Slepice na nožičkách - 4.díl - Esme Ww

02.11.2021 22:18

15. Dámská jízda

 

„Po včerejším lijáku má být dnes mimořádně krásně,“ oznámila Madam Iveta krátce po snídani. „takže by byla opravdu škoda zůstat zavřené doma.“

„Budeme celý den na zahradě?“ Zkusila jsem se nesměle zeptat.

„To opravdu ne. Pojedeme na výlet!“ Asi jsem vypadala málo nadšená. „Netvař se tragicky, jsem soudná. Nepojedeme ani do akvaparku, ani na do Prahy na orloj. Jen menší procházka po horách. Nějakých deset, dvanáct kilometrů.“

Deset, dvanáct. Kdybych to řekla já ženě nebo dětem, čekaly by nejmíň patnáct. I když jsem docela rozlámaná, konečně mám před sebou příslib příjemného dne.

„Takže Ivana připraví auto. Ty Zoro budeš mít na starosti proviant. Na oběd se možná stavíme na Poštolčí chatě, ale pokud nám to časově nebude zapadat, tak si prostě dáme svačinu z vlastních zásob a na jídlo v restauraci si zajdeme až cestou domů. Takže sbal sendviče na minimálně jedno jídlo a na každou litr vody. Já se postarám o oblečení.“

Dřív bych s sebou vzala pytlík se šesti rohlíky a dvacet deka vysočiny a papriku na osobu. Teď bych takhle neodbyla ani sebe. Takže cereální rohlíky přeříznout na podél, pak jsem rychle namíchala provizorní pomazánku z margarínu a kremžské hořčice, kolečka salámu, čtverečky, ne raději kosočtverečky goudy. Schválně jestli si toho některá z nich všimne. Proužky papriky. Tři litrové láhve vody.

Ve verandě jsem našla moje staré dobré černé tenisky, které si musely přinést z výpravy do naší domácnosti. Do dámských devítek neinvestovaly. Jen tkaničky v nich byly nové. Neónově růžové. Stejně růžové legíny. Má prdel bude svítit na kilometry a lekat jeleny i rysy. Tričko s růžovo černo bílým květinovým vzorem. Hedvábný šátek, sluneční brýle slzičkového tvaru s širokými bílými rámečky. Tenká pochopitelně růžová větrovka a moje stará dobrá námořnická sukně. Oblékla jsem se kromě bundy, kterou jsem opatrně složila do batohu a sešla do garáže.

Batoh jsem předala Paní Ivaně a chystala se posadit na zadní sedačku francouzského SUV.

„Opravdu čekáš, že pojedeš takhle upravená?“

„Jako že ta sukně je moc? Myslela jsem, že bych si jí nechala alespoň na cestu.“

„Jo, je to ta sukně,“ potvrdila Madam Iveta. „Máš ji na špatné části těla?“

„No jasně,“ omluvila jsem se. „Promiňte mou nedůvtipnost.“ Dala jsem si dlaně na oči a počkala, až mi nad hlavou utáhne mašličku. Nechala jsem se usadit na zadní sedačku a počkala na zacvaknutí pásu.

Když jsme vyjely z garáže, nebyla jsem v úplné tmě a dokázala rozeznávat obrysy a směr, odkud svítí slunce. Prvně jsme sjížděly z kopce, tak po čtyřech minutách jsme najely na velký kruhový objezd následovaný železničním přejezdem. Takže teď musíme být buď někde u Tesca nebo u nemocnice. Teď byl sjezd na výpadovku, to mi moc nepomůže Počkat, je ráno, ale do obličeje mi nesvítilo. Takže jsme u nemocnice. A jedeme západním směrem. A vyjet jsme musely odněkud z Jedlové hory. Tam to opravdu moc neznám.

Za dalších pět minut jsem ucítila ruce na hlavě a pak se prudce rozjasnilo. Madam Iveta řídila a Paní Ivana mi povolila uzel na sukni. „Radši si tu sukni úplně sundej a rozlož si ji na vedlejší sedačce,“ nabádala mě. „Ať si jí nezmuchláš. A podej mi dopředu láhev s vodou. Máme obě žízeň.“

Za hodinu a čtvrt jsme zaparkovaly na malém parkovišti u Rysího potoka. Bylo skoro celé zaplněné, ale kromě nás jsem viděla jen dva šlachovité cyklisty tak o pět let starší, než jsem já. „Nezapomeň na krk,“ uvědomila jsem si a uvázala si na něm šátek elegantně na mašličku. Málokterý chlap se kouká ženám na krk, ale pokud by to některý z nich měl podobně jako já, udělal by to. Tak proč riskovat. Hodily jsme si batohy na záda a vydaly se na lesní pěšinku kolem nich.

„Hezký den, dámy,“ usmáli se na nás. Rozpačitě jsem se usmála a všechny jsme opětovaly pozdrav. Vůbec nevím, jak se v těchto situacích chovat. Když jsem si občas vyšla na krásno, byla jsem zvyklá vyhýbat se lidem, jak jen to šlo a v tréninku přijímání lichotek mám několik desetiletí zpoždění.

„Za to může to tvoje oblečení,“ dobírala si mě Madam Iveta. „Mohla sis vzít obyčejné neforemné šortky jako my dvě. Ale to ti bylo málo ženské, tak se tu producíruješ ve svítivých legínách.“

„A teď si představ, jak to bude vypadat po dalších dvou návštěvách Paní Naďy,“ přidala se Paní Ivana. „No jen se podívej, co to udělalo s mým zadkem. Před chvílí jsme vyšly a už funím jak lokomotiva. A to jsem na střední škole běhala dlouhé tratě.“

Pravda její zadek už dosahoval mulatských rozměrů, ale pořád působil pevně a sexy. Spousta chlapů by na něm mohla oči nechat a spousta žen by ho brala z fleku. Přemýšlela jsem, do které skupiny patřím. Vzrušilo mě už to, že jsem nad tím váhala a nedovedla se rozhodnout. Je možné, že bych patřila do obou skupin? Ale ono existuje i nemalé procento žen, které by na něm nechaly rozněžněný pohled. Tak si to holt nějak musím přebrat.

Navzdory jejím stížnostem se nám šlo výborně, a tak nás ani nemuselo mrzet, že na Poštolčí chatě měli zavřeno. „Stejně ještě nemám hlad,“ zhodnotila to Madam Ivana. Za další půl hodinu dojdeme k protrženému Dolnímu sněžnému rybníku. Když u něj zahneme po nenápadné vyšlapané pěšince, tak po pěti minutách dojdeme k Hornímu sněžnému rybníku. Tam si uděláme piknik a když sebereme dost odvahy, tak se i vykoupeme.“

 

16. Tři věnečky

 

Nikdy jsem u Horního sněžného rybníka nebyla. Měla jsem pocit, že to je zakázané, ale Madam Iveta měla pravdu, nebyla tu žádná speciální rezervace ani zóna, takže se tam mohlo. Jen se to zbytečně nepropagovalo.

Madam Iveta vytáhla ze svého batohu tenkou deku a rozložila ji kousek od břehu na jedno z mála míst, kam svítilo slunce. Bylo půl jedné. Snědly jsme polovinu zásob. Bylo mi fajn. Necítila jsem se jako zneužívaná oběť nebo sexuální hračka. Prostě to zatím vypadalo jak hezký výlet ve společnosti dvou dobrých kamarádek. Škoda, že to za pár dní skončí.

Začala jsem mít roupy. „Vidíte ty tři ploché kameny na protějším břehu? Prý se tam v sedmnáctém století scházely čarodějnice. Legenda praví, že pokud tam doplavaly nahé, tak lesní skřítci byli ochotní naslouchat jejich přáním. Ale muselo to být přání pro ty ostatní, přání pro sebe samotného nefungovaly.“

„Fungovalo to i za dne nebo jen o půlnoci za úplňku?“ Zajímala se Madam Iveta.

„O tom legenda nehovoří. Ale doporučuje se, aby každá z nich před vyplutím natrhala tolik větviček od jednoho stromu, kolik je zúčastněných. S nimi v ústech mají přeplavat na ty kameny. Tam si větvičky povyměňují tak, aby každá měla jednu od každého stromu. Z těch větví si pak spletou věnečky, hodí je do vody a vysloví přání. Prvně jen potichu pro sebe a skřítky, ale pak to musí říct nahlas, aby se mohlo ověřit, jestli to doopravdy funguje.“

„Ale nevím, jsme jen dvě,“ zamýšlela se Paní Ivana. „Zora přeci nemůže projít jako čarodějnice. Myslím před těmi skřítky.“

„Co by nemohla?“ Zastala se mě Madam Iveta. „Skřítci jsou kouzelní. Takže vidí, jaká je Zora ve skutečnosti. Kromě toho nevím jak ty, já tu vidím tři docela hezký ženský. Prsa, zadky, rysy ve tváři, všechny pěkně upravené a udržované. A na pořádný sabat musí být aspoň tři čarodějnice.“

„Tak na co čekáme? Za půl, maximálně tři čtvrtě hodiny už budou ty šutry ve stínu a nechci tam mrznout. Kdo tam bude první, ten si bude i první přát,“ utnula Paní Ivana patos okamžiku, bleskově si odložila a odběhla pár metrů k nejbližšímu smrčku. Působila teď rozhodně impozantněji, než byste čekali od prodavačky obuvi středního věku. Jasně je to občas chybující Paní v zácviku, ale přála bych jí, aby jí to s Jardou na druhý pokus vyšlo. A přála bych to i jemu. Musel by to být úplný pitomec, aby to nedocenil. Madam Iveta si odlomila tři bukové větvičky, já použila jeřabinu.

Paní Ivana byla rozhodně nejlepší plavkyní. Její prsa byly výstavní. Nestíhala bych ji ani kraulem. Ale i já jsem plavala prsa, spíš tedy styl paní radová, abych si moc nenamočila vlasy. Nadzvedla se na prostřední kámen a roztáhla nohy tak, aby nám blokovala přístup na zbylé kameny. Vyndala si větvičky z pusy a položila si je za záda „A která z vás mi nedá pořádnou pusu, tu nepustím nahoru.“

Doplula jsem druhá a uhranutě následovala její navigaci. Injekce paní Nadi byly opravdu účinné. Paní Ivana mi odebrala větvičky a já se hlavou zarazila do velkého hebka. Některé věci přeci nejde odfláknout. Cítila jsem, jak mě její stehna stále častěji svírají a Paní Ivana byla záhy zevnitř vlhčí než zvenku. Vsunula jsem jí ruce pod zadek a nechala si je přisednout. Byla slaná a šťavnatá. Hrála jsem si s ní a pak byla ještě slanější a šťavnatější. A ještě víc, ještě víc, úplně nejvíc!

Madam Iveta se mezi tím nepozorovaně vytáhla na jeden z kamenů. „Bacha, hajnej!“ Vykřikla a Paní Ivana sklapla nohy tak prudce, až mně málem odlomila hlavu. Madam Iveta se prostě jen pubertálně rozesmála. „Jsme tu samy, klid. Doufám, že jste to stihly.“ Paní Ivana na ni cákla vodu a pak se ještě chvilku kamarádsky pošťuchovaly.

Paní Ivana hodila svůj věneček první. „A co sis přála? Musíš to pak říct i nahlas, aby to fungovalo,“ připomínala jí Madam Iveta.“

„Já jsem jen obyčejná ženská. Tak jsem vám přála, abyste měly do roka stejný prsa a zadek jak já teď. Ale nechoďte si stěžovat, kdyby to nefungovalo,“ smála se nahlas.

„Tak to ti pěkně děkujeme, vzpomeneme si na tebe při každém prudším pohybu,“ odtušila Madam Iveta.

Můj věneček tiše žblunknul a pomalu se od nás vzdaloval. „Jen jsem chtěla, abyste byly obě po celý zbytek života šťastné. Já vím, že to zní strašně banálně, ale věřte mi, že to je strašně důležité. Víc, než si člověk je často ochoten připustit.“

„Já,“ začala Madam Iveta, „já chtěla bych, abyste tak do čtrnácti dní, nejdéle do měsíce a od té doby napořád žily po boku člověka, který vás miluje se vším všudy jaké jste, a ještě radši proto jaké jste.“

Najednou mi přišla strašně vážná. Vážnější, než byl průšvih, ve kterém jsem přiznejme si objektivně lítala.

„Tak honem,“ popoháněla nás Paní Ivana, „než ten hajnej doopravdy přijde. Beztak bude fousatej. A chlap, a ještě k tomu fousatej, no fuj!“ Sklouzla opatrně zpátky do vody a její úctyhodné pozadí prosvítalo skrz hladinu. „Následujte velrybu,“ volala na nás a mávala rukou. Následovaly jsme. Její věneček mezitím odplul blíž k hrázi rybníka, zatímco jak můj, tak věneček Madam Ivety stále zůstával poblíž kamenů.

 

17. Zákoutí dámského batohu

 

S plánováním výletů jsou horší než já. Trasu nakonec natáhneme skoro na dvojnásobek, ale protože to byl možná poslední hezký den a bylo nám fajn, tak jsme šly dál. Cestou byla spousta pramínků, kde se daly doplnit zásoby vody. Po čtvrté jsme došly do chaty na Krásné vyhlídce. Dala jsem si lungo a borůvkový koláč. Obě si mě dobíraly, že bych častěji měla nosit tmavou rtěnku, že mi to jde k vlasům i očím.

Zpátky jsme se vracely Hnědou strží. Vždycky jsem si myslela, že je to podle vody z vrcholových rašelinišť, ale až dnes jsem tu byla poprvé po deštích. Což na závěr výletu nebylo nejšťastnější. Kdybychom aspoň měly turistické hole. Jako provizorium jsme si každá našly klacek na opírání. S tím, jak se slunce klonilo víc k západu a mírně se zatahovalo, nabývala scenérie na dramatičnosti. Přišlo mi, že za každým rohem na nás může vykouknout strašlivý lesů pán nebo alespoň Karel Hynek Mácha se svým pověstným zápisníkem.

Madam Ivetě uklouzla noha a pád s mou pomocí vybrala až na obou kolenou. Na druhou stranu nebýt tu to bláto, ošklivě by se odřela. Kilometr před parkovištěm ústil do strže bezejmenný potok, nebo spíš údolí, o kterém jsem byla až do dneška přesvědčena, že jde maximálně o vádí. Po včerejším dešti v něm hučela čerstvá bystřina.

„Chtěla bych vám ukázat místo, o kterém se moc neví,“ zastavila se Madam Iveta. „A tohle počasí je na to přímo ideální, protože po většinu roku byste ho prošly bez povšimnutí.“

„Běžte samy,“ odpověděla jí Paní Ivana. „Potřebuju chvilku pauzu. To víš mám osmnáct kilometrů v nohách a k tomu novou prdel. Počkám tu na vás. Jestli chcete, nechte si tu batohy, pohlídám je.

„Já si svůj vezmu, ale Zora ať si ho tu klidně nechá.“ Pokrčila jsem rameny, pověsila svůj batoh na větev a následovala Madam Ivetu.

Hučení vody sílilo a po necelých dvou stech metrech se před námi vyloupnul asi metr široký a deset metrů vysoký vodopád rozdělený na spoustu drobných čůrků. Ohromeně jsem zírala. Tak o tomhle jsem opravdu neměla tušení. „Nádhera,“ připustila jsem. „Vodíte sem často kluky? Nebo holky?“

„Nějaká oprsklá,“ zasmála se. „Jsi první. Holka nebo kluk.“

„Ale když to jde, chodím sem často. Je to ideální na konec výletu. Velmi osvěžující sprcha. Obzvlášť, pokud si zablácená, jako my teď.“ Začala se svlékat. „Na co čekáš pojď!“

Odložila jsem si a cítila, jak mi tvrdnou bradavky vzrušením i chladem.

Pak zalovila v batohu a vylovila dvě černé lesklé věci. „Teď ti ukážu, k čemu je dobrá pelerína s kapucí. I když tyhle jsou výrazně menší než ta, co pro tebe připravila Naďa. Nechci si namočit hlavu a v koupací čepici nevypadám dobře. Někdo možná, ale já ne. Ty taky ne. Obě jsme totiž pelerínový typ.“

Prameny vody narazily do leštěného PVC. Chvilku jsem zaváhala.

„Na co čekáš? Myslíš, že nechám jen tak, abych se dívala na to, jak lížeš Ivanu a já si neužila?“

Nikdy jsem to nedělala v tak ledové vodě. Klekla jsem si před ní a opřela jí záda o stěnu vodopádu. Pak jsem se přisála k její levé bradavce a tu pravou hnětla levou rukou. Nos se mi bořil do jejího prsu a stékající voda měla lehce waterboardingový efekt. Ale to nebylo podstatné. Podstatné bylo její tělo, její duše. Zaklonila jsem hlavu abych se jí přitom mohla dívat do očí, ale přes lem kapuce jsem nedohlédla ani na její krk.

Sála jsem jako o život. Když ucítila změnu tahu mých rtů, strhla mi kapuci z hlavy, chytla mě zezadu za pevně držící paruku a zaklonila mi hlavu. „Takhle je to lepší. Jsi sexy, když máš vyděšené oči a zmáčené vlasy.“

Přišla jsem si sexy, ale pořád to nebylo nic proti tomu, jak sexy mi přišla ona. Jemně ale důrazně mi tlačila hlavu dolů. Chtěla jsem jí překvapit a klesla ještě níž. Její lýtka a prsty u nohou si dnes zaslouží mimořádnou pozornost. Za minutu se sehnula a za bradu mě posunula výš. Chutnala míň slaně, ale víc kořeněně než Paní Ivana. Vím to, byla jsem přisátá tak pevně, že žádná voda nemohla proniknout dovnitř. Snažila jsem se rukama hníst její ňadra, ale chytla mě za obě zápěstí a tím, jak je táhla vzhůru jsem cítila v ramenou příjemnou bolest. Pokrčila levé stehno a dráždila mi s ním bradavku. Asi bych měla klepat zuby, ale hřála jsem jak po čtvrt hodině v sauně.

Znovu mě tlačila k zemi. „Klekni si. Klekni si na všechny čtyři. Divoká holka by měla přijít o panenství divoce a v divočině.“ Klečela jsem a koukala, jak z batohu vylovila připínák realistických rozměrů. Taky jsem kdysi měla podobné. O tom, jaká překvapení může skrývat dámská kabelka jsem dávno věděla své, o zákoutích dámského batohu jsem se právě dozvídala poučné novinky.

Čekala jsem až mě promaže zadek, ale byla jsem bláhová. Jsem přeci nová holka, začínající čubička, a ona není tak drsná, aby na první pokus nepoužila otvor k tomu určený. Má ňadra se rytmicky kývala, což byl rozhodně mnohonásobně lepší pocit než kývání varlat. Poddajně jsem se přizpůsobila jejímu dominantně udávanému rytmu. Napadlo mě, že kdybych měla v uších nějaké větší náušnice se spoustou plíšků či jiných cingrlátek, musely by báječně chřestit. Materiál, ze kterého byla vyrobená má umělá vagína byl velice tenký a výborně přenášel vzruchy. Věděla jsem, že už to nemůžu dlouho vydržet.

A zjevně to věděla i ona. Postavila mě a opřela o skálu na kraji vodopádu, takže mezi našima očima byla pouze jemná vodní tříšť. „Chci se ti při tom koukat do očí, rozumíš? Můžeš je malinko přivřít, ale v žádném případě je nesmíš zavírat.“

Zaklonila jsem hlavu, rukama ji spíš jen symbolicky držela za zadek a přivřela oči. „Děkuju, děkuju, děkuju, ááááááá!“ Mám pocit, že jsem musela přeřvat vodopád. Minimálně to tak vypadalo, když jsme se vrátily na křižovatku k Paní Ivaně.

Mlčky jsme šly až k autu. Ostatně byl to už jen necelý kilometr z mírného kopce, a i když se už začínalo stmívat, byly jsme u něj za čtvrt hodinu. Pořád mě vyhřívaly vnitřní kamna, které Madam Ivana rozpálila do ruda.

„V kufru mám fén na akumulátor,“ prolomila mlčení ve chvíli, kdy už auto bylo na dohled. „Ty ho potřebuješ nejvíc a nechtěla bych, abys to ke všemu ještě odnesla zápalem plic.

Na půl cestě jsme se stavily na večeři. Všechny jsme si ji dali až mužsky vydatnou. Zaslouženou. Seděly jsme v koutě v přítmí a jestli byl mezi ostatními hosty někdo, kdo by mě mohl znát a poznat, tak jsem si ho opravdu nevšimla.

Domů jsme dojely za úplné tmy a sukně celou dobu ležela vedle mě. Za kruháčem jsme zahnuly doprava, pak doleva pokračovaly lipovou alejí. Za hřbitovem ostrá levá a pak už jen dvacet sekund rovně. Teď už mi je jasné, kde jsme.

 

18. Rozbitá židle

 

Pomalu jsem ztrácela přehled o dnech. Nejspíš zbývají už jen tři. Prsa se mi opravdu malinko zmenšila, ale pořád jsou blíž velikosti B než A. Manželce podstrčím papír od Paní Naďy a budu doufat, že mi to sežere. Stejně nemám na výběr. Pokud půjdu mezi lidi, budu si je stahovat a nosit volnější trička. A dokud to půjde tak si stejně budu užívat každého zhoupnutí.

Jo, uklízím, vařím a dělám i ostatní holčičí domácí práce. Ale není to nic, co by mi vadilo. Vždycky se hodí umět si poradit. Ostatně co kromě rození a kojení dětí vlastně je ženská práce? O tom, že by se náš vztah s Madam Ivetou a Paní Ivanou posunul k rovnoprávnosti nemůže být řeč, ale přesto se mi zdá, že spolu vycházíme nadstandardně dobře. Nejspíš mi prostě vyhovují vztahy, kde jsou jasně rozdělené kompetence. A asi potřebuju přibližně takové kompetence, jaké právě mám.

„Ivana tu už dnes nebude, musela narychlo do práce. Takže oběd udělej jen mně.“

„Jistě Madam, snad to Paní Ivaně dobře dopadne.“

„Těžko říct, co je dobře. Jejich prodejna dostala v obchoďáku výpověď, ale Ivanina kolegyně obratem sehnala nové prostory. Samostatný obchod v klidné části města. Vlastně jen pět šest bloků od tvého domu. Takže to k ní budeš mít blíž, až budeš shánět žhavé novinky,“ dobírala si mě. „Otevírají už zítra.“

Koukla jsem do ledničky. No, moc toho tady není, kdybych tu měla zůstat déle, trvala bych na tom, abych chodila na nákupy. „Máme tu jen pár krkoviček a půlku panenky, co byste si dala radši?“

„Panenku od panenky,“ rýpala si do mě. „Myslím, že jí tam je dost, tak si můžeš udělat i poloviční porci pro sebe. Asi by sis měla pomalu zvykat na tři jídla denně.“

Po obědě mě poslala uklízet do její ložnice. Byla jsem tu poprvé sama. Na spánek jsem měla svůj vlastní pokojíček pro služky a když jsem sloužila jako sexuální pomůcka či hračka, nikdy to nebylo v této místnosti. Vedle postele bylo majestátní křeslo s vysokánským opěradlem a područkami. Oparně jsem z něho setřela prach a naleštila ho. Naproti němu bylo křeslo výrazně skromnější, nižší. Spíš to byla jen židle, i když měla zvláště vícedílný sedák a neprůhledný prostor mezi nohami. Sedla jsem si na chvilku na něj a představila si, jaké by to vzhlížet k ní, jako ke královně na trůně.

Asi jsem se nějak divně zavrtěla a židle pode mnou začala vydávat praskavé zvuky a přišlo mně, jako by mě zespodu něco praštilo do zadku. Nadskočila jsem hrůzou. Střední část sedáku zapadla dolů a místo něj se v prostředku židle vytrčilo asi osmnácti, dvaceti centimetrové umělohmotné dildo, Každopádně mně by do něj za normálního stavu nic nechybělo. Kecám. Ale až tak moc ne.

Jenže co teď s tím? Madam Iveta určitě pozná, že se to nestalo náhodou. Neměla jsem povoleno tu odpočívat a snít. Měla jsem uklízet. Musím to dostat do původního stavu. Zatlačila jsem proti židli, zkusila jsem ho i nadzvednout. Nic. Ohýbala jsem ho k opěradlu i od něj. Přemýšlej sakra, zapoj ruce i hlavu. Je to jen erotická pomůcka. Možná žertovná. Tak zapoj důvtip. Když je erotická, co to zkusit přes sex. Ruce už jsem zkoušela a nikam to nevedlo. Co máš dál. Pusa. Klečela jsem a zkoušela kouřit plastovou židli. No, tomu se říká kariéra! Navíc se nezdá, že by to fungovalo. Fuj! Co to sakra je za sajrajt! Ani jsem si nevšimla, že špička dilda je dutá a z té dutinky začala vytékat jakási mazlavá hmota

Naštěstí jen lubrikant. Takže tam je nějaká posloupnost, to je jasné. Bude to něco jako úniková hra! Co teď? Sundala jsem si kalhotky a pokoušela nasednout vagínou. Trčí to moc kolmo. Když jste holka odjakživa, je to fajn, ale pokud to máte jako já, musíte najít fígl. Kroky! Madam Iveta tu někde je a určitě jde za mnou! Pootočila jsem židli tak, aby z ní bylo vidět na dveře a dosedla. Konečník se rychle přizpůsobil a stáhnul kolem návštěvníka.

„Promiňte, Madam,“ omlouvala jsem se. „Přepadla mě náhlá slabost. Potřebovala jsem si na chvilku sednout. Už je to mnohem lepší.“

„Nenapadlo tě, že bych tu mohla mít kamery?“

Zkoušela jsem se pohnout, ale dildo mě nechtělo pustit. „Tak to jsem asi neprošla testem. Je mi líto, že jsem Vás zklamala. Moc se omlouvám.“

„Testem čeho? Technického myšlení? zkoušela jsi různé postupy, chválím. Testem feminizace? Stejná odpověď. Řekni mi Zoro, už jsi to někdy dělala se ženou měla při tom něco v zadku? Vibrátor, jinou ženu s připínákem, chlapa?“

Při vyslovení chlapa jsem se viditelně otřásla. „Ne, Madam.“

„A nechtěla jsi to někdy vyzkoušet?“

„Chlapa fakt ne a jinak, manželka, víte, mám ji ráda, ale ona je v některých věcech dost konzervativní.“

„Tak to ti ještě něco dlužím.“ Sundala si šaty i kalhotky a zůstala jen v rudém korzetu, připínacích silonkách a mých nejoblíbenějších lodičkách. Sedla si na mě a kotníky nohou spojila za mými zády. Rytmicky se rozhoupala. Kousala jsem se do rtu, aby to nepřišlo moc rychle. „A to zase ne,“ slezla ze mně, bouchla při tom nohou do opěradla. „Postav se!“

Nepochyboval jsem o tom, že to půjde. Jen jsem si myslel, že na zemi nechám celou židli. Včetně toho dilda. Najednou se mi začaly vracet tendence zakrývat si rukou prsa.

„Ale no tak, ruce dolů a stoupni si víc zeširoka.“ Natírala mě v pase ředidlem na sundání vagíny. „Výjimečně tě tu nechám chodit na chlapečka. I když na chlapečka, co si budeme povídat,“ plácla mě po zadku. „Prostě si myslím, že by sis tohle měla užít jako nefalšovaná sissy. Odlož si a nech si jen to, co mám já.“

Až teď mi došlo, že máme vlastně hodně podobné oblečení. Jen já to měla v bílém. Pouze lodičky byly černobílé na širším, nižším podpatku. Na úklid praktičtější, i když míň sexy. Přišla ke mně a obtáhla mi rty rudou rtěnkou. Pak mě připnula růžový obojek s nápisem Sissy. Trčela jsem jak z betonu. Úplně celá. I v kolenou.

„Udělám z tebe prcací i oprcanou sissy holku, Zoro.“ Nasadila si připínák a rozvalila se na trůně. „Klekni si na všechny čtyři a čekej, než tě vyzvu. Už můžeš.“ Nemůžu, jsem z betonu. „Už můžeš! Klekni má drahá!“ Tleskla a já klekla jak postřelená válečná zdravotnice. „Po kolenou ke mně. A hejbni zadkem, dej do toho víc smyslnosti. Pomůžu ti.“ A v tu chvíli se ukázalo, že to, co mám v zadku není jen dildo, že to umí i vibrovat a zvětšovat či zmenšovat tvar.