????
Štěstí - Roseanne (soutěž 2.ročník)
15.09.2017 22:29
Jezdím na časté služební cesty firemním zánovním autem. Jmenuji se Tom a nedávno mě bylo 34 let. Někdy mě připadá, že to už déle nevydržím a musí se něco stát. Neustále mám v hlavě představy jak jdu po ulici, oslovují mě lidé, obdivují a prohlíží. Také sny jsou podobné. Oblékám se do hebkých věciček, maluji, češu a čekám na názory ostatních.
Začalo to už v mládí. Při návratu ze školy, když nikdo nebyl doma, prohrabával jsem skříň, navlékal se do matčiných punčoch a šatů. Pak velice opatrně přistupuji k zrcadlu, dělám pohyby jako dívka a moc bych si přál jí skutečně být. A tím to také končilo. Nikomu neříkám o mých tajných přáních. Myslím, že čas vše zmírní, ale opak je pravdou. Neuplyne ani pět minut, abych nemyslel na mé nereálné představy. Pokud to tak půjde dál, v důchodu ze mě bude blázen.
Ještě nedávno jsem byl ženatý a mám dvě děti. V péči exmanželky, hypotéku na dům, ve kterém mě vystřídal její milenec. Naštěstí mám od mládí garsonku, aspoň nemusím spát pod mostem nebo na zablešené ubytovně. Do konce studia mých dětí zbývá hodně času, tedy výživné budu platit asi patnáct let. Díky slavnému rozvodovému soudu, kde nebyl jediný zástupce mužského pohlaví mimo mě. Nasupené a odsuzující pohledy dam mě přišly ne nepodobné inkvizičnímu soudu. No, snad neskončím na mučidlech.
Peněz mě moc nezůstávalo, na operaci změny pohlaví není ani pomyšlení. Na počítači mé prsty automaticky vyťukají webové stránky, jež se zabývají převlékáním mužů do ženských šatů. Zde také panuje velice živý internetový obchod. Problém je v cenách. Například za boty velikosti 43 požadují přemrštěné ceny, asi dvakrát tolik, kolik stojí v kamenném obchodě. Ovšem stud mě nedovolí zde nakupovat, nehledě na to, že tak velké nemají. Přesto jsem si několik kousků pořídil. Je pravdou, že oblečení je kvalitní a vydrží snad věčně.
Jedu služebně z Prahy do Olomouce a mám na výběr dvě trasy. Romantickou, avšak delší přes Hradec, Vysoké Mýto a z Mohelnického kopce, nebo obávanou klasiku po D1 přes Brno. Přesvědčuji klienty, že zboží mé firmy je nejlepší a konkurence zaspala dobu. Takový lepší podomní prodejce. Mám svá oblíbená místa, kde stavím na kávu a cigárko. V zánovním německém "lidovém" voze nekouřím, voní novotou a chci aby to tak chvíli vydrželo. U pumpy se vracím s kelímkem k vozu a pozoruji, jak vedle mě zastavil sportovní červený Mercedes.
Vystoupila odhalená noha, sandálek na klínku a za ní i nádherný zbytek. Světlé melírované vlasy, tmavé oči zvýrazněné linkou, svetřík, který nemohl zakrýt prsa velikosti 3. Až jakoby nepatřičné ke zbytku té hezké bytosti. Krátká kostkovaná sukénka odhalovala nohy ve světlých silonkách. Uvědomuji si, že zírám a odvracím zrak. Krátce na mě pohlédla a já si připadám zajímavý jak patník u cesty. Moje auto s obřím firemním nápisem v ní také nevyvolalo erekci. Plavně odkráčela do prodejny a asi nechtěně mírně pohupovala boky. Připadalo mě nefér, jak někdo má krásu, bohatství a smyslnost vše pohromadě.
S povzdechem lezu do auta a po naší slavné dálnici pokračuji do boje s klienty. Na různých elektronických vychytávkách Němci nešetřili, tak auto má adaptivní tempomat, hlídá vzdálenost od auta před vámi, velkou navigaci a pohodlné kožené sedačky. Ideální na snění. Za chvíli mám mírně nepovolenou rychlost a zapínám tempomat. Idylka však dlouho netrvá. Práce na silnici. Pruhy se zužují do pravého a já se poslušně řadím za kamion. Za chvíli mě v levém předjíždí Mercedes. To jsi holka stihla brzo, nebo jsi jela jako blázen. Mírně přibrzdím a pouštím tu krásku před sebe. Štíhlá ruka mě zamávala a já jsem šťastný jako malé dítě. Po chvíli opět volná cesta, šlapu na plyn v bláhové představě, že ji opět uvidím. A opět sním s otevřenýma očima, zírajícíma nepřítomně před sebe. Špatné věci přicházejí rychle. Nevnímal jsem značky odkazující na další rozvrtanou dálnici, snižování rychlosti, varovné pípání vypnutého tempomatu a nevědomky stále šlapu na plyn. To krátké procitnutí bylo strašné. Náraz do skoro stojícího červeného Mercedesu byl prudký. Pomyslel jsem, že dívku přece jen ještě naposledy uvidím. Potom už jen jaksi v polovědomí vnímám hlasy, sirény a zvuk hydraulických nůžek. Nic. Žádné světlo na konci tunelu, jen tma. Tělo nevnímám, ani necítím.
Opět ty sny. Vidím sám sebe jak běžím po pláži, ňadra se pohupují, oblečená do miniplavek. Padám do náručí urostlého muže a líbám ho plná spalující vášně. Velice pomalu zdvíhám víčka. Bílý sterilní pokoj, pravidelné pípání přístrojů, sestřička naklánějící se nade mnou a bezhlesné, pohybující rty. Slyšíte mě? Konečně i zvuk. Mírně přikyvuji hlavou, i za cenu tupé bolesti. Kde jsem? V nemocnici, měl jste nehodu. A vystřelila z pokoje jako raketa. Můj hlas nebyl můj, zkusil jsem říci pár slov nahlas. Byl vyšší, rozhodně ne mužský. Vešel primář a mile se usmál. No podívejme, naše Růženka se konečně probudila. Asi eufemismus, jsem přece chlap. Klidně ležte, povím vám krátce, co se vám přihodilo. Asi víte, že jste měl těžkou nehodu. Vaše tělo zachránit nešlo, poškozené orgány, jen srdce a mozek se zdály být v pořádku. Štěstí stálo při vás. Té ženě, do které jste narazil naopak nefungoval mozek, ale tělo bylo až na pár řezných ran v pořádku. Rozhodli jsme se dát do její hlavy váš mozek. Je to první operace na člověku, předtím byly provedeny pouze na primátech. Samolibě se usmál vidině své slávy na lékařském nebi. A peněz. Zapomněl ovšem dodat, že operované opice dlouho nežily.
Rehabilitace byla zdlouhavá a bolestná. Plně mě však zaujalo zkoumání mého nového těla. Že bylo nádherné, jsem již popsal. Ňadra, to bylo něco, na co jsem si nemohl zvyknout. Doktor mě ujistil, že prošly plastickou operací. Po dvou dětech by takto plná nebyla. Tím lépe. Neměl jsem se za co stydět. Pochopitelně následovalo zkoumání rozkroku. Neodvratný pocit čehosi chybějícího a na prsou jako když si navléknu obráceně batoh, mě pronásledoval ještě dlouho. Mé vlasy mě šimraly na ramenou, ochlupení téměř žádné, pocit, že neuzvednu tolik jako dříve. Na posteli jsem roztáhnul nohy a zahlédl růžovou štěrbinku, porostlou jemnými chloupky. Položil jsem na ni ruku a opatrně ji začal třít. Dostavil se krásný pocit a dlaň začala být vlhká.
Vše však kalil pocit provinění. Tuto ženu jsem připravil o život v jejích nejlepších letech a také o rodinu, jak se doktor prořekl. Začínal jsem přemýšlet, jak to aspoň částečně napravit. Sestřičky už si na mě a na mé dlouhé procházky po chodbě zvykly. Také jsem vypozoroval, ve kterou dobu byla sesterna prázdná. Ta chvíle přišla. Počítač byl zapnutý a zápis o nehodě jsem našel po chvíli. Rychle opsal jméno a adresu a vyklouznul zpět na chodbu. Právě včas. Sestra vycházela z pokoje pacientů. Dělal jsem, že mě hrozně zajímá souhrn zákazů a příkazů na nástěnce vedle sesterny.
Jednoho dne dopoledne se ozvalo zaťukání. Vešel starší muž, vkusně a draze oblečený. Představil se jako zástupce jakéhosi úřadu a řekl, že má na starosti mé začlenění do společnosti. Podal mě doklady a já se dočetl, že se jmenuji Klára Dohnalová, je mě 30 let, svobodná, bytem v Křížovecké ulici 27, Praha 5. Byt zakoupil jeho úřad a až si najdu práci, budu ho splácet. Také bankovní účet s poměrně dost penězi, které bohužel budu muset vrátit. Důrazně mě doporučil abych nepátral po své bývalé rodině. Nepřineslo by to nic dobrého. Lístek s adresou mě v kapse začal pálit. Odpoledne vás navštíví skupinka ehm vašich fanynek. Přinesou vám nějaké oblečení. Při jeho příchodu jsem si všimnul dlouhého předmětu zabaleného v papíru, jež nesl v podpaží. Na můj příkaz před vámi schovali všechna zrcadla. Dnes se tedy můžete poprvé pokochat svým tělem. Není takový suchar, jak vypadá. Vybalil asi metr dlouhé zrcadlo a opřel ho šikmo o skříň. Diskrétně se otočil a já nahá přistupuji ke skříni. Ten pohled mě ohromil. Dívka od pumpy zde stála nahá a její kouzelná postava se předváděla v celé kráse. Bradavky jako špuntíky se poslušně vztyčily a já se zastyděl. Ale ta nádhera! Souměrná stehna přecházela v dokonalá lýtka a malá chodidla zakončená prstíky se zbytky růžového laku na nehtech. Ploché bříško a pod ním mírně vyklenuté boky. Paže tenké, avšak nikoliv hubené, malé dlaně a už přerostlé nehty. Vlasy melírované, polodlouhé, avšak neupravené. Zrcadlo mě dobrodinec ponechal a já se těšil, jak se budu zkrášlovat.
Odpoledne přišla ohlášená návštěva. 6 dívek a žen různého věku. Co mě hned zaujalo, bylo jejich drahé oblečení, padnoucí, ale nikoliv vyzývavé. Dlouhé vlasy, až nepřirozeně dokonalé, pečlivý mejkap a hlubší hlasy. Byli to muži dokonale převlečení za ženy a teprve detailní zkoumání odhalilo jejich původ. Nešlo nepřehlédnout jejich zaraženost. Očekávali něco mezi mužem a nepovedenou ženou a realita je ohromila. Otázky nebraly konce. Ale byly nesmírně milé, všímavé a kamarádské. Vybalily kufřík a počalo mé zkrášlování. Vlasy umyly, učesaly a nalakovaly, nehty ostříhaly a nalakovaly původním růžovým odstínem. Nohy se ocitly po mírně bolestivé depilaci bez chloupků a po namazání krémem byly příjemně hladké. Počínaly si u toho profesionálně a bylo vidět, jak si to užívají. Následovalo oblečení. Sukni jsem odmítnul, na to jsem se příliš styděl. Vybral jsem si volnější halenku a džíny, které mě na první pohled připadaly malé. Dívky mě pomohly do podprsenky, hned se mě dýchalo lépe a holky při pohybu nelétaly kam se ji zachtělo. Jemné bílé kalhotky přikryly růžovou dirku. Nyní se mě rozbušilo srdce. Měl jsem si poprvé před jinými lidmi obléci punčocháče. Vybral jsem od Bellindy a natáhl je. Pocit hebké pavučinky na oholených nohou byl neskutečný. Zato vlhko v rozkroku ano. Džíny padly jako ulité. Dole vykoukly malá chodidla v silonkách a přes ně prosvítaly růžové nehty. Boty žádná divočina, nerad bych spadnul na ústa. Mé oblíbené sandálky na klínovitém podpatku byly k dispozici. Položil jsem nohu do klína jedné z dívek a ta mě počala obouvat. Ten pocit, že vám někdo jiný obouvá boty do nohou v punčoškách je nepopsatelný.
Mé první kroky vedly na chodbu a podle uznalých a trochu i závistivých pohledů sester jsem poznal, že jsem třída. A co teprve pohledy mužů? Už se nemohu dočkat. Po rozloučení s dívkami mě po týdnu pustili z nemocnice. Oblečení jsem tentokrát zvolil již odvážnější. Halenka je elastická, krásně vynikají má ňadra. Sukně těsně nad kolínka obepíná boky a na nohou mé oblíbené silonky tělové barvy, zakončené béžovými lodičkami. Sám se sobě nesmírně líbím a věřím, že i původní dívka by byla spokojená. Nejsem zvyklý, aby se po mě skoro každý mužský otáčel, ledaže bych byl znetvořený. Někteří dychtivě, jiní zkoumavě a také úchylácky. Na to si musím zvyknout. A rád. Muži, jež šli se svými partnerkami se také dívali, riskujíc profackování i na ulici. Začínal jsem se bavit.
Sednul jsem si před kavárnu, přehodil nohu přes druhou a objednal si kávu. Při pokládání kávy na stůl, se mě číšník dotknul prsu. Neomluvil se a já poznal, že to bylo záměrně. Usmál se na mě křivými zuby a zeptal se co dál. Asi si chudáček představoval, jak mu padnu do náruče a půjdu se s ním někam pomilovat. Ještě jednou se mě dotkneš ty zmetku, zpřerážím ti hnáty. Byl jsem překvapený víc než on. To byl můj starý hluboký hlas a jedině nepříčetný vztek ho z hloubky mého mozku vydoloval. Velmi rychle vypadnul do nitra kavárny a už se neobjevil. Nechal jsem peníze za kávu na stolku a vydal se ladným krokem na nádraží.
Cesta do Prahy uběhla rychle, protože jsem se bavil na účet mužského osazenstva vagonu. Naproti mě seděl student a hrál si s tabletem. Předstíral. Pozoroval mě tak detailně, že jsem byl jako nahý. Schválně jsem mírně roztáhnul nohy, aby zahlédl bílé kalhotky přes látku punčoch. Jeho zvětšující se boule na kalhotách mě ujistila, že slepotou netrpí. Po další zastávce jsme se studentem zůstali v kupé sami. No co, stejně chci zkusit co mé nové tělo dokáže. Beze slova jsem vstal, zatáhnul závěsy na dveřích poklekl před ním. Asi chudák nemohl uvěřit svému štěstí. Osvobodil jsem jeho pýchu a ta se ukázala v plné velikosti. Opatrně ho beru do pusy a jemnými pohyby rukou a ústy přichází vyvrcholení. Mé staré já se zpočátku bránilo vzít do pusy penis, ale tělo ho jednohlasně přehlasovalo vztyčenými bradavkami a vlhkostí na kalhotkách. Semeno z něj stříkalo jako horká láva a já ho statečně polykal, nechci si umazat halenku. To hlavní však teprve mělo přijít. Sedím na studentově klíně a jeho jazyk mě rejdí v puse. Líbat umíš, panic už asi nejsi, že. Vrtí hlavou. Pod zadečkem cítím, jak mužství opět ožívá. Tu mě napadla ještě jedna krásná věc. Sedám si opět naproti němu, vyzouvám lodičky a chodidla v punčochách strkám před obličej. Lízej mě, hřebečku. Poslušně ber do pusy mé prstíky, líbá chodidla a pomalu postupuje nahoru. Mírně se nadzvednu a sundávám sukni. ne však silonky a kalhotky. Prsty dělám díru do silonek a lem kalhotek odhrnuji stranou. Bez přípravy si sedám na jeho chloubu a zavádím do dírky. Vzdychám a sténám pod jeho prudkými pohyby. Za chvíli je po všem. Inu mladík. Obléknu se a vlak právě vjíždí na nádraží. Dávám studentovi pusu na tvář a odcházím. Opravdu ta cesta uběhla.
Po čase se naskytla práce v kanceláři, převážně v ženském obsazení. Miluji ty nekonečné řeči o ničem, tedy modě, dětech a manželech. Začínal jsem pociťovat touhu také s někým žít a vzpomněl si na ušmudlaný lístek s adresou. Nemohu jen tak přijít ke dveřím, zazvonit a říci jsem vaše manželka, akorát s jiným mozkem. Následky si nedovedu představit. Ani nechci měnit svůj vzhled, byl velmi uspokojivý. Tedy soukromé očko. Chci zjistit, jak vypadá, rodinné poměry, děti a také zda už si nenašel náhradu. Škoda jen, že na tato zjištění padl celý měsíční plat. Na fotce vypadal o pár let starší, vysoký, ubývající vlasy, začínající mírné bříško. Ale něco na něm být musí, když si ho taková krasavice vybrala a má s ním 2 děti. Z fotky na mě koukala desetiletá dvojčátka, holčičky, jak je táta vysazuje u školy. Tatínek se jmenuje Pavel, novou známost nemá a s výchovou dětí mu pomáhá jeho maminka s tchýní. Musím být opatrný.
Oblékám se méně nápadně a Pavla sleduji do supermarketu. Musí to být pokud možno beze svědků. Ukládá nákup do starší Oktávie, přiblížím se a jakoby náhodou se o něj otírám. Šok je dokonalý. Právě ukládá balené vody, ani nehlesl a následoval vody do kufru. Proplesknutí udělá divy a pomalu přichází k sobě. Jano, hlesl, jsi mrtvá. Kdo jste? Sám jsi si odpověděl. Jsem Klárka a s vaší paní mám mnoho společného. Nejlepší terapie je šokem. Rychle mu povídám celou historii, ať přemýšlí potom. Ještě jsem mu do ruky strčil lístek s mou adresou a bylo po všem. Mám obavy, že dojde na úřady nebo policii a bude chtít vysvětlení. Nestalo se. Po 14. dnech zazvoní, v ruce kytici karafiátů. Dokonce i nový oblek pro tuto příležitost zakoupil. Sedíme na pohovce a povídáme si o všem možném. Dohoda zněla tak, že děti neuvidím, byl by to pro ně příliš velký šok, nehledě na to, že by si fakt, že se jim maminka vrátila ze záhrobí, nenechaly pro sebe. První nesmělá pusa a následné milování bylo jako výbuch sopky. Pochopil jsem, co na něm Jana viděla. Byl milý, inteligentní a pozorný. Mezi jeho přednosti patřila výbava, což se dalo usoudit z jeho postavy.
Každý měsíc docházím do nemocnice na celodenní testy a vyšetření. Začalo to nenápadně. Občas únava a potřeba si po obědě zdřímnout. V práci to nešlo a zívám na plné kolo, než to přejde. Přidala se i zvýšená teplota. Po vyšetření mě primář přijal se zachmuřenou tváří. Řeknu vám to na rovinu. Vaše tělo se začalo bránit implantovanému mozku. Vytváří protilátky a snaží se ho vypudit. Bohužel žádné léky na to neexistují. Počal jsem již dříve něco takového tušit, nejsem proto překvapený. Jak dlouho pane doktore? 2 měsíce maximálně. To už byla rána a srdce se mě rozbušilo. Šlo to z kopce jak s mým tělem, tak i myšlením. Počínám si všímat těchto neblahých změn. Paže a celé tělo zhubly a vystupovaly kosti. Vlasy stále mastné, propadlé tváře. Přestávám si pamatovat, co se stalo včerejší den. Pavlovi jsem to samozřejmě řekl, nechci aby nebyl připravený na můj odchod. Poprosím ho, aby mě vyfotil, pokud ještě trochu vypadám. Přípravě se věnuji skoro hodinu. Umyji si vlasy, nanesu mejkap na tváře, abych zakryl bledost. Volnější blůzka, krátká kostkovaná sukénka, světlejší punčochy a sandálky na klínku. Přesně tak, jak si pomatuji na setkání s Janou u pumpy. Sedám si na pohovku, jednu nohu bosou, aby vyniklo krásné chodidlo. Jen mé tmavé oči prozrazují smutek a bolest z přicházejícího konce.
Ležím v bílém pokoji, je slyšet jen bzučení přístrojů. Naštestí bolest necítím, jen jakoby mě zastíral mlžný opar. Pavlova ruka svírá mou a přesto zažívám štestí. Že jsem prožil půl roku v těle nádherné ženy, jednal, miloval a cítil jako ona. Splnil se tak můj sen a nemusí mě trápit představy, jaké by to asi bylo krásné. Tmavé oči se naposledy zavírají. V předpokoji tečou slzy šesti dívkám, nápadně dobře oblečených a na tvářích jim vytváří barevné stružky spolu s očními stíny.
Ross.
