Soutěž 2018 - Sada od bohyně - 2.díl - Amelie

25.12.2018 09:52

Část2.

Ležel jsem je tak ve vaně a vnímal jak moje tělo se horkou vodou postupně prohřívá. Užíval jsem si ten pocit a snažil se na nic nemyslet. Hlava už skoro nebolela a horká voda ulevila i krku, nebo jsem si to aspoň nalhával. Břicho sice bolelo nebo spíš divně tlačilo takže úleva z koupele byla uspokojující. Bylo mi tam opravdu fajn takže jsem si vždy jen připustil teplou vodu a dál relaxoval. Nechtělo se mi z vody ven, ale věčně jsem ve vaně být nemohl. Nakonec jsem vylezl.  Když jsem se oblékal, došlo mi že mužské spodní prádlo je v takové chvíli asi stejně praktické jako kalhotky s malým trojúhelníčkem v době kdy vám překáží penis. Nejprve jsem si chtěl vzít tanga. Pak jsem ale raději zvolil běžnější kalhotky černé barvy s obrázky motýlků červené barvy.  S poprsím to bylo trochu složitější. Nejprve mě napadlo stáhnout ty dvě nezbedné holky dlouhým ručníkem, to mě ale dost tlačilo. Zkusil jsem různé podprsenky a dokonce i bez nich, ale Céčka tvořili vždy pod tričkem boule. Nemůžu říci že by se mi to nelíbilo. Dokonce jsem si záměrně místo mikiny nebo velmi volného trička zkusil dvě tři těsnější . I když panské vždy mě potěšilo jak se tvar trička krásně uzpůsobí. Nicméně chtěl jsem jít ven a nepotřeboval jsem poprsí vystavovat na obdiv.  Když jsem se už blížil ke konci mého výběru spodního prádla spočinula mi na očích ona. Sportovní podprsenka Hekate. To by šlo napadlo mě. sundal jsem si podprsenku kterou jsem měl zrovna na sobě. Byla to krásná černá podprsenka se širokými ramínky. Celkově ale teď nebyla vhodná neboť měla vyztužené košíčky. Sportovní podprsenka mi mé poprsí stáhla dokonce o něco víc než předtím to ryze latexové. Takže pod volnou mikinou nebylo skoro znát a chtělo to hodně soustředění. Moje nejlepší rifle se mi zdáli volnější jak v pase i v nohavicích. Připadal jsem si celkově jak v pytli než jak v oblečení, ale jeden pohled do zrcadla to bylo zase moje já. I když ten chlap v zrcadle mi byl celý život odporný. Dneska jsem ho vyděl rád. Krom těch dvou věcí se nic nezměnilo. Prostě se mi nechtělo věřit tomu co se děje. Nebylo to prostě možné fyzicky, fyzikálně, biologicky, geneticky. Byl jsem a jsem vědec a tohle není prostě možné. Nevěřil jsem tomu tak moc že jsem si to nechtěl připustit. Alespoň na povrchu. Uvnitř se dělo něco jiného netušeného a mě se to líbilo. Vzrušovalo mě pomyšlení že už tam není ten otrava že už je to broskvička, jemná, na omak teplá a vlhká a jediného čeho jsem litoval že ona sama cítit není. Samozřejmě jsem jí, ještě před koupelí, prsty hladil a různě zkoumal. Prsty říkali ano je pravá ale tělo? To nehlásilo nic jen tu bolest břicha, škrábaní v krku a bolest hlavy. Každopádně teď jsem měl starosti jiné reálnější. Co řeknu doktorovy, co v práci, rodičům a kamarádům. „Sorry stala se nehoda je ze mě na půl holka“ „zatím na půl“ dodal jsem si v myšlence a zase mě trochu rozbušilo srdce. Možná tím očekáváním kdo ví. Trápilo mě to a můžu vám říci že mi trvalo možná pět minut než jsem otevřel dveře a vyrazil na autobus.  Když jsem směřoval na zastávku a sledoval kolem lidi. Nikdo si mě nevšímal pokud zvedl hlavu neřekl nic a ani výraz v obličeji nevybočoval z očekávaného. I když jsem věděl že vypadám normálně jako každý jiný den. Pořád jsem si kontroloval vzhled v oblasti poprsí a rozkroku. Přes kalhoty a mikinu nebylo nic poznat a tak to probíhalo až k autobusu. Autobusák mě přivítal svým klasickým „Kam to bude“ a když jsem mu to zdělil odvětil stejně nezaujatě. „28korun“. Vysypal jsem ze své peněženky peníze a odpočítal uvedenou částku. Pohled na peněženku řidiče na chvilku upoutal a letmo si mě s výrazem říkající: „zvláštní“, prohlédl. Tázavý výraz jak naskočil stejně rychle zmizel, moje peníze nasypal do příslušných přihrádek své pokladny. Podal mi lístek a začal zavírat dveře. Já si to nasměroval rovnou do poslední řady k oknu. Byla to starší Karosa s klasickou pěti sedačkou vzadu. Zasedl jsem místo zcela vpravo a instinktivně se schoulil.  Cesta netrvala víc jak 15 min. Přesto mi to připadalo jako věčnost. Bolesti se mi zase vrátili v plné síle a k tomu se přidalo mravenčení v oblasti prsou. Jestli jste si někdy „odkrvili“ nohu nebo ruku. Tak přesně takový pocit to byl. Neměl jsem a ani dnes nemám tušení jestli si žena může „odkrvit“ poprsí, ale tenkrát jsem takový pocit měl. Samozřejmě byla tu jiná možnost. Dnes bych vsázel určitě na ní. Měnil jsem se, ale to mě tenkrát přišlo jako sen a nevím jestli zlý sen nebo splněné přání. Autobus zastavil bylo na čase vystoupit.

„Jééé ahoj, tebe jsem pěkně dlouho neviděla.“

Ozvalo se přede mnou. Byla to spolužačka ze základky. Mohl bych dnes tvrdit že to byla další podivná náhoda, ale není tomu tak. Janu jsem potkával dost často protože bydlela na sídlišti nedaleko mého domu. Ono „pěkně dlouho neviděla“ znamenalo spíš onu dobu mého pobytu u polárního kruhu. Každopádně o Janě jsem měl tak běžnou představu jak se má, že je vdaná má se skvěle a začal jsem si u uvědomovat že jsem jí potkal naposledy v pokročilém stádiu těhotenství.
 
 „Nepomůžeš mi s kočárkem“

Vyhrkla na mě když jsem přemýšlel o jejím potomkovy a kolik mu teď asi je. I když mě ta prosba trochu překvapila zněla mi tak přirozeně. Tak očekávaně. Ostatně pro muže kolikrát za rok vás nějaká mladá paní osloví zda jí nepomůžete s kočárkem? Mě se to stávalo běžně.

„To je samozřejmost.“
odvětil jsem a hned jsem se chopil přední tyče.  Když jsme kočárek vysadili nahoru. Jana vystoupila se mnou a šla k předním dveřím zaplatit jízdné. Samozřejmě jako to vždy uměla stihla si postěžovat na dnešní chlapy, že její maminka nikdy nemusela nikoho prosit a vždy jí někdo s kočárkem pomohl a ona?  Slyším to jak tehdy:

„Já musím tahat kočárek s ženskýma“

Ta věta zazněla jak úder facky. Přesvědčoval jsem sám sebe, že to vlastně bylo jen obecné mínění že jí většinou musejí pomáhat jiné ženy. Ještě než se zavřely dveře a autobus odjel. Dodala:

„Stav se někdy na kafe. Podrbeme jako za starých časů.“

Jako za starých časů? Pokud vím a nepočítám obecný hovor na zastávce autobusu nebo u kasy supermarketu. Nikdy jsme spolu opravdu nedrbali. Nějaké to klábosení ve škole se za drbání požadovat nedá. Nikdy jsem se jí nesnažil ani sbalit, už jen protože jsem si v době puberty nebyl sám sebou jistý. Přemýšlel jsem co asi dělá, jaký je její manžel, jaké to je mít děti. I v tom jsem byl rozpolcený na jednu stranu jsem chtěl po sobě nechat potomstvo, ale vždy mě děsila ta představa prvních let kdy se člověku razantně změní život a navíc i myšlenka, že bych měl rodinu se svým tajemstvím my k nim přišla dost sobecká. Já už si teď přesně nepamatuji co vše se mi honilo hlavou ale řekl bych že se nakonec moje mysl stočila na klasické otázky. Co jsem dokázal, kam směřuji a i když jsem měl práci s velmi dobrým zajištěním a společenským statutem přemýšlel jsem co ze mě jednou bude a co tu po mě zůstane. Tenhle obecný myšlenkový pochod který má minimálně několikrát za život každý z nás. My tak poskytl téma díky kterému cesta k doktorovy utekla jak voda. V čekárně jsem měl štěstí. Místo obvyklého zástupu důchodců jsem byl v čekárně sám. Polstrované dveře za účelem snížení hluku se otevřely a do nastalé mezery nakoukla sestřička zkontrolovat nově příchozí

„Áá ,dobrý den. Koukám že už jste z pólu zpátky. Jaké to tam bylo?“

Dotázala se. Opětoval pozdrav a stručně jí vysvětlil jaký je pól nehostinné místo ale krásné.

„Pak mi toho budete muset říci víc.“ usmála se „Za chvilinku si vás pan Doktor zavolá.“

Otočila obratem hovor a zavřela za sebou dveře.

Na chvíli se mi ulevilo než jsem si uvědomil co doktorovy chci ukázat. To mi rozbušilo srdce. Dnes už asi po sedmé jsem slyšel jak mi srdce buší. Svírá se mi hrdlo a celým tělem až do morku kostí prostupuje nervozita.. Přemýšlel jsem jak začnu. „Dobrý den pane doktore, víte ale přirostla mi vagína a prsa?„ ne to by bylo blbé, ale něco jiného mě napadlo co začít běžně problémem jako bolení v krku a mravenčení na hrudi. Na to si mě bude chtít prohlédnout a až uvidí co uvidí, budu mít co vysvětlovat.

„Tak pojďte dál“

zvolala sestřička.  Vstoupil do ordinace tam bylo vše při starém. Sice už byla tak dva roky zařízená moderně. Pořád měla starou kartotéku. Za doktorem na stěně visela klasická tabulka písmen na kontrolu zraku. Vždy jsem na ní rád koukal a sledoval jestli se mi zrak od posledně nezhoršil. Vždy o málo jo. Když jsem k doktorovy v osmnácti napochodoval poprvé přečetl jsem ze svého místa vše. Pak jsem měl problém s posledním řádkem a dnes už nevidím ani ten druhý. Jo studium na vysoké škole hromada času u PC, v potemnělých laboratořích a dílnách si vybrali svojí daň. Zatím co já se staral o tabulku. Podala sestřička panu doktorovy mojí složku a on si jí otevřel na Počítači. A začal kontrolovat údaje z obou míst. Stejně si myslím že ty papírové složky měl už spíš ze zvyku. Než z nějakého praktického důvodu 

„To už jste z pólu zpátky? Čekal jsem že tam budete minimálně rok“
Pokračoval.

„Ale ne byly to jen terénní testy provozní stálosti. Ty nemívají víc jak 20 týdnů.„

„Tak to je dobře. Tak mi povězte co vás trápí“

„Víte, bolí mě hlava, mám bolesti břicha, hrozně mě bolí a pálí v krku a brní mě na hrudi.“

„ Že by památka na říši věčného sněhu?“
zažertoval a jal se svého stetoskopu.
„Tak mi vyhrňte mikinu a já si vás poslechnu.“
Teď to přijde. „alea iacta est“  napadlo mě a s vypětím všech sil totálním mrazením v zádech a skoro bez dechu jsem se pokusil vyhrnout mikinu tak „normálně“ jak to jen šlo. Samozřejmě tak aby doktor viděl mé poprsí namačkané ve sportovní podprsence.
„Nádech“
ozvalo se a studený stetoskop mě zastudil pod levým prsem.“
„a výdech“
Doktor ignoroval mojí podprsenku. Ignoroval mé prsa a pokračoval v práci. Zíral jsem nervozita neutichala a já si pomalu začal hrát s myšlenkou co přijde za chvíli?

„Dobré můžete pustit“

Vrátil jsem mikinu dolů a nabral vzduch do plic.  Doktor mezitím přešel přede mě prsty mi ohmatal uzliny. Přikázal mi otevřít ústa. Po splnění jeho rozkazu mi dřevěnou špachtlí si přidržel jazyk a světlem prohlédl dutinu ústní  

„Dobrý můžete zavřít“ dodal po chvíli

„Tak podle mě vypadáte v pořádku. Předepíši vám nějaké prášky na bolest a uklidnění. Vy si udělejte horký čaj a zalezte do postele. Zítra můžete jít klidně do práce. Pokud by se něco zhoršilo zastavte se u mě, ale myslím si že je to spíš únava z cesty.“

Pronesl svůj verdikt a já už se začínal pomalu smiřovat s tím že jsem skutečně blázen, že teď někde pobíhám po městě s umělým poprsím a představuji si tohle všechno.

„Ohledně toho mravenčení na hrudi.“
Vytrhl mě doktor z myšlenek.
„Neměla by jste nosit tak těsné prádlo tlačí vám to na cévy a neprokrvuje kůži a svaly.“

A je to tu zase. Takže Drápal neviděl muže viděl,  ženu a doktor také. To ale nedává smysl. Není možné aby mě viděli ženou. Ano prsa mám ale jak jsem k tomu přišel ? A má vagína? Vše je to šílené. Prostě šílené.  Přemítal jsem a nervozně koukal kam se dá. Zahlédl jsem dokonce přední stránku ze své složky
Jméno,
Příjmení
 Titul

byly skoro v pořádku jen ono „ová“ a ženský rod jména neseděl. Nebo lépe neseděl k mému dosavadnímu živou. To na co jsme ale zíral se zatajeným dechem bylo pohlaví a rodné číslo. Oboje totiž vypadalo takto:

Pohlaví: Ž
Rodné číslo 905101/xxxx

Tak je to pravda. Byl sem žena! Napadalo mě hodně věcí. Dokonce jsem si vzpomněl na jeden brutální komiks kde se „hrdina“. Nebo spíše antihrdina. Promění v ženu. Doslova běduje. „Jsem kozatice…“No po pravdě už si přesně nepamatuji jak sprostě nad svým krátkým životním osudem bědoval. Každopádně mě to  přibilo k židli. Měl bych být v sedmém nebi měl bych být šťastný, moje životní tužby se naplnili, ale nejsem šťastný, nejsem s tím spokojený. Proč? Možná protože to přišlo neplánovaně a tak rychle? Možná to tenkrát tak bylo ale ve skutečnosti stačil pohled do zrcadla a bylo by mi to jasné. Všichni kolem mě mě vnímají jako ženu, ale já viděl jen chlapa s prsy a chybějícím nádobím dole.

„Zastavte se ještě někdy brzy u vašeho gynekologa.“

Ukončila vše sestřička v přátelsky míněné radě. Jestli mohl být můj šok větší než teď tak už opravdu nevím. Vlastně to ani šok nebyl. Celý život jsem měl z gynekologa spíš srandu. Nenapadlo mě že je to vlastně součástí být ženou a navíc pokud mám vědět víc musím se nechat prohlédnout. Je tahle holka funkční? Jsem ženou se vším všudy, Pokud ano, Tak sakra jak je to možné! Ta otázka mě začínala trápit víc a víc. Otázka jak se to vše sakra stalo a jak je to možné. To jak jsem vnímal cestu k doktorovy jako nekonečnou. Cesta zpět utekla jak voda. Krom myšlenek na záhadu jak se může během dvou dnů změnit pohlavní orgány u genetického druhu jako je člověk  jsem také přemýšlel čistě o životě. Co vše je jinak. Co se změnilo a co zůstalo stejné. Pořád jsem si myslel spíš že jsem se zbláznil, ale pokud jo teď už je to stejně jedno a musí to všichni vědět. Já se za chvíli probudím na pokoji blázince nebo hůř přijdou do mě prášky které ze mě udělají živoucí želé.
            Když jsem dorazil domů pohodlně se usadil za svůj pracovní stůl. Lokty jsem zarazil do opěradel a skříženýma rukama si podložil bradu.  Musel jsem si vše v klidu utřídit v hlavě. Sumírovat co se stalo a co budu dělat dál. Zatím co jsem se houpal na židli a rýsoval si své vyhlídky na budoucnost. Začal se ozývat hlad, aby ne události posledních dnů byli tak intenzivní že jsem pořádně nejedl a co víc. Doma nebylo pořádně ani co jíst. Vrátil jsem se z pólu vrátil jsem byl zalezlý doma. Bylo na čase vyrazit do krámu. Už jsem byl skoro venku když mě napadla hříšná myšlenka, tělo mě se mi začínalo vzrušením chvět nebo mi to alespoň tak přišlo, zaplavoval mě pocit tepla. Zatím co myšlenka sílila. „Pokud mě svět vnímá jako ženu. Proč bych měl chodit oblékán v pytli od brambor.“ Nečekal jsem na nic a vtrhnul do šatníku. Rifle a mikina letěli do kouta rychlostí světla. Zato podprsenku jsem si sundaval pomalu a užíval si to. Pohlédl jsem na své odporně chlupaté nohy a věděl přesně co mám dělat. Ochlupení musí dolů. V koupelně jsem ale přišel na zásadní nedostatek který celý plán zhatil. Neměl jsem skoro žádné žiletky. Poslední jsem použil při odletu z jižního pólu o ženských depilačních prostředcích nemluvě ty jsem neměl nikdy. Depilační prostředky, připsal jsem do svého seznamu věcí na nákup a šel se věnovat původní přípravě. Opět pomalu a zkušeně jsem si nasadil černé neprůsvitné punčocháče. I přes ty huňaté nohy mi to bylo vždy příšerně příjemné krásně hladili a když se pnuli jak jsem je postupně hrnul nahoru. Byla to při oblékání jedna z mých nejoblíbenějších chvilek. Už jsem se nemohl dočkat až poprvé v životě zkusím ten pocit na oholených lýtkách. Pak jsem hledal nejhezčí podprsenku. Zvolil jsem krásnou černou push-upku s zlatým vzorováním a malým kovovým přívěškem uprostřed mezi košíčky. Už nasazení mi ukazovalo se zase prsa více staly mojí součástí. Cítil jsme své prsa víc. Vnímal jsem teď celou váhu prsou a dokonce svůj dotyk na kůži tak jak kdekoliv jinde. Jen pořád ty proklaté bradavky zůstávali bez citu. Trochu mě to mrzelo ale to už nemohlo nic změnit n tom že  moje vzrušení dosahovalo vrcholu. Ale bylo jiné. Celé tělo se mi opravdu mírně chvělo. Poléval mě pocit horka a vše vrcholilo v mírném tlaku na podbříšek kde byl ten pocit nejintenzivnější. Intenzivnější než cokoliv jiného. Instinktivně jsem hledal a šmátral po fyzickém prostředku pro „uspokojení“, ale už tam nebyl. Proto jsem prsty začal přejíždět po své broskvičce. Ta jako ráno ale zůstala pořád bez jakýchkoliv známek citu a činnosti. Druhá ruka mi pomalu hladila mé poprsí a vše se pomalu začalo stupňovat až jsem pomalu začínal hlasitě oddechovat. Netrvalo to moc dlouho a mě začalo docházet, že je celá ta snaha sice vzrušující ale nemůže mě to uspokojit až do konce. Prostě to nefungovalo. Zatím nefungovalo. Hrál jsem si a mazlil si svá prsa ale do prvotního vzrušení to mělo daleko, až na konec jsem toho nechal a vrátil se k původnímu plánu. Šatník jsem začal obracet vzhůru nohama. Zkoušel jsem si snad vše co jsem v šatníku kdy měl. Od běžných kompletů. Obyčejnější topy, sukně či šaty. Zkoušel jsem si korzety. Což se mi sice díky novému citu v poprsí líbilo o to víc ale praktické ani vzhledově vhodné pro běžný nákup nebyly až dokonce po několik cosplayů oblíbených knižních herních a filmových postav které jsem měl uložené ve skříni a které byli v uvozovkách „kupodivu“ spíše ženského charakteru než mužské cosplaye. Hrál jsem si tak v šatníku dlouho a celou dobu mě provázelo to příjemné brnění a hřejivý pocit po celém těle. Nakonec i když jsem měl vážný komplet kterému říkám středoškolačka (i když neprávem). Byla to kombinace černého topu, krátký rukáv malý výstřih k tomu pak černé punčocháče a překládaná krátká červená sukně asi do poloviny stehen s kostkovaným vzorováním. Boty bych volil vyšší kotníčkové se širším a středně dlouhým podpatkem. Tento komplet byl můj favorit. Téměř jsem se už oblékal když přeci jen vyhrál mírný strach a já se rozhodl o něco méně vyzývavé oblečení. Když jsem opouštěl šatník. měl jsem na sobě bílý top s dlouhým rukávem a téměř žádným výstřihem. Místo sukně jsem volil dlouhé těsné dámské kalhoty stříbrné barvy mírně se rozšiřující do zvonu. Jako boty jsem volil černé lodičky na úzkém středním podpatku. Středně dlouhé podpatky mi vyhovovali asi nejvíc. Nohu zvedali již dost výrazně a přes to nebyla chůze s nimi tak obtížná jako na podpatku vysokém. Zastavil jsem se ještě v koupelně. Když už mám jít takto ven tak se vším všudy včetně make-upu. Samozřejmě jsem si ještě netroufal na něco více konkrétního. Takže jsem volil decentnější vrzy. Už při nanášení pudřenky jsem si všiml že je má pleť jemnější a fousy které by po třech dnech bez by už měli pomalu rašit chyběli.  V tu chvíli mě to už vlastně ani nepřekvapovalo a vzrušení nebylo o nic větší než to z myšlenky že jdu takto skutečně ven. Dokonce jsem se začínal těšit na každou odhalenou změnu které jak jsem věřil mě mají ještě potkat. Opouštěl jsem Koupelnu spokojený se svojí prací. Černé linky krásně zdůrazňovali mé oči stejně jako řasy které byly výraznější díky řasence. Nejmenně decentní pak byla rudě červená rtěnka přesně ohraničující mé plnější rty. Byl jsem šťastný. Vzrušení neopadávalo a nadšení sílilo. Věděl jsem že to vyjde. Viděl jsem doktorův spisy zažil jsem tři setkání které jasně dokazovali že neptejte se mě jak ale byl jsem ženou. I když jsem pořád vypadal spíš jak chlap s prsy. Když jsem si vzal kabelku, černou z imitace krokodýlí kůže a zlatým zapínáním a přezkami, došlo mi proč se autobusák podivil nad mojí peněženkou. „Peněženka pánská“. Jen si ty dvě slova zadejte do googlu ten tuctový tvar peněženky pro muže vám řekne dost. Když jsem si jí tak prohlížel v rukách a přemýšlel co sní neboť dámskou peněženku jsem nikdy neměl a nepotřeboval. Napadlo mě že existuje ještě jeden respektive několik důkazů jestli jsem skutečně prošel nějakým transférem světa kde teď jsem ženou. Občanský průkaz a ostatní doklady totožnosti. Zatajil jsem dech a vytáhl první doklad. Platební karta. Tam se moc nedozvím ale jméno držitele ano. Schoval jsem jméno pod palec a pořádně se nadechnul. Pomalu jsem začal odsouvat palec, á, v, o. „ová“ je to tam zbytek už jsem odhalil sundáním celého prstu stejně jako na složce u doktora. Další doklady bez bližších informací jsem spíš jen letmo prohlédl až jsem se dostal na svůj řidičský průkaz a občanku. Pohlaví: F rodné číslo +5 u třetího čísla nebo lépe +50 k měsíci narození. Trochu mě zarazila fotka která neodpovídala mým původním na první pohled byl vidět make-up ne nepodobný tomu mému a u řidičáku jsem měl dokonce mikádo. Sice jsem na to zíral ale překvapit už mě to nemohlo po dnešku už ne. Co ale doklady způsobily byl fakt že teď už jsem si byl jistý. Sice mě pořád hlodaly otázky jak možné tohle je ale byl jsem si jistý a naprosto odhodlaný.  
            Chůze na podpatku mi příliš velký problém nedělal za ty roky jsem se v podpatcích něco nachodil i když jen v rámci svého domova. Nicméně základní krok byl nacvičený a ještě dnes mám v paměti slova mého dobrého kamaráda, když jsme se jako diváci jednou ocitly u průvodu pragpride. Doslova řekl „Jedno se jim musí ale nechat v podpatcích chodí možná líp než kde jaká ženská“ Nebyla to úplně pravda i já jsem měl přeci jen během chůze problém když jsem se dostal na starou dlažbu která krom širokých spár měla nepříjemně kulaté dlažební kostky. To bylo však jediné zavrávorání na jinak jisté chůzi. Miloval jsem ten cvakaví zvuk který moje chůze doprovázela. Na rozdíl od první cesty jsem si všiml že na mě lidé teď už koukají více a chvilku jsem byl ne svůj. A dokonce se jednou koukl na svojí OP „pohlaví: F“ je to v pořádku. Napadlo mě že je můj outfit příliš nesourodý nebo mě lidé vnímají jako ženu která by tohle nosit neměla. To jsem posoudit nemohl dokonce jsem si říkal třeba je to na opak a jsem přitažlivá. Nakonec jsem to přestal řešit a lidí si přestal všímat. Jinak krom samotného vzrušení a pocitu uspokojení se nic zvláštního nestalo a já i s nákupem byl za půl druhé hodiny doma. Rychlá svačina a ještě v lodičkách jsem usedl k počítači. Veškerou pracovní náplň jsem už splnil a tak jsem se pustil do hraní her. U většiny her jsem už dlouhé léta měl ženský nick a avatara ženu, ale i přes to u těch kde jsem hrával s přáteli hlavně letecké souboje a střílečky jsem měl nick mužský.  Nejvíce dominoval M4nfred_v_Richthof3n kde to nešlo MVrichhof3n. Takže spíše než hraní jsem strávil přemýšlením nad novým odpovídajícím nickem.  Nejprve mi poznámkové papírky plnili jména které se pak pro změnu začali škrtat. Až se do finále dostalo několik přízvisek k Valkira, několik řeckých bohyň a žen z pověstí jako Afrodite, Medea, Echo až mi nakonec zůstal jediný možný nick 4_Earhart. Kde číslovka čtyři vyjadřovala písmeno „A“.  Nebyla sice žádné stíhací eso jako Rudý Baron a.k.a. Manfred von Richhofen ale pilot byla a troufám si říci, že slavnější a významnější. To jméno zapůsobilo skoro okamžitě. Už v první bitvě bylo cítit co z čeho jsem měl vždy srandu. Jak pubertálně a nedospěle se bez ohledu na věk chovají hráči když se ve hře objeví někdo z ženským nickem a do mikrofonu se ozve vyšší dívčí hlas. Bylo to taky poprvé co jsem si téhle změny všiml. Hlas jsem měl opravdu vyšší ne jen vyšší ale skutečně holčičí! Uvědomil jsem si to když jsem nadával nějakému spoluhráči do mikrofonu že mám celou dobu na šesti hodinách dva spitfire a on místo toho aby kryl své bombardéry se snaží svým Bfkem likvidovat pozemní cíle. Opravdu jsem dost nepříjemně pištěl. Nemusím asi moc vysvětlovat že jak jsem uslyšel ten pištivý hlásek nadávající tím nejhorším způsobem, že jsem se prakticky hned zasekl a chytil za krk. Chvilku jsem se odmlčel a na hlas mimo mikrofon vyslovil nějaké slovo. Ryze ženský hlas.

„do, re, mi, fa, so, la, si, dóóóó“ začal jsem a zpět. Hlas mě překvapil už jsem se plně smířil s tím že jsem žena a doufal jsem že všechny změny přijdou ale i na tu intenzitu bylo vše pořád nějak postupné hlasová změna byla okamžitá. Jako bych mutoval obráceně ale jen jednou. Chvíli mluví hrubě a bum ječím do mikrofónu šílenou fistulí. Naprosto jsem zapomněl na hraní a začal si se svým hlasem hrát. Zkoušel jsem rozsah. Od nejhlubšího tonu co jsem dovedl po nejvyšší i pro mě už nepříjemný. Zkusil jsem zpívat. Dokonce jsem se pomocí nastavování mikrofonu snažil poslouchat svůj hlas který slyší okolí. Byl opravdu vysoký ale pokud jsem neječel tak celkem příjemný a dokonce jsem mohl zpívat písničky a znělo to velmi dobře ne jako můj předchozí falešný bas.  Poslouchat ten dívčí hlas jak vychází z mých úst a pak stejně cizí hlas vycházející ze sluchátek s vědomím že přesto je můj. Bylo jako výbuch. Najednou jsem měl chuť tančit. Vypukla u mě neuvěřitelná radost. Začal jsem se smát a užíval si zvuk toho smíchu najednou jsem tu radost potřeboval ze sebe dostat. Skočil jsem na postel. Smál se a kopal radostí nohama a házel rukama. Dokonce jsem tím kopáním odhodil své střevíčky. Vyskočil jsme z postele a začal jsem se točit v prapodivné snaze o radostný tanec. Popadl jsem krejčovskou pannu na které jsem měl jedny z mích nejhezčích šatů. A začal jsem sní tančit. Pak jí vrátil a s mírně pištivým zvukem svého hlasu jsem poskakoval na místě.  Vždy když se moje radostné šílenství uklidnilo stačilo jen abych zkusil něco vyslovit a opět se mě ta šílená radost zmocnila. Když největší vlna euforie už s jistotou pozvolna ustala. Vrátil jsem se k počítači. Samozřejmě že jsem zápas prohrál a dokonce mě to už před značnou chvílí odhlásilo pro nečinnost. To mě bylo fuk. Stejně jsem měl co chvíli potřebu nějakým způsobem ze sebe tu radost setřást. Klepáním rukama. Hlazením po vlasech. Poskakováním v židli a sem tam radostným vypísknutím a smíchem. Připojení se do dalších zápasů pak vypadalo téměř jako vzorová ukázka ryzí velmi pozdní puberty. Jak ze strany mé tak ostatních hráčů. Vše bylo následovné:( schválně použiji u sebe rodu ženského ačkoliv jsem do teď vyprávěl z pozice muže. Od této chvíle už to bude vhodnější. Stejně tak jako použiji češtinu místo prosté angličtiny v které komunikace probíhala.) Po připojení do zápasu a výběru letadla jsem pozdravila a na druhé straně se ozval klasický dotaz.

Hráč1: „Earhart Ty jsi holka?“

Já: „Jasně kdo asi může být  4_Earhart“

hráč2: „Nech mě hádat Amelia Earhart“

Já: „cink cink broku máš deset bodů!“

Hráč3: „Tak nám Emili  hlavně nelítej přes Pacifik“

Hráč 2: Kolik ti je Emili

Já: „dvacet šest“

Hráč 3: mě 20 a co hraješ i něco jiného

Já: jasně „sims, wowko“

nastalo chvilku ticho

Já: “Dělám si z vás srandu na tyhle hry nemám moc ráda mám raději Csko, rainbow six a tak podobně.“

Hráč2: „Cože R6s“ to můžeme někdy spolu zahrát.

Já: „Jasně ráda zahraju. Pošli mi pak svoje tagy ať si tě přidám.“

Hráč3: „Emili máš Tsko?“
 

Já: „discord“

 

Hráč 3: „Tak si přidej…“
 

Já: “Potom teď letím“

A tak to šlo hru co hru na konci když jsem počítač vypínala jsem mohla z těch přerostlých puberťáků dát dohromady slušnou herní komunitu. Samozřejmě já si svůj nový hlas užívala a tak jsem většinu zápasu spíš drbala než se soustředila na hru ale bylo mi to jedno. Užívala jsem si tu změnu každým coulem. S příchodem večera už jsem se balila a po dopoledním řádění v šatníku jsem uklízela ty šaty a oblečení které zůstalo ještě venku. Nepříjemností mé hlasové proměny byl fakt že jsem se tvrdě vyhýbala pohledu do zrcadla nebo kritického pohledu na můj vzhled pořád byla má proměna jen na zásadních místech a proměna hlasu. Vidět mužský obličej i když s velmi jemnou pletí široká ramena, vysokou svalnatou postavu a uvědomovat si svůj nádherný hlas to prostě nešlo dohromady. Nebylo to úplně nepříjemné. Byla jsem ženou podle okolního světa podle sebe, mého šatníku, mích prsou a možná pohlavních orgánů. Jen ty druhotné znaky prostě nešli dohromady. A tak jsem raději pokračovala v uklízení než koukání na sebe. Když už jsem měla šatník uklizený. Začala jsem přemýšlet co budu dělat do chvíle jít spát bylo daleko. Na nějaké časově náročné aktivity bylo pozdě. Chvíli jsem bloudila bezcílně po pokoji když mě napadlo že si půjdu zaběhat. Odložila jsem si top i podprsenku a ve skříni nahmatala sportovní sadu. Obléknutí podprsenky nebylo tak nepříjemné jako ráno a chvilku jsem se lekla že se mi prsa zmenšují, ale letmý pohled stačil abych pochopila že ne, jsou stejná možná o malinko větší. Každopádně podprsenka volnější. Pocit zvětšující či zmenšující podprsenky mi v tu chvíli možná přišel trochu zvláštní, ale neměla jsem už moc energie přemýšlet ještě nad tím. Prostě jsem mávla rukou a začal si sundavat kalhoty.  Samozřejmě mě to hned napadlo. Půlku dopoledne se na to těšila a pak na to zapomenu. Prales který se tyčil na mých svaly pokrytých nohou mi připomněl jaký dárek jsem si koupila. Hned několik různých druhů depilačních prostředků. Neměla jsem v tu chvíli tendenci experimentovat ale nohy jsem si oholit rozhodně chtěla.  Nikdy předtím jsem si nohy neholila a tak moje premiéra podle toho vypadala. Pravda holeň a lýtka byl problém menší a celkem i příjemný když jsem si pak v půlce práce nohy hladila bylo to neuvěřitelně příjemné hladké trochu to šimralo. Co byl ale problém byly kyčle, koleno, stehna a trochu i hýždě kde ochlupení končilo. Byl to boj který my zabral víc času než jsem očekávala, ale na konec byl výsledek uspokojiví. Asi nemusím vysvětlovat že dnes nebylo v plánu jít běhat bez punčoch. Tentokrát ale měli jiný důvod než schovat mé ochlupené a zjizvené nohy. Dnes jsem měla jiný důvod vzít si své punčocháče. Otevřela jsem šuplík kde obvykle mívám všechny schované. Chvíli hledání a ideální cíl byl na světě. Rozhodně to nebyly punčocháče vhodné pro sport ba naopak. Tenhle kousek byl možná ten nejdražší v mém šatníku. To mě ale bylo jedno to proč byli ideální byl materiál. Krásné tmavé lesklé ale hlavně ohromně jemné. Když moje noha tehdy pomalu vklouzla do nohavičky a pomalé rolování a napínání se punčocháčů začalo pracovat byl to tak ohromně jemný a vzrušující pocit,, že být ještě mužem erekce by byla okamžitá. Následovala druhá nožka a pak dlouhá chvilka všemožného hlazení nohou. Dávala jsem si nožku přes nožku a užívala si to dvojitě nejen jemného hlazení ale i faktu že mi teď hození nožky přes nožku nic nesvírá a nikde nepřekáží. Nabažit se takového pocitu jemnosti na mích hladkých nohách bylo téměř nemožné, ale nakonec jsem našla chvíli soudnosti přes své punčocháče navlékla své sportovní šorty které krásně upnuli jak boky a zadeček tak i kousíček stehen. Běžecké boty a hurá kolečko. Tentokrát jsem ale nechtěla běžet a schovávat se chtěla jsem být vidět. První co upoutalo mojí pozornost byl však studený večerní vzduch který se opřel do mích nohou a působil tak vzrušujícím způsobem už na tak velmi citlivé nohy jak kolem nich vzduch proudil studeně přesto jemně. Začal se mi opět vracet ten příjemně zvláštní pocit v podbříšku. Tělo se mi začalo chvět a srdce bušit. Chtěla jsem ten pocit zahnat a začala pomalu zrychlovat. To však vedlo k tomu že vzduch proudící kolem mích nohou začal zrychlovat. Navíc se začínal hlásit ke slovu pot který krom na cit známých místech, začal stékat také po nohách a začal smáčet podprsenku. Začínalo mi bušit srdce a tajit dech. Musela jsem prostě zastavit nemohla jsem pokračovat a doufat že to ustane. Vzrušení však neopomíjelo a studeným potem nasáklá podprsenka začala příjemně působyt na moje ňadra. Nešlo otálet byl čas vrátit se sprintem domů. Dopadla jsem ještě v teniskách do postele a začala se pomalu zklidňovat. Jenže někdo na to měl jiný názor. Studené kapky se drali punčocháči ven a stékali po hladkých nohách. Vlhká a studená podprsenka mě příjemně dráždila na kůží. Nemohla jsem ten pocit vzrušení ze sebe dostat. Chvěla jsem se, srdce bušilo, v podbříšku mě ten tlak nabádal něco s ním dělat. Studený a vlhký pocit se začínal pomalu ale čím dál tím víc ozývat opravdu všude. Všude! Celé tělo teď chlazené ledovým potem a přesto v jednom ohni vzrušení se svíjelo a během toho mi začalo docházet že opravdu cítím vše. Bradavky které teď z podprsenky stály jak dva špalíčky. Každý jemný pohyb dráždil tak že se mi dech zatajoval víc a víc. Vlhké kalhotky které dávali o sobě vědět a z míst někde tam uvnitř se začínali hlásit pocity mě do téhle chvíle neznámé. Dokonce jsem cítila kapičku potu  jak mi na zadečku stéká dolů mezi dvě moje krásné hýždě. Vzrušení vrcholilo. Moje srdce bušilo hlasitě a čím dál tím rychleji. Tělo se chvělo a každý pokus sáhnout si na bradavku nebo na broskvičku ve mně vyvolal stažení každičkého svalu který jsem měla až to se mnou škublo. Dech se tajil a můj hlas se mu snažil s tím nezvladatelným dýcháním pomoc. Ze začátku jsem dýchala velmi tiše ale jak vzrušení rostlo nešlo se bránit a můj krásný nový hlas začínal sílit. Když už moje tělo vzrušení pomalu trhalo na kusy srdce bušilo intenzivně že jsem mohla cítit i cévy na rukou a nohou jak drží stejný rytmus horko bylo k nevydržení, tlak v bříšku už byl možná tak intenzivní že jsem mu chtěla ulevit a svaly už začínali stahovat vše co jen šlo. A v tom všem tam vnikly. Nevydržela jsem to a moje ruka vklouzla pod kraťásky a kalhotky, dva prsty lehce a jemně zajeli do mé holky. Cítit když do vás poprvé vnikne nějaký příjemný předmět když jsou to jen dva prsty je nepopsatelný. Kdo to nikdy nezažije nemůže pochopit a tak trochu mi je dnes líto že to někdo nezažije. Ale ten večer to nebyl konec naopak to byl začátek. Místo toho aby vzrušení polevovalo ještě vzrostlo. Tělo se teď začínalo svírat a mé hlasité dýchání si začínalo měnit ve sténání. Prsty velmi rychle i s minimální zkušeností našli co hledali a na nic nečekali začali pracovat. Druhá ruka mi pomalu a jistě vklouzla pod podprsenku a začala už tak intenzivní prožitek umocňovat jemnými dotyky na bradavky která tak s každým pohlazením utahovala ten svíravý pocit celého těle. Slyšela jsem svůj hlas jak už jen intenzivně vzdychá chtěla jsem něco říci ale ozvalo se jen vysoké vzrušením přerušené A.no které jsem začala mezi vzdycháním opakovat. Když už tělo nemohlo být svírané víc a víc, teplo mého těla mohlo tavit ocel. A srdce hrozilo zástavou. Vše v jednom okamžiku povolilo. Exploze by asi byla dobrý výraz. Vše povolilo ale je na okamžik menší než si lze uvědomit. Pak začali přicházet menší ale přesto intenzivní detonace které se vraceli a odcházeli jako by šlo o řízený proces. Při každé té explozi se mi každý sval vtěle škubnutím stáhl a zase povolil a veškeré vzrušení s ním. Nevím jestli veškeré dozvuky mé první skutečné zkušenosti býti ženou trvali minutu nebo sekundy ale pro mě to byla nekonečně úchvatná šou.  Byl to tak úžasný a nepopsatelný pocit který na vždy změnil vše. Můj život už nikdy nebude jako dřív.