Svět Tomáše - 1.díl - Klaudie+AI

16.02.2025 17:11

Tomáš seděl na okraji postele a zíral do prázdna. Ruce měl opřené o kolena, prsty nervózně pohrávaly s lemováním starého trička. Byl čas vstát, vyrazit do práce a prožít další den, který bude jako přes kopírák všech předchozích. Z kuchyně se ozval tlumený zvuk hrníčků; Sára si právě připravovala ranní kávu. Prohodí pár zdvořilých vět, popřejí si hezký den, a pak každý zmizí do svého světa.

Tomáš miloval Sáru. O tom nebylo pochyb. Její smích, drobné vrásky kolem očí, když se usmívala, a její schopnost vždy najít něco pozitivního i v těch nejtěžších chvílích – to všechno pro něj znamenalo svět. Nedovedl si představit, že by ji neměl po svém boku. Byla jeho jistotou, jeho přístavem, když se cítil ztracený. Přesto cítil, že něco není v pořádku.

Nebyl to jejich vztah, ale on sám. Zevnitř ho něco svíralo, jako kdyby se jeho duše ocitla v kleci, kterou sám postavil. Byl unavený. Ne z práce, ne z lidí, ale ze své vlastní rutiny. Ze stejnosti dní, které na sebe navazovaly bez jakékoli změny, bez jakéhokoli směru. Vždycky si myslel, že když má Sáru, má vše, co potřebuje. Ale teď, i přes její lásku a podporu, cítil prázdnotu, kterou nedokázal pojmenovat.

Dnes ráno bylo něco jiné. Možná to bylo tím podivným světlem, které pronikalo do ložnice skrze zatažené závěsy. Možná pocitem, že se něco musí stát. Tomáš nevěděl co, ale uvnitř něj něco zašeptalo: Musíš něco změnit.

Tomášovy oči sklouzly na židli u dveří ložnice. Bylo na ní úhledně složené oblečení, které si Sára připravila na dnešní den – jednoduché šaty, které tak dobře zvýrazňovaly její postavu, a vedle nich jemné punčochy. Něco v tom obrazu ho zarazilo. Možná to byl kontrast mezi jeho vlastní rozházenou hromadou džín a triček a tou pečlivě připravenou elegancí. Možná to byl jen výsledek neklidné mysli, ale zničehonic ho napadlo: Jaké by to bylo, obléknout si to?

Zarazil se, až se sám lekl, jak rychle ta myšlenka přišla. Nesmysl. Prudce se odvrátil, jako by se chtěl od té představy fyzicky oddělit, a zhluboka se nadechl. Proč mě něco takového vůbec napadlo? ptal se sám sebe, zatímco si unaveně promnul čelo. Myšlenka ale nezmizela, jen se stáhla někam do kouta jeho mysli.

Celý den se snažil věnovat obvyklým úkolům, ale ta představa se vracela. Pokaždé, když zahlédl kolegyni v šatech, když prošel kolem výlohy s dámskou módou, nebo když zavadil pohledem o punčochy, které mu připomněly ty na židli v ložnici. Bylo to zvláštní, trochu zneklidňující, ale přesto... nějakým způsobem fascinující.

„Proč mám pocit, že ženy to mají v životě jednodušší?“ zamumlal si pro sebe, zatímco seděl na obědové pauze ve firemní kuchyňce. Ten pocit ho už dlouho provázel – ženy mohly být elegantní, svobodné v projevu a výběru, kdežto on měl pocit, že jeho život je nalinkovaný, uzavřený v mužských stereotypech, kterým nedokázal uniknout.

Představa, že by to aspoň na chvíli mohl vyzkoušet, se mu vracela znovu a znovu. Nešlo jen o šaty nebo punčochy. Bylo to něco hlubšího – možná touha po změně, po úniku z neviditelné klece, která ho svírala čím dál pevněji. Tomáš si ale pokaždé řekl, že je to jen výplod jeho unavené mysli. Jenže čím víc se to snažil potlačit, tím častěji se mu to vracelo.

Ten den v práci Tomáš už nedokázal vydržet. Myšlenky, které se mu neustále vracely, mu nedaly pokoj. Cítil, jak se mu v hlavě hromadí tlak, který nedokáže nijak ventilovat. Když konečně hodiny ukázaly poledne, vymyslel si výmluvu a oznámil, že potřebuje domů kvůli nevolnosti. Jakmile vešel do prázdného bytu, ucítil zvláštní klid, ale zároveň i podivnou nervozitu.

Seděl na pohovce a snažil se zaměstnat mysl, ale pohled mu neustále utíkal směrem k ložnici. Ne, tohle je bláznivé, nesmyslné, přesvědčoval se, ale nakonec vstal a pomalu se vydal ke skříni Sáry.

Otevřel dveře skříně a chvíli jen stál, jako by si uvědomoval váhu toho, co dělá. Její šaty visely úhledně seřazené podle barev, každé s jiným příběhem, který si představoval. Sáhl po jednom – jemném světle modrém, které měla na sobě, když šli na oslavu narozenin jeho kamaráda. Prsty přejížděl po látce a přemýšlel. Neměl bych, tohle je špatné, opakoval si v hlavě, ale zároveň ho lákalo zakázané.

Zhluboka se nadechl, jako by se chtěl nadechnout odvahy, ale pak šaty rychle pověsil zpět. Zavřel skříň a odešel z ložnice. Celý zbytek dne strávil sám se svými myšlenkami, které neustávaly.

Tato scéna se opakovala další dny. Pokaždé, když měl byt pro sebe, zamířil ke skříni. Někdy vyndal pár šatů, držel je v rukou a představoval si, jaké by to bylo. Ale pokaždé se nakonec zastavil, vrátil je zpět a snažil se potlačit pocity, které se v něm mísily – vzrušení, stud, zvědavost i zmatek.

Jednoho rána se však situace změnila. Sára byla ve vaně a nechala na posteli své červené spodní prádlo. Bylo to jiné než obvykle. Krajkované, jemné a elegantní, působilo téměř jako magnet. Tomáš stál u postele, jeho mysl bojovala s pokušením. Tohle je šílené, naprosto šílené, opakoval si, ale než si uvědomil, co dělá, stál tam jen ve spodním prádle.

Srdce mu bušilo jako o závod. Ruce se mu třásly, když vzal do rukou krajkované kalhotky a podprsenku. Bylo to tak zakázané, tak jiné, ale ta představa ho přitahovala. Rychle si vše oblékl, pohledem zavadil o svůj odraz v zrcadle a na moment zůstal ztuhlý. Směs adrenalinu, studu a zvědavosti mu proudila celým tělem.

Po chvíli se prudce nadechl, sundal vše, pečlivě to vrátil na místo a oblékl se zpět do svých věcí. Snažil se uklidnit, ale jeho srdce stále bilo rychlým tempem. Cítil, že překročil určitou hranici, ale nebyl si jistý, co to pro něj znamená.

Další den ráno byl pro Tomáše jiný. Když se probudil, jeho mysl už nebyla zastřená tíživou mlhou apatie. Místo toho ho zaplavovala zvláštní směs vzrušení a očekávání. Myšlenky na předchozí ráno se mu vracely a s nimi i ten příval adrenalinu. Jakmile se za Sárou zavřely dveře, Tomáš cítil, že ho opět ovládá zvědavost.

Zamířil do ložnice a otevřel skříň. Pohled na pečlivě seřazené šaty ho hypnotizoval. Různé barvy a textury jako by ho lákaly, aby se jich dotkl. Jemně přejížděl prsty po látkách – po hedvábí, které bylo chladivé a hladké, po krajkách, jejichž jemné vzory vytvářely iluzi křehkosti, i po pružných úpletech, které objímaly tělo. Sáhl po šatech, které byly ve středně modré barvě, s elegantním vzorem drobných květin. Ty si pamatoval, protože je Sára nosila na jejich první společné rande.

„Jen na chvíli,“ zašeptal si pro sebe, když je pomalu sundával z ramínka. Ruce se mu lehce třásly, když si je přetáhl přes hlavu. Látka mu jemně sklouzla po těle a obepnula ho, až cítil, jak mu srdeční tep zrychluje. Když se podíval do zrcadla, chvíli jen stál, nevěřícně zíral na svůj odraz a cítil, jak v něm roste zvláštní směs studu a euforie.

Ale to mu nestačilo. Pohled mu sklouzl ke komodě, kde věděl, že Sára má své punčochy a silonky. S rozechvělými prsty otevřel šuplík a odhalil pečlivě složené punčochy v různých barvách – tělové, černé, dokonce jedny s jemnými krajkovými okraji. Vzal si tělové, které na dotek působily jemně jako pavučina. Opatrně je navlékl, tahal je přes nohy pomalu, aby je neroztrhl. Když byly na svém místě, cítil zvláštní tlak a přilnavost, která mu připadala... jiná. Jinak příjemná.

Další den už neodolal. Vybral si Sáry šaty, které byly světle růžové s lehkým třpytem, a zkombinoval je s černými punčochami a podpatky, které našel pod postelí. Chůze v nich byla zpočátku nemotorná, ale líbilo se mu, jak podpatky měnily jeho siluetu. Přidal ještě stříbrný náhrdelník, který našel v krabičce na nočním stolku. Když se podíval do zrcadla, viděl, že to není dokonalé – vlasy měl stále rozcuchané a jeho pohyby byly nejisté – ale cítil se jinak. Cítil se jako někdo nový, jako by unikl sám sobě.

Tomáš tento rituál opakoval každý den. Zkoušel různé kombinace – krajkované blůzky s úzkými sukněmi, výrazné šaty s odvážnými barvami, dokonce i jednoduché pletené svetry, které byly měkčí a příjemnější než jeho obvyklá trička. Experimentoval i s doplňky – náušnicemi, šátky, pásky. Každý nový kousek, každá nová kombinace mu přinášela zvláštní druh radosti, který v jeho životě už dlouho chyběl.

Během těchto okamžiků doma byl Tomáš jako v jiném světě. Na chvíli mohl zapomenout na práci, na rutinu, na všechny povinnosti, které ho dusily. Tyto chvíle byly jeho únikem, jeho malým tajemstvím, které nikdo jiný neznal. A když se Sára večer vrátila domů, Tomáš byl naplněný energií a vzrušením, které se přeneslo i na ni. V těch chvílích ho naplňovalo štěstí nejen z jeho tajemství, ale i z jejich blízkosti. Vždy se přitulil k Sáře, a jejich společné večery končily milováním, které bylo vášnivější než kdy dřív.

Tomáš věděl, že musí být opatrný. Každý kousek oblečení vždy pečlivě uklidil na původní místo. Dbával na to, aby všechno zůstalo přesně tak, jak to našel, protože se bál, že kdyby Sára něco zjistila, zničilo by to jejich vztah. Ale zároveň cítil, že tyto chvíle, kdy byl sám sebou, ho naplňovaly tak, jako nic jiného.

Jednoho večera, když se Tomáš opět díval na svůj odraz v zrcadle, něco mu došlo. I když si zkoušel Sářino oblečení, něco chybělo. Vždycky obdivoval blondýnky – jejich světlé vlasy působily jemně a elegantně, jako by každou ženu s nimi obklopovala aura pohádkovosti. Myšlenka ho zasáhla nečekaně: Co kdybych si pořídil paruku?

Další den, když měl čas, si na internetu začal prohlížet paruky. Vybíral pečlivě – hledal takovou, která by působila přirozeně, ale zároveň zdůrazňovala představu, kterou si vytvořil ve své hlavě. Nakonec našel tu pravou: dlouhé, vlnité blond vlasy, které spadaly až k ramenům a měly přirozený lesk. Objednal ji s napětím a těšil se, až dorazí.

Když balíček konečně přišel, jeho srdce bušilo vzrušením. Opatrně ji vybalil, prsty přejížděl po jemných vláknech, která byla téměř k nerozeznání od skutečných vlasů. Poprvé, když si ji nasadil, to byl zvláštní pocit. Vlasy mu jemně splývaly přes ramena a kolem tváře. Když se podíval do zrcadla, chvíli ho zaplavila neuvěřitelná vlna radosti. Viděl tam někoho nového – někoho, kdo nebyl svázán jeho každodenními starostmi a rutinou.

Tomáš se stále více odvažoval experimentovat. Brzy si uvědomil, že některé věci, které ho lákaly, Sára vůbec nenosila. Například legíny. Jednou, když šel z práce, zamířil do obchodu, kde si koupil své první legíny – černé, s lesklým povrchem. S každým novým kouskem cítil, že si buduje něco vlastního.

Časem se odvážil ještě víc. Na internetu našel princeznovské šaty, které ho fascinovaly. Byly světle růžové, s jemnými volány a zdobené drobnými flitry. Když mu dorazily, nedokázal se dočkat, až je vyzkouší. Když si je oblékl a viděl, jak se třpytí při každém jeho pohybu, cítil se jako postava z pohádky. Tyto nové kousky ho naplňovaly radostí, kterou nedokázal popsat.

Každý nový nákup pečlivě schovával. Vzal starou krabici, kterou zastrčil do nejspodnější části skříně, až dozadu, kam Sára nikdy nechodila. Tam ukládal všechno, co si pořídil – paruku, legíny, princeznovské šaty, i drobnosti jako nové doplňky nebo boty. Postupně se jeho malý tajný úkryt plnil.

Pokaždé, když měl byt pro sebe, vracel se ke svému rituálu. Nasadil si paruku, oblékl si své oblíbené kousky a trávil dlouhé minuty před zrcadlem. Zkoušel různé kombinace, pózoval, díval se na sebe jako na někoho, kdo patří do jiného světa. Byly to jeho chvíle, jeho útěk ze šedi všednosti. A pokaždé, když se vrátila Sára, cítil zvláštní směs nervozity a vzrušení. Vždycky se k ní přitulil, plný nadšení, a jejich večery končily v objetí.

Tomáš věděl, že se pohybuje na hraně. Bál se, že by Sára mohla něco najít nebo zjistit, ale jeho tajemství ho naplňovalo a dávalo mu něco, co dlouho hledal – pocit svobody, vzrušení a radosti z objevování něčeho nového.

Jednoho večera, když Tomáš a Sára seděli u televize, si Sára všimla něčeho, co ji zarazilo. Na gauči, mezi polštáři, byl dlouhý blond vlas. Zvedla ho, zkoumala ho mezi prsty a otočila se na Tomáše.

„Co tohle má být?“ zeptala se s podezřením v hlase.

Tomáš, překvapený a zaskočený, se na ni podíval. „Cože? To nevím... asi to někde zůstalo, třeba z obchodu nebo od někoho v práci.“ Pokusil se znít klidně, ale jeho srdce už začalo zběsile bušit.

„Blond vlas, Tomáši,“ zvýšila hlas Sára. „A já rozhodně blond vlasy nemám. Takže mi vysvětli, odkud se to tady vzalo.“

Tomáš se napřímil a snažil se zachovat klid, ale viděl, jak se Sáře v očích mísí vztek a zklamání. „Sáro, není to tak, jak si myslíš. Nikoho jiného nemám!“

„Tak co mi tajíš? Tyhle věci se jen tak nestávají! Přiznej se!“ vykřikla. Udělala mu scénu, která byla naprosto nevyhnutelná. Tomáš cítil, jak se mu hlava točí. Mám se přiznat? Mám jí říct pravdu? Nebo si prostě vymyslet něco o milence? Těžce polkl.

„Dobře, řeknu ti to,“ začal opatrně. Sáře se na tváři zračilo napětí. „Ten vlas… je můj. Mám paruku.“

„Cože?“ její výraz byl směsicí nevěřícnosti a vzteku. „Tohle nemyslíš vážně. Co tím chceš zakrýt? Myslíš, že to spolknu? To je nějaký vtip, nebo se mě jen snažíš oblafnout?“

Tomáš viděl, že jeho pravda nestačila. Sáře se zdála neuvěřitelná, absurdní. Cítil, že nemá jinou možnost. Musí jí ukázat všechno, aby pochopila. „Počkej,“ řekl tiše, vstal z pohovky a zamířil do ložnice.

Sára šla za ním, stále rozhořčená. Tomáš otevřel skříň, vytáhl krabici z jejího nejspodnějšího kouta a začal z ní vytahovat věci. Nejprve blond paruku, pak legíny, šaty, princeznovské šaty, dokonce i podpatky. Sára stála s otevřenou pusou, neschopná vydat hlásku.

„Tohle je moje tajemství,“ řekl Tomáš, zatímco si nasazoval blond paruku a oblékal si legíny a šaty. Jeho ruce se třásly, ale pokračoval. Když byl hotový, stál před Sárou v celém svém tajném já. „Tohle… tohle jsem já. Doma. Když jsem sám.“

Sára na něj zůstala zírat s výrazem naprostého šoku a nechápavosti. Její oči se zaleskly slzami, ale nic neřekla. Tomáš, který nemohl vydržet tíhu jejího pohledu, rychle začal všechno sundávat. Jednotlivé vrstvy oblečení létaly na postel, až tam zůstal stát jen v tričku a kalhotách.

„Promiň,“ zašeptal, zvedl pohled plný studu a otočil se k odchodu. Vzal klíče a bundu, a než Sára stihla cokoliv říct, práskl za sebou dveřmi.

Běžel ulicí, aniž by věděl kam. Jeho mysl byla zaplavená zmatkem, pocitem selhání a strachu. Co se teď stane? Přijde domů? Bude ho Sára vůbec ještě chtít vidět?

Tomáš bloudil ulicemi celé hodiny. Nevnímal čas ani cestu, jen sledoval, kam ho nohy zavedou. Jeho myšlenky se točily v bludném kruhu. Vztek, stud, strach, ale také určitá úleva, že už není nutné své tajemství skrývat. Ale co teď? Co bude dál? Ztratím Sáru? Změní se všechno? Hlava mu třeštila z nekonečných otázek, na které neměl odpovědi.

Když se konečně rozhodl vrátit domů, bylo už pozdě večer. S obavami otevřel dveře a vešel do bytu. Čekal cokoli – výčitky, křik, nebo dokonce, že Sára nebude doma. Ale místo toho ho přivítala úplně jiná scéna.

Sára seděla na pohovce, úplně klidná, v elegantních tmavě zelených šatech, s láhví vína a dvěma skleničkami na stolku. Měla na sobě ten druh šatů, které nosila na speciální příležitosti. Vlasy měla pečlivě upravené a na tváři lehký úsměv, který Tomáše zmátl.

„Ahoj,“ řekla jemně. „Pojď dál.“

Tomáš se zarazil, váhal. Ale vešel a sundal si boty, zatímco ji tiše pozoroval. Nevěděl, co očekávat. Sára ukázala směrem ke dveřím do ložnice.

„Běž se převléknout,“ řekla klidným, téměř povzbudivým tónem.

Tomáš přikývl. Přešel do ložnice a rychle se převlékl do jiného pánského oblečení – kalhot a jednoduché košile. Když se vrátil zpátky do obývacího pokoje, Sára se na něj podívala, trochu naklonila hlavu a zamračila se.

„Řekla jsem převléknout, ale myslela jsem do dámského,“ řekla tiše, s pohledem, který byl klidný, ale zároveň pronikavý.

Tomáš ztuhl. „Cože? To myslíš vážně?“ zeptal se, jeho hlas byl téměř roztřesený.

Sára přikývla. „Potřebuji si o tobě promluvit s nějakou kamarádkou. Ale nemůžu to říct žádné své kamarádce. Takže mě napadlo, že… možná bys mohl být ta kamarádka. A vůbec, jak se vlastně jmenuješ?“

Tomáš cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. V hlavě mu vířily stovky odpovědí, ale nakonec to bylo, jako by se slova vyslovila sama. „Jana,“ řekl tiše. „Jsem Jana.“

Sára přikývla a usmála se. „Dobře, Jano. Pojď sem,“ řekla a nalila druhou skleničku vína. „Myslím, že máme hodně o čem mluvit.“

Tomáš cítil, jak se mu hrudník trochu uvolnil, ale zároveň byl plný nejistoty. Přešel k pohovce, vzal si skleničku a sedl si vedle Sáry. Jeho tajemství bylo venku a teď záleželo jen na tom, jak ho Sára přijme.

Večer se odvíjel jinak, než by si Tomáš – nebo spíš Jana – kdy dokázal představit. Jak seděli vedle sebe, sklenky vína se pomalu vyprazdňovaly a jejich rozhovor se přeléval z jednoho tématu na druhé. Zpočátku byla Sára trochu zdrženlivá, kladla spíš obecné otázky, jako by se snažila Tomáše – nebo Janu – nejdřív poznat z bezpečné vzdálenosti. Ale postupně začala mluvit otevřeněji.

Jana se nestačila divit. Za jediný večer zjistila o Sáře víc, než za celé roky, co spolu byli jako pár. Sára vyprávěla o svých snech, o tom, jak chtěla být malířkou, ale místo toho si zvolila stabilnější kariéru. O tom, jak si často připadala nepochopená nebo přehlížená, a jak jí chybí víc upřímnosti ve vztahu. Jana poslouchala a s každým slovem cítila, že mezi nimi padá další a další bariéra.

Chvílemi se smáli, třeba když Sára vzpomínala na trapné historky z dětství, ale pak přišly i smutné momenty, když mluvila o svých pochybnostech nebo strachu ze selhání. Pro Janu bylo zvláštní vidět Sáru v tomto světle – zranitelnou, ale zároveň silnou. Jak je možné, že jako Tomáš jsem tohle nikdy neviděl? problesklo mu hlavou.

Nakonec se Sára odmlčela, dlouho si Janu prohlížela, a pak řekla tichým, ale naléhavým hlasem: „Jano, teď mi pověz ty. Jak to všechno začalo?“

Tomáš – nebo spíš Jana – se zhluboka nadechl. Cítil, jak se mu do tváře hrne horkost. „Nevím, jestli to dokážu vysvětlit,“ začal nejistě.

„Zkus to,“ pobídla ho Sára jemně a položila mu ruku na koleno.

A tak Jana začala vyprávět. O tom, jak byl Tomáš dlouho nespokojený sám se sebou, jak se cítil uvězněný v rutinním životě. O tom, jak ho jednoho dne přitáhly šaty v Sářině skříni, jak si je nejdřív jen zkusil, aby zjistil, jaké to je, a jak se to stalo jeho tajným únikem. Mluvil o tom, jak se bál, že kdyby to Sára zjistila, všechno by se zničilo. A pak se přiznal k pocitu úlevy, když už to dál nemusel tajit.

Když Jana skončila, Sára na chvíli nic neříkala. Pak pomalu vstala a přešla k ní. Stoupla si před něj a zadívala se mu do očí. „To, co jsi mi teď řekl...“ začala, a pak zavrtěla hlavou. „To chce neskutečnou odvahu.“

Pevně ho objala. Tomáš – nebo Jana – ucítil, jak ho její teplo obklopuje, jak ho svírá a nepouští. Hlava mu klesla na její rameno a na chvíli zavřel oči, jen aby si ten moment uchoval.

Sára ho políbila na tvář, pak na rty, nejdřív jemně, ale polibek se postupně prohloubil. Jana cítila, jak se v něm mísí všechny emoce – úleva, vděčnost, láska. Chvějící se ruce jí sjely k Sářiným bokům, přitáhl si ji blíž a nechal se unášet tím okamžikem, který se zdál téměř neskutečný.

 

Od toho večera, kdy se pravda konečně odhalila, už nebyl žádný Tomáš – zůstala jen Jana. Jana, která se díky Sáře cítila lépe, volněji a silněji než kdy dřív. Jako by jí spadla obrovská tíha z duše, která ji dusila celé roky. Teď se zdálo, že se vše vydalo správným směrem.

Sára byla překvapivě klidná, téměř přirozená, jak přijala Janu do svého světa. To, co by si Jana nikdy nedokázala představit, bylo najednou skutečné. Sára ji hladila po tváři a její úsměv byl plný něhy. „Jsi krásná,“ zašeptala, a Jana cítila, jak jí v hrudi buší srdce.

Jejich pohledy se střetly, a v tu chvíli všechno ostatní zmizelo. Vášnivě se políbily, nejprve jemně, ale polibek rychle nabral na intenzitě. Jejich ruce bloudily po tělech, hledaly každý kousek, který by mohly prozkoumat. Sára Jany paruku jemně shrnula stranou, aby viděla její tvář, a pohladila ji po vlasech.

Bylo to nové a zároveň přirozené. Jako by se jejich vztah posunul do jiné dimenze, kde byly jen ony dvě. Jana cítila, jak ji přemáhá vzrušení, ale také hluboká vděčnost. Vděčnost za to, že ji Sára přijala takovou, jaká je.

Ruce je vedly až do ložnice, kde se nechaly pohltit tím, co obě cítily. Nezůstalo mezi nimi nic nevyřčeného, žádná tajemství, jen čistá touha a láska. Svět za zdmi ložnice přestal existovat.

Milování trvalo celou noc. Bylo pomalé, intenzivní, plné něhy i vášně. Jany tělo reagovalo na každý dotek Sáry, na každé zašeptané slovo. A Sára zase objevovala Janu – jako kdyby poprvé viděla celou její podstatu.

Když slunce začalo vycházet, ležely vedle sebe, unavené, ale spokojené. Jana měla hlavu položenou na Sářině rameni a její dech se pomalu zklidňoval.

„Děkuju,“ zašeptala Jana.

„Za co?“ zeptala se Sára, jemně ji hladíc po vlasech.

„Za to, že jsi mě přijala. Že mě vidíš.“

Sára se na ni usmála a políbila ji na čelo. „Jsi moje. A já jsem tvoje. Na tom nezáleží, co nosíš, nebo jak se cítíš. Jsi pořád ty, a já tě miluju.“

V tom okamžiku Jana věděla, že našla své místo. Už se nemusela schovávat, přetvařovat nebo pochybovat o sobě. Byla Jana – a Sára ji milovala přesně takovou, jaká je.