Účastník svatby - Pavel
Tramvaj se pomalu šplhá z Kulatého náměstí v Dejvicích na Prašný most a za jejími okny se otevírá ohromné staveniště tunelu Blanka. Pokaždé když jedu navečer do práce, mě ohromuje velikost té stavby, svítící reflektory a nekonečné kolony nákladních aut vyjíždějící odněkud z podzemí Prahy. Od té doby co jsem přišel o práci díky rozpadu firmy pro kterou jsem pracoval, se můj život tak nějak převrátil. Po dlouhém a marném hledání nějaké rozumné práce jsem musel nakonec z existenčních důvodů vzít místo které mi nabídli na úřadu práce. Místo v agentuře, která hlídala výstavy a různé expozice. Tím se můj život převrátil, chodil jsem totiž jen na noční služby. Ne že by mě ta práce nějak extra bavila, ale dnes jsem se už nemohl dočkat, až dorazím do Jízdárny Pražského hradu, kde již druhý týden přes noc hlídám výstavu Svatební šaty očima století.
Zdálky už vidím, jak mě na schodech před Jízdárnou netrpělivě vyhlíží kolegyně kterou střídám. No jo, paní Vlastička, táhneme to tady spolu, ona přes den a já přes noc, a tak pořád dokola.
„Teda pane Pavle, podle vás si můžu klidně řídit hodinky,“ vítá mě když k ní stoupám po schodišti „to byl dnes ale zmatek. Chystali to tady na tu zítřejší svatbu. Představte si, že se tu bude oddávat deset párů najednou! No a pak už bude pro veřejnost zavřeno, otevře se až další den!“ chrlí ze sebe slova závratnou typicky ženskou rychlostí. „Ráno přijde Evička na úklid, tak kdybyste potřeboval trochu dřív domů, tak klidně můžete.“ Stačím jí jen tak rychle pozdravit, z jejího vodopádu slov se dozvídám, že má sraz s holkama, a že moc spěchá. Konečně tedy zůstávám sám. Rychle zápis do knihy předání a už jsem na place mezi exponáty. Výstava popisuje vývoj svatebních kostýmů a obřadů od středověku až po dnešní dobu. I když už tady znám každý exponát, znovu a znovu mě ty nádherné róby dostávají úplně do kolen. Někdy prostě nevím co si mám o sobě myslet. Líbí se mi totiž dámské oblečení, tedy líbí, líbí se mi když ho mám na sobě, no tedy na sobě, když ho mám totiž na sobě, líbí se mi představa že jsem žena. Někdy i bytostně zatoužím být ženou napořád, prostě s tím něco udělat, ale na to nemám prozatím ani odvahu, a ani peníze. Spokojil jsem se s občasným převlékáním do dámského u sebe doma, a dál jsem to neřešil. Až tato výstava ve mně něco uvolnila. Chtěl jsem se na chvíli stát jednou z těch nevěst, jednou z těch figurín, na kterých byly tak nádherně naaranžované překrásné svatební róby.
Nejvíc ze všech se mi ale líbí expozice mexické svatby. Nevěsta má na sobě tak úžasné šaty! Dlouhá vlečka, celé její ruce zakrývají saténové rukavice, obličej je skryt za bohatým hustým závojem který ve předu končí těsně pod krkem a odhaluje bujné poprsí, a šaty se od pasu dolů neuvěřitelně rozvírají a jsou posety nesčetným množstvím volánků a třpytivých ozdob. Před ní klečí ženich v typicky mexickém kroji a vztahuje k ní ruku, jako když jí nabízí oporu. Nad nevěstou u stropu se pomalu otáčí lopatkový ventilátor. Vzduch který víří, jemně vlní závoj nevěsty, a vlní i jejími šaty. Ty v záři reflektorů odrážejí našité třpytivé ozdoby. No a právě o tyto šaty jsem měl dnes v plánu nevěstu připravit. Ne že bych je chtěl ukrást, to ne, ale jen tak na chvíli si je vyzkoušet, postavit se tam před toho ženicha a vychutnat si ten pocit ženskosti, a stát se na chvíli tou nádhernou figurínou. Celá věc mě napadla v momentě, kdy jsem na obchůzce dole ve sklepení narazil na již nepoužívanou dílnu aranžérů. Stály tam krásné ženské figuríny! No a taky jsem zjistil, že šaty nejsou nějaké dobové, ale asi novodobá atrapa, protože měly na zádech skrytý zip, a asi byly ušité pro nějakou kypřejší postavu, protože na figuríně byly různě našpendlené. To všechno dohromady ve ně spustilo to pomyslné stavidlo.
Již pár nocí před dnešní akcí jsem si figurínu ve sklepní dílně trochu upravil. Zjistil jsem, že uvnitř je dutá, a když jsem ji po chvíli váhání podélně rozřízl napůl, daly se jednotlivé půlky použít jako krunýř. Tak jsem si ji postupně upravil. Celý hrudník figuríny i s kusem krku jsem měl připravený tak, že si jej připevním stahovacími pásky na svůj, a z hlavy jsem udělal masku s krásně černýma hlubokýma očima, přes které jsem z druhé strany mohl pozorovat svět před sebou. Bylo přece nutné, abych se taky viděl v zrcadle! Paruku jsem chtěl použít z figuríny nevěsty. Ještě jednou jsem proběhl celou výstavu jestli je opravdu vše tak jak má být, zapnul nouzové noční osvětlení, a abych ráno neměl naspěch připravil jsem do knihy i hlášení o předání služby. Ze sklepní dílny jsem si postupně vynosil všechny svoje poklady. Musím říct, že maska nevěsty se mi opravdu povedla. No aby ne, živil jsem se před tím přece jako modelář. Stavěl jsem ve firmě modely na zakázku. Dělali jsme modely aut, hradů, sídlišť, no prostě všeho co zákazníci chtěli. No a teď se mi moje řemeslo tak náramně hodilo!
Opatrně jsem figurínu nevěsty připravil o její šaty. Chtěl jsem se začít oblékat, ale nahá figurína nevěsty mě nějak rušila. Připadalo mi, že se na mě i vyčítavě dívá! Tak jsem ji jednoduše popadl a odtáhl do příručního skladu. Dál už jsem postupoval podle připraveného scénáře. Ze svojí skříňky vytahuji tašku ve které mám připravené bílé punčochy, bílé saténové kalhotky, bílé lodičky mojí velikosti a krásný krajkový podvazkový pás. Chci vypadat úplně jako nevěsta! Sundávám ze sebe rychle svoje oblečení a ukládám ho do skříňky. Je pak už jen dílem okamžiku než si obleču svoje bílé doplňky. Pak už stojím před ženichem jen v tom nádherném spodním prádle. Teď přichází na řadu maska nevěsty. Stahovacími pásky si připevňuji na hrudník přední díl upravené figuríny. Pásky silně dotahuju, abych získal proporce co nejvíc podobné originálu. Přichází na řadu přední a zadní část masky na hlavu. Obě půlky fixuji stahovacími pásky tak silně, jak jen je to možné. Při pohledu do zrcadla umístěného na podpěrném sloupu jdu skoro do kolen. Ještě nemám na sobě šaty a ani paruku a už přes skleněné čočky masky vidím v zrcadle nezaměnitelné obrysy ženy.
Šaty jsou opravdu poctivě ušité, a mají spoustu spodniček v několika vrstvách. Když si je vytahuji na ramena cítím jejich tíhu. Mají široká ramínka která přecházejí v balonové rukávy, zadní část sahá až na krk, kde přechází do jakoby stojánkového límce, ale ve předu mají naopak ohromný výstřih. Nejsem žádný gymnasta a proto jsem si připravil kousek provázku, který jsem provlékl zipem šatů, abych jej mohl pohodlně zatáhnout až ke krku. Vždycky obdivuji ženy, které si dokáží za zády bezchybně zapnout podprsenku, nebo naopak vykloubí ruce a bez problémů zatáhnou zip na zadní části šatů až ke krku. Tak to já jsem nikdy nedokázal, proto to malé vylepšení provázkem. Už teď mě od soustředění odvádí pohled přes oči mojí masky. Oči jsou totiž lemovány neuvěřitelným závojem dlouhých řas, a já jen opět musím tiše ženám závidět. Tak bych se chtěl na svět dívat po celý zbytek života! Opatrně táhnu za provázek až je zip úplně nahoře, šaty mi sedly jako kdyby byly ušité přímo pro mě. Umělé prsa skoro celé vykukují z ohromného výstřihu, který opravdu skrývá jen to nejnutnější. Ohromné balonové rukávy jsou staženy gumičkou těsně nad lokty a jsou tak nadýchané, že přes ně pomalu nevidím do strany.
Ke slovu přichází paruka. Bohaté záplavy černých vlasů mi padají do výstřihu a při letmém pohledu do zrcadla si myslím, že štěstím snad omdlím. Krev se mi štěstím snad úplně odlila z mozku. Před sebou vidím stát krásnou ženu s nehybnou tváří a na první pohled s umělých bujným poprsím. Nemůžu se na sebe vynadívat. A co teprve promenáda ve výstavním sále! Připadám si jako modelka na molu. Dlouhá vlečka za mnou tiše šumí na vyleštěné podlaze. Trochu problémů mám z otočkami, teď už ale na druhou
stranu chápu, proč mají nevěsty na svatbách družičky! Letmý pohled na hodiny v sále mi trochu mrzí! Jak ten čas hrozně letí! Tak honem zpátky před ženicha! Natahuji si na ruce bílé rukavice, které mi úplně zakrývají ruce. Sahají až nad lokty, a překrývají lem rukávů. Když si na hlavu připevním pomocí čelenky hustý závoj, tak mám pocit úplného soukromí. Teď už chápu ta skoro odhalená ňadra nevěsty. V momentě kdy si přehodím přes obličej závoj, připadám si, že jsem někde v izolaci, prostě v jiné místnosti. Při pohledu do zrcadla mi není vůbec vidět obličej, ale já můžu okolní svět vidět, sice jako v trochu hustější mlze, ale vidím. Stoupám si před ženicha a vkládám ruku do jeho nabízené dlaně. Stojím před nainstalovaným oltářem, přede mnou klečí snědý ženich v mexickém kroji a já si připadám, že úplně slyším kostelní zvony a hluk lidí jak nám přejí šťastný život.
Ventilátor nad mou hlavou si lehce pohrává se záhyby dlouhého závoje a s volánkami šatů. Vypadá to tak reálně! Nechal jsem si na sebe puštěný reflektor a tak se mohu tiše kochat z té blyštivé nádhery kterou mám teď oblečenou na sobě já. Tak a teď si ještě užít toho oblečení! Tak se procházím po celém prostoru výstavy, zkouším si sednout do křesla a jen se divím, jak to ty ženy tak lehce zvládají, no prostě se mám co učit! S nelibostí vidím, že za okny se začíná rodit další letní den. Už pomalu svítá! Ještě poslední pohled do zrcadla, poslední pohlazení velkých prsou, poslední zašustění vlečkou! Moje ruce hledají na zádech provázek, abych se rozloučil s tou nádherou. Opatrně tahám za provázek zdrhovadla… a nic. Aha, říkám si, určitě tam bude vadit závoj. Loučím se tedy se závojem a pro jistotu si sundávám i paruku, protože její dlouhé vlasy by se taky mohly skřípnout do zipu. Další pokus o rozepnutí, tahám trochu silněji, ale zip se neposunul ani o milimetr. Zkouším si stáhnout ramínka přes ramena dolů a vyklouznout tak ze šatů. Šaty jsou ale tak těsné, že bych je musel roztrhnout, aby se můj plán zdařil. Tak ještě znovu škubu za provázek, zmocňuje se mě trochu panika, a tak se rozhoduji buď a nebo, a silně trhnu. Výsledkem je, že se provázek utrhl a zip se nepohnul ani o kousek.
Tak teď už jde vážně do tuhého! Hodiny nekompromisně oznamují, že za půl hodiny přijde paní Eva uklízet! Zkouším dosáhnout na zip, ale všechny pokusy jsou marné. To je teda situace, co teď? Paní Eva by mě ani vidět nemusela, má svoje klíče, a již několikrát i při jiných výstavách jsme se dohodli, že můžu odejít před ní, abych chytil ranní autobus k nám do Přílep. V hlavě se mi rodí ďábelský plán, ne není to ďábelský plán, je to jen oddálení problémů na další večer! Obtáčím si dlouhou vlečku šatů kolem ruky a spěchám jak jen mi to šaty a vysoké podpatky dovolují ke stolku služby. Na papír píšu vzkaz pro paní Evu, že vše je v pořádku, a že jsem běžel na autobus. Tak rychle teď co dál? Uvědomil jsem si, že jsem celou noc nebyl na toaletě. Rychle to napravuji, a znovu i přes vypjatost celé situace musím obdivovat ženy, jak se v tak bohaté toaletě dokáží ladně pohybovat. Schovávám ještě všechny svoje věci do skříňky a vracím se zpátky na místo před ženichem. Mám ještě chvíli čas, a tak si sedám na křesílko. Kamera! Rychle vyskakuji a bezpečnostní kameru co snímá tento kout výstavy vytáčím trochu stranou, abych nebyl přímo v jejím zorném poli. Tak ještě pár minut soukromí…..Co jsem se to vlastně rozhodl udělat? Zůstat v masce a kostýmu nevěsty celý den! Ale co bude potom? Ale celý život řeším problémy až nastanou, a tak sám sebe uklidňuji, že to dobře skončí. V nejhorším případě budu muset požádat o pomoc večer paní Vlastičku! Mám k ní větší důvěru než k paní Evě, a tak nějak bytostně jí i věřím že mě nepodrazí.
Teď už znovu stojím před ženichem. Pozoruji svět kolem sebe přes hustý závoj a dlouhé řasy. Moc dobře si uvědomuji, že to bude sakra dlouhý den! Bouchnutí dveří mi dává na vědomí, že paní Eva přišla už do práce. Teď teprve musím ocenit to, že se držím ruky toho klečícího ženicha. Je to totiž dobrá opora ke získání stabilního postoje! No a
to nemluvím o ventilátoru nad sebou! Tím jak mi čeří závoj maskuje můj dech! Jen se musím ovládat, abych neotáčel hlavu! To přeci figuríny nedělají. Zase mám tu výhodu, že z mého pohledu se můžu kontrolovat v zrcadle, ale taky v něm vidím dění kolem sebe. Můžu vidět, kdy jsem sám! Teď je to ještě dobré, můžu přešlápnout z nohy na nohu, i pohnout rukou, paní Eva totiž převážně uklízí vstupní halu. Doléhá ke mně vzdálený hovor. No jasně do práce přišla i paní Vlastička, to znamená, že za několik minut se výstava otevírá.
Nevím kolik je hodin, čas se neuvěřitelně vleče. Jediné co mi pomáhá přežít jsou myšlenky na ženu kterou vlastně představuji. Pozoruji se v zrcadle a hlavou mi běží představy které mě i lehce vzrušují. Do sálu sem tam přijde i nějaký návštěvník. To mi čas běží rychleji. Bavím se pozorováním návštěvníků. Starší, asi manželský pár, se u mě dokonce zastavuje. Mužovi oči se nemohou odtrhnout od mého výstřihu. Žena naopak jemně prsty mne látku mých šatů, a to i přes to, že všude visí zřetelné nápisy, že se návštěvníci nemají dotýkat vystavených exponátů! Pohled toho muže mě úplně přivádí do rozpaků, zažívám trochu pocit studu, a kdybych mohl, tak bych si asi rukou zakryl výstřih! Slizoun jeden! Když odcházejí mohu si na chvíli ulevit, protože v zrcadle vidím, že jsem tady sám. Až větší hluk poutává moji pozornost. V zorném poli nemůžu přesně vědět co se děje, ale bude to asi příprava na tu hromadnou svatbu! Tak to už jsou dvě odpoledne! Do sálu začínají proudit davy svatebčanů. Jejich veselí se snaží krotit nějaká organizátorka. Vysvětluje jim co se bude dít, a co mají dělat.
Najednou mě přes zrcadlo oslňuje jas reflektoru. Závoj a skleněné čočky přes které pozoruji okolní svět jeho jas zmírňují. Teď už můžu rozeznat, že je to osvětlovač a kameraman! Taky už vidím známou redaktorku z televize která s mikrofonem v ruce provází starší dámu, která jí ukazuje jednotlivé exponáty a hovoří přitom do nastaveného mikrofonu. Jejich kroky se nezadržitelně blíží k mému stanovišti. Už slyším tu starší dámu jak redaktorce vypráví o tom, že se tady pokusily zachytit atmosféru mexické svatby. Oko kamery se otočilo na mě a přes závoj mám pocit, jako by se mi dívalo přímo do očí! Tak to je věc! Já budu nakonec ještě i v televizi! Teď si teprve uvědomuji jaká by to byla ostuda, kdyby se něco nezdařilo! Kdyby tak někdo nadzvedl lem šatů a uviděl moje chlupaté nohy, které sice byly schované v bílých punčochách, ale ty zase nebyly tak husté, aby mě neprozradily. No jistě, i poslední pohled kamery patří mému výstřihu. To je neuvěřitelné, kdybych byl žena, a potřeboval bych někde něco vyřídit kde úřaduje chlap, byl jsem si jist, že velký výstřih a krátká sukně vše zařídí. No, ale na druhou stranu, na úřadech jsou vlastně převážně ženy……
Někde za mnou začíná hrát svatební pochod. Trochu mě mrzí, že tam nevidím, ale i přes to, že mě brní už celé nohy od toho jak stojím dlouho na vysokých podpatcích, se mě taky zmocňuje slavnostní pocit. Do nastalého ticha se začíná nést hlas oddávajícího úředníka. Každé slovo se mi zarývá do paměti. Vžívám se úplně do role nevěsty. Jeho slova mi nějak podivně svírají hruď a do očí se mi tlačí slzy. Jak jsem šťastný! Zažívám něco, o čem se mi mohlo opravdu dosud jen zdát! Když vyzval nevěstu zda si bere dobrovolně zde přítomného ženicha tak z mých rtů se vydralo tiché ano, a já už nedokázal zabránit potoku slz který se mi tlačil do očí. Jak je krásné být skryt od okolního světa za závojem! Je to opravdu jenom můj svět! Tady si můžu plakat, tady se můžu smát a nikdo to neví! Svatebčané si postupně slibují věrnost a celá slavnost postupně končí. No ano, vždyť o tom mluvila ta organizátorka, svatba pokračuje hostinou v restauraci Lví dvůr, která je naproti Jízdárně. Slavnostní světla postupně zhasínají, to je paní Vlastička ze svého kontrolního stanoviště přepíná na úsporný provoz. Teď si vlastně vzpomínám jak včera říkala, že po obřadu se už neotevře!
Jízdárnu zahalilo ticho. Přes ventilační okna sem doléhá vzdálený hluk velkoměsta. Tak a co dál? Mám se začít hýbat a jít za paní Vlastičkou? Jak jí to vysvětlím? Stojím pořád jako přibitý a křečovitě svírám ruku ženicha. V zorném poli se mi najednou objevila postava paní Vlastičky. Procházela sálem a kontrolovala jednotlivé figuríny. Když byla úplně vzadu tak jsem si zavelel, tak teď a nebo nikdy.
„Halo, paní Vlastičko!“ zavolal jsem nahlas
„Jé, pane Pavle dobrý den, to jste tady nějak brzo, ale kde jste?“ na jejím hlase byl po počáteční radosti znát udiv z toho, že mě nevidí.
„Jsem tady u mexické svatby, můžete sem na chvíli přijít?“ volal jsem a snažil se o klidný tón hlasu i když jsem absolutně nebyl schopen odhadnout její reakci. Už jsem jí viděl těsně za sebou……
„Kde jste? Nestalo se vám něco?“
„Ne, klid paní Vlastičko, jsem tady před vámi, teď se pohnu, nebojte se…“ drmolil jsem rychle a pomalu se začal otáčet.
„Proboha co tady děláte? To jste se rozhodl že mě budete strašit? Ježiši vy jste uvnitř těch šatů!“ vyvalila na mě oči a teď jsem nevěděl jestli uteče, začne křičet nebo co vlastně udělá. Ona se ale místo toho sesunula do křesílka a zírala na mě neschopná slova. Tak teď tedy byla řada zase na mě.
„Klid paní Vlastičko, všechno vám vysvětlím, jenom vás teď poprosím o jedinou věc. Jestli byste byla tak moc hodná a povolila mi zip na šatech, víte on se nějak zasekl….“ Hlas se mi nějak zlomil a já se neubránil návalu slz který se mi zase tlačil do očí. Tak teď opravdu nevím co asi udělá! Musí si myslet že jsem ujetej úchylák! „Víte jak se to zaseklo, nechtěl jsem zničit ty šaty…“ vysvětloval jsem v návalu vzlyků a cítil jsem jak s těmi slzami ze mě odchází celodenní nervozita jak všechno dopadne, a teď jsem byl i šťastný, že už jsem to dokázal vydržet až sem.
„Tak jen klid pane Pavle,“ její hlas zněl najednou jako hlas matky která chlácholí svoje dítě. Pomalu vstala a bylo pro ni jen chvíli okamžiku než mi zip uvolnila.
„Já vás tady teď nechám abyste to tady mohl dát do pořádku, počkám na vás v kukani.“ Mluvila už klidným hlasem a já jsem jí musel v duchu hodně děkovat. Nedovedl jsem si totiž představit, že bych před ní stál jen ve spodním prádle a v masce figuríny.
Když jsem vše uvedl do původního stavu, schoval svoje výrobky do dílny a ze skříňky ve skladu si vyzvedl svoje oblečení, chtě nechtě jsem šel za ní do kukaně, jak jsme říkali pozorovacímu stanovišti.
„Jen pojďte pane Pavle,“ vítala mě vlídným hlasem, a já jsem si všiml, že má před sebou dva hrnky s kouřící kávou.
„Máme hodně času, a vy mi musíte určitě něco vysvětlit,“ přisunula přede mě hrneček s kávou a ze sáčku na stole vykouzlila kus domácí bábovky.
„Ano jistě paní Vlastičko, s tím počítám…..“ znovu se mi sevřel krk takovou divnou křečí která vehnala slzy do mých očí. Teď už jsem neměl před sebou závoj, ale i slzy mi dodávaly pocit, že jsem někde v soukromí za sklem…..skládal jsem slova ve věty a věděl jsem, že to bude opravdu dlouhý večer……
