Slepice na nožičkách - 3.díl - Esme Ww

28.10.2021 23:16

11. Zahradnice

 

Madam Iveta po snídani opět odešla za pracovními povinnostmi. Udělala jsem si decentní pracovní make-up a upravila si nehty.

„Zoro, je na čase, aby sis více užila čerstvého vzduchu.“

To jako mezi lidi? Jak tam proboha budu fungovat? Jako muž? Jako žena? Ani jsem dosud nedokázala zaregistrovat, zda se mi zmenšují prsa. Jediné, co na mě je teď mužského je hlas. Tam když se opravdu snažím a přemáhám ho, zním jak nastydlá kuřačka. A ještě tu je ohryzek. Ten by se dal schovat nějakým nařaseným obojkem. Díky mému ultra feminnímu oblékání by mi tu kuřačku lidé mohli i věřit. Mohla bych se pokusit zachránit a utéct. Jenže kam? Co bych tím získala? V nejlepším případě ostudu po celém městě. Ne, prostě to musím vydržet hrát a doufat, že to všechno dobře dopadne. Už mi zbývá jen osm dní.

„Svlékni se do naha a pořádně se napudruj. Pak si obleč tohle.“ Zírala jsem na latexový černý catsuit. Tak v tomhle mě nikdo nebude ptát, jestli hraji ženskou nebo mužskou roli. „Mám tě popohnat? Čekám tě před domem za 10 minut. Ne, úplně do naha, jen do holčičího naha.“

Cítila jsem se, jako by mně hodili kůži do pračky a vyprali ji na 90 stupňů. S velikými obavami jsem vyšla na přístupovou cestu.

„To ti to trvalo,“ Paní Ivana na mě čekala v krátkých letních šatech se zlatými sandálky na nohou. V ruce držela dost nepatřičně hrábě. „Jdeme zahradničit. Vezmi si úzké gumovky a latexové rukavice.“

Zahradničení mě nikdy nebralo, ale teď jsem si docela oddechla. Nabízely se mnohem hrozivější alternativy. Jenže už po desáté ze mě lilo. Dělal se krásný letní den. Čůrky potu si hledaly cestu pod upnutým latexem. Plela jsem skalku, sekala trávník, stříhala levanduli. „Zoro,“ zavolala na mě Paní Ivana, která se zatím zcela svlékla a lehla si břichem na lehátko. „Je strašné vedro.“

Že by soucit?

„Namaž mi záda, nechci si je spálit. Ty se máš, tebe chrání ten latex.“

„Děkuji Vám Paní, za to, jak na mě myslíte.“

„Namaž mi ještě zadek a stehna,“ řekla a zavrtěla mi s ním před obličejem. Byl větší, než jaký je všeobecně přijímaný ideál krásy, ale u mě to byl zásah na komoru. Chvěly se mi ruce a doufala jsem, že to bude brát jen za způsob vmasírování. Madam Iveta by si toho určitě všimla, ona by nemusela.

„Slyšela jsem, že nejúčinněji se opalovací krém vtírá rty. Hodná holka. Teď se posuň výš. Malinko doprava. Když nemáš zájem o pořádná prsa, lákalo by tě mít aspoň taky takový zadek?“ Musela cítit, že dýchám zrychleně. „Lákalo? Jak moc?“

Pak se bez varování přetočila na záda. Byla komplet vyholená. „Teď mě namaž okolo pupíku! A teď níž. Ještě trochu níž.“ Už jsem ji skoro ochutnala, když tu se náhle posadila a chytila mě majetnicky za rozkrok. „Dlužíš mi odpověď.“ Cítila jsem ohromnou bouli ve vagíně a cítila ji i ona.

V tu chvíli někdo zazvonil. Polekala jsem se, ale ani tak jsem rychle nesplaskla. „Běž otevřít,“ automaticky mě poručila.“

„Takhle, Paní? Nemohla bych se prosím nějak jinak, vhodněji obléct?“

„Vezmi si zástěrku a ať už jsi u branky. Copak nevidíš, že já nejsem oblečená vůbec?! Jak si mně vůbec dovoluješ odporovat! Jakmile uvedeš hosta, přihlásíš se o trest.“

„Ale já, jistě Paní.“

Za brankou stála asi padesátiletá drobná osůbka s černými vlasy staženými do drdolu. Úzké rty byly obtažené karmínovou rtěnkou. Na krku měla šňůrku s půlenými dioptrickými brýlemi. Umně ušité jednobarevné letní šaty jí stlačovaly spíše menší prsa k sobě, takže mé oči trochu nevhodně zaparkovaly přímo ve žlábku. V rukou držela tašku a další dva kufry jí ležely u nohou.

„Vy musíte být Zora, že,“ prohlédla si mě od hlavy až k patě a s úšklebkem mi oplatila ostentativně delší pohled na žlábek. Zčervenala jsem a podvědomě vystřihla pukrle.

„Jsi tu jen pět dní? Dobrá práce. Uveď mě k Madam Ivetě a Paní Ivaně. Pak ty kufry odnes do pracovny.“

Poprvé jsem viděla na ulici. Vypadá to jako nějaká lepší vilová čtvrť, větší pozemky, vysoké ploty. Ale neznám ji, nikdy jsem tu nebyla a přes ty ploty nebyla vidět žádná krajinná dominanta, která by mi pomohla se zorientovat.

„Madam Iveta tu zatím není, jen Paní Ivana. Koho mám ohlásit?“

„Řekni, že přijela Naďa, Paní Naďa.“

Paní Ivana už se hrnula po pěšince a upravovala si v pase své šaty. Políbily se na tvář jak staré známé. „Naděnko, jsem ráda, že tě zase vidím. Pojď sedneme si na terasu pod slunečník a Zora nám zatím donese kávu. Iveta dorazí ještě před obědem. Dáš si oběd? Dáš! Nečekej nic světoborného, ta holka je hrozné nemehlo.“

„Zoro odnes ihned věci Paní Naďy do pracovny a uvař nám kávu.“

Tak tuhle dámu jsem ještě v životě neviděla. Co může mít za lubem? Tašek má, jak kdyby se k nám chtěla nastěhovat na měsíc nebo napořád. To abych pak večer rozestlala ještě v jednom pokoji. Musím se zeptat Paní Ivany, kde má čisté ručníky. Ne, proboha nemusím! Neblázni, nedělej víc, než musíš, nebo to s tebou nedopadne dobře.

„Vaše kávy, Paní,“ individuální pukrle k oběma dámám. „Co si budete přát k obědu?“

„Je horko, vystačíme si s roštěnou osmaženou na olivovém olej, zeleninový salát, toastovaná bagetka. Co tu ještě stojíš? Nemáš dost práce?“

„Ten trest, Paní, chtěla bych se přihlásit o trest za to, že jsem se vám pokoušela odporovat.“

„Myslím, že pro tentokrát budu blahosklonná a vyvázneš z toho. Běž si natrhat rajčata, papriku, římský salát a rukolu. Chci mít oběd co nejčerstvější. Rozuměla jsi.“

„Děkuji Paní,“ uklonila jsem se a vyrazila k záhonku. Po pár krocích jsem schytala ránu do rozkroku, až jsem padla na kolena.“

„Nejlepší je, když nic nečeká,“ smála se Paní Ivana nahlas. „Jak já se těším na toho prevíta Jardu. Se Zorou se musím držet při zdi. Ivetě to vadí. Mně ne. U každýho chlapa se najde důvod, proč si ho vychutnat a já bych si chtěla vyzkoušet opravdu všechno.“

Do dvou sekund jsem se dokázala postavit a přes neutuchající bolest odešla k záhonkům.

„Zoro,“ volala na mě Paní Naďa. „Nezastavuj se, ale hlídej si zadek. Málo s ním vlníš.“

„Prsa má docela hezká,“ obrátila se Paní Naďa na Paní Ivanu, „ale nepřemýšlely jste o injekcích do zadku? Udělalo by jí to souměrnější postavu. Měla bych pro vás jednu novinku.

 

12. Náhlá hormonální nerovnováha

 

Stála jsem nahá uprostřed pracovny nohy mírně rozkročené, ruce sepnuté za hlavou. Ten postoj mi pochopitelně posouval prsa o něco výše, ale když jsem se na ně letmo podívala, skutečně mi přišly nepatrně menší. Ale tímhle tempem rozhodně za týden nezmizí. Kufry Paní Naďy ležely na stole naproti mně. Víka vyklopená do pravého úhlu, takže jsem neměla šanci vidět, co je uvnitř. Paní Naďa občas do některého z nich ukázala a zbylé dámy se buď pousmály nebo znalecky pokývaly hlavou.

Po chvilce vyndala z kabelky krejčovský metr. Změřila mě přes hrudník, v pase, přes boky. Na chvíli jsem mohla natáhnout ruce. Prohmatávala mi svaly, i břicho. Hlásila změřená čísla i věci, kterým jsem vůbec nerozuměla a Madam Iveta si je pečlivě poznamenávala.

Co je ta ženská zač? Koňský handlíř? Pak mě dokonce odlepila umělou vagínu! Svoboda! Jenže teď když jsem konečně mohla jsem prostě jen visela. Mé orgány, které mně připomínaly, že svět by ještě mohl být jako dřív změřila jen zběžně, tříslům věnovala podstatně větší pozornost. „Mohla byste mi některá pomoci a dát ty věci, ty drůbky nebo jak tomu říkáte pryč?“

„To je snad tvoje práce, dát je pryč,“ rýpla si Madam Iveta.

„Potřebuju si přeměřit délku hráze a co by se s ní dalo dělat.“

Vyděsila jsem se, ale navzdory tomu, nebo snad proto, začala pomalu a potom docela rychle topořit. V tom nebyly žádné impulzy zvenčí. To jsem byla já! Jasně, určitě v tom hrály roli hormony, které se mi uvolňovaly z prsou, ale ty byly ve mně. Moje integritní součást. Byla jsem to já. Cítím to tak. Slíbily mně, vrátit mě neporušenou zpět, teď tu zcela vážně spekulují o tom, že mi odstraní penis, a co ten debil dělá? Všem se chlubí, jak se na to těší. Neblbni, nebo půjdeš do kafilérky.

„To je od tebe Zoro hezké, že se mi snažíš pomoct, zatímco se ty dvě jen hloupě smějí. Přidrž si šourek nahoru. Ještě jsem se ti nepředstavila. Vedlejším povoláním jsem dámská krejčová. Ráda šiju na dámy. Oblečení na dámy.“ Přejížděla po mém těle, hladila mě v pase, hrála si s bradavkami. Oběma rukama mi sjížděla na třísla. „A v tom hlavním povolání šiju pány na dámy! MUDr. Naděžda Králová,“ představila se. Sevřela mi rty lalůček ucha a vtáhla ho dovnitř. Poklesla jsem v kolenou a ona mě oběma rukama stále hladila na tříslech. Vykřikla jsem slastí, docela vysokým hlasem.

Za deset minut jsem byla opět oblečená v umělé vagíně s rukama za hlavou.

„Rozhodně by to chtělo zapracovat na pase. Není sice nejmladší, ale je docela zachovalá. Korzet bude to nejlepší řešení. Nemá téměř žádné ochlupení. Mám pocit, že to jste předtím nezmiňovaly.“

No jasně, a já pořád, co mi bylo posledních pár dní divné. Já nemám strniště. Do prdele! Já nemám strniště. Ona mě neoholila, ona mě depilovala!

„Ivano,“ zvýšila hlas Madam Iveta. „Všimla jsem si toho hned druhý den, ale čekala jsem, jestli se přiznáš. Měla jsi ji jen oholit. Proč jsi ji depilovala? Navíc na celém těle. Strniště by snad mohla za týden ukecat. Tohle bude poznat i za měsíc!“

„Mně to prostě přišlo hezčí,“ vystrčila bojovně bradu Paní Ivana.

„Zora není tvůj majetek! Patří paní Zdeně! Jen jsme si ji na dva týdny zapůjčily.“ Zjevně ví o mé manželce, ale když byly u nás doma, tak je to logické.

„Všichni chlapi si to zaslouží!“

„Ty nejsi ta, která by o tom měla rozhodovat. Začínám pochybovat, že si to zaslouží i Jarda!“

„Copak si nepamatuješ, že půl roku po svatbě vyjel po mé patnáctileté sestře? Zničilo jí to a stala se z ní pak kvůli tomu prostitutka.“

„Já ji párkrát viděla. Tu nikdo morálně ničit nemusel, ta to měla už dávno v sobě. Živí se tím dosud docela dobře a rozhodně se tím netrápí. Nemyslím si o Jardovi nic extra, ale kdybych se mohla vsadit, tak bych sázela na to, že vyjela ona po něm. Prostě ze sportu.“

Paní Ivana lapala po dechu, zatímco Madam Iveta dál mluvila. „Takže teď mi koukej říct, jak to máme vysvětlit jeho manželce? Nevíš? Zmalovat mu prdel je sranda, co? Nebo ho depilovat. S myšlením na víc jak hodinu dopředu je to slabší. Opravdu jsem si čím dál méně jistá, zda je moudré, že ti pomáhám s přípravami na Jardu.

„Náhlá hormonální nerovnováha?“ vmísila se do hovoru Paní Naďa.

„Ty už jsi něco takového viděla?“ zarazila se Madam Iveta.

„Ne, ale můžu vám napsat posudek z naší sexuologické ambulance. Zabalím to do odborných řečiček, opatřím razítkem. Hele já vím, že to zní jako pitomost, ale máte něco lepšího? Lidi mají pořád tendenci věřit doktorům. A taky by se tím dalo odůvodnit to zvětšení prsou. Protože to se vám musím pochválit, tahle nová šarže má mnohem delší působnost než ta předtím. Zatím se jí v podstatě nezmenšily. A taky by nám to umožnilo vyzkoušet ještě tuhle věc.“ Z tašky vytáhla dvě asi litrové láhve s nažloutlou gelovitou hmotou.

Madam Iveta i Paní Ivana si láhev se zájmem prohlížely. „Co to je?“

„Říkám tomu pracovně prdelín. Dělá na tom profesorka Rosenkranzová v Haifě. Já jsem jí slíbila provést neoficiální beta testy. Moc by jí to pomohlo.“

„Něco jako ten gel na prsa?

„Přesně tak. Jen tohle nemá tak dokonalou strukturně prostorovou paměť. Prostě se ta injekce musí rozdělit tak na deset malých na jednu půlku. Tohle se fakt teprve vyvíjí. Injekcí se do zadku vpraví látka na vystavění buněčné struktury. To se bude dít tak tři, čtyři hodiny. Dalších pár hodin se do ní budou usazovat tukové a svalové buňky. Co je ale podstatné, už po maximálně osmi hodinách od podání injekcí bude zadek připraven na plnou zátěž. Bude mít finální tvar. Za pár dalších dní se společně se cvičením dobuduje jeho pevnost.“

Madam Iveta se podívala na mě a pak se povzbudivě usmála na Paní Ivanu. „Tohle by tě mohlo zachránit. Tak si vyber, kolik jí toho dáme?“

„Tak dvě deci na jednu půlku?“ nadhodila Paní Ivana. „Pro začátek.“

„Dobrá a ty dostaneš dvakrát tolik,“ oznámila jí Madam Iveta s mimořádně širokým úsměvem.

„Ale já,“ čistě formálně se bránila Paní Ivana a chytila se za zadek. “Už teď mám prdel jak vrata od stodoly.“

„Tak ji budeš mít jak vrata i s futrama. Prosila jsi mě, abych tě vzala do zácviku? Prosila. Slíbila jsi, že mě budeš ve všem poslouchat? Slíbila. Slíbila a nedodržela. Dělám to hlavně pro tvé dobro. Snad tě to naučí domýšlet věci do důsledků. Navíc Naděnka potřebuje víc pokusných králíků.“

„Takže děvčata,“ ujala se slova Paní Naďa. „Do naha! Obě.“

„Předkloňte se přes vyšetřovací lehátko, hlavy proti sobě, zadky vystrčte a uvolněte. Líp se vám to bude vstřebávat.“ Napůl jsme klečely, napůl ležely ohnuté přes protější krátké strany polohovatelného vyšetřovacího lehátka.

„Já,“ pípla vystrašeně Paní Ivana, „nemám ráda injekce. Bojím se, abych u toho nekřičela.“

Madam Iveta vzala ze židle Ivaniny kalhotky, čichla k nim, zmuchlala je a pak mi je strčila do pusy. „Neboj se,“ usmála se laskavým výrazem, který jako by nacvičila podle naší němčinářky na gymplu. Trojka z milosti. Pak vzala moje kalhotky a udělala z nich roubík pro pokořenou Ivanu.

Dost to tlačilo. Nešlo ani tak o složení té látky, jako o její objem. Po půlce injekcí mi byl dopřán na chvíli oddych. Za malou chvilku se Ivana na lehátku zřetelně vzepjala a chytila mě za mou volně visící ruku. Měla bych tisíc důvodů se jí vyškubnout, ale neudělala jsem to, a ještě jí sevřela i druhou ruku. V tuhle chvíli to nebyla žádná Paní Ivana, ale jen vyděšená prdelatá čtyřicítka, které kanuly slzy po tváři. Možná jsem jen naivní a blbá, ale přišlo mi to jako správná věc.

 

13. Šály z umělého hedvábí

 

Ráno jsem se cítila, jako kdybych si den předtím sedla do vosího hnízda. Spala jsem jako obvykle na břiše. I s prsy velikosti B a možná malý kousek to pořád byla nejpřirozenější poloha. Když jsem se chtěla podrbat na svědícím zadku, narazila jsem na širokou celuloidovou sukni. Vypadala jako límec, který se dává na krk psům po ošetření na veterině. Tohle byla tak velikost bernardýn plus size. Spíš krát size.

„Ještě s tím chvilku počkej,“ Madam Iveta mě začala opět pomalu dirigovat. „Nadzvedni se trochu v pase. Sundám ti ochranou sukni. Tak a je to.“ Uslyšela jsem cvaknutí fotoaparátu. „Myslím, že to vůbec nevypadá špatně, podívej. Trochu jsem se toho bála, ale když si teď vezmeš sukni, tak už ti nebude od pasu padat rovně dolů, ale bude se hezky klenout. A přitom, kdyby to bylo potřeba, tak se pořád dokážeš nacpat do pánských kalhot. Líbí se ti?“

To možná, ale jen těžko to budou mé stávající kalhoty. „Ano Madam, líbí se mi moc. Není tak bytostně ženský jako je zadek Paní Ivany, ale je hezký, pasuje ke mně. Můžu se na něco zeptat?“

„Povídej.“

„Paní Ivana, nebolí jí to moc? Vypadala tak vyplašeně. Nechtěla jsem, aby kvůli mně měla zbytečné nepříjemnosti.“

Hořce se pousmála. „Zoro, jsi beznadějný případ. Tobě nevadí, že jsme tě unesli, že tě feminizujeme, že na tvém těle děláme doufej jen dočasné změny? Na duši možná trvalé? Ani to, že ona opakovaně porušila i tu tenkou hranici, za kterou jsme slíbili nejít? Co když už se nikdy nedokážeš plně vrátit zpět?“

No, to už asi nedokážu. „Koledovala jsem si o to. Věděla jsem o tom, že pro osamělé ženy není bezpečné chodit pozdně večerním městem, natož parkem. A stejně jsem to udělala. A Paní Ivana? Nemyslím si, že je zlá. Prostě jen měla v životě příliš často smůlu.“

„Zůstaň ještě ležet, namažu tě tou hojivou mastí.“ Po pár tazích mírně přitlačila. Nebolelo to. Anebo jen malinko. Rozhýbala mně zadek do vln, které ještě před půl dnem nešly vyvolat. Ještě víc jsem se uvolnila a usmívala se do matrace. „Jestli ti jde, o tu starou prdelatku, tak ta ještě spí. A nestrachuj se o ní. Ona ho bude umět prodat. Vždycky ho uměla prodat.“

Tvrdnula jsem. Byla jsem úplně nahá. Nočnímu formování zadku nesmělo nic překážet. Nevěděla jsem, jak Madam Iveta bude reagovat. Zlobila by se víc, kdybych netvrdnula? Rozhodla jsem se tvářit jakoby nic. I když mě palci masírovala v těsné blízkosti dírky.

„Víš o tom, že máš zablokovanou kostrč? Srovnám ti ji. Mám masérský a chiropraktický kurz. To se celkem často hodí. Klekni si na všechny čtyři. A uvolni se. Vezmu si rukavice, abych tě nepoškrábala.“ Zajela do mě jedním a pak i druhým palcem. Cítila jsem tlak na přední i zadní straně. Bylo to, bylo to naplňující. Pak mi luplo v kostrči a ona vytáhla prsty. „Teď by ti mělo být líp.“

Jo, záda se víc uvolnila, ale nebylo to to, co jsem čekala. „Mám se obléct?“ Sedla jsem si na paty a ohlédla se přes rameno. „Bojím se, že teď s tím budu mít malinko problém. Nemohla byste mě ještě trochu namasírovat? Prosím.“

„Ne, to tedy nemohla. Mám sice pro tebe slabost, ale jednu věc si zapamatuj. Ten, kdo tu úkoluje jsem já. Ale uděláme to jinak. Ty se namasíruješ sama. A budeš mi u toho přesně říkat, co děláš a jak se ti to líbí.“

„To jako rukou?“ Zeptal jsem se nesměle a položil si jí do klína.“

„Ale fuj!“ Dej to pryč. „Vezmi si vibrátor. Je na dálkové ovládání. Promazaná jsi pořád.“

Lehla jsem si na záda a pokrčila jednu nohu. Vibrátor byl o něco větší než ten, co jsem měla doma, na druhou stranu, jakmile se mi ho podařilo vtlačit, pevně se usadil. Uchopila jsem svůj přerostlý klitoris.

„Tam ne!“ Nebudeš se dotýkat věcí, které vypadají nedostatečně žensky. „Máš prsa, máš projížděný zadek. Na třísla můžeš.“

Opět jsem si klekla a vsadila na jistotu. Naslinila jsem oba ukazováčky a prostředníčky a přejížděla si s nimi po dvorcích. „Jsem Zora, trochu divná holka, která je u vás na převýchově. Právě si hraju se svými bradavkami, jsou citlivé tak, jak jsem vždycky snila. Klidně bych si je i sála, ale nejde to, pár centimetrů mě chybí.“

„Kdybych ti přidala, jak velká bys je chtěla mít?“

„Tak akorát, aby se vám vešly do dlaní.“

Odstrčila mě ruce. „Asi takhle?“

Troufale jsem prsty o něco posunula. „Myslím, že máte ještě o něco větší ruce.“

„Nebuď neskromná, děvče.“

„Myslela jsem, že byste pak měla víc prostoru na hraní.“

„Už radši nic nepovídej. A ruce ti taky zaparkujeme“ Vytáhla sadu šál z umělého hedvábí. Z jedné udělala roubík. Druhou mi svázala ruce zády. Nejdelší mi přehodila přes krk. Oba pruhy mi vedla žlábkem, třísly, pak mezi půlkami a přivázala je k uzlu mezi rukama. Zvedla otáčky mého vibrátoru na maximum. Pak mě znovu uchopila za obě ňadra a hnětla je. „Když budeš střídavě zaklánět hlavu a nadzvedávat ruce, bude se ti to líbit.“

Moc se mi to líbilo. Cítila jsem, jak se Madam Iveta svými ňadry opírá o moje záda. Doufala jsem, že tím, jak se lehce nadzvedávám v kolenou, jí budu taky dělat dobře. Snažila jsem se natlačit jí zadek víc do klína a představovala si, že do mě vniká přímo ona. To jsem ještě nikdy nezažila a chtěla bych. Hodně bych o to stála. Už nechci být víc panna. Dech, který jsem cítila na svém krku se znatelně zrychlil. Prohnula jsem se do oblouku.

Povolila mi pouta a podívala se mi přes rameno do klína. „Odporná věc, tyhle drůbky.“ Na posledních dvou slovech si dala opravdu záležet. „Něco takového bych doma dlouhodobě nesnesla.“

Postavila se, urovnala si šaty i účes. „Za čtvrt hodiny budeš patřičně upravená v pracovně. A tu špínu, která se tu objevila, a obě víme jakou, koukej co nejdřív uklidit. A obě víme jak.“

„Jistě, Madam Iveto, bude mi potěšením.“ No, teď jsem trošku kecala. Udělala jsem pukrle a dala si záležet, aby se vibrátor ani nehnul. Žádná Madam není zvědavá na vytahování takové věci.

 

14. Dámská krejčová

 

„Prostě to ber jako výbavu.“ Stála jsem na holku nahá a zkoušela si různé spodní prádlo. V podstatě mi zůstala velikost podprsenky. 85 B jsem si kupovala už před tím. Teď mi jen aspoň na pár dnů či týdnů odpadla starost, čím ji vyplním. V kalhotkách se teď nově podle střihu pohybuju na hranici mezi L a XL. Jo, užívala jsem si to. V každé služtičce je kousek princezny. Ale přišlo mně to až jako plýtvání. Tolik zkoušení kvůli jedinému týdnu. Paní Naďa mi nabízela různé modely a popisovala, kde by je bylo potřeba povolit, nebo přešít, aby lépe seděly a dovolovaly mně právě tolik komfortu, kolik bych si zasloužila. Madam Iveta nás pozorovala, komentovala, doporučovala. Měla jsem na sobě mně dobře známé šaty pro služku. Po téměř týdnu nošení jsem si v nich připadala samozřejmě, jak doma v tričku a teplácích.

„A teď vyzkoušíme ještě jednu věc, o které jsem se už zmiňovala. Sundej ty šaty drahá a tohle si přidrž na břiše. Já tě zatím zezadu trochu stáhnu. Je to vlastně napůl zdravotní korzet, takže rozhodně neublíží. Ubere ti jen nějakých pět centimetrů. Co tomu říkáš?“

Nevěděla jsem, jestli se ptá mě nebo Madam Ivany, a tak jsem mlčela a pozorovala se v zrcadle. Natočila jsem se, protože mě zajímalo, jak budu vypadat z profilu.

„Působivé,“ připustila Madam Iveta.

Tohle je jen taková hračka, abyste viděly. Mám tu i lepší kousky. „Zora promine, ale už to není žádná dvacítka, takže v jejím případě bych se nehrnula do operací žeber. Ono to ani není nutné, kostru nemá vyhraněně mužskou, a i před tím si dokázala držet slušnou postavu.“

„Neplánujeme žádnou operaci,“ přitakala jí Madam Iveta. „Ani žeber, ani ničeho jiného.“

„To je tvoje volba, Iveto. Já ti jen z mého lékařského pohledu říkám, že zatímco k té druhé operaci bys měla mé požehnání, tu první bych ti rozmlouvala. „Každopádně kdybys změnila názor, víš, kde mě najít.

Tak a teď si vyzkoušíme tenhle korzet. To už je vyšší dívčí. Několik vrstev látky s lesklým saténem na povrchu, který přechází od tmavě modré u ňader po černou v pase. Umí ubrat až deset centimetrů, ale začínala bych pozvolna. Výsledný push-up efekt si asi dokážete představit. Jo, jasně že dokážete, ale stejně vám to předvedu, protože to prostě musíte vidět. Teď vydechni,“ popoháněla mě, „ještě jednou vydechni a ještě jednou.“

Fajn vydechnout by mi šlo. Je tu ale někdo, koho by zajímalo, jak se mám pro změnu nadechnout?

„Neboj, pak ti to malinko povolím. Jen ukazuju možnosti, kam až se dá zajít. Dá se to nosit jak pod šaty, tak i jako samostatný kousek v duchu odvážná komtesa. Samozřejmě, že je včetně podvazků. Pak bych tu měla jedny velmi úzké společenské šaty pro případ, že bys chtěla, aby ti dělala Zora společnost jako dáma, ne jako služka na první pohled. Neumožňují delší kroky než čtyřicet centimetrů, takže po tvém boku bude vždy způsobně cupitat. Dál tu mám ještě jednu halenku a pozor, nabíraná mnohovrstevnatá tylová sukně. Má pružný pas, takže odpustí i drobné prohřešky proti životosprávě. Pokud by ses někdy cítila smutná a hnusně mužská, obleč si ji. Nic v ní dělat nemusíš, prostě v ní buď. Bude ti líp, věř mi.

Dál tu je černá široká stuha na krk s umělými květy. Protože krk je prostě vždycky problém. Minimálně do doby, než si necháš zbrousit ohryzek. Mimochodem, to děláme v podstatě bez jizvy.

No a pak tu je ještě jedna věc, kterou si prostě budeš užívat.“ Koukala jsem nejspíš hodně vyděšeně na divně zmuchlaný kus tlustého igelitu.

„Pelerína,“ pronesla vítězoslavně. „Černá pelerína s kapucí. Z lesklého PVC. Neocenitelný pomocník ženy do deštivého nebo sychravého počasí. Nepoměrně hezčí než pláštěnka i deštník. Budeš v ní sexy a přitom neviditelná. Všichni si vybaví jen sexy postavu peleríně. Ale kdo byl vlastně uvnitř? Když si posuneš kapuci víc do čela, prostě jen propluješ.

„Jsi jednička v oboru,“ řekla s uznáním Madam Iveta. „Vlastně ve dvou oborech. Neznám jinou holku s takovým vzděláním, která se takhle vyzná v módě a střizích, a hlavně má zákazníky a oblečení tak dokonale v oku. Občas se ale divím, že se přes to všechno na ty hadry nevykašleš.“

„Já jsem vždycky chtěla být krejčová, medicína mě jako malou holku vůbec nelákala. Ale rodiče tlačili. Prý jedničkářka nepůjde do učení. Ještě před revolucí mi teta z Vídně poslala figurky Barbie a Kena. Šila jsem si na ně oblečení, ale pánské mě nikdy nebavilo. Tak jsem si řekla, že když bych udělala z Kena druhou Barbie, že bych mohla zkusit i jiný střih dámských šatů. Pak jsem si upravila samotnou figurku Kena, aby mu to víc slušelo. Koncem gymplu mi došlo, že bych se tím mohla doopravdy živit. Takže za tím, že umím dobře obléct holky jako je Zora stojí léta tréninku. Už od dětství.

Jo, a ještě jste chtěly abych něco udělala s původním Zořiným oblečením. Vezmeme to postupně. Ten svetr zahoď. Předpokládám, že sis ho sama nekoupila a že to je kousek, který tvoje manželka vyřadila a tobě bylo líto ho vyhodit do kontejneru na prádlo. Tvoje žena věděla, co dělá. Tričko si klidně nechej. Neurazí, nenadchne, ale je v pořádku. No a se sukní jsem si trochu pohrála. Je teď tak trochu v námořnickém stylu.“

Nechápala jsem, neviděla jsem žádnou modrou, kotvy, mušle, kormidla, kompasy nebo záchranné kruhy. Jen pár centimetrů nad spodním lemem byly po celém obvodu, zhruba na píď od sebe vystřiženy kruhy o velikosti padesátikoruny zarámované kovovými kružnicemi, kterými se klikatil lanový had. No jasně takové kruhy a lana jsem párkrát viděla v přístavech. Plachty se tak upevňují k ráhnům. Tak to je ten námořnický styl!

„Je velmi praktická, pojď si ji vyzkoušet,“ nabádala mě.

Jako jo, praktická je nosila jsem ji vždycky ráda, ale upřímně nevím, jak by na tom šňůrka a pár oček mohly něco změnit. Oblékla jsem si jí. Ve srovnání s oblečením, které jsem si zkoušela před tím, jsem si přišla jak trochu šedivá lodní krysa, ale nic proti.

„Chytni jí za spodní lem a nadzvedni jí do výšky pasu. Jako kdybys potřebovala přebrodit mělkou říčku. Ještě trochu jí nadzvedni. Tak. A teď si od tebe ty okraje vezmeme.“

Už mi to došlo, ale vůbec mi to nevadilo. Vytáhly rychle kraj sukně nad mou hlavu a jen utáhly lano.

„Praktické, nemyslíš? Je to mnohem rychlejší, spolehlivější a snáze ovladatelné.“

„Jistě, Paní Naďo, je to opravdu důmyslné. A přitom se cítím stále velmi komfortně.“

Paní Naďa mě zlehka plácla po polonahém zadku. „Měla jsi pravdu, Iveto. Pořád vypadá jak balená slepice na nožičkách, ale musíš uznat, že teď je to násobně hezčí slepice na násobně hezčích nožičkách.