Soutěž 2018 - Sada od bohyně - Amelie

11.12.2018 19:39

1.díl

Voda dopadající na moje tělo a stékající po malých a hladkých lýtkách začala studit, jak došla zásoba v bojleru. To mě vrátilo do reality. Hodiny v šatně už pomalu ukazovaly osmou ranní. To znamená, že mi sprcha zabrala minimálně hodinu a půl. Tak dlouho ve sprše snad nikdo ještě nebyl. Mě osobně ten čas spíše zabralo přemýšlení nad událostmi posledních pár dnů a jak je vidět pořád mám o čem přemýšlet. Kupříkladu teď stále řeším jestli události, které sepisuji mám psát v rodě mužském nebo ženském, ale co pojďme po pořádku a hezky od začátku…. Ale kde začít. Tak řekněme na tom pro mě úplném začátku. Jako expert na hydromechaniku a jadernou fyziku jsem pracoval v rámci NATO na SMMR neboli small mobil modular reaktor. Čili na reaktorech, které by se mohly dovést kamkoliv na světě a zásobit elektrickou energií a teplem jakoukoliv vojenskou základnu. Takže život byl skvělý. Měl jsem úžasnou práci. Dost jsem cestoval a taky jsem měl velmi nadstandardní plat i z pohledu „západního“ světa. To všechno bylo vykoupeno jedinou chybou. Musel jsem lhát. Lhal jsem sousedům o své práci. Rodičům o svém bezpečí. Kamarádům o svém platu, ale hlavně všem i v práci o mém tajném přání být holka. Je pravda, že se svět měnil a i armády přijímali lidi jako já, ale ne ta naše. WHO hodnotilo poruchu sexuálního sebeurčení jako psychickou nemoc. Takže naši psychologové to hodnotili stejně a kdo vypadl z tabulek „normálu“ nemohl sloužit v armádě a už vůbec ne v elitním vědeckém programu. I když to pro mě bylo těžké a vlastně čím dál tím těžší, věřil jsem, že to vše ostatní mi tohle vynahradí a hlavně výše mé výplaty. Která mimo jiné sloužila jako zdroj všeho, co jsem chtěl. Takže se můj svět stal značně materialistický. Věcí jako dům, auta a další maličkosti a hlavně jedna část mé výplaty skoro vždy končila v mém šatníku a botníku a také v předmětech spíše intimních, které nahrazovaly partie, které jsem neměl a schovávali ty, co mi přebývaly. Měl jsem dámské oblečení a boty na večerní události, na diskotéky, sportování, běžné nošení, spaní. Prostě plnohodnotný dámský šatník. Někdy jsem se hezky ustrojil a upravil a pak v dámském chodil celé dny (Obzvláště tehdy, když mi pracovní povinnosti umožnily být celé týdny doma). A právě takové dny změnily můj svět. V úterý jsem se vrátil ze své druhé polární výpravy. Na základně „South Pole“ jsme tehdy testovali reaktor v klimatických podmínkách a já dostal 14 dní „home office.“ Měl jsem jen zpracovat data vytvořit nějaké dokumenty a v klidu se aklimatizovat na naše mírné a časové pásmo. Nemusím ani vykládat, jak jsem se po téměř půl roce nulového soukromí cítil. Ještě před odletem domu jsem si z internetu objednal sportovní sadu skládající se z podprsenky, dámských kraťásků, sportovních tří čtvrťáků a čelenky to vše na webu „Goddes“, což je web zaměřený pro ženy, které nejsou spokojené se svojí postavou. Tvarující oblečení zdůrazňující patřičné partie bylo moje oblíbené zboží. U sportovní sady doslova stálo „Nejste jako žena spokojená se svými tvary. Nesedí vám žádné šaty. Nejste pro muže dost sexy. S naší sportovní výbavou Hetake se vám splní sen býti sexy. Krásný zadeček útlé boky a perfektní postava. Ani vaše kamarádka vám neuvěří, že jste někdy vypadala jinak.“ Nečekal jsem ani na to, že si doma vyzvednu oznámení a rovnou z vlaku jsem vyrazil na poštu. Balík jsem doma téměř rozerval, jak jsem se na to těšil. Do latexových doplňků spodních partií umožnujících mi čůrat i s nimi a v sedě jsem hupnul téměř ve dveřích, trochu trvalo zavést vše jak má, aby to fungovalo a ani nikde netlačilo. Poprsí velikosti C a už jsem byl ve svých oblíbených kalhotkách černé barvy. Nasunul jsem si pomalu sportovní podprsenku, která moje umělá prsa přeci jen ještě trochu vytvarovala; měla krásnou azurovou barvu. V oblasti bříška byl širší tmavě modrý pruh jako u běžné sportovní podprsenky jen místo jména výrobce tam stálo „Get it girl“, střídavě s jménem výrobku „Hetake“ Stejný proužek pak obsahovaly i šortky. Když jsem v nich o minutu později stál. Bylo mi jasné, že to nepůjde; je pravda, že má umělá vagína vytvořila v rozkroku dvě úžasné bouličky a vypadalo to z mé perspektivy sexy. Co však celkový dojem bouralo, byly nohy. Extrémně chlupaté a i dost sedřené z mnoha nehod v práci i na sportovišti. Oholit jsem si je nemohl. Kdybych tak učinil, asi bych musel kolegům v šatně

vysvětlovat, že jezdím na kole. Takže tří čtvrťáky. Což byla škoda, protože kraťasy jsem ještě v šatníku neměl. Už jsem byl z kraťasů zase venku, když mě napadla spásná myšlenka. Mám neprůhledné barevné punčocháče a legíny. Určitě tam najdu barvu, která bude sportovní sadu doplňovat. Zašel jsem do prádelního šuplíku. Po několika minutách pátrání jsem mohl zvolat „heuréka“. Našel jsem překrásné punčocháče. Měl jsem je hrozně rád. Jedna nohavice byla světle fialová a druhá byla celá bílá. První nohavici jsem si navlékal a ta mě začala krásně hladit. Když jsem pak začal nasazovat znova sportovní šortky, začalo mi být velmi příjemně. I přes mírné vzrušení, které jsem pociťoval, zapracoval latex jak má a krom dvou malých bouliček mé náhradní broskvičky nebylo nic vidět. Už jsem se div nehnal k velkému zrcadlu, když jsem dostal nápad. V koupelně jsem si nanesl decentní make-up - fialové stíny přecházející přes světle modrou do bílé. Rtěnka hnědá decentní skoro tělová barva, řasy a černou linku. Když jsem pak objevil v sadě laků na nehty i stejný odstín jako moje nová sportovní souprava, bylo vymalováno. Teď už jsem perfektní. Sice se mi ještě v hlavě honila myšlenka na paruku, ale nakonec nebyla potřeba, vlasy jsem nikdy nemusel mít na krátko jako běžný vojcl. Takže mírně odrostlé vlasy v čelence vypadaly dostatečně. Byl čas podívat se do velkého zrcadla. Přistoupil jsem k němu pln nedočkavosti. Jak se ukázalo, byla oprávněná. Kromě ryze mužských ramen, širšího krku a pár detailů v obličeji jsem měl skoro dokonalou postavu. Na muže mého růstu určitě. Nemohl jsem ze sebe spustit oči, dokonce i svaly na bříšku, které jsem měl, skvěle korespondovaly se sportovním vybavením. Jak jsem tam tak stál, otáčel se doprava a doleva, abych se prohlédl ze všech stran, začalo mě polévat to vzrušující teplo. Jistá partie začala tlačit a latex měl co dělat, aby udržel tvar. V tom vzrušení se mi začala rýsovat myšlenka, které jsem najednou měl problém odolat. Jít si v mé nové sportovní sadě zaběhat. Vypadal jsem přes své partie opravdu velmi dobře a ta myšlenka se mi začala tlačit na mysl čím dál tím víc. Stejně jako nemůžete odolat potřebě vklouznout do toho jemného sametu nebo do dámského korzetu. Tahle myšlenka začala být stejně silná a stejně jako se snažíte na veřejnost své malé tajemství nedostat, snažil jsem se bojovat s tou myšlenkou. Poloha mého domu měla výhodu. Bydlel jsem na kraji malého města skoro vedle lesa. Takže nemusel jsem běžet daleko a byl bych v relativním bezpečí lesa. Houbaři touhle dobou nehrozili a tak bylo skoro jisté, že v lese nikoho nepotkám. Nevýhodou malého města bylo, že pokud by mě někdo viděl, mé skoro 30 let dlouhé tajemství by bylo v tahu. I když by asi nikdo přímo tuto novinu nevolal do mé práce, i tak to znamenalo ohrožení. Člověk nikdy neví, kdy si bude chtít rozvědka proklepnout své jaderné experty. Můj vnitřní boj nevydržel dlouho. I když jsem od zrcadla přešel do své pracovny a začal na počítači psát hodnotící zprávu, pořád jsem se co chvíli hladil po nohách projížděl si rukou boky, které díky tomu všemu, co jsem měl na sobě, tvořily krásný tvar, a nebo si „vážil“ prsa. I když to jsem samozřejmě nemohl na prsou přímo cítit. Když pak zapadlo sluníčko a začala noc, už to nešlo vydržet. Musel jsem jít běhat tak jako bych běhal každý den, kdyby se osud nerozhodl ze mě mít ženu v těle muže. Tenisky jsem si pomalu v tom vzrušení nemohl ani zavázat. Našel si svojí mp3, připevnil na ruku a pomalu vyrazil. U zrcadla jsem se ještě zastavil a zhodnotil celé dílo. Bylo úžasné, ani jsem netušil, že moje běžné tenisky budou, i přes velikost nohy, k tomu tak skvěle pasovat. Teď už to nešlo vrátit, teď jsem musel a taky jsem šel. Seběhl jsem krátké schody před vchodovými dveřmi a proběhl brankou. Zatočil doprava a vyrazil k lesu. Jak jsem předpokládal, ani k lesu ani v lese jsem nikoho nepotkal, běželo se mi skvěle, i když léto bylo ještě daleko, rozhodně nebyla zima. Vzduch kolem mých punčoch krásně lechtal. Stejně tak jako studil na odhaleném bříšku. Prsa se mi krásně pohupovala a jediné co tomu chybělo, abych to pohupování mohl cítit pořádně. Jediné, s čím jsem původně nepočítal, byl fakt, že v lese je v noci tma. Naštěstí aspoň svítil měsíc, takže jsem mohl celkem pohodlně běžet lesními cestami, na které bylo dobře vidět. Jedna cesta k tomu byla přímo perfektní, začínala asi 100 metrů za mým domem a končila asi půl kilometru nad městem. Takže při návratu bych musel

běžet jen po jedné silnici, která stejně vede jen do vedlejší vesnice. Takže bylo dost pravděpodobné, že nepotkám ani auto. Jak šíleně jsem se spletl. Na konci lesa jsem zatočil na silnici směrem domů a vše mi krásně vycházelo. Byl jsem vzrušený a nadšený. Tělem mi tekl adrenalin v proudech. Vzrušení ze zakázaného dosahovalo maxima a dolu domů mě ještě popoháněla písnička Delicate od Taylor Swift. Nejsem zrovna popový nadšenec a normálně bych takový druh hudby ve svém mixu nestrpěl, ale na běhání nebo plavání se mi tahle písnička celkem hodila a ironicky se některé pasáže krásně hodily a s myšlenkou na klip k písni celé to vzrušení a adrenalin posilňovaly. Domů mi už zbývalo nějakých 100-150 metrů teď už osvětlené ulice. Zatočil jsem do poslední zatáčky a rázem se mi celé to vzrušující teplo změnilo v mráz, jak mi přejel po zádech a do celého těla. Doslova mne zděšení přilepilo na místě. Proti mně si to pohodovým krokem vykračuje starý Drápal. Můj soused. Místní štamgast a vypravěč. Moje nejhorší obavy se naplnily. Není moc lidí, u kterých bych na tom byl hůř. Snad jen pár mých kolegů. Stal jsem tam zaražený, překvapením a možná strachem přilepený na místě a jen jsem zíral. Čekal jsem, že Drápal se na mě zděšeně podívá a prohlásí něco jako: „Ale pane inženýre, vy a tohle?“. Ne opravdu horší to být nemohlo. Zatím, co já tam tak stál jako tvrdé y a zíral, Drápal si vesele vykračoval směrem ke mně. „Teď teď to přijde“ kdybych byl ještě krytý tmou, stočil bych to zase do lesa a třeba by nic neviděl, ale teď už je pozdě, stojím pod pouliční lampou. „Nebojte, slečno. Já vás neukousnu, já jdu jen do vedlejší vesnice na mariáš,“ zaznělo a Drápal jen tak prošel a pokračoval směr svůj mariáš a osm kousků piva. Nevím, jak dlouho jsem tam stál a možná kdyby mě někdo viděl, tvrdil by, že jsem tam stál s otevřenou - všichni odpustí - „hubou“ a nechápal. Když jsem pak přišel domů, měl jsem nutkání ze sebe vše servat a už nikdy nic takového neopakovat. Neudělal jsem to a místo toho jsem oblečen lehl do vany. Neptejte se mě, proč do vany; možná jsem potřeboval místo s větším soukromím než jen můj byt, možná jsem přemýšlel, že si dám koupel nebo jsem už prostě nemyslel na nic jiného než na příhodu. Na jednu stranu jsem se nenáviděl za tu stupidní myšlenku jít běhat oblečný jak holka. I když se mi moje nová sada oblečení líbila a tvary mé postavy v nich taktéž. Nechápal jsem, jak mě mohl Drápal nepoznat a dokonce si nevšimnout, že mám do slečny daleko. Pominu-li účes, kterému čelenka dodala jakési ženské rysy. Je pravda že jsem svůj vzhled hodnotil velice dobře, ale stejně tak jsem si uvědomoval, že mám pořád skoro metr devadesát, lehce přes osmdesát kilo, velmi široká ramena a jisté mužské rysy v obličeji. Nemohl jsem to pochopit. Jak jsem ležel nebo spíše se krčil ve své vaně, přicházely různé teorie o tom, proč mě Drápal označil slečnou a šel dál. První a celkem pochopitelná teorie byla, že už ve svém věku blbě vidí. Ta ale měla chybu. Pokud by neměl ostrý zrak, detaily jako tvar a barva oblečení by se ztrácely a více by se zdůrazňovaly tělesné křivky. Tuhle teorii jsem si musel ověřit. Vylezl jsem proto z vany a došel ke svému zrcadlu. Postavil jsem se v přímém postoji proti a začal různě pošilhávat. Ztlumil jsem i světlo a různě se natáčel. Pak jsem zkoušel vše možné, různé kombinace obojího a nic. Nic, co by to vysvětlilo. Zrakem to určitě nebylo. Mohl být taky opilý, ale proč by šel potom do hospody. Občas jsem ho potkával ve „veselejší náladě“. Nikdy ale po cestě do hospody. Takže ne. Poslední a nejděsivější teorie mi říkala, že mě Drápal poznal a celý ten pozdrav byl brán jinak. Sarkazmus jsem v jeho hlase neslyšel a myšlenka, že by Drápal byl takový charakter, že by ani nezaváhal a s naprostou jistotou přešel s myšlenkou „cítí se tak, budiž“ mě oslovil v ženském rodě? To si nemyslím. Je to vesnický strejda, co si nevšiml revoluce a volí pořád stejnou stranu. Nedávalo mi to smysl. Nakonec jsem se v přemýšlení natáhl na postel a asi i usnul.

Když jsem se druhý den probudil, mohlo být už tak deset hodin. Pořád jsem měl na sobě svůj sportovní úbor. Po včerejším zážitku zůstala otázka nezodpovězená a trocha nepříjemného pocitu. Nicméně se to se včerejškem nedalo srovnat. Taky byl čas pustit se do práce a na

pořádnou hygienu. Večer jsem byl běhat. Měl jsem na sobě latexové „náhrady“ několik hodin a bůh ví co ještě, opravdu jsem si připadal jak „prase“. Zatím, co se mi napouštěla vana, začal jsem se svlékat, což se rázem ukázalo jako problém. Oblečení šlo dolů snadno a ani s kalhotkami problém nebyl. Co však problém byl, byly moje latexové doplňky - jak prsa, tak umělá vagína nešly prostě dolů. Nejspíše potem se ke mně oboje přilepilo. Nejprve jsem to zkoušel klasicky odtrhnout silou. Což nešlo ani jedno a velice to bolelo. Další možnost zkusit nají přechod, strčit tam prst a postupně odlepovat. Zajel jsem prsty na svůj bok a pomalu nehtem jel po pokožce dolů; když jsem byl zhruba v oblasti třísel, došlo mi, že už necítím prst na kůži a jsem na latexovém povrchu. Zkusil jsem to znova a stejný výsledek. Vrátil jsem se k zrcadlu a za pomoci zrcadla jsem znovu zkoušel najít začátek latexu. I když byly mé latexové „kalhotky“ vidět podle jiného odstínu, přechod od mé kůže jsem nebyl schopen naleznout. Začal jsem trochu panikařit a napadla mě myšlenka zkusit latex naříznout. Nůž, který jsem si našel v kuchyni, jsem umístil v nejširší části latexu podle odstínu a opatrně krátce provedl řez. Načež jsem zařval jako děs a chytil se za poraněné místo. Musel jsem špatně odhadnout sílu a řízl jsem se do živého. Nicméně, i když se mi místo řezu trochu zaplnilo krví, nebyl jsem schopen ani tam latex oddělit od kůže a ani v tom poraněném místě nešlo vidět, kde latex je a není. To už jsem do paniky neměl daleko. Naštěstí pro mě jsem nebyl člověk, co v takové chvíli začne šílet, ale spíše se zastaví a přemýšlí. Zkusil bych to namazat nebo dostat pod vodu. Oboje je po ruce. Tělové krémy mám a ostatně jsem se chystal koupat. Vezl jsem proto do vany i s latexem na sobě. Bylo cítit, jak mě ihned horká voda zahřála a rozdíl mezi latexem a tělem nebyl tolik cítit. Nikdy mě nenapadlo koupat se v latexu, ale čekal bych nějaké změny, jako když v botách šlápnete do vody. To se nestalo, což mě tenkrát moc nepřekvapilo. I když jsem se snažil, co to šlo, latex ne a ne povolit. A pořád moje veškerá snaha bolela. Olej na přechodové místo nepomáhal taktéž. Bylo na čase začít pátrat. Oblékl jsem se do běžného pánského oblečení a otevřel internet. I když jsem zkoušel vše možné, jediný odkaz, který jsem našel, sděloval, že dlouhodobé nošení latexových šatů způsobuje celulitidu. To mě opravdu netrápilo. Napsal jsem i na nějaké to TG fórum a i tam se ukázala odpověď negativní. Nikdo s tím neměl zkušenosti a i tak se lidi shodli, že to asi nebude dobře. Zbývala poslední možnost, doktor. Tam se mi přirozeně nechtělo a navíc měl stejně ordinační hodiny až zítra. Nechal jsem to proto být a rozhodl se situace využít. Kůže mě nesvědila a rána po říznutí ani moc nebolela. Ještě jsem jí pro jistotu vyčistil a zalepil. Pak se pustil do své práce. Za hodinku dvě jsem si udělal pauzu a vklouzl do něčeho pohodlnějšího. První, co vzala moje ruka, byla tanga, jemná a sametová tanga. Měl jsem je rád, ale šly prakticky nosit jen s mojí „náhradní“ vagínou. To mělo ale tu nevýhodu, že se mi nezařezávaly do zadečku tak, jak tanga mají. Na druhou stranu mi tohle teď mohlo být jedno, když mi ta holka nešla sundat. Našel jsem si podprsenku stejné barvy a už jsem měl prsa v košíčkách. Hned jsem si všiml, že je moje hruď přeci jen trochu citlivější, takže reaguje lépe na pohyby prsou. Nemůžu říci, že by se mi to nelíbilo a nevzrušovalo mě to. Naopak. Pak už byly na řadě punčocháče; vzal jsem si jemné tmavě hnědé, neprůhledné. K tomu červená minisukně a krásný oranžový svetřík s dlouhým rukávem. Doplnil jsem to o běžné černé lodičky na středně dlouhém úzkém podpatku. Oblečení trochu připomínalo Velmu Dinley ze Scooby-doo, ale nešlo mi ani tak o vzhled, ale o mé vlastní pohodlí, abych se v tom cítil dobře. A musím říci, že tomu tak bylo; chůze na podpatku mi už nějaký ten pátek šla sama a i přes to mě vždy vzrušovala. Nejprve jsem si toho nevšiml, ale pak mi došlo, že vzrušení u mě nevyvolává obvyklé tlačení. Ale naopak teď spíše vycházelo z bříška nebo lépe z podbřišku. Spíše z vnitřku. Bylo to úžasné a děsivé. Jak jsem nad tím přemýšlel a sledoval své tělo, vzrušení mě přivádělo k myšlence masturbace, ale díky faktu, že jsem byl uvězněn v latexu, mě ta myšlenka musela přejít. Snažil jsem se ho alespoň nahmatat a zkusit hladit přes latex ale oboje se mi spíš nedařilo. Hledat ho mi zabralo nějakou chvíli a řekl bych, že byl menší. Rozhodně byl absolutně nečinný. i když mě vzrušení pomalu teklo ušima. Prcek?

Nic. Hlazení místa, kde ležel, nepomohlo, a tak jsem toho nechal a pustil se do práce, abych na to přestal myslet. Večer asi tak kolem deváté jsem dodělal analýzu dat a poslal jsem jí do práce. Na chvíli si pustil pár her. A prošel se v lodičkách po domě a pak mě to zase začalo hlodat. Jít se projít venku po ulici jen na konec ulice a zpět. To jsem si ale vzpomněl na včerejšek a myšlenka mě rázem opustila. Udělal jsem si proto čaj a šel si sednout na balkon. Ten byl situován tak, že jsem se nikdy nemusel bát, že by mě někdo viděl. Chvilku jsem se poflakoval na balkoně a pak jsem šel spát, když jsem udělal nutnou hygienu a pokusil se ze sebe znova sundat své latexové věci, opět neúspěšně. Přesvědčil jsem se, že toho využiji a vklouznu do sametové noční košilky. Nechám si na sobě tanga a tím aspoň k něčemu využiji onu událost. Netrvalo dlouho a já zabral bez delšího přemýšlení.

Sen, který se mi zdál, si pamatuji naprosto přesně. U ostatních snů detaily postupně vymizí a člověk si pamatuje už jen pár chvilek. Tenhle byl tak živý, že mám v hlavě každý detail. Byl jsem v zrovna v práci a zrovna sledoval skrz otevřené víko reaktoru, jak mechanici vytahují palivo. Kolegové za mnou řešili psychotesty, které nás znovu v únoru čekaly, nic naplat, že jsem je měl ve skutečnosti už hotové, přesto se mi v hlavě honily všechny možnosti otázek směřujících na potenciální sexuální sebeurčení přes jasné jako „vždy jsem chtěl/a být opačného pohlaví“ přes rafinovanější jako „v mládí byl můj hrdina ženského pohlaví“. Ozvala se rána někde za dveřmi zkušební haly, dal jsem příkaz přestat s prací a šel zkontrolovat, co se stalo. Když jsem otevřel dveře stál, jsem v temném lese. I přes to, že byla noc, bylo vidět dobře, mezerami mezi stromy pronikalo jasné světlo měsíce. Vůně a teplota vzduchu ukazovala, že se blíží bouřka, ale ještě bylo jasno. Bloudil jsem lesem a nemohl najít cestu zpět. Stromy přede mnou různě uhýbaly a jindy zase vstupovaly do cesty. Někam mě vedly, ale kam? Bloudil jsem nebo lépe nechal se takto vést lesem až do chvíle, kdy mi stromy zcela zatarasily cestu. Otočil jsem se a chtěl jsem se vrátit, ale i tam mi stromy zcela uzavřely cestu. Chtěl jsem napravo, ale to samé. Když jsem se otočil doleva, bylo mi jasné, že jsem v pasti. Stromy kolem mě vytvořily prostor asi 6 na 6 metrů. Zablesklo se a ozvala se rána. Zvedl se vítr a stromy začaly ve větru šumět a větve se začaly pohupovat. Pomalu začínalo pršet a mě začala být zima. Zablesklo se s ohromným zahřměním a blesk přímo vrazil ani ne 2 metry přede mnou. Napřed jsem myslel, že jsem mrtvý, ale místo toho přede mnou stála stařena. Oblečená byla v lehce viktoriánském stylu. Dlouhou sukni až na zem. Halenku s dlouhým rukávem a volánky na ramenech. Černý korzet zpevňoval její postavu a schovával některé nedostatky stáří. Na hlavě měla široký klobouček, z něhož se snášel černý síťovaný závoj. I přes tento závoj byly vidět její dlouhé šedé vlasy. „Vydrž dcero moje. Za chvíli už bude ráno,“ pronesla. Chtěl jsem něco říci, ale než jsem se na něco zmohl, vysvitlo sluníčko a ona se rozplynula v prach. Nástup rána byl intenzivní a rychlý. Zanedlouho se tajemný les zelenal, voněl svěžím jitrem a mírný chládek studil. I když jsem byl pořád vězněn stromy. Bylo skrz ně vidět, že je les vlastně vlídné místo. Zatím, co sem se kochal lesem, v místě, kde předtím stála babizna, se pomalu rozevírala zem. Horko pomalu zaplavilo okolí, jak se linulo z průrvy. V té průrvě se začala vznášet postava, chvíli vypadala jak duch průsvitná a nevýrazná. Jak se blížila blíž a blíž, začala dostávat podobu a reálnost. Když se průrva zavřela, postava jemně a lehce došlápla na zčernalou zem, která po průrvě zůstala. Podívala se na mě, přejela si rukou po dlouhých černých vlasech, které měla v culíku hozené přes rameno. „Promiň nesnáším ranní vstávání“ Nechápal jsem, kdo to je. Bylo jí odhadem tak osmnáct, možná méně. Měla krátké tričko odhalující bříško, dámské šortky a v nich tmavé punčocháče. Vše to bylo v tmavých barvách. Oči měla neuvěřitelně temné, nebylo poznat co je duhovka a co čočka. Prostě jen černé oči na bílém podkladě. Přes svůj temný zevnějšek měla velice hravé a mladické chování. Dokonce u vyjadřování tomu nebylo jinak.

„Kde jsem to byla?“ pronesla spíš pro sebe a pokračovala: „Jo už vím. Taky nesnášíš rána? Vím to, poslední dva dny tě sleduji.“ „Kdo jsi?“, chtěl sem vědět. Ale nemohl jsem mluvit. „Máš to ale smutný život.“, pokračovala:„Něco s tím provedu. Chceš? „To je hloupá otázka. Jasně že chceš. Bude to super zábava. Uvidíš.“

„Počkej vlastně. Jak to budeš moc vědět, když se ti změní celý život?“ „Já nechci změnit svůj život!“, vykřikl jsem.

Celá zkoprněla a skoro až plačícím výrazem pronesla: „Tobě se líbí tohle tělo. Ty jsi v něm spokojená.“ Jak to dořekla, vypadala trochu zhnuseně . „No, vlastně ani ne, ale o tělo nejde. Mám život, který mě baví, nechci tohle měnit.“, oponoval jsem.

„Ale to půjde těžko. Nemůžeš změnit tělo a nechat vše při starém.“, tvrdošíjně trvala na svém.

Chystal jsem se na dlouhý rozhovor s nedávno ještě puberťačkou. Když jsem si všiml, jak den rychle plynul, stárla stejně rychle i ona. Už tam nestála mladá rozjařená holka. Stála tam žena odhadem tak lehce před čtyřicítkou. Koukla se na mě a pak si asi uvědomila to samé. „Promiň bude lepší vzít si něco vhodnějšího.“

Jako kouzlem udělala otočku na podpatku a přede mnou stála nádherná postava: dlouhé vlasy měla o něco kratší, ale pořád asi tak po ramena. Měla dlouhé černé šaty. Nekončily u země, ale rozprostíraly se po ní ještě značný kus. I když šaty neměly rukávy, měla dlouhé černé rukavice asi tak nad lokty. Oči měla pořád stejně temné, ale navíc to vše doprovázel temný, skoro neviditelný „závoj“ v prostoru. Potom pronesla klidným hlasem: „Nu dobrá, jak si takovou změnu představuješ.“ „Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“, pronesl jsem. „Budeš muset trochu jinak uvažovat. Není žádný on. Jsi jen ty, krásná a mladá žena.“, pronesla trochu naštvanějším hlasem. Chtěl jsem oponovat, ale pak jsem toho raději nechal. Neměl jsem potřebu provokovat takovou bytost. Byl to sice sen, ale to jsem si přirozeně neuvědomoval. „Můžeš nechat vše při starém a jen změnit paměť lidem a další drobnosti?“ Zamyslela se. „A ty večery s dívkami?“ „Holka nemůže mít ráda Holky?“ „Proto ti ten dar nedávám“ Začalo se zase smrákat. „Proč mi ho dáváš?“ V tu chvíli se zarazila a celý vztek zmizel v temném až zlověstném úsměvu. „Nu dobrá, něco vymyslím. Teď je čas jít. Být tebou, moc se nebráním, nebude to teď moc příjemné.“ Do ženy udeřil blesk a ona zmizela. Jak zmizela, začaly se stromy pomalu přibližovat. Když jsem pochopil, že mě to brzo rozdrtí, chtěl jsem začít utíkat. Šplhat po nejbližším stromě, ale jako by mě něco drželo na zemi. Nohy mi začaly omotávat kořeny a ruce chytly větve stromů. Dosud nečině ležící mech po mě začal růst vzhůru, když jsem jím byl už cenný obalený, začal mě celého svírat. Bolelo to jako čert, ale nedrtilo mě to, bolelo mě břicho, jako by mi měl z něj vyskočit vetřelec. Hruď mě píchala a v krku pálilo. A už byla jen tma. Když jsem otevřel oči, stál jsem na chodbě u vstupu haly. Sledoval jsem na zemi rozbité laboratorní sklo a kolegu držícího se rukama za pusu. Předchozí zážitek jako by se mi z hlavy vykouřil. Jednal

jsem jako by nic podobného nenastalo. „Promiň, trochu mi to uklouzlo.“, pronesl, když mě viděl. Neměl jsem k tomu co říci, zakroutil jsem hlavou a pokračoval zpět do práce. Když jsem se vrátil na halu, všichni na mě tázavě hleděli. „Nic, Jen chemik rozmlátil pár prázdných zkumavek“ Ten hlas, který ze mě vyšel, byl tak čistý a krásný. Byl jasně ženský. Lekl jsem se a zarazil. Teď jsem si uvědomil, že stojím na podpatku. Koukl jsem dolů a viděl svoje tělo. S podpatky jsem mohl těch 180 cm mít. Ale víc jak 70 kg jsem určitě neměl. Ačkoliv jsem měl standardní bílou košili, byla v ženském střihu, bílá sukně po kolena a průsvitné tělové punčocháče. Krásně oholené nohy a černé lodičky, přesně takové jako jsem měl ve skutečnosti. Přes to vše jsem měl bílý vědecký plášť. Nevím, kde jsem je sebral, ale v ruce jsem měl zrcátko, takže jsem se mohl podívat na svůj obličej. Jisté rysy říkaly, že je můj. Ale celkově měl obličej menší lícní kosti a brada byla kulatější a hladší, oči malinko větší a nos výrazně menší a hubenější. Obočí bylo drobné a vše to dokresloval decentní make-up: tmavší stíny, černá linka, řasenka a červená rtěnka. Hezčí obličej jsem snad nikdy neviděl, ale spíš jsem si fandil. Vlasy jsem měla, ano měla, teď definitivně já=ona, přesně tak, jak se mi vždy líbilo. Je to zvláštní styl, ale sedí mi. Většinu vlasů jsem měla tak do půlky krku udělané do mikáda. Ofina nebo lépe přední část vlasů mi zakrývala část pravého oka. Co ale účesu dodávalo švih, byla levá půlka hlavy vyholená na pár milimetrů a celý odstín vlasů byl bledě modrý. Být mi o deset víc, vypadám hrozně, ale v mém věku to bylo velmi šik. Nebo aspoň tak se mi to vždy líbilo.

„Nemáme jít na oběd než se nám tu holka upraví?“, pronesl jeden kolega a všichni se začali smát. „Ne, čekám až vám dojde, že rozbité sklo na chodbě neznamená, abyste zastavili práci a mezitím se trochu upravím, abych mezi váma vypadala jako jediný slušný člověk.“ Kolegové na mě chvíli koukali a když pochopili, že to myslím v žertu, zasmáli se a pokračovali v práci. Přišla jsem k zábradlí a sledovala, která kazeta je tažená vzhůru, abych zaznamenala přesné změny. V uších i znělo: „Jak to budeš moc vědět, když se ti změní celý život.“…..

… Probudil jsem se ve své posteli, na sobě sametovou košili a krásná černá tanga. Byl to sen, ale tak živý sen jsem nezažil. Něco se se mnou dělo. Bylo mi špatně, tlačilo mě břicho, pálila mě hruď a škrábalo v krku. Hlava mi třeštila… Když jsem si na okraji postele sedl, cítil jsem, jak se mi tanga zařízla hlouběji na zadečku. Hned mi to nedošlo, ani váha na hrudi mi nepřišla divná. To mi došlo, až když jsem udělal pár kroků směr WC. Cestou jsem se proto zastavil u zrcadla, ale pořád jsem to byl já. Hlas byl hrubý mužský, ramena široká a zase mi začínaly rašit vousy. Na záchodě jsem si vyhrnul košilku a ztuhle zíral. Včera viditelná změna barvy mezi latexem a pravou kůží nebyla patrná. Byla tam jen má kůže, dokonce rána po včerejším říznutí se začala hojit na mém těle. Přesto byla kůže v místě rozkroku lehce necitlivá nebo spíš můžu říci, že něco málo dotyku tam bylo cítit. To mě děsilo. Zkusil jsem prsa a cítil jsem, jak se jich ruce dotýkají. Zato bradavky byly netečné. Co jsem ale musel vědět. Sáhl jsem si nejprve do rozkroku a byla tam dírka. Ta tam pravda byla už i před tím ale teď byla lehce vlhká a teplá. I když byla taky bez citu. Rozhodně to nebyl latex, a zadeček? Plný, krásně držel tvar a dírka vypadala taky v pořádku. Stejně už jsem nemohl ranní potřebu vydržet. Když jsem si o chvíli později pouštěl sprchu, byl jsem zmatený, vzrušený, vystrašený a naprosto jsem nechápal co se děje…. Myslím si, že doktora budu muset navštívit a možná nejen toho na tělo ale i na hlavu.