Svírám kolo volantu svého traktoru - Pavel
Kterak TV sraz Nebákov zapůsobil na místního traktoristu
Svírám kolo volantu svého traktoru, a nadávám na počasí. Celý den jsem přibližoval klády v lese. Ještě štěstí, že lesníci najali na výpomoc úkáčka, takže jsem nemusel do toho psího zimního počasí. Teď navíc začalo pršet, a ten sajrajt začal na cestě namrzat. Kruci, ke všemu mi zvoní mobil. No jasně Karel, ptá se kde vězím, že už to začalo! Blbec, uč celý týden od něj neslyším nic jiného , než jak se těší na sobotu, že prý k Mařeně přijedou nějací úchylkové. Mařena, teda ona se jmenuje Marie, ale co si pamatuju, tak jí nikdo neřekne jinak než Mařena, provozuje penzion Nebákov nedaleko našich chalup. Bydlím v osadě, kde je pár domů, bývalých hospodářských statků. Já mám chalupu po rodičích, kteří se jednou nevrátili z cesty po D1. Zůstal po nich jen křížek, já, a moje starší sestra. Jenže ta už pracuje v Praze, kde má taky nějakou vážnou známost. Jsem tady jako kůl v plotě. S chlapama máme z našich chalup do hospody v Tloskovicích daleko, a tak chodíme do penzionu Nebákov k Mařce. Máme tam i takový stůl štamgastů, lejeme do sebe pivo, a každý večer je úplně stejný.
Někdy se tomu musím i smát, všichni jsme hasiči, rybáři a myslivci. Když začnou jednotlivé schůze, sedí nás tam pořád osm, ať se děje, co se děje. Až tento týden najednou někdo přitáhl novinu. O víkendu má Mařka v penzionu hosty! Co, hosty, jsou to chlapi, co se převlékají do ženských šatů! Všichni jsou doslova nabuzený. Karel mi volal už v pátek, ale to jsem musel za sestrou do Prahy. Dnes, v sobotu, to tedy uvidím taky! Sakra, ten hnus na cestě pěkně klouže! Vrářím tam náhon na všechny čtyři, zasouvám uzávěrky diferenciálů a před cedulí Tloskovice odbočuji doprava, směr k naší osadě. Zastavuji u mojí chalupy, musím ještě přiložit do kotle, a pak hurá traktorem přes les, policajta jsem tady v životě neviděl, a jsem u Mařky. Na parkovišti je na tuto roční dobu nezvykle plno. No jo, Mařka ta má kontakty, ta si to umí zařídit. Ve výčepu už jsou úplně všichni.
„Ty vole, Jirko, kde seš? Už to, vole, začalo,“ huhlá mi Karel do ucha když si sedám na svou oblíbenou židli. Jako nechápu, co jako mělo začít, protože se mi okamžitě zamlžily brýle, jak jsem vešel dovnitř ze zimy. Než si je stačím otřít, mám už před sebou pivko.
„Tak další čumil,“ šklebí se na mě Mařka „a jestli budeš mít na mě nějaké přiblblé poznámky, jako ti tvoji kumpáni, tak tě rovnou praštím půllitrem,“ dodává, a pěstí mě laškovně uhodí do hlavy.
Pořád nic nechápu. U nálevního pultu vidím akorát nějaké tři kočky. To jsou ale ženské! Tak takové baby u nás nepotkám! Jsou nalíčené jak nějaké herečky, co jsem viděl když mě sestra vzala v Praze na jeden muzikál. Jedna z nich má krásně stříbrně třpytivé šaty, a všechny mají strašně vysoké podpatky. Kruci, jak na tom můžou chodit? Asi je na mě vidět, že jsem z nich úplně mimo, protože z druhé strany do mě strčí loktem Tonda.
„Ty vole, zavři tu hubu, a nečum tak na ně! Jsou to chlapi! My už jsme je viděli včera!“
Tak tohle mi hlava nebere, protože konkrétně, ta co má na sobě ty stříbrné šaty, když se otočila, měla určitě prsa! Bylo jí vidět do výstřihu, a klidně bych se vsadil o metr piv, že má prsa!
No, ale teď vychází ze salonku normálně nevěsta!
„Hele, Karle, ty si děláš legraci, vždyť to je přece ženská! Tu bych klidně bral do chalupy!“
„No to jsem nevěděl, že jsi buzík,“ směje se Karel „zrovna tohohle jsem viděl včera jak přijel, jako chlap!“ Chlapi u stolu se mě smáli jako přiblblí, no byl jsem z nich nejmladší, ale
taky jediný, na koho doma nečekala manželka. Teď se do debaty zapojuje i Honza. Byl kdysi doktorem v Praze, ale teď na důchod tu bydlí trvale na chalupě.
„Víte chlapi,“ skoro šeptá „to nejsou uchyláci a buzeranti, pro mě to jsou z lékařského hlediska transvestiti a transsexuálové.“ Teď jsme na něj zůstali pro změnu koukat zase my. „Hele,“ ukazuje na něj prstem Jarda „to nám tady nadáváš nebo co? Co to jsou za výrazy. Jo jednou jsem to viděl na Nově, jak tam zpívala Pilarka, a pak to byl chlap!“
„Víte, chlapi,“ pokračuje doktor „transsexuálové můžou být po předchozí terapii a potom po operaci, normální ženou! No, nečumte tak nechápavě, řeknu vám to lidově, prostě se někde někdo spletl, a dal duši ženy do mužského těla.“
Dívali jsme se na něj asi dost nechápavě, protože říká, že je to asi na nás moc složité, a že se radši napijem. Mařka před nás staví další půllitry, a doktor objednává kolečko rumu.
Trochu mě mrzí, že se Mařka věnuje hodně nám, i když to tak vždycky není. Záleží na tom, koho má na pokojích. Ale vidím na ní, že ji tato společnost není zrovna příjemná. Nějak mi to vadí, protože v jejich hostech nevidím nic špatného. Některé z holek, co se občas objeví ve dveřích, jsou fakt hezké baby. Navíc se ve mě probouzí vzpomínky, na časy, kdy jsem si ještě jako malý kluk oblékal sestřiny šatičky. Hrál jsem si pak s panenkami, a všichni se tomu smáli. Teď se mi ta vzpomínka vrátila, a zavrtala se mi do mozku.Úplně bych si dovedl představit, že jsem jednou z nich! Jak pokročil večer, chlapi už měli dost upito a začali se rozcházet domů. Mě se ještě nějak nechtělo. Řekl jsem chlapům, že si musím ještě něco domluvit s Mařkou. Přesunul jsem se k nálevnímu pultu, kde zrovna čekaly na obsloužení dvě holky. Bylo mi jich líto, protože čekaly už dost dlouho, a proto jsem se osmělil, a pozval je k sobě ke stolu, kde jsem už seděl sám. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, co si s nimi budu vlastně povídat, ale po půl hodině, jsme spolu už mluvili jak staří známí. Musím přiznat, že jsem v nich celou dobu viděl skutečné dámy. Prostě jsem o nich uvažoval pouze jako o ženách…
Na zpáteční cestě domů se mi vybavila myšlenka na skříň mojí sestry, která byla ještě v jejím pokoji, a byla plná jejího oblečení. Když jsem přijel domů, tak jsem se v koupelně vysprchoval a oholil, což byl k pokročilé noční hodině sám o sobě nadlidský výkon. Vešel jsem k sestře do pokoje, otevřel její skříň a ……….
