádla, tak jsem si pomyslel, že látka kalhotek by vystačila na celé kalhoty a podprsenka by se dala využít pro nákup dvou melounů. Rovněž růžové šaty s černými puntíky byly dostatečně volné, a kde bylo přece jen ouvej, i dostatečně pružné. Čekal jsem s obavami, co dostanu pro mé nožky, ale naštěstí byly lodičky bez vyššího podpatku.

Poté co mě učesaly, mohl jsem se podívat na někoho pro mě úplně neznámého. Zdálo se, že můj osud je v tu chvíli zpečetěn, ale to už se pravděpodobně stalo mnohem dřív, když jsem jen kývl, že to zkusím.

Opětovně vstát bylo pro mé tělo nezvykle namáhavé. Byl jsem vyzván ať se projdu po místnosti sem a tam. Když jsem udělal prvních pár kroků, uvědomil jsem si, že chodím nějak divně, takovým kolébavým pohybem. Brzy jsem přišel na příčinu. Můj oblek byl vycpaný i v rozkroku. A i když jsem ušel jen pár metrů, cítil jsem jak se potím.

Za můj výkon udýchané hrošice mě neminula pochvala. Snadno jsem pak zareagoval: „Když mám takové rekvizity,“ uchopil jsem své macaté poprsí a dodal: „tak to hrát ani nemusím.“

 

Do začátku hry zbývalo 15 minut. Byl jsem odveden na jeviště za zástěnu, tak aby na mě nebylo z publika vidět. Na druhé straně jeviště byla podobně skryta jiná dívka. Stůl přede mnou byl zatím prázdný, ale to se brzy změnilo, když jedna z dívek přinesla dvě velké tašky od Mc Donalda. Přesněji řečeno trojité menu XXL. Vystavěla přede mne tři půl litrové kelímky koly. Tři big macy a troje velké hranolky.

„Až ti dám pokyn, tak začni jíst,“ řekla dívka než odešla do zákulisí.

Z toho jídla přede mnou jsem se opravdu zhrozil. Nechápal jsem, jak by to mohla nějaká Šárka sníst, natož nějaký chlap. Myslel jsem, že nejtěžší bude ze mě udělat ženskou, ale začínal jsem mít pocit, že problém budu mít jinde.

Hra začala a já poslouchal, jak se tři postavy přou o ženské kráse. Konkrétně mamina, fiflena a feministka. Byl to celkem zajímavý trialog, do kterého jsem se zaposlouchal, že jsem ani neslyšel pokyn, že mám jíst. Až teprve, když mi bylo zaklepáno na rameno, tak jsem se probudil a pokynul hlavou, že rozumím. Rozbalil jsem tedy jeden big mac a přišoupl si colu. V tu chvíli se už odhrnul závěs za kolegyní napravo. Teprve v jasném světle reflektorů jsem si všiml, jak moc je hubená. Jak by řekly nábornice modelek, vrozená postava gazely, pro obyčejné lidi kost a kůže. Zatímco decentně okusovala mrkev po milimetrech, tak se pustila mamina s feministkou do kritiky. S opačným názorem vystupovala fiflena, která se rozzlobila až natolik, že strhla mojí zástěnu s takovou vervou, až jsem se lekl.

„A co pak je lepší tohle? Podívejte se na tu obludu!“

A najednou byla pozornost upřena na mně. Snažil jsem se být v klidu a dál jíst jakoby se nic nedělo, ale přesto jsem znejistěl, když jsem si všiml pár známých tváří v publiku.

Moc pokynů jsem k mé roli nedostal, jen tři: „Poslouchej, jez a improvizuj.“ Moje toulavé oči se vrátili na pódium a já si všiml, že se na mě anorektička dívá poněkud nevraživě. Podíval jsem se na ní stejně tak, možná ještě víc opovržlivě. Asi se mi to povedlo až moc dobře, protože publikum se zasmálo. Trialog mezitím nabíral na obrátkách a já z pozadí uslyšel pokyn, abych přidal. Ládoval jsem do sebe hranolky, co to šlo. Bral jsem je po pěti až deseti a zapíjel colou, aby lépe klouzaly. Už jsem skoro měl hotovo, když přišla mamina a zcela nečekaně mě vyzvala ať vstanu. Vzala mě za ruku a odtáhla mě k druhému stolu. Zatímco anorektičku přesídlila ke mně. Nenapadlo mě nic jiného než vzít tu lehce ohryzanou mrkev a znechuceně se na ni podívat. Né proto, že by to byla pro tlusťošku nepřijatelná potravina, ale protože jsem byl plný. Když jsem se díval, co se děje u protějšího stolu, byl jsem rád, že není mamina u mě. Její výchovná lekce spočívala ve cpaní hranolek do nebohé pusinky anorektičky. Má mrkev mohla naštěstí zůstat v klidu.

V tu chvíli drama rostlo a zdálo se, že musí přijít zásah zvenčí. Netrvalo dlouho a zjevila se bohyně v bílém hábitu, krev a mlíko. Tuto českou krásu ještě zveličovala naše národní vlajka, která sloužila jako plášť uvázaný kolem krku. Rozhodla se nás všechny podarovat.

Mě dala vytrvalost, která mi měla pomoci v mé skryté touze zhubnout. Anorektička dostala sebevědomí, které ji mělo obnovit důvěru ve vlastní tělo. Mamina měla více přemýšlet o dopadu svých rozhodnutí, feministka získala toleranci a fiflenu obdarovala troškou rozumu. Všiml jsem si, že se všichni usmívají a tak i já přidal svůj zářivý úsměv. V ten okamžik se opona zatáhla a za ní se začal ozývat potlesk.

Všichni, nebo spíš všechny jsme se seřadily do řady, abychom se uklonily divákům při opětovném rozhrnutí opony. Trochu jsem to přehnal a malém jsem přepadl, jak jsem zapomněl, že mám rovnováhu úplně jinak. Naštěstí se nic nestalo a dokonce jsem dostal kytku.

 

I vzadu v šatně mě všichni chválili za můj výkon, že se jim dokonce líbil víc než ten na zkoušce od Šárky. Upřímně jsem měl sice radost, na druhou stranu, jsem se chtěl vrátit zpět do mužské podoby. Sundal jsem si paruku, zul si boty a svlékl šaty se spodním prádlem. Nyní jsem chtěl přejít z falešné nahoty do té skutečné. Snažil jsem se dosáhnout na zip obleku, ale nešlo to. Hned ke mně přiskočila Adriana, aby mi pomohla. I když s tím kvrdlala jak mohla, tak se zip nehnul.

„Je zaseklý.“

„Jak může být zaseklý? Takhle přeci nemůžu jít domu.“

„Počkej ještě to zkusím.“ Nakonec se přidaly i ostatní děvčata, ale žádné se nepodařilo se zipem pohnout.

„Tak holt budeme muset vzít nůžky,“ prohlásil jsem sebevědomě.

„Zbláznil ses? Víš jak dlouho trvalo, než se ten oblek ušil? Prostě to budeš muset ještě nějakou chvíli vydržet a zítra dojdeme ke krejčové, aby tě vysvobodila.

„Cože? To mám být takhle až do zítra? A jak se asi dostanu k sobě na pokoj? Co si o mě budou lidi myslet.“

„Co by si asi mysleli? Vezmeš si nazpátek paruku a oblečeš se a nikdo v tobě kluka nepozná.“

Snad aby mě trochu rozveselila, tak mě políbila a podívala se na mě opět svými kukadly tak, že se mi přestalo chtít odporovat.

„No dobře, ale teď vážně. Dejme tomu, že takhle zůstanu, ale jak budu chodit na záchod?“

„Na to jsme mysleli. Pro náhlé případy je v rozkroku zip.“

Podíval jsem se dolu, ale nic jsem neviděl. Adriana mě však vzala za ruku a pomohla mi zip nahmatat.

„Dobrá tedy. A nešlo by tím vylézt ven?“

„To by opravdu nešlo,“ smála se Adriana. „Možná by tím otvorem šlo porodit dítě, ale určitě ne celý dospělý člověk.“

„No tak jo. Jdu aspoň na ten záchod.“

„Dobře važ, jestli na dámy nebo na pány,“ pokračovala se smíchem Adriana.

Došlo mi, že toalety jsou na chodbě a že by nebylo dobré vyjít ven „nahý“: Chtě nechtě jsem se musel obléknout. Na podprsenku s kalhotkami jsem se vykašlal a jen si přes sebe přetáhl šaty a oblékl paruku.

„Tak dáma se rozhodla jít naostro,“ schytal jsem další komentář, ale to už jsem vykoukl na chodbu a zjistil, že venku nikdo není. Rychle jsem přecupital na druhou stranu a rozhodl se pro dámy. Co kdyby náhodou. Nedovedl jsem si představit jak bych vysvětloval, co dělám na pánech. Zaplul jsem do kabinky a zvedl možná jako první kromě uklízečky prkýnko. Rozepnul jsem zip a povytáhl šaty. Avšak přes své poprsí a břich jsem nic neviděl. Rozhodl jsem se tedy, že bude bezpečnější, když si sednu. Přece jen jsem se nechtěl vrátit zpět s nějakou skvrnou. Sedl jsem si a roztáhl vycpávky v rozkroku tak, aby můj penis měl dostatečný prostor a mířil dovnitř mísy. S velkou úlevou jsem pustil. V tu chvíli jsem byl tak zblblý, že jsem se po vykonání potřeby utřel stejně tak jako by to udělala holka. Když jsem si umýval ruce, tak jsem si mohl jen povzdychnout nad odrazem, který se na mě díval.

Nazpátek jsem se ani nerozhlížel a vyšel rovnou ven. Byla to však chyba. Před šatnou stál fanoušek a ne tak ledajaký. Byl můj. Trochu sice koktal, jak byl nervózní, ale dokázal ze sebe vysoukat několik pěkných vět. Kdybych neměl na sobě takovou vrstvu líčidel, tak by viděl, jak se červenám. Naštěstí mluvil tak nějak sám, do té doby než mi podal bonboniéru, a já se bál ze sebe vydat hlášku. Nakonec spíš šeptem jsem poděkoval a omluvil se, že mám namožené hlasivky a že jsem unavená. Během chvilky jsem byl opět v šatně. Nechápal jsem, jak se někomu mohu líbit. Kdyby chudák tušil, co se pod tou maskou skrývá.

Bonboniéry si všimla děvčata a ihned se kolem mě seběhly.

„Ukaž, co si dostala?“

„Ty už máš ctitele! Co já bych za něj dala!“

„A máš od něj psaníčko!“

V tu chvíli jsem zpozorněl. Holkám jsem nabídl bonboniéru a já se podíval co ukrývá obálka za vzkaz. Víceméně v něm bylo shrnuto to, co mi povídal mladík venku na chodbě, jen byla zmíněna obava, že nedokáže říct vše, že mě nedokáže pozvat na rande! Zkoprněl jsem, bylo tam i telefonní číslo, na které se mám ozvat. Všimla si toho Adriana.

„Stalo se něco?“

„Ne. Nic.“ Odpověděl jsem a schoval si psaníčko do mého baťohu. Sám nevím, proč jsem ho nevyhodil.

Adriana se zamyslela: „Když o tom tak přemýšlím, tak to budeme muset lépe promyslet. Upřímně ode mě si žádné oblečení nepůjčíš. Do toho by ses nevešel. Budeme si něco muset půjčit tady. Dneska můžeš odejít v tomhle, ale bylo by dobré mít na zítra něco jiného.“

Nějak jsem s ní i souhlasil a bál se, co vytáhne. Po chvilkovém hrabošení našla sukni s blůzkou a já se opatrně zeptal: „A kalhoty by tam nebyly?“

Dostalo se mi však rázné odpovědi: „Pro tvoji zadnici ne, “ a poplácala mě na mém 'polštáři'. „Na. Zkus si to.“

Sukně měla gumu skutečně velmi rozpínavou a ani s oblečením halenky nebyl problém. Chtěl už jsem být pryč a tak jsem s výběrem souhlasil. Sundal jsem si oblečení a začal ho skládat do batohu.

„Počkej, najdu ti nějakou dámskou tašku. S tímhle nemůžeš jít ven.“ Odběhla do jiné části a přinesla rozměrnější kabelku.

Do této by se to mělo vejít a můžeš si tam dát i své klučičí oblečení na zítra. Udělal jsem, tak jak mi řekla a mohli jsme vyrazit. Až v tu chvíli mi došel další problém.

„No jo. Možná jsem teď holka, ale jak vysvětlím, že jdu k sobě na pokoj. Navíc je pátek a na chodbě bude párty a tedy i spoustat kamarádů.“

„Tak pojď k nám na dívčí koleje. Spolubydlící odjela na víkend k rodičům a určitě se nám podaří proklouznout bez povšimnutí.“

Když jsem si srovnal v hlavě možnosti, byla to asi jediná přijatelná. Ještě jsem si však vynutil změnu paruky. Nechtěl jsem už být dlouhovlasá blondýna, protože mi vlasy padaly pořád do obličeje. Po chvilkovém vybírání jsem odcházel s krátkým účesem jako bruneta se zrzavým, lehce rozcuchaným melírem.

 

Přešly jsme přes parčík o tři budovy dál a vešly na kolej, kde bydlela Adriana. Zastavil nás však vrátný. Adriana byla naštěstí pohotová a vymyslela si historku o studentce ze zahraničí, která se zdržela a už se nemůže dostat městskou dopravou zpět. Vrátný sice namítal, že si mám vzít taxi, ale nakonec nás pustil.

Na pokoji jsem dal jasně najevo, že už nikam nepůjdu, že jsem rád, že mě skoro nikdo neviděl. Svlékl jsem vše, co jsem mohl a zavtipkoval, že ani nebudu potřebovat peřinu. Adriana mi pomohla s odlíčením a mohly jsme jít spát. Jakmile zhasla, tak oproti mému očekávání nezamířila do své postele, ale ke mně.

„Myslím, že si zasloužíš odměnu.“ Nicméně realizace se ukázala mnohem těžší. Zprvu ležela na mě a líbali jsme se, ale bylo to divné, protože jsem přes vycpávky na většině těla nic necítil. I přesto mi začínalo být dole ouzko. Adriana si toho všimla a rozepnula mi tam zip. Přesto jsme byli pro další vývoj moc vzdáleni. Jízda na koníčkovi nepřicházela v úvahu. Zkusili jsme to obráceně, ale i misionářská poloha zklamala. Naštvaně jsem tedy prohlásil, že chci spát. Adriana tedy vylezla z postele a chvíli se zamyslela. „Nedělám to sice ráda a ty to víš, ale dneska pro tebe udělám výjimku. Lehce jsem zaprotestoval, že to není nutné, ale to už byla její pusa na svém místě a já přestával myslet a jen si užíval.

 

Druhý den jsme si opravdu pospali a vstávali až k obědu. Adriana zavolala své kamarádce krejčové, která byla naštěstí doma, a tak jsme mohli po nalíčení a oblečení vyrazit. Čekala nás cesta autobusem a tramvají, za jasného letního počasí, rozhodně nic příjemného. Cestou jsem vypil snad dva litry vody a spočítal nespočet nepříjemných pohledů.

Když jsme dorazili, tak nás krejčová přivítala, a měl jsem dojem, že ani nepoznala, že jsem kluk. To ji Adriana stranou vysvětlila. Svlékl jsem se jen do obleku a čekal na své vysvobození, které opravdu přišlo. Byl jsem vděčný a neskrýval svou radost.

Obě dámy si to musely asi náležitě užívat, protože jak jsem se o pár měsíců později dozvěděl, tak vše bylo dopředu domluvené, kamarádka nebyla krejčová, zip nebyl zaseknutý a Šárka opravdu dorazit nemohla, a to ani na příští představení...