Vánoční dárek 2.díl - Pavel

 

Vánoční dárek?.2.díl Poslední co jsem viděl, byl můj obraz v zrcadle. Teda můj obraz, bylo to tělo připoutané, a natažené na nízké úzké stolici. Ta postava na stolici ležela, ale koleny se dotýkala země. Na nohou měla obuté kozačky, s neuvěřitelně vysokým podpatkem, který ji nepřirozeně lámal nárt. Její zadeček byl nadzvednutý lavicí, a vyšpulený. Pás měla neuvěřitelně stažený korzetem, hlava byla nepřirozeně natažená řemínky dozadu, a v ústech měla kovový rozpěrný kroužek. Její sliny jí stékaly na obrovské prsa, která se leskla v latexovém catsuitu. Co jsem ještě mohl rychle zaregistrovat byly dvě mužské postavy, které se k ní přibližovaly s obnaženými údy. A to bylo vlastně všechno, co jsem mohl v zrcadle pozorovat. Výhled mi totiž zakryl obrovský mužský pyj, který mířil do mých nuceně rozevřených úst. Zároveň jsem ucítil, jak ně ten druhý chlap plácá přes zadek. Tak se uvolni, kočičko, ať si to pěkně užiješ, slyšel jsem ho, jak huhlá do kápě. A dál můj mozek nebyl schopen žádné logické úvahy. Oba údy do mě vnikly takřka najednou. Ten chlap, co mě plácal po zadku, do mě vnikl bez nejmenšího varování. Gel , kterým mě Eva namazala, naštěstí zmírnil následky prudkého vniknutí do mých útrob. Připadal jsem si, jako když mě musí úplně roztrhnout. Neměl jsem kam uhnout, a moje tělo se křeči vzepjalo. Chtěl jsem něco zakřičet, ale pouze jsem zahuhlal. Ústa jsem měl dokonale vyplněná údem toho chlapa, co stál přede mnou. Ten si vysvětlil aktivitu mého jazyku jako výzvu. Okamžitě mě chytil oběma rukama za hlavu, a začal mi prudce přirážet do úst. Ten, co stál za mnou, nechtěl zůstat v ničem pozadu. Zběsile do mě vnikal, a plácal mě po zadku stále silněji. Začal se mě zmocňovat silný pocit vzrušení, ale pevné stahovací kalhotky, které sice úplně odhalovaly můj zadeček, mi ale nedovolily jakýkoli pohyb mého mužství. Úplně přestávám vnímat okolí a čas. Ti dva do mě vnikali se vzrůstající rychlostí. Cítil jsem, jak se mi těžká prsa přilepená k mojí hrudi zběsile houpají. Dokonale utažený korzet mi nedovoluje normálně dýchat! Chlap, co stojí přede mnou, začíná křičet, a já cítím, jak mi ústa plní horká tekutina. Není kam uhnout, nemůžu zavřít ústa! Chlap vytahuje ještě pulzující úd, masíruje si ho rukou, a já dostávám dávku do očí, které jsem naštěstí stačil včas zavřít. Zároveň cítím, jak pulzuje druhý úd, a plní dokonale moje vnitřnosti. Slyším jak oba vzrušením oddychují. Cítím, jak mi na celém těle vystupuje pot, ale pevný latex ho nikam nepustí. Zkouším otevřít oči, ale mám nalepené umělé řasy úplně slepené. Cítím se totálně vyčerpaný a tělo se mi jemně chvěje. Nejsem schopen, jakékoli reakce. Pouze stačím vnímat, jak si ti chlapi říkají, že mají zaplacenou ještě masáž, a odcházejí. No jasně, chtějí mě psychicky zničit! Ale já se nedám! Nedám? Nevím vůbec co mám dělat! Utéct nemohu, protože boty co mám na sobě mi nedovolují samostatný pohyb! Nemůžu si je ani rozvázat, protože mám nalepené dlouhé nehty, které bych utrhl pouze se svými vlastními! Ale chci vlastně utéct? V puse cítím nahořklou chuť toho, co do mě napumpoval ten veliký chlap. V zadu si připadám jako otevřený, nějak mi nejdou stáhnout půlky k sobě, a celý se ještě klepu. Nevím jak dlouho jsem klečel na čtyřech se zvrácenou hlavou. V místnosti bylo přítmí a naprosté ticho. Asi jsem na chvíli trochu usnul, protože mě probudil zvuk otevírajících se dveří, a světlo. Oči jsem nemohl otevřít, protože jsem měl pořád slepené řasy nastříkanou tekutinou. Někdo mě pohladí po latexové kukle, co kryje moje vlasy a obličej. Tak jak si to užila, moje holčička? Slyším u ucha šepot mojí ženy. Najednou uslyším mě již známý hlas, který tady asi všechno organizuje. No podívejme se, naše Jiřinka si tady klidně spinkala, ale Jiřinku musíme umýt! Tak holky, odveďte jí vedle na křeslo! Teď jsem pochopil, že ta Jiřinka jsem vlastně já! Něčí ruce mi uvolňují řemínky, kterými jsem byl připoutám k lavici, a staví mě na nohy. Neobratně balancuji na těch proklatě vysokých baletkách. Ruce ně podpírají a někam odvádějí. Pokouším se otevřít oči, ale moc to nejde, a navíc je obraz rozmazaný. Vedou mě ale nejspíš do vedlejší místnosti. Někdo mi otírá hebkým mokrým tamponem oči. Konečně se mohu rozhlédnout po místnosti. Je to v podstatě kachličkami obložená větší koupelna. Uprostřed ale stojí velmi podivné křeslo. Je to jakási obdoba gynekologického křesla, ale hodně vylepšená! Než si ho stačím prohlédnout, už mě do něj usazují. Vlastně v něm skoro ležím, ale pod hlavou mám opěrku, která mi dovoluje pozorovat dění okolo. Přes hlavu mi někdo přehazuje kožený pásek, a nemilosrdně mi ji fixuje k opěrce. Cítím, že mi lavice křesla končí někde těsně pod zadečkem. Holky, které mají na sobě stejné oblečení, a stejné kukly jako já, mi připoutávají obě ruce k opěradlům křesla. Další řemen mě přitahují přes hrudník, těsně pod nalepenými prsy. Do výšky vysunují z křesla opěrky na nohy. Berou mi jednu a potom i druhou nohu, a poutají je k opěrkám. Když mám popsat svůj stav, můžu bez obav říct, že tady ležím se zvednutýma, a doširoka roztaženýma nohama jako nějaká děvka. Chtěl jsem se jich zeptat, co se mnou míní provádět, ale protože mám pořád v ústech rozporku, bylo slyšet jenom nesrozumitelné huhlání. Začínám si připadat fakt jako u doktora. Jedna z holek mi dává do úst odsávač slin, přesně takový jako u zubaře. Co se mnou proboha chtějí dělat? Asi viděla šílený děs v mých očích, protože ze zubaře mám panický strach, pohladila mě po hlavě a říká, že musíme umýt jenom zoubky a vnitřek pusinky. Začala mi hadičkou nalévat vodu do pusy, a zároveň mi jí čistit kartáčkem. Bylo to celkem příjemné, až do té chvíle, když jsem zjistil, že další z holek drží v ruce podivnou hadici, a stoupá si mezi moje doširoka roztažené a zvednuté nohy. No to snad ne! Chci křičet, ale pochopitelně to vůbec nejde. Zasunula mi totiž tu hadici do mého konečníku, a zafixovala ji proti vypadnutí. Ona mi snad bude dávat klystýr! Slyším zahučení nějakého přístroje, a začínám pociťovat, že se moje vnitřnosti nafukují nějakou vlažnou kapalinou. Utažený korzet brání ve většímu vydutí břicha, tak se vnitřní tlak stává téměř nesnesitelným. Proboha, ona mě snad roztrhne! Kolik toho v sobě má, slyším hlas jejich velitelky. Holka co ovládá přístroj říká že už to bude na třech litrech, a že pustí odsávání. Víš, musíme s tebe vysát všechnu tu špínu co máš ve střevech, abys mohla být ještě hubenější, říká velitelka a plácla mě přes zadek. Tento proces opakují ještě dvakrát, a po jeho dokončení mám pocit totální prázdnoty uvnitř břišní dutiny. Musím přiznat, že korzet mě přestal tolik tlačit! Oni asi skutečně dokázaly, že jsem zhubnul. Další z holek má na sobě chirurgické rukavice a v nich drží nějakou tenkou hadičku. Teď se nade mnou všechny sklánějí. Cítím jak jejich prsty rozepínají zip v mém rozkroku, nadzvedávají stahovací kalhotky, a vysvobozují můj penis. Než se zmohu na jakoukoli reakci, ta co má ty chirurgické rukavice, mi ho uchopí, a začíná mi do něj strkat tu hadičku. Tak to už je příliš! Oni mě tady normálně cévkují! Je pravda, že si teď uvědomuji, že už se mi dost chtělo na toaletu, ale tímto způsobem? Mrchy, až mě odvážou, tak jim to pěkně vrátím! Palčivá bolest dostupuje vrcholu, cítím mírný tlak v močové trubici. A najednou se mi krásně ulevuje. Holky berou fixační lepenku, a stahují s ní můj penis i hadičku tak, aby pevně držela tam kde má. Vidím jak na hadičku nasazují svorku, a zastrkávají vše zpátky pod kalhotky, a zapínají zip , který vše dokonale zakrývá. Tak, teď jí odveďte do sedlárny, ať jí můžeme připravit na odpolední závod klisniček, rozkazuje jim velitelka. Co to má znamenat? Jaký závod? Škubu sebou, ale nemůžu se ani pohnout. Holky mě odvazují, a pomáhají mi dolů s křesla. Tak teď a nebo nikdy, říkám si, odstrkuji je stranou, a vyrážím směrem ke dveřím. Tedy vyrážím, chtěl jsem vyrazit! Vůbec jsem si neuvědomil, že mám na krku ten široký obojek co mě držel k lavici ve vedlejší místnosti. Jedna z holek trhla za řetízek, který byl na něm přidělaný. Výsledek byl pro mě žalostný. Neudržel jsem balanc na baletkách, složil jsem se na zem, a ještě jsem okamžitě uslyšel zajiskření paralyzéru. Byl nastaven na nižší hodnotu, proto mě neochromil, ale dostal jsem od něj pořádnou rámu. No tak Jiřinko, to jsme si nedomluvili! Ty by si nám chtěla utéct? Zrovna teď? Slyším otázky mojí Evy, víš, chtěla jsem ti dát další dárek. Budeš závodit jako ponygirl! Ve tvém počítači je spousta odkazů na jejich fotografie, ale co je to fotka, když ty budeš jednou z nich? A věř tomu, že nikdo nepozná, že jsi můj Jirka! Po tomto jejím proslovu jsem ztratil vůli na jakýkoli odpor. Jestli tak důkladně znala obsah mého počítače?..Polil mě studený pot, když jsem si uvědomil, co mě ještě čeká??