Únos nevěsty naruby - 2.díl - Lezanka

08.03.2022 08:59

 „Co tady děláte slečno?“

Otočil jsem se a v oblečení do zahrady na mě koukala Iveta.

„Ahoj, potřebuji pomoc!“

„Co, jakou pomoc?“

„Honza, jsem Honza, ale raději ti to vysvětlím v domě.“

To už se postavila přímo proti mě a začala se nahlas smát.

„Co to máš na sobě?“

„Svatební šaty.“

Seskočil jsem z houpačky a přišel k ní.

„Promiň, nevěděl jsem za kým jít.“

A políbil jí na tváře.

Usmála se a pokynula mi, abych šel dál.

„Tak povídej nevěstinko!“

A tak jsem jí prozradil, jak jsem chtěl provést únos a jak se mi to vymklo z rukou. Ivetka mě sledovala a občas se zasmála, protože  byla od povahy veselá.

„No a proč se tedy nepřevlékneš a nechceš za šaty výkupné?“

„Protože mi to nejde. Prsteny jsou asi navždy a šňůrky nejsem schopen rozuzlíkovat.“

„Aha, no a co kdyby jsme před tím udělali takovou malou lest?“

„Jakou?“

„Ještě tě trochu vylepším, půjčím ti paruku a udělám pár fotek, které pošleme ženichovi.“

Chvilku jsem na ní zíral a pak jsem se taky zasmál.

„Ty by si to pro mě udělala?“

„Jo, hele já se převleču a můžeme na to jít.“

A taky že za čtvrt hodinky přinesla nějakou paruku a šminky.

„Nejdříve ti očistím obličejík, ano houbičkama, jo a pak vytrhnu pár  chlupů, protože to není hezké.“

„Jau, Ivetko, trochu šetrněji!“

„Vydrž, holka musí pro krásu trpět!“

Já viděl v zrcadle, jak se můj obličej postupně mění.

 „A měla tmavší linky nebo světlejší?“

„Asi tmavší.“

„Aha, jo a  jakou barvu měly její rty?“

„Nádherně růžovou barvu.“

„Vyšpul rty, jo úžasné!“

Hrála si víc jak půl hodiny, než byla spokojená.

„Tak a nasadíme paruku, myslíš si, že může být tahle barva?“

„No skoro si se trefila do barvy, jen možná trochu světlejší.“

„A délka?“

„Délka sedí!“

Pak vytáhla z tašky závoj, připnula mi ho do vlasů a nechala mě chvilku se těšit novou identitou.

„Tak a jdeme ven, tady je na fotky moc šero.“

A než jsem stihl něco říct, tak mě ještě  navoněla nějakou sladkou voňavkou. Skoro se mi zatajil dech.

„Iveto, to už je moc, já se sotva nadechuji v té šněrovačce a ty mě ještě přidusíš tím smradem.“

„Ty toho naděláš!“

A vystrčila mě ven. Sedl jsem si do houpačky, pak si stáhl závoj a nechal se upravit tak, aby vše bylo v souladu se šaty, sedačkou a závojem.

„Jo to je ono, tak a teď odhrň závoj směrem vzhůru, ano super a ukaž snubní prsten, úžasné jo fajn, hotovo.“

A přisedla si vedle mě a začala se houpat.

„Tak takhle to vypadá! Co říkáš na to?“

Při  společném houpání mi z mobilu ukazovala ty vydařené fotky.

„Jo, moc hezké a ani já nepoznám, že jsem to já!“

„Ale pravá nevěsta  stráví v šatech celý den.“

„Pravá nevěsta? Jak to myslíš?“

„Hele a co když počkáme na odpověď, vydržíš v nich ještě pár desítek minut?“

Povzdechl jsem si a podíval se na ní.

„Ty jsi taky blázen.“

„Fajn, diktuj číslo a já jdu poslat fotky.“

Pak si mě víc prohlížela, hladila šaty a dívala se na tu šněrovačku ve předu.

„Není to vlastně jedno, kdo bude v šatech Ivet?“

„Hele, ty snad chceš, abych si je vyzkoušela.“

„Jo, už bych si rád oddechl z toho sevření.“

A tak jsme si krátili čas povídáním o novomanželích a taky o nás dvou, protože jsme se nějaký čas neviděli.  V tom nás vyrušil cinkající mobil.

„To je docela fofr, tak copak píše?“

„Ano ztratila se mi nevěsta a souhlasím s výkupným. Kde si předáme peníze a nevěstu?“

A tak Ivetka poslala  kontaktní místo a pak už jsme jen museli vymyslet, jak to vše předat.

„Hele času je dost, můžeš si to zkusit.“

„A nepřináší to smůlu, když by si viděl nevěstu?“

„Mě a smůlu? Já se dnes díval už na dvě nevěsty.“

A zasmál jsem se. Ta to pochopila až po chvíli a protože už se začalo smrákat, šli jsme do baráku a Ivetka se dala do odstrojování.

„Ty prsteny jsou fakt malé, ale já je takhle podvážu provázkem, jo zajistím o tuhle páku a už to musí jít, jen s tím prstem trochu hejbej.“

Zíral jsem, jak prsten prolézal skrz ven a když to šlo i u dalšího prstenu, hodně jsem si oddechl. Rukavičky jsem už sundal hravě a pak jsem se otočil a Ivetka se dala do rozvazování uzlů.

„Ta Radka ti to zauzlila schválně, víš to?“

„Nevím a proč by to dělala?“

„Aby si se z toho nedostal, dokud nedorazí ještě s někým do té chaloupky, kam tě uvěznila.“

„Tak to mě nenapadlo.“

„Ale kdyby si použil nůžky, tak jsi z toho venku hned.“

„To bych nerad stříhal, co kdybych se netrefil.“

„Jo, ženské jsou někdy pěkně vypočítavé, ale už mám první uzel rozvázaný.“

Sice to šlo pomalu, ale pak rozvázala poslední uzel a už jsem cítil, jak se  mé bříško uvolňuje. Odháčkovala záda a už jsem mohl  vystoupit z těch nádherných šatů. Srovnala je na ramínko a k tomu dala dvě spodničky.

„Ježiš, to je úleva, děkuji moc!“

Vyzul lodičky a chtěl si svléknout silonky.

„Zadrž, tohle musím udělat já.“

A sledoval jsem, jak mi je zručně rolovala dolů až moje nožka byla úplně holá.

„Začínám se opět cítit jako chlap.“

Odložil jsem náušnice, ale Iveta mě zarazila.

„Mám nápad, pojedeš se mnou jako řidič v ženských hadrech, aby tě nepoznali.“

„Ale neblázni, z jedněch hadrů si mě dostala a do druhých mě chceš dostat?“

Usmála se, pohladila šaty a odskočila vedle. 

„Blůzu, sukni a balerínky. Jo paruku a spodní prádlo si nech.“

Pokrčil jsem rameny, protože to bylo  docela  kompromisní řešení a oblékl se do holčičího.

 „Tak co, vyzkoušíš si je Ivetko?“

„Ale nee, není čas, podívej na hodiny.“

A měla pravdu, do setkání jsme měli jen půlhodinku.  A tak rychle sbalila šaty i šperky, hodila mi klíče od vozu a sama se uvelebila vzadu na sedačce.

„Já mám řídit?“

„Jasně, tak startuj!“

„Ale nemám doklady a pila jsem víno.“

„Před jak dlouhou dobou?“

„No asi hodinku a půl.“

„Ten kousek to zvládneš, já to vezmu pak zpět.“

A tak jsem to rozjel a docela to byl divný pocit v těch balerínkách a sukni, ale pak jsem uviděl několik řidiček , jak jedou proti mě a tak jsem tomu už nevěnoval pozornost.

 „Vlastně o co sis řekla Ivetko?“

„Ále, jen tisícovku a slib, že mi přijde na svatbu jako svědek.“

„Ty se budeš vdávat?“

„Jo jednou bych ráda a ty?“

„Co já, na to jsem zatím nepomyslel.“

To mě donutilo se na ní podívat a viděl jsem ve zpětném zrcátku, že po mě pokukuje. Nevypadala špatně, nebyla tlustá ani hrbatá a uměla se smát.

„Ty musíš mít nápadníků, že se u Vás klika nezastaví.“

„Nežárli, nebo ti už nikdy neotevřu komůrku.“

A vyšpulila pusu. Já se jen o  chvilku déle zadíval na její jazyk až jsem musel honem srovnat naší jízdu.

„Nesváděj mě a raději se připrav na dotěrné otázky.“

„Aha a jaké třeba?“

„Možná už mu Radka barvitě vylíčila naší karetní hru.“

„Neboj, vodpinknu ho jako nic.“

„Hele, docela by mě zajímalo, jestli vůbec se mu už Radka ozvala.“

„Vidíš, to je ono. Možná budeme jediné spojenkyně, co mu pomůžou najít ztracenou nevěstu.“

Ale to už jsme přijížděli na místo a já uviděl jeho auto.

„To je on, Karel a je sám, tedy myslím si.“

„Fajn, buď ve střehu a kdyby náhodou chtěl mluvit s tebou, tak mluv v ženském rodě a vyšším hláskem, jasný?“

„Ano, pokusím se.“

Zastavil jsem auto, ale nechal motor běžet. Ivetka vyklouzla s taškou a už šla vstříc docela smutnému chlapovi. Nejdříve pár zdvořilostí, pak obálka a když mu podala šaty, tak se opět začal vyptávat. Z posunků mi přišlo, že se chce dozvědět co nejvíce informací a občas mrkl na mě a snažil zjistit, zda nejsem ta převlečená Radka.

Pak vytáhla Ivetka váček se šperky, Karel překontroloval vše a skoro mi připadalo, že mu ukápla slza. Pak jí dal na rychlo popsaný papír a divoce máchal při tom rukama. Kamarádka ještě párkrát přikývla, než se rozešla ke mě.

„Tak jak to vypadá?“

„No Jene, blbě. Radka se neozvala.“

„Viděl jsem ho takhle zdrceného snad poprvé v životě.“

„Ptal se, zda na těch fotkách si nebyla ty.“

„A co si mu řekla?“

„Že ne a že o Radce nic nevíme.“

„Moc ti asi neuvěřil a být na jeho místě, tak si fotky důkladně prohlédnu ještě jednou.“

„Nic, jedeme ke mě, má na mě kontakt, tak snad se to brzy vysvětlí.“

„V saku jsem měl vlastně občanku, řidičák i mobil, prostě vše.“

„Tak to by jí mohli policajti vystopovat.“

Mávl jsem rukou a odrazil  od okraje. Ve zpětném zrcátku jsem čekal, zda neuvidím Karla, ale i když jsem si schválně zajel,  tak jsem nikoho, kdo by nás sledoval  neviděl.

„Jene, zahni tady k lesu, chci ti něco ukázat.“

„Myslíš tuhle odbočku?“

„Jo, jo, přesně tak.“

Vjeli jsme  do lesa a po chvilce se vše rozjasnilo.

„Tady zastav.“

A pak vyběhla z auta. Já zamkl a šel za ní.

„Hele, sice nemám lodičky, ale nerad bych někoho potkal.“

„Neboj se, teď už tady asi nikdo nebude.“

Vzala mě za ruku a  vedla mě vzhůru. Před námi se pomalu objevovalo jezero. Když jsme stáli nad ním, tak se trochu zatřásla. Pofukoval větřík a bylo velmi příjemně.

„Tohle je moje zamilované místo.“

Rozhlédl jsem se kolem a přikývl.

„Je tu hezky, Ivetko.“

Náhle se ke mě otočila a přitiskla se blíž.

„Obejmi mě, prosím!“

Nechápavě jsem si jí přivinul a cítil její vůni a teplo, které z ní vyzařovalo. Při tom jsem pokukoval po okolí, kdy stromy dělaly  neprohlédnutelnou stěnu.

Stáli jsme mlčky a poslouchali šplouchání vody o vysoký břeh, který byl kousek pod námi. Hlavou mi projížděly myšlenky na život bez žen nebo s nimi a začínal jsem o ní přemýšlet.

Dnes už  si nepamatuji, jak dlouho jsme tam stály, ale zpět jsme se vraceli  už za tmy. Radka se se štěstím zanedlouho přihlásila sama přes Ivetin mobil a mě se šíleně ulevilo. Ale těch pár momentů mi nakonec úplně  změnilo můj život, začali jsme spolu chodit a na naší svatbu jsme pozvali, jak jinak, Radku s Karlem. Já si ale dával velký bacha, aby mi nevěstu neunesli.

 

Lezanka