Stará bolest nerezaví - Romina
Na malém náměstí zastavil stříbrný Ford. Dveře auta se otevřely a vystoupila z něj žena asi ve středních letech. Kolem jdoucí si ženu letmo prohlédly, avšak nevěnovali jí o mnoho větší pozornost, než k jakémukoliv jinému cizinci, kterého zde potkali. Ačkoli v očích domácích byla cizinkou, ona sama se chovala tak, jako by zde strávila řadu let. Pomalu se procházela bočními ulicemi, až se nakonec opět vrátila ke svému autu. Pozornějšímu pozorovateli by jistě neunikl její doslova nasávající pohled, jenž se soustředil na určité části náměstí, a který se v jednom okamžiku změnil, až se v očích zablýsklo a … „Tady nemůžete parkovat!“ Ozvalo se nevrle za jejími zády. „Copak nevidíte tu značku rezervováno pro zaměstnance školy?“ pokračoval nevrle již už postarší hlas, patřící o nic méně k postaršímu obličeji s jasnými rysy školníka. „Jste v pořádku? Nebo se snad známe, že si mě tak prohlížíte?“ Bylo vidět, že by hlas nejraději řekl „čumíte“, ale přeci jen si nakonec rozhodl (onen hlas) zachovat určitou míru slušnosti. „Ne, neznáme se,“ ujistil ho na oplátku tentokrát ženský hlas a obličej k němu přidal milý úsměv, „okamžitě vypadnu… a prosím Vás, kde je tu nějaké místo na zaparkování?“ „Nevím, já auto nemám! Dejte si ho… kam chcete, třeba do… třeba támhle!“ ukázala lhostejně ruka neurčitým směrem. Jaká byla povaha hlasu, už víme, a tak není problém si domyslet, co by asi chtěl říci.
Stříbrný Ford pomalu obkroužil náměstí, až zastavil před malým obchůdkem. Zámek cvakl a z vozu opět vystoupila ona neznámá žena, která si tak se zájmem prohlížela okolí a její rysy ztvrdly, když její pohled padl na… „A hele, buzna je tady!“ ozvalo se jí jak blesk za zády. „My tady buzny netrpíme!“ pokračoval onen hlas. Žena sebou trhla. Prudce se otočila a uviděla ženu s nákupní taškou. „Tady si někdo nedá říct!“ pokračovala s úsměvem žena, přibližně ve stejném věku. „Nedá!“ odpověděla naše cizinka a vrhla se k ženě, aby jí objala.
„Jsi tu i na setkání, nebo jen za mnou?“ ptala se žena, která byla očividně místní. „Právě jsem přijela a už mě Troubera stačil seřvat, jako před léty,“ pronesla trpce. „Poznal tě?“ „Ne, nepoznal a to jsem mu schválně dívala do obličeje,“ nejraději by řekla do ksichtu, ale chtěla si zachovat úroveň. „Asi nečekal, že budeš mít tu drzost přijít mu na oči, když si jeho Jardovi nadvakrát zlomila ruku.“ „Navážel se do mě už od sedmičky, pořád mám pocit, že to neskončilo. Ještě nezaplatil za všechno!“ „Tak proto si tady? Chceš využít setkání, abys mu dala zase přes držku? Jenomže tenkrát ti Radko, bylo čtrnáct, tak se to odložilo jako klukovina, dnes by to brouku dopadlo jinak!“ „Ty jediná, Klári, jsi to věděla už od začátku. Vždy jsem se ti mohla svěřit, tak doufám, že dnes je tomu stejně!“ „Na to, že jsme kámošky, tak si se mi o tomhle mohla svěřit třeba už včera,“ rýpla si úsměvem Klára. „Hm, jenže včera jsem nevěděla, že to tu na mě zas tak padne… Všechno jako by ožilo, škola, domov, tajné převlíkání… Drby sousedů, které utichaly, když jsem prošla kolem… Například stará Máchová mě vůbec nepoznala, a to šla s tím svým, který uměl jen chlastat a mít blbé kecy na místech, kde měl být zticha!“ „Tak vidíš, má smysl vytahovat kostlivce ze skříně? Operace se povedla, máš kozy lepší než já, tak proč se v tom znova patlat?!“
„Nepřijela jsem proto, abych si něco vyřizovala, to dělá to prostředí, opět se probouzejí staré vzpomínky.“
Radka, tedy naše tajemná cizinka, si náhle uvědomila, že by nebylo rozumné pokračovat v tomhle rozhovoru tady, před tímhle obchůdkem, kde si jako malá, nebo spíše jako malý Radek, kupovala nanuka a vždy se tu odehrávaly vesnické drby. Majitelé obchodu se sice už několikrát vystřídali, ale drby zůstaly…
„Pospícháš?“ zeptala se po kratičkém odmlčení Klári Radka. „Kam by pospíchala rozvedená ženská, s dcerou na střední?“ „Nasedni!“ A obě ženy nasedly do Radčiny Forda. „Kam jedem?“ zeptala se trošku nervózně Klára. „Neboj, neunesla jsem Tě,“ ušklíbla se Radka, „Jedeme na kopec.“ „Na náš kopec?“ „Jo, jen tam můžu mít jistotu, že to, co Ti řeknu, bude zas jen mezi námi.“ Radka upřeně sledovala silnici před sebou a v hlavě se jí táhly znovu objevené myšlenky. Klára chvíli sledovala Radky napjatý výraz, ale pak si opřela hlavu o opěrku sedačky a mlčky čekala, co se bude dít…
˗˗
„Náš kopec… Tak dlouho jsem tu nebyla, vzpomínáš, jak jsme si tu hrály…“ „Ano vzpomínám si na ledacos, ale teď mě víc než nostalgie trápí to, co se má možná stát dneska večer na setkání.“
Radka se zadívala dlouze k obzoru a pak neurčitě řekla: „Jarda mě znásilnil…“ Klára se upřeně na Radku podívala. Protože jí to tak trochu nešlo vše dohromady a hlavně věřila, že by se jí s tím Radka, jako své nejlepší kámošce, dávno svěřila, chtěla se proto ujistit: „Nekecej! To jako fakt? Jarda sice dokáže být občas k použití, ale co vím, tak ani na zábavy nechodí. A to jako teď někdy? Já myslela, že si za sebou spálila všechny mosty. Nová adresa, identita, jak tě našel?“ „Nenašel, nemusel mě hledat, stačil mu dalekohled.“ „Prosím tě, dalekohled, bydlíš víc než sto kiláků odsud… To by musel mít hvězdářský…“ „Tenkrát mu stačil obyčejný dalekohled, viděl mě, jak se převlíkám,“ skočila Radka Kláře do úvahy. Ta jen s údivem zírala a doslova vysela Radce na rtech, co bude dál. „Nevím, jak dlouho mě takhle sledoval, ale muselo to být dlouho. Když jsme pak byly v devítce, šla jsem na záchod a on tam za mnou, jako by nic, přišel. Stáli jsme vedle sebe a močili do pisoárů. Hned na mě vybalil, že o všem ví, že má i fotky a když budu dělat potíže, všem to řekne. Ale že to nechce udělat, protože mě strašně miluje a vzrušuju ho. Stála jsem jako opařená, začal mi šahat na prsa a mezi nohy. Sliboval mi, jak prý se mi to bude líbit; jen se mám uvolnit. Vytáhl toho svýho chcípáka z kalhot a snažil se mi stáhnout ty moje. Samozřejmě jsem se bránila, ale on mě přimáčkl loktem ze zadu na zeď a chtěl mi ho dát mezi půlky. Vtom se ozval řev. Jeho táta zrovna vešel, a když viděl Jardu, odtáhl ho ode mě a začal ho mlátit. A jak si Jarda bránil rukou hlavu, táta mu ji zlomil. Jarda začal děsně řvát a brečet. Starej Troubera pochopil, že to přehnal a řekl mi, že musím být zticha, jinak uvidím. Řediteli jako řekne, že jsme se poprali pro nějakou blbost a hned mi jich taky pár vrazil, aby to vypadlo věrohodně. Zbytek už znáš.“ Na kopci zavládlo ticho. „To ale mění situaci, všichni jsme si tenkrát mysleli, že jste se na hajzlu poprali kvůli mně. Jak vidím, pořád máš nějaké tajemství, nic se nezměnilo. Pořád ten záhadný Radek, který se drží stranou. Proč jsi mi to neřekla? Byly jsme kámošky, to si tenkrát zapomněla, kdo ti půjčoval rtěnku a kupoval s tebou tvoje první kalhotky, protože ses mohla před krámem hrůzou propadnout? Haló, to jsem byla já, Klára!“ „Měla jsem strach říct cokoli ˗˗ komukoli. Troubera si mě hlídal. Začal se kolem mě motat a pohledem mi dával jasně najevo, že jestli něco řeknu, tak… “
„Teď už je mi to s tou školou, na kterou jsme měly jít spolu, jasný. Nebyli v tom rodiče, ale Troubera.“ „Chtěla jsem odtud vypadnout co nejdál a Praha byla dost daleko. Vlastně mi bylo jedno kam. Jen mě mrzelo, že jsem ti to nemohla říct. Bála jsem se. Ale dnes se nebojím!“ „A co teda chceš dělat? Zabít ho?!“ „Snad…“ Pronesla Radka zamyšleně. „Ne všichni jsme měli možnost studovat v Praze, většina nás tady zůstala. Ale když jsi zmizela ty, zmizel i Jarda. Nikoho to moc nepřekvapilo; Jarda se neučil špatně. Když se před pár lety tady znovu objevil, všechny nás to docela překvapilo. Každý, kdo mohl, z vesnice utek do města. On se naopak vrátil a otevřel si tu autoservis. Kšeftů má dost, šikovnost se mu rozhodně upřít nedá. Pořád je ale tak trochu mimo dění. Vždy se vymlouvá na hodně práce… a už i ti nejskalnější ho přestali popichovat, proč je stále svobodný. Z naší třídy se rozvedli snad už všichni, včetně mě, jak víš. Ale on je takový ten typ spíš sám pro sebe. Teď mi začíná docházet proč asi. Je jasné, že bude teplej. A ty jeho řeči na tebe tenkrát… že jsi buzna… kterou tu nikdo nechce…“ „Moc mě to mrzí, měla jsem ti říct pravdu hned. Ale když se tady za mnou zaklaply dveře autobusu, chtěla jsem tu nechat i svou minulost. Nové město, nový člověk… Ale dnes? Opět se mi to vše vrací!“ Ještě hodnou chvíli Radka s Klárou stály na kopci a vzpomínaly na to, co bylo. Témata se postupně začala stáčet, až se začal objevovat na rtech i úsměv a smích.
„Budu muset jít. Holka se mi za chvíli vrátí ze školy. Musím ještě taky něco uvařit… Hodíš mě zpátky?“ „Jo, promiň, úplně jsem zapomněla, že nám už dávno není čtrnáct.“
Stříbrný Ford zastavil před jedním z domů, kde Klára bydlela. „Půjdeš dovnitř? Můžeme jít rovnou na setkání“ „Ne, ještě se tady proběhnu, chci se podívat, jak teď vypadá náš barák.“ Ženy se rozloučily. Klikatá silnice Radku postoupně dovedla až k místům, kde dříve bydlela. Dům se dost změnil od té doby, co jej rodiče prodali a přestěhovali se na stará kolena do města. Nicméně některé rysy domu stále zůstaly. Radka se zaměřila na okno, kde byl její pokoj. Hlavou ji náhle začaly prolétávat vzpomínky na dětství. Jarda bydlel jen o dva domy dál. I jejich dům se podstatně změnil. Jarda ze staré kůlny udělal autoservis a původní dům zmodernizoval. Radka vzpomínala, jak si ještě s Jardou, tenkrát ještě jako Radek, hráli. Byl to jeho nejlepší kámoš. Často si hrávali v kůlně, ve které měl starý Troubera uskladněné seno pro králíky. A když byl čas jít domů, stačilo se jen podívat malým okénkem nahoře v patře, jestli Radka táta nenahání domů k večeři. V tom Radce došlo, odkud ji Jarda asi šmíroval…
O pár hodin později Radka vyzvedla Kláru, aby spolu jeli na setkání. „A jak si to představuješ? Chceš to o sobě říct?“ „Ne, ještě ne. Ve třídě vždycky byly všichni kluci blbci a holky krávy…“ „Dík!“ušklíbla se Klára, „…a pochybuju, že by se to výrazně změnilo,“ nenechala se přerušit Radka a vklidu pokračovala, „představíš mě jako svou kámošku, co tě hodila na setkání… já se stejně nechci zdržovat příliš dlouho.“ „Myslela jsem, že zůstaneš alespoň do půlnoci?“ „Ne, chtěla jsem vidět hlavně tebe,“ usmála se mile na Kláru Radka a pohladila její ruku.
Když Radka a Klára dorazily do malé hospůdky, bylo zde už poměrně živo. Většina byla místních, takže setkání byla spíše běžná rutina. Ani Kláře se proto nevěnovala příliš veliká pozornost. Proč taky? Vždyť ji vidí téměř denně. Klára Radku představila, ale z řad žen se o ní neprojevil příliš velký zájem. Muži si s ženou potřásli rukou, na její adresu se proneslo několik lichotek a jeden Radce uvolnil místo. Zábava pokračovala nenuceně dál, jakoby
Radka ani nepřišla. Střídavě se ozývalo pískání a řev, to když přišli do místnosti muži, kteří už dávno jako žáci nevypadali, ale jejich spolužáci je bezpečně poznali, přestože někomu chyběly všechny vlasy a jiný zas měl pěkné pivní bříško. Na otázku, kde je Radek, většina jen krčila rameny.
Místnost se začala pomalu plnit kouřem z cigaret a pachy, tolik typickými pro hospody tohoto typu. Radka se zvedla s omluvou, že musí…, ale v chodbičce zahnula opačným směrem. Chtěla se dostat ven ˗˗ před hospodu. Když vyšla ven, snažila si prohlédnout nejbližší okolí, kam až světlo z oken restaurace dovolilo. Pak ještě udělala několik kroků směrem dál do tmy. Zvedla hlavu a pozorovala třpytící se hvězdy na černé obloze. Zavřela oči. Pomalými nádechy a výdechy nosem si vychutnávala vlhký noční vzduch, provoněný vůněmi z blízkého lesa…
„A já myslel, že Radek nedorazil,“ ozvalo se za jejími zády. Radka se ohlédla za hlasem a předstírala překvapení. „To jako já? Asi jste si mě s někým splet,“ pronesla Radka s úsměvem a chtěla odejít. Cizí ruka ji však zastavila. „Možná, že jsi ošálil ty uvnitř, ale já tě znám líp. Zapomněls, mám tvoje fotky!“ odpověděl muž také s úsměvem. „Jsem Radka, ne Radek,“ zdůraznila, aniž by se její výraz ve tváři změnil, „asi byste měl sundat nohu z plynu s tím pitím!“ „Dnes Radka… dříve Radek… a víš, že nepiju!“ řekl důrazně, nikoliv však výhružně, neznámý muž. „Pochybuju o tom, když si někdo plete chlapa se ženou!“ reagovala culící se Radka s jedem na jazyku. Muž však dělal, jako by narážku vůbec neslyšel a pokračoval: „Pojďme se projít, je tak hezká noc,“ a nataženou rukou naznačil směr. Radka muže tiše následovala, ale když byli dost daleko od hospody, rázně spustila na neznámého: „Tak, a co bude teď? Zase se mě pokusíš znásilnit, nebo napřed zabiješ a pak znásilníš!? A co tvůj táta, nemáš strach, že se tu objeví? Co kdybychom ho rovnou zavolali?! Pane Troubero, halo? My jsme tady! Naše trojka po letech…“ „Ticho! Nekřič!“ rozhlížel se kolem Jarda, jestli je nikdo neslyšel a snažil se dlaní Radce zavřít pusu. Ta však rychle zareagovala, chytla Jardovu ruku a prudce ho strhla na zem. „Tenkrát ti to vyšlo, parchante, ale časy se mění,“ pronesla vážně Radka a zaujala bojový střeh. Otřesený Jarda se pomalu zvedal ze země a oprašoval si špinavé kalhoty. „Co blázníš? Nechci tě znásilnit, a nechtěl jsem ani tenkrát!“ „Aha, takže to, co jsi mi chtěl dát do zadku, byl jen párek na svačinu! Promiň, ale někteří z nás, to viděli v trochu jiném světle reality!“
Jarda se zadíval stejně jako před tím Radka na oblohu. „Vždycky jsem tě miloval… Už jako kluci, když jsme blbli u nás na seně…, …vždy jsi byl pro mě něco víc, než jen obyčejný kámoš z ulice! Ty ses pak ale začal tahat s Klárou, štvalo mě to, bolelo. Chtěl jsem vědět, v čem je Klára lepší kamarádka, než já. Vzal jsem si od táty dalekohled a začal vás sledovat. Nebylo těžký jít za vámi. Sledovat, jak se scházíte na tom kopci… malujete se tam rtěnkami… nebo jak si hrajete u vás doma na princezny, když vaši nejsou doma… věděl si, že stačí se jen podívat z takového malého okénka v naší kůlně?“, Jarda se na chvíli odmlčel, podíval se dlouze Radce do tváře a pokračoval ve svém monologu: „V osmičce jsem si myslel, že jsi buzna… Pomstím se! Řekl jsem si, jedině pomstou docílím toho, abys poznal, jak trpím. Tak jsem ti ve škole začal prohrabávat tašku; věděl jsem, že nosíš kalhotky. Jednou jsem je tam po tělocviku i našel a nebylo nic jednoduššího, než je připíchnout na nástěnku. Ale kdo by čekal, že Klára, ta vždycky ustrašená Klára, řekne, že jsou její a ty se přiznáš, že jsi jí je na nástěnku dal ty?! Jenže poznámka ve tvý žákovský, za nevhodné chování ke
spolužačce, mě moc neuspokojila. Spíš naopak! Podle kluků to byl skvělý fór a snad by tě nosili i na rukou. Vždyť Klára byla na okraji zájmu všech kluků. Musel jsem tě mít za každou cenu zpátky…“, opět kratičká odmlka. Radka Jardu tiše sledovala, „V devítce mi už bylo jasný, že jsem gay, a ty jsi mě tím převlíkáním vzrušoval, myslel jsem, že jsme stejní, tak jsem to na tebe tenkrát na záchodě vybalil…. …táta mě začal mlátit pokaždé, když se trochu napil. Vždycky pil, ale po tom, co se stalo, pil ještě víc. Mlátil mě a řval, že jsem zasraná buzna. Ať se koukám sbalit a vypadnout co nejdál od něj. Tak jsem šel studovat kreslení. Ale malířství není dneska žádná profese na zbohatnutí. Abych se na škole nějak protlouk, občas jsem někomu opravil auto. Nakonec jsem školou nechal plavat, vrátil se domů a tady si otevřel dílnu. S tátou se bavíme jen na veřejnosti, aby nešly drby.“
Zavládlo ticho. Z hospody bylo slyšet hudbu a hlasy. Po chvilce mlčení se Jarda otočil, znovu dlouze zadíval na hvězdy a pomalu šel směrem ke dveřím hospody. „Proč jsi mi to nikdy neřekl? Mohlo být vše jinak!“ zastavila Radka svou otázkou Jardu těsně u dveří. „A jak? Vypařil ses! Nebo vypařila?! Tvý rodiče mi tvrdili, že neví, kde jsi. Myslel jsem, že mi lžou schválně. Jednoduše mají strach, abych si tě nenašel, a my se znovu neporvali. Ale teď vidím, že ani oni nevěděli, kdo, nebo co jsi… Prostě jsi zmizela, a to pro všechny… Včetně mě!“
Jarda pomalu vešel do hospody. Radka se za ním ještě dlouho dívala. „Jedeme domů“, pomyslila si. Ještě chvíli počkala, nechtěla se s Jardou srazit někde v chodbičce, rozloučila se s Klárou, nasedla do auta a vyrazila potemnělou ulicí. Když míjela Jardovo dům, zastavila. V kabelce našla kus papíru a na něj napsala několik čísel. Došla k poštovní schránce… chvíli váhala, ale nakonec vhodila papír do schránky. Motor zaburácel, rychlost zapadla a v hluboké tmě se pomalu začal ztrácet stříbrný Ford.
