Svatba mojí sestry 1A - první noc - Dievka

27.08.2023 21:02

**Divoké sny**



Je letní večer, krátce po západu slunce, ale v hustém dubovém lese už je tma, když se probouzím, zatím co vesničané uléhají ke spánku, po celodenní práci na polích vrchnosti. Jsou smířeni s svým osudem. Mohl jsem být jedním z nich. Pracoval jsem od šesti let na polích a v lese, jako jediný syn mých rodičů, který nezemřel příliš brzy, bych se jednou stal hospodářem na našem statku, který po třech stech letech rodiče stále ještě splácejí naší vrchnosti, rodině knížete, který naši ves získal po poslední z řady válek mezi Řádem Bílé Růže na jedné straně a Řádem Rudé Růže na druhé. Pro ty z poddaných, které nezverbovali verbíři jedné či druhé strany, se toho příliš nezměnilo. Poražení byli vítězi tak jako vždy nemilosrdně zmasakrováni, nebo prodáni do otroctví, ti co sloužili v armádě vítězů a přežili, se sice vrátili, mnozí ale byli zmrzačení. A ti co zůstali zdraví brzy zjistili, že nedokáží dál ohýbat hřbet před svým pánem a odešli do lesů, kde přepadají na cestách formany tak dlouho, dokud nejsou dopadeni a oběšeni na větvích nejbližšího dubu. Říká se, že na každém ze staletých stromů Černého lesa už byl někdy někdo oběšen. A že na nejstarším ze stromů lesa byla oběšena celá tlupa loupežníka Rudovouse a všech 36 lupičů tam visí dodnes. Je to báchorka pro zastrašení.

 

Když válka začala, byl jsem příliš mladý aby mne verbíři odvedli, ale odešla s nimi moje matka, kvůli nejmladšímu ze tří synů našeho rychtáře, který byl jen o pár let starší než já a nechal se naverbovat nejspíš natruc svému otci, který své syny z vojny vykoupil. Moje matka se stala markytánkou a její místo v posteli mého otce zaujala děvečka Jana, ještě mladší než moje matka. Když válka skončila a bylo jasné, že se máma nevrátí, protože se dala k straně která byla poražena, přesvědčila děvečka otce, faráře a rychtáře, aby byla prohlášena za mrtvou a po ohláškách se stala naší macechou. Jako první se zbavila mé sestry, když přesvědčila otce, aby ji provdal za syna bohatého kupce z města. Jen statek by nás neuživil a tak se na každém dvoře provozuje taky některé řemeslo. Můj otec je hrnčíř a tak jsem už od dětství jezdil do města na trhy, prodávat co se v otcově dílně přes zimu vyrobilo. Když mi bylo dvanáct let, spatřil jsem na tržnici tu nejkrásnější dívku, jakou jsem kdy viděl. Nestávalo se často, aby na tržnici nakupoval někdo jiný než služky a sluhové měšťanů, ale na služku měla příliš drahé šaty. Zaslechl jsem, jak jí stará žena, nejspíš její chůva, říká, že by tu neměla být. Oslovovali ji jménem Kateřina. A já se zamiloval. Nenapadlo mě, že není dcerou měšťana.

 

Viděl jsem ji jen jednou, ale to nevadilo, protož jsem ji měl před očima kdykoli jsem je zavřel. Podruhé jsem ji viděl až za další čtyři roky, když byl ve městě velký trh v souvislosti se svatbou syna našeho nového hradního pána. Byl jsem zvědavý a tak jsem se proplížil do hradu a vyšplhal se k jednomu z oken paláce. Za tu dobu se sice změnila, ale nepřehlédl bych ji, ani kdyby nebyl slavnostní sál plný světla. Nedokázal jsem se odtrhnout od okna, až dokud jsem neviděl jak ze sálu míří jedním z východů na ochoz kolem paláce. Vydal jsem se opatrně za ní. Šla k hradní kapli, nemohl jsem jít za ní, protože tam byli strážní, ale z jejich chování mi došlo, že není na hradě jen hostem na svatbě. Představoval jsem si, že přesvědčím otce, aby mě poslal do služby a že Kateřina je třeba dcerou mistra cechu hrnčířů, u kterého budu sloužit, abych se naučil nové věci, ale především ji tak budu vídat, co na tom, že by si mě nevšímala.

 

Mám sice velkou fantazii, ale taky vím, že všechno má své meze. Že život není pohádka, v které chudák jako jsem já přijde, zachrání princeznu a dostane ji za ženu i s půlkou království. A taky mi něco říkalo, že Kateřina by se nikdy nedala nikým nutit do svatby, ani kdybych zachránil nejen ji, ale celou naši zemi. Zjištění, že není "jenom" dcerou některého z měšťanů, ale dcerou hraběte Adama Budivoje z Budína, bylo jako by se celý svět rozpadl na hromádku střepů. Zatím co šance, že by si mne všimla jako dcera měšťana byla, i když velmi malá a spíš jen v mojí hlavě, šance že by si mě všimla jako dcera hradního pána, ta nebyla vůbec. Rozum mi říkal, abych na ni přestal myslet. A vážně jsem se o to snažil. Jenže to nešlo. I proto jsem dnes v lese a ne na statku. Kvůli myšlenkám na Kateřinu. I když tím impulsem, který mě přiměl něco udělat byla vlastně moje sestra, když utekla během trhu ve městě dva měsíce před svatbou se synem bohatého kupce. Macecha zuřila a mě napadlo, proč bych vlastně měl zůstat a pracovat pro jiné.

 

Přes snahu vrchnosti přimět poddané k poslušnosti, žijí mezi lidmi příběhy o hrdinech, kteří pánům berou a chudým dávají, nikomu se je nepodaří dopadnout a neskončí oběšení na větvi starého dubu, ani pro výstrahu katem naražení na kůl, nebo vpletení do kola. Utekl jsem z domova do hlubokých lesů. Nemůžu s vrátit a nemám už ani kam. Nechci skončit oběšený, ale do hrdiny co bohatým bera a rozdá to chudým mám daleko. Formani nejsou žádní boháči a ti opravdu bohatí nikdy nejezdí bez doprovodu a ochrany. Co bych zmohl proti přesile? Lovit zvěř je ale taky hrdelní zločin a živit se tím, co v lese najdu, brzy zemřu hladem. Došlo mi, že je lepší loupit tam, kde je víc lidí, tedy ve městě. Takže konečně okrádám boháče, ne tak jako hrdinové v legendách, ale když se opíjejí v krčmách. A když se nedaří, nezbývá mi než si vydělat pár grošů tím jediným, co mám. Nejsem na to nijak pyšný, ale za hodinu někde v maštali dostanu víc, než kdybych se týden dřel na poli při orání, nebo za kácení stromů na otop pro klášter v lese. Proč jsem se vrátil do lesa? Můj život ve městě má ještě jednu výhodu. Seznámil jsem se s pár sloužícími z hradu.

 

A od jednoho z nich jsem se dozvěděl, že přes přísný zákaz svého otce, podniká Kateřina každý týden noční vyjížďky na místa v Černém lese, spojená s starodávnými mýty a pověstmi, k pradávným svatyním. Vydává se tam vždy jenom s kočím, v obyčejném kočáru a bez doprovodu, aby na sebe nepoutala zbytečnou pozornost. Mezi služebnictvem se říká, že zdědila čarovnou moc po své matce a že každý, kdo se jí znelíbil, zemřel za podivných okolností. "Jasně že jsou to jen povídačky, ale funguje to na ty hlupáky tady," smál se opilý podkoní z hradu, když jsem se jej zeptal, jestli je to pravda. Nemyslel jsem ty řeči, ale chtěl jsem vědět, kdy se Kateřina vydá na příští vyjížďku a kam. To nevěděl a já nechtěl naléhat, aby nezačal přemýšlet, proč se vyptávám. Pro všechny by bylo lepší, kdyby si tu noc nepamatoval. S výrazem opovržení si natáhl kalhoty, zašátral rukou v měšci a hodil mi na otep slámy mých osm grošů. "A ukliď po sobě ten nepořádek, než vstanou formani," řekl ještě než se za ním zavřela vrátka do maštale u formanské hospody. Nikdy neokrádám ty, kteří by se do hostince mohli vrátit. Vždy když za to dostanu zaplaceno, strčím groš některému zedníkovi, aby své ženě a dětem přinesl něco na živobytí, když utratil groš, tedy celou svoji denní mzdu, za dvanáct žejdlíků mizerného piva, které krčmář pro chudinu ředí vodou z potoka. Asi to dělám abych ze sebe měl lepší pocit.

 

Starých svatyní je v Černém lese několik a vedou k nim různé cesty. Nemohl jsem číhat na všech a ne blízko u města, takže mi chvíli trvalo zjistit, kde bych mohl kočár s Kateřinou zastihnout. Dvakrát se mi to už podařilo, ale vždy se na cestě ukázal ještě někdo jiný a tak jsem zůstal ukrytý mezi stromy. Abych se stihl dostat z města do lesů, musel jsem si "vypůjčit" koně, ale abych se s ním mohl ve městě vůbec ukázat, nezbylo mi nakonec než si jej "poctivě" koupit za ukradené mince. Musel jsem samozřejmě smlouvat, aby mi stačily moje "úspory" a peníze za "prodej" šesti krav co se zatoulaly moc blízko k lesu a tak je stačilo jen odvést dál do lesa a počkat, až je pasáci přestanou hledat. Prodal jsem je sedlákovi na druhé straně pohraničních hor, samozřejmě že ne za plnou cenu. Takže mi chybělo ještě dost zlatých, když jsem začal smlouvat o ceně za mladého hřebce. Nakonec se mi podařilo usmlouvat cenu na 22 zlatých, což byla dobrá cena za koně, s kterým nebudu mít potíže projet přes stráže u brány, kde se kontrolují cejchy na zvířatech se seznamem těch ukradených. Pro sebe jsem si už dávno pořídil glejt jednoho potulného apatykáře, takže moje časté cesty do lesa mohu vysvětlit jako výpravy za léčivými bylinami. Možná si pronajmu pokoj v krčmě, už mě nebaví přespávat ve stájích. Toužím Kateřinu vidět, ale taky nevidím nic špatného na tom ulehčit jí od trochy šperků.

 

Stejně je má od svého otce a ten je zaplatil penězi, které má jen díky tomu, že svoje poddané div že nesedře z kůže. Tak konečně budu jako ti, o kterých se vyprávějí legendy, když její šperky prodám a pomůžu chudým, tedy i sobě. Snažil jsem s o tom právě znovu přesvědčit sám sebe, když jsem zaslechl na cestě dusot koňských kopyt a rachocení kol kočáru. Vyskočil jsem do sedla svého oře a vyjel na okraj lesa, abych viděl na cestu na obě strany. Vybral jsem si úsek cesty, kde je vidět dost daleko, kdyby se nečekaně objevil ještě někdo jiný. A současně je to místo, kde se dá z cesty odbočit a dojet do úžlabiny, kde se kočár ztratí, aby nás nikdo nevyrušil. Protože jsem nikoho jiného na cestě neviděl a byl si jistý, že je to ten správný kočár, s tou, na kterou tu čekám, pobídl jsem koně a vjel na cestu tak, aby kočí stačil zastavit. Nenapadlo mě, že by zastavit nemusel a mohl by se i s kočárem řítit po cestě dál. Až když jsem stál na cestě. Naštěstí pro mne to neudělal a přitáhl otěže. Překvapený kočí zařval něco, co znělo jako kletba, rozpřáhl se bičem, aby si vynutil průjezd, ale uviděl kuši v mých rukou a moudře se rozhodl svůj bič nepoužít. "Dobrý večer, pane," řekl jsem přes masku. "Prosím, buďte tak laskav, otočte kočár do rokle po pravé straně a jeďte kam to půjde."

 

Kočí nasměroval kočár požadovaným směrem a rozjel se. To šlo snadno, napadlo mě. Pochybovačnou myšlenku, že to šlo až moc snadno jsem si odmítl připustit. Když kočár zastavil, poručil jsem kočímu, aby sesedl a že pokud mě poslechne, nic se jemu ani nikomu jinému nestane. "Nejde mi o nic jiného, než tvé paní ulehčit od tíhy jejích šperků," ujistil jsem jej a tím i všechny ostatní, i když jsem věděl, že je to do jisté míry lež. Kočí si bez odporu nechal spoutat ruce, potom jsem mu nasadil na hlavu černý vak a odvedl jej ke stromu. Tam jsem mu poručil aby si klekl zády ke kmeni, posadil se na paty a tak jsem jej ke stromu připoutal. Vrátil jsem se ke kočáru. "Madam, předpokládám, že je s vámi v kočáru vaše služebná. Prosím, mohla by jste ji poslat ven? Nemám v úmyslu někomu ublížit, ale nechci, aby tady způsobila povyk." Po chvíli ticha se ozval tichý šepot, potom konečně klapl zámek dveří kočáru a ty se pomalu otevřely. Služka je také krásná, alespoň co mohu vidět v sporém světle Měsíce, které se prodralo skrze hustý porost.

 

Ptám se jí, jestli jí musím spoutat hned, jen zavrtí hlavou a tak jí jen zakrývám oči a potom ji odvádím ke stejnému stromu, kde je už uvázaný kočí. "Natáhni ruce před sebe, prosím," říkám a ona neodporuje, ani když ji požádám, aby se rozkročila. "Udělej dva kroky dopředu," poroučím a ona poslechne, ale taky vylekaně vykřikne, když jí svážu ruce za kmenem stromu. Nebo vykřikla proto, když zjistila že je ke stromu připoutaný kočí? Tak nebo tak, radši jsem jí dal roubík hned potom, co jsem jí zvedl sukni a připoutal je k sobě. Představoval jsem si, že pod sukní bude ještě spousta spodniček, jako nosí dívky na vsi, když si na sebe vezmou sváteční oblečení. Ale služka byla pod sukní úplně nahá. Zatím co se služka alespoň snažila předstírat odpor, kočí zaklonil hlavu a než jsem s vrátil ke kočáru, bylo už slyšet jen přidušené, ale stále sílící sténání služky. Možná to její vrtění se vůbec nebyl projev odporu, ale pobídka kočímu, aby se snažil udělat jí tu chvíli co nejkrásnější a udělal proto všechno co může a co dokáže? Podle sténání služky se dalo usoudit, že kočí má nejen dlouhý bič, ale i dlouhý a nejspíš i hodně šikovný jazyk. Ta představa mě vzrušila.

 

Krásná Kateřina, dcera hradního pána a objekt mého snažení, vypadala ustrašeně, když jsem nastupoval do kočáru. "Milostivá slečno, omlouvám se, že jsem vám narušil vaše plány na tuto noc. Ale když mi dáte své šperky a peníze, půjdeme si každý dál svou cestou. Zdá se, že s vaše služka dobře baví a já doufám, že nejste na poddané tak zlá jako váš otec a dopřejete jí a kočímu nerušenou zábavu, než je půjdete odvázat, aby jste se mohla vrátit domů na hrad." Není to vůbec snadné, pokoušet se říkat jedno a přitom myslet na něco jiného. Ale říkat že půjdeme každý dál svou cestou a přitom si přát, aby to bylo úplně jinak, to je přímo hrozné. Každé slovo té lži co jí říkám mě bolí a to nejen na duši, ale je to jako bych dostával rány rákoskou. Strašně se potím, srdce mi buší až v krku, ale to není nejhorší. Ta zvětšující se boule v mém rozkroku, to, že mi vzrušení brání "rozumně" uvažovat, je zlé. A může být ještě hůř. Sotva mě to napadne, zachytím její pobavený úsměv a taky důvod, který jej vyvolal. Její pohled nemíří na moji tvář. Kouše se do rtu, ale podá mi kabelku a sundává si náušnice, prsteny a náramek. "Tady máš co chceš, tak si to vezmi a jdi."

 

Říká to posměšně, nebo si to domýšlím sám? Zahlédnu ještě konec zlatého řetízku, hluboko v jejím malém živůtku, kam něco narychlo schovala. "To chci taky... prosím..." říkám a sám nevím jistě, jestli mluvím ještě pořád o jejích špercích. "Není to nic... nic co by pro tebe mělo nějakou cenu..." odpoví a už vůbec netuším, jestli mluvíme o tom samém a jestli je to chladný šperk, nebo něco mnohem žhavějšího. Vydrž to, seber jí co má a rychle vypadni, snažím se poručit svému tělu, ale i tato myšlenka nakonec vyznívá dvojsmyslně. Můj nůž ale rychle přeřízne stuhu, která jí svazuje živůtek a na klín jí padá medailon na řetízku. Při dopadu se medailon otvírá a uvnitř vidím malinkou malbu ženy a ještě pramínek vlasů, stejných jako má Kateřina. "Ne! Prosím! Udělám cokoliv, jen mi neber ten medailon," říká plačtivým hlasem. "Je to vše, co mi zbylo po matce." Vzpomenu si, že se mezi lidmi v krčmách říká, že baron měl už prý čtyři až šest žen, a nevím jak reagovat. Řekla, že udělá cokoli, ale to bylo v rozrušení. Kdyby šlo o někoho jiného, asi by mě to vystrašilo. Koho taky ne, slyšet od té kterou roky z povzdálí, vlastně spíš z velké dálky miluje, že udělá cokoli. "Cokoli? Jste si jistá?" Ptám se. Přikývne a ve tváři se jí objeví výraz, který si vyložím jako odhodlání.

 

Přesto si nejsem jistý tím, jak daleko by opravdu zašla, takže zkusím první co mě napadne: "Svlékněte se. Prosím..." Jen o chvíli později už sedí nahá na sedadle, kolena u sebe a nohy pevně sevřené. To že se svlékla tak snadno mě zase tak moc nepřekvapilo, ne po tom, co jsem viděl, že její služka nemá nic pod sukní. "Zavřete oči." Poroučím a dotknu se nejprve její ruky, poté paže a nakonec její něžné tváře, než vezmu šátek a zavážu jí s ním oči. "Pro vaši ochranu," zašeptám. Chápavě přikývla. Vycítila když jsem se přiblížil, tak rozevřela rty a líbali jsme se, dlouze, vášnivě a z mě strany i nešikovně. Vzdychá, když ji laskám na jejích malých prsou. Ztvrdly jí bradavky a její nohy, sevřené až dosud tak pevně, se pomalu rozestoupily a nabízejí mi to, čeho si, jak jsem si myslel, vážila méně než svého medailonu.

 

Překvapeně nadskočila, když jsem ji tam políbil, dřív než můj jazyk zaútočil na její poštěváček. Prohnula se v zádech, přitlačila se ke mně a potom se zhroutila zpět s jemným, šťastným zasténáním. Mám se znovu zeptat, jestli si je jistá? Neříkal bych tím, že nejistý jsem já? Chci to udělat? Každé slovo které by vyšlo z mých úst by tu teď bylo navíc. Ano, chci to víc než kdy jindy! A kdyby neměla zavázané oči... Strhnu jí šátek z očí a znovu zabořím hlavu do jejího klína. Zvednu ale zrak, abych navázal oční kontakt. V jejích očích bych chtěl utonout. Vidím v nich jiskry, měnící se v plamínky. Napne se, škubne sebou, chytá mě za vlasy a odtahuje moji hlavu stranou. "Pane, nepochybně víte kdo jsem, mohu znát vaše jméno?" vydechla. "Říkejte mi Robin, slečno Kateřino," odpověděl jsem, protože jsem lupičem.

 

Není to sice moje pravé jméno, ale maska mi náhle přijde zbytečná a hloupá. V tmě uvnitř kočáru zvlášť. Když jsem se vrátil k jejímu poštěváčku, překvapila mě jeho velikost. Sice jsem v krčmách zaslechl řeči o tom, že jej mají některé ženy větší, ale bral jsem to asi tak vážně, jako řeči o vílách. Přitiskl jsem na něj svoje rty a začal jsem se mazlit taky rukou, aby se necítila její kunda opomenutá. Když jsem se ale pokusil rozepnout si opasek, zadržela moji ruku. "Ach, Robine, nepřestávej. Prosím, nepřestávej!" Když jsem na tom kočárovém sedadle snažil uspokojit ji pouze svými prsty, rty a nosem, jak její klitoris stále víc naplňoval moje ústa, její nohy se zvedly ještě víc nahoru, kolena se jí roztáhla víc a víc od sebe, až už se nemohla víc roztáhnout, a když pustila moje vlasy a umožnila mi nadechnout se, uviděl jsem ji v celé její kráse. Její klitoris mi v tu chvíli připadal obrovský, snad i větší než můj penis, tísnící se v kalhotách. Přesto jsem se na něj bez zaváhání vrhnul a pustil se do toho, co jsem nedělal poprvé.

 

Dlouze a hlasitě zasténala a venku u stromu jsem uslyšel další hlasité sténání. Nejspíš se služce povedlo nějak zbavit roubíku. To už jsem nevydržel a začal stříkat. Bylo mi jasné, že je to moc brzy a tak jsem se snažil, aby to Kateřina nepostřehla. Objala mě nohama a snažila se mě stáhnout ještě hlouběji. Nesmím ji zklamat, to bylo jediné, na co jsem dokázal myslet a tak jsem se snažil dál. Její vzdechy a sténání se postupně mění v něco, co jsem ještě nikdy neslyšel.

Ženský orgasmus, na kterém mám svůj podíl. A překvapením není ještě konec. Mokrý orgasmus jsem řadil mezi další hospodské mýty, nebo jako snahu některých chlapů, aby jim ostatní záviděli. Těsně předtím, než přišel její první orgasmus, mi sevřela hlavu mezi stehny a moje ústa se naplnily jejími šťávami. Snažil jsem se polykat, ale bylo toho víc, než jsem si vůbec uměl představit. Myslel jsem si, že je to konec a taky jsem se potřeboval nadechnout.

 

To se mi podařilo v poslední chvíli, ale zase si přitáhla moji hlavu do klína. Teď mi ji tlačí níž, než mi dojde co od mne čeká. Začnu jí lízat zadek, ale moje prsty se dál starají o poštěváček, no přesnější by bylo říkat mu poštěvák. Moje erekce se začala vracet a tentokrát máme orgasmus společně. Odstrčí mě a horký proud se mi rozstřikuje po obličeji. Otvírám ústa a znovu polykám, nestarám se co, nestarám se o bolest za krkem, ta teprve přijde. Když skončí, olizuji její kudrnaté narezlé ochlupení a můj jazyk pokračuje přes měkkou pláň jejího břicha až ke hrotům jejích sladkých, malých ňader. Beru je do rukou, jsou akorát do dlaně. Chci jim také věnovat pozornost, ale čas se krátí.

 

"Myslím si, že jsem za medailon zaplatila dost," šeptá a přitahuje si moji hlavu blíž, aby mě políbila. Tentokrát ale při polibku nezavírám oči a tak ty její rychle vyplní celé mé zorné pole, až se slévají v jedno velké, vševědoucí, modré oko. Nemůžu se ubránit pocitu, že ví kdo opravdu jsem, ale jak by to bylo vůbec možné? Copak by ji zajímal nějaký zlodějíček? A potom, dřív než jsem stačil přemýšlet, vyšla z mých úst slova: "Má Paní, ten medailon je tvůj, protože jsi ho dnes koupila a dobře za něj zaplatila. A tvůj není jen ten medailon..." Položí mi prst na rty, aby mě umlčela. Její oči říkají "Já vím..." a cokoli dalšího říkat je teď zbytečné. Oči má stále plné plamínků a spokojeně se usmívá. Ještě jednou ji políbím a cítím, jak se její tělo chvěje, když jí pomáhám oblékat se. Posadím se naproti a dám jí medailon. "Děkuji." Odmlčela se a pevně sevřela medailon. Ta krátká chvilka ticha, než znovu promluví, mi připadá nekonečná. Už se chystám namítnout, že není zač, nebo že poděkovat bych měl spíš já, prostě nějakou hloupost, ale nestihnu to. "Robine, za týden ode dneška tudy pojedu znovu. Myslíš, že by byla příležitost si to znovu koupit?" Ptá se a její slova mi znějí jako rajská hudba. Myslí to vážně? Nedokážu ze sebe ale vypravit ani hlásku. A tak jenom lehce přikývnu.

 

Když vystupuji z kočáru, v jejích očích byl zvláštní výraz, skoro jako hlad, ale třeba jsem si to jen namlouval. Potom jsem položil zbytek jejích šperků a její kabelku na podlahu kočáru dřív, než jsem zavřel dveře. S úsměvem pod znovu nasazenou maskou jsem si cestou ke stromu s kočím a služkou pomyslel: "Jistě, Má Paní. Jistě tě tady budu čekat." Jenže potom jsem škobrtl o nějaký kořen a začal padat. Ten pád byl zvláštní, jako by nikdy neměl skončit. Nakonec přeci jen přišel náraz. Narazil jsem si loket, taky bok. Rozhlížím se kolem a zjišťuji, že jsem na podlaze svého pokoje a na displeji budíku rudě pulsuje 03:00... Vydrápu se zpátky na postel. Je moc brzy na to, abych vstával, ale nejsem si jistý, jestli dokážu znovu usnout. Navíc moje postel nese stopy po noční poluci. A i kdybych usnul, jsem si jistý tím, že se mi nepodaří na ten sen navázat. Navíc, většinou když usnu, zapomenu i sny, které jsem si předtím pamatoval.

 

Mohl bych [[jít do sprchy]] (možnost platí jen pokud už ve sprše nebyl)

 

Mohl bych [[jít k počítači]] (možnost platí jen pokud už u počítače nebyl)

 

Možná bude lepší [[pokračovat ve spánku]] (možnost platí pro všechny linie příběhu)