Slepice na nožičkách - 2.díl - Esme Ww

Kapitoly 6-10

6. Magdalena Dobromila

Mít za Paní prodavačku obuvi má své klady i zápory. Další den jsem strávila jen ve společnosti Paní Ivany. V krátkých černých latexových šatech pro služku s krajkovou zástěrou a krajkovou stuhou ve vlasech. Chodila jsem na deseticentimetrových jehlách, což sice vypadá moc hezky na obrázku, ale po dvou hodinách jsem je začala proklínat, a to i tehdy, pokud jsem náhodou seděla nebo klečela. Šaty měly pochopitelně výstřih tak široký a hluboký, že jsem si prostě musela zvyknout na to, že budu chodit s vystavenými ňadry ať se mi to líbí nebo ne. Ale Madam Iveta měla pravdu, jejich citlivost, myslím ta nežádoucí citlivost byla téměř pryč.

Hned po snídani mi Paní Ivana ukázala botník. Překvapilo mě, že v něm měla boty kategorie teta jede na výlet do hor, případně boty, které nosila do práce nebo na návštěvu matky či divadla. Čekala jsem vyzývavější kousky. Dostala jsem hadřík a prachovku a měla jsem za úkol je do oběda všechny přečistit. Nebyly téměř špinavé, věděla jsem, že je to spíš symbolický úkol. Nicméně úkol je úkol, a tak jsem se mu věnovala se vší poctivostí.

„Zoro!“ oslovila mě Paní. „Je půl dvanácté, jsem zvyklá v poledne obědvat. Co hezkého mi budeš servírovat?“

Tak tohle byl ten chyták! A já blbka na to skočila! Paní mě ráno vybídla, jen abych jí uvařila kávu a sama si vzala dva ořechové šneky. Já si směla vzít dva rohlíky s máslem a list čínského zelí. Rychle jsem přemýšlela, co jsem viděla v lednici a ve spíži. Brambory. Bez šance. Thajská rýže, která se vaří jen čtvrt hodinu anebo těstoviny. Ty jsou větší sázkou na jistotu, dávají mi pětiminutový polštář. Je tam pár plátků kotlety a kuřecí prsa. K tomu trocha zeleniny. To dám. Do Magdaleny Dobromily mám daleko, ale jsem zvyklá si občas uvařit.

„Mohla bych Paní nabídnout těstoviny s masovou a zeleninovou omáčkou? Případně vegetariánskou variantu, pokud byste měla zájem.“

„Nemám teď chuť na těstoviny, ty si dám až navečer. Udělej mi raději kotletku s rýží.“

Ta potvora moc dobře věděla, co je a co není reálné. „Jistě, Paní,“ udělala jsem pukrle. „Mohu teď odejít do kuchyně?“

„Zoro, udělej jen jednu porci, nečekám hosty. Sama si po mém obědě můžeš vzít ve spíži jedno jablko. A ať není moc velké. To víš, tvé problémové partie. Spolu pak povečeříme.“

„Jistě, paní,“ další pukrle.

„A Zoro!“ Zastavila mě Paní. „Dej si záležet, nesnáším nedovařenou rýži.“

Konečně jsem doběhla do kuchyně, div jsem si kotníky nezvrátila. 27 minut. Vodu do konvice, propláchnout rýži. A už se to vaří. Na pytlíku se píše vařte 15 minut, slejte vodu a nechte 10 minut odstát. To určitě, to už jsem v záporu. Tak holt budu vařit delší dobu a pak to rovnou vrazím na talíř. Nakrájet pár plátků kotlety, zbytek nechám na večeři. Osmahnout trochu víc zprudka, než by si to kotleta zasloužila a zbytek času prohřát zevnitř. Co k tomu? Osolit opepřit, určitě. Cibulka, paprika nebo sušené houby? Nevystřílím si veškerou munici hned při prvním jídle, ale nahoře mezi kořením má pytlík s rozmarýnou, to by mohl být zásah do černého a na čas to nemá vliv.

„Jauvajs!“ vykřikla jsem nahlas, když mi při otáčení masa kapka oleje vletěla do výstřihu a jen těsně minula pravou bradavku. To bolí! Odtrhla jsem kus papírové utěrky a rychle setřela postižené místo. Látkovou utěrku jsem namočila ve studené vodě, a rychle schladila spáleninu. Už je to lepší. Sjela jsem blíž k bradavce. A tohle je mnohem lepší. V mé umělé vagíně začínalo být těsno.

„Nepotřebuješ pomoct, Zoro?“ Ozvalo se z pokoje. "Je za pět minut dvanáct."

„Ne, Paní, moc si vážím vaší nabídky, ale všechno mám pod kontrolou.“ Zajímalo by mě, jestli tu má rozmístěné kamery, nebo jí stačilo jen poslouchat, případně zda to byla pouhá střelba od boku.

Rychle jsem nakrájela pár cherry rajčátek a list římského salátu. S úderem dvanácté jsem naaranžovala jídlo na talíř a donesla ho Paní Ivaně. Cítila jsem se docela hrdě, splnila jsem úkol v šibeničním termínu, tak jen doufám, že jí bude chutnat. „Dobrou chuť, paní,“ následovalo obligátní pukrle. „Mohu odejít?“

„Tak v první řadě, myslíš si ty náno pitomá, že to budu jíst nasucho?“ zpražila mě nemilosrdně. Následovala rána v rozkroku.

„Promiňte, Paní, moc se omlouvám,“ kála jsem se a snažila se udržet tvář a udržet se na nohou. „Budete si k tomu přát láhev vína, sklenici piva nebo nějaké nealko?“

„Láhev? To si myslíš, že jsem nějaká alkoholička?“

„To ne, Paní.“ Další rána naštěstí nepřišla.

„Otevři láhev růžové frankovky a nalej mi skleničku. Pak si stoupni za mě do rohu místnosti. Nechci si kazit oběd pohledem na tebe, ale chci tě mít v dosahu, kdybych něco potřebovala.“

Pozorně jsem se dívala, jak vkládá jednotlivá sousta do úst natřených rudou rtěnkou. Možná až příliš prvoplánová barva, trochu tmavší by působila tajemnějším dojmem.

„Sklop hlavu a neočumuj mě. Ruší mě to. A ty si přeci nepřeješ, aby si na tom jídle nepochutnala?“

„Jistě, paní.“ Dalších deset minut jsem poslouchala občasný cinkot příborů a pozorovala dřevěnou podlahu, jestli je dostatečně čistá.

„Nebylo to až tak špatné, Zoro, možná by z tebe jednou mohla být alespoň průměrná kuchařka. Odnes špinavé nádobí do kuchyně, umyj ho, utři ho a ukliď ho. Myčku nepoužívej. Proč bych si ji opotřebovávala, když tu mám tebe. Pak se vrať. Máš na to deset minut.“ To byl naštěstí přijatelný termín, ne taková honička, jak s vařením.

Vrátila jsem se do pokoje. Paní Ivana postávala vedle svého křesla a v ruce měla velice tenký jezdecký bičík. „Klekni si před ten stolek, vyhrň si sukni, stáhni kalhotky a tělem se na stolek polož.“

Roztřásla jsem se strachy a pomalu zaujímala požadovanou polohu. Má zánovní prsa se rozplácla o leštěnou desku. „Prosím ne, paní! Ne prudké rány. Slíbily jste mi to. Za jedenáct dní se vrátí manželka. Stačí že budu mít strniště na celém těle a zbytky boulí na hrudníku. Nemůžu mít k tomu všemu ještě šrámy na zadku.“

„Mlč babo zbabělá a radši počítej.“

Bičík zasvištěl vzduchem. „Jedna!“

„Ta je za minutu zpoždění. Ve dvanáct jsi teprve dávala jídlo na talíř. Mělo být už tady.“

„Dva!“

„Máš pocákanou zástěru. Nepřeju si, aby mě obsluhovala nějaká šmudla.“

„Tři!“

„Měla ses věnovat celou dobu mému obědu a nezdržovat se vlastním výstřihem.“

„Čtyři.“

„Ta je za to víno. Neuvěřitelná neomalenost!“

„Ale za to už jsem přeci byla potrestaná! Au! Pět!“

„Ta je za odmlouvání. Zůstaň takhle položená, dokud ti neřeknu, aby sis stoupla. Chci, aby sis to všechno pěkně užila.“

Zadek jsem měla v jednom ohni, zatímco na břicho a hrudník mi byla docela zima. Až mi z ní tvrdly bradavky. Snad jen z té zimy a zatím snad jen bradavky. „Šest!“ vykřikla jsem překvapeně.

„Ta byla pro posílení paměti. Stoupni si a uprav si oblečení.“

Značně nejistě jsem se postavila, vytáhla kalhotky a stáhla sukni. Žádný krvavý šrám jsem si na zadku nenahmatala, rozhodně ne veliký, ale modřinám se určitě nevyhnu. Nicméně, aspoň že tak „Děkuji, paní,“ nezapomněla jsem.

„Ono to půjde,“ usmála se Paní Ivana a chytla mě za bradu. „Máš patnáct minut pauzu na jablko a odpočinek. Pak tě očekávám opět zde, pečlivě učesanou s upraveným make-upem. A s čistou zástěrou.“

„Jistě, Paní, děkuji, Paní.“

7. Pracovní odpoledne

„Tvůj make-up nestojí za nic,“ prohlédla si mě velice povrchně. „Teď se s tím ale nebudeme zdržovat. Večer přijde Madam Iveta, ta je na líčení větší odbornice než já. A té se neodmlouvá, tak se snaž, ať není nespokojená. Nevyvázla bys z toho tak lehce jako se mnou.“

„Ano, paní,“ pukrle. „Budete si přát po obědě kávu?“

„Ne Zoro, teď ne. Očekávám, že mi ji doneseš na zahradu ve čtyři hodiny společně s nějakým zákuskem. Neříkej, že nedokážeš upéct ani bábovku? V kredenci je kuchařka, kdybys měla nějaké nejasnosti. Večeřet budeme v sedm. To už tu bude Madam Iveta, tak můžeš udělat dvě porce pro nás a nějakou dětskou i pro sebe. No a ve volných chvílích vyčistíš i mé zbývající boty.“ Přivedla mě ke skříňce, ve které měla mnohem smyslnější kousky než ty, kterým jsem se věnovala dopoledne. „A teď máš vlastně až do čtyř hodin volno. Jdu se na chvíli smočit do bazénu a nepřeji si být nikým rušena.“

Bábovka! Ne, že bych sladké neměla ráda, ale do pečení jsem se nikdy nepouštěla. Manželce jsem občas koukala pod ruce a když si najdu kuchařku, ověřím si počty ingrediencí a časové limity, tak bych ji měla dát dohromady. Mé oči prolétly dvoustránku věnovanou bábovkám, aby se nakonec vrátily k základnímu receptu. Bude jednobarevná, žádné rozinky, žádné kandované nebo snad živé ovoce. S časem bych se měla vejít do hodiny a půl. Když uvážím, že jí nesmím servírovat ani moc horkou ani moc studenou, mám tak maximálně třicet minut na to, abych vyčistila jednu poličku druhého botníku. Ten půjde pomaleji, protože tady jsou uložené kousky, které si zaslouží tu nejjemnější péči.

Zlepšuju se. Bábovka klapla přesně podle mých představ. Věřím tomu, že po dalším týdnu, dvou, bych se dokázala postarat o domácnost Paní Ivany a přestát i všechny její vrtochy. Malinko jsem se styděla vyjít na zahradu, ale věděla jsem, že je obkroužená vysokým živým plotem a nikdo další mě nemůže uvidět. Paní Ivana ani nezvedla oči od knihy a rukou mě pokynula, abych odešla. Další pukrle. Otočila jsem se na místě a zamířila domů. Teď musím dorazit zbytek botníku. Raději ve stoje nebo v kleče. Zadek má ode mě pro dnešek volno. Pokud to některá z dam bude vidět jinak, nedá se nic dělat. A i proto má ode mě dnes volno. I když by mu možná chlad podlahy udělal na chvíli dobře.

Ve horních dvou poličkách byly mimořádné kousky. Od kozaček, přes gladiátorky, lodičky různých tvarů až po pantoflíčky. Potěšilo mě, že žádné z nich nebyly na vysoké platformě. Nemám to ráda, přijde mi to laciné. Pokud to v ženě je, dokážu k ní vzhlížet i když je o hlavu menší. Ale kdyby na tom trvala, ráda si k tomu kleknu. Přišly mě, že i trochu jinak voněly. K jedněm červeným lodičkám jsem se vrátila snad třikrát.

No nic, je čtvrt na sedm. Tady mám hotovo, jdu si připravit směs na špagety. Nakrájela jsem zbytek kotletky na drobné kousky a hodila ji na zpěněnou cibulku. Měla jsem dost času na to, abych si ohlídala stříkající olej a nenechala se poprskat jako při přípravě oběda. Přihodila jsem do hrnce pár sušených hub, nakrájenou papriku a po chvilce i rajčata. Špaget jsem dala do hrnce pro tři osoby a doufala, že se dnes konečně pořádně najím.

Měla jsem čtvrt hodiny a v podstatě všechno hotové. Prošla jsem si po paměti, co jsem odpoledne dělala a na co bych mohla zapomenout. Snad nic. Ale ty lodičky. Vždyť mám vlastně spoustu času se s nimi ještě jednou pomazlit. Škoda, že mám tak o dvě čísla větší nohu! Zabořila jsem nos do špičky a nasávala jak čerstvý nekuřák u zahrádky toho nejhoršího pajzlu ve městě.

Najednou se na nízké obrátky rozvrněla umělá vagína v mém klíně. Chvilku mě trvalo, než mi došlo, že je něco špatně, a tak následovalo jemné odkašlání. Rychle jsem uklidila lodičku do poličky a chvatně se otočila. Stála tam Madam Iveta. „To jsou moje boty,“ usmála se zdánlivě přívětivě.

„Jen jsem kontrolovala, zda jsem je předtím dobře vyčistila.“

„To chápu, pořádek musí být. Řekni Zoro, čímpak jsi ty boty čistila?“

„Paní Ivana mi dala hadřík, prachovku a tady ten krém,“ ukázala jsem své pracovní nástroje.

„Ta ženská nemá žádnou fantazii,“ povzdechla si. „Nepálí se ti to? Za deset minut je večeře, naservíruj ji včas a na nic nezapomeň. Jo a vezmi tu láhev frankovky od oběda. Je to můj rozkaz, jasné? A dám ti dobrou radu. V komoře vedle spíže je servírovací stolek, je trapné, když pořád běháš od stolu do kuchyně a zpět.“

„Jistě Pa, Madam,“ opravila jsem se včas a umělá vagína pouze přestala vrnět.

Stolek byl velký tak akorát pro tři talíře, příbory, láhev vína a tři skleničky. Přemýšlela jsem, jestli je příliš velká drzost vzít si skleničku i pro sebe. Ale nikde není psáno, že z ní nutně musím pít víno, a nakonec jsem to zhodnotila jako menší faux-pas než ji nevzít.

Těsně před úderem sedmé jsem vešla do salónku. Obě dámy seděly za stolkem pro dvě osoby. S tím jsem tak nějak počítala. V opačném rohu místnosti byl malý stoleček, takže to, že budu vykázaná k němu mi znělo logicky. Naservírovala jsem jim jídlo, nalila víno a chystala se se svou porcí odjet do rohu místnosti.

„Přeci bys nejedla o samotě,“ oslovila mě Madam Iveta. Polož si talíř sem na zem a klekni si k němu. Bude ti to slušet víc než v sedě.“

Kouknul jsem na místo, na které ukazuje a všiml si, že má na nohou Ty lodičky. Srdce mi poskočilo až do krku.

8. Červené lodičky

Byla jsem šťastná, že jsem si těch bot nevšimla dřív. Stačilo, jak se mi třásla ruka s mým talířem, když jsem ho pokládala mimo dosah jejích očí. Vzala jsem si z talířku poslední příbor a požádala o svolení k jídlu. Stoleček s židlemi byl na vyvýšeném schůdku a já si na něj mohla položit i svůj talíř. To bylo výhodné ze všech stran. Když jsem si v kleku sedla na paty, dalo se jíst poměrně pohodlně. Tedy bylo by to mnohem pohodlnější, kdybych nemusela opatrně hledat ty části zadku, kterými se dalo bezbolestně dosednout.

Potěšení z jídla bylo pochopitelně umocněné tím, že ve své pozici jsem byla blíž nohám obou dam a mohla se letmo dívat po lýtkách výš. A do toho ty lodičky. Rozhodně jsem nepotřebovala žádné dodatečné vibrace. Mám hlad jako vlk. Můžu vlastně mít hlad jako vlk? Neměla bych ho mít jak vlčice? Měla bych se věnovat jídlu. Měla bych se bát elektrického výboje. Místo toho jsem pozřela tak pět, deset soust a pak už jen zírala na lodičky Madam Ivety a nedokázala se pohnout. Vnímala jsem cinkot příborů a šepot vysoko nad mou hlavou. Pak se najednou hlava Madam Ivety objevila pod deskou stolu. „Zoro, jsme nezdvořilé, nezeptaly jsme se tě, zda by sis nedala špetku vína. Zdá se mi, že ti to nějak neklouzá do žaludku, to by byla škoda. Nemáš to špatné.“

Určitě si musela všimnout, jak jsem celá rudá, ale nekomentovala to. „Kdyby to bylo možné, sklenku vína bych si dala.“

„Sklenku ne, má drahá. Některá z nás by o ni mohla nechtěně zavadit nohou a pak by se zvrhla, vylila nebo dokonce rozbila. Myslím, že talířek, na kterém jsi přivezla příbory, bude to pravé pro tebe. Ivano, obsluž dámu, ať nemá pocit, že se o ní nestaráme.“

Paní Ivana si klekla na jednu nohu, a nalila mně necelé deci. Víc by se toho do talířku stejně nevešlo. „No tak, Zorinko, ukaž paničce, jak umíš pít z misky.“ Našpulil jsem rty a začal srkat. V tu chvíli mi přitiskla hlavu do misky. Dost prudce na to, abych se zakuckal. „Tak ne! Jak pijí čubičky?“ Začala jsem rejdit jazykem.

„Tenhle pohyb si pečlivě zafixuj, budeš ho používat častěji, než si myslíš,“ zasmála se Madam Iveta.

Rozhodilo mě to natolik, že jsem další dvě minuty skutečně jedla. Jenže pak Madam Iveta změnila posez. Špičku boty opřela z boku o talíř a mě zaskočilo sousto na půl cesty. Tak tohle jen tak nerozpiju.

„Třeba je problém tom talíři nebo v příboru. Myslím, že holka jako ty to musí mít ráda jinak. Posuň talíř víc ke mně.“ Bleskově zabořila botu do mého jídla a zručně si podebrala většinu zbylých špaget na nárt. „Lízej! Všechno to slízej!“

Věděla jsem, že jakmile se jí dotknu, exploduju. Ale ona si byla jistá, že i když se to stane, tak to na mě za pár desítek sekund nebude poznat.

Madam byla tak laskavá, že mi dovolila, abych jí vyčistila nejen lodičky, ale i punčošky v jejich okolí. Měla jsem obavy abych si nepotrhala svou umělou vagínku. Tak krásné to bylo.

„Myslím, že jsi se ještě dostatečně nevěnovala podpatkům.“ Věnovala, ale ráda si to zopakuju. Rty jsem pevně semkla kolem celé délky levého podpatku a kouřila ho jak karibská děvka s dvacetiletou praxí.

„Tak co, Zoro, chutnalo ti to?“

„Bojím se Madam, zda se nějaká omáčka nedostala mezi botu a punčochu. Byla byste tak laskavá a zula si tu více znečištěnou botu? Raději bych preventivně tu nohu přečistila.“

„Z tebe by byla služka jedna báseň, škoda, že jsme ti slíbily, že tě vrátíme zpátky. A pak samozřejmě ty vyhřezlé drůbky, ty bych doma nestrpěla.“ Po čase znovu spustila vrnění v mém klíně. Kouřila jsem usilovně celé její chodidlo od špičky palce až do půlky nártu. „Řekni maličká, chtěla bys odstranit ty ošklivé drůbky?“ Poděšeně jsem změnila směr kouření na zleva doprava, ale Madam Iveta mi můj pohyb nabourávala a zajížděla chodidlem dovnitř a zase zpátky. V tomhle škádlivém souboji jsem zjevně tahala za kratší konec a podruhé za pár minut explodovala.

„Nejen služka jedna báseň, ale i děvka jedna báseň,“ smála se. „Takhle se čistí boty, Ivano. Ne hadříkem. Ten si nechej na pohorky.“ Klečela jsem na všech čtyřech a zhluboka se vydýchávala. „A protože jsi byla hodná a snaživá, tak si ještě zasloužíš puding!“

Madam Iveta přišla ke mně, vyhrnula mi sukni a stáhla kalhotky, Takže mou spodní polovinu těla zakrývala jen umělá vagína, která měla přes zadek jen dva tenké proužky, aby držela na svém místě a nezakrývala zbytečně moc. Křivila jsem obličej, protože jsem moc dobře věděla, o jaký pudink půjde. Vanilkový já nerada. Občas jsem se na to sama chystala, ale mé odhodlání obvykle odeznělo společně s orgasmem, takže v reálu jsem ho měla tak třikrát za život.

Místo toho, aby Madam Iveta vyprázdnila kapsičku se zásobníkem se při pohledu na můj odhalený zadek zarazila. „Ivano! Už jednou jsem tě důrazně varovala, že nesmíš udělat nic, co by mělo zjevný dopad na dobu delší než domluvených čtrnáct dní. Po dnešku jich bude zbývat už jen deset. Vidíš ty fleky na zadku? Podrápanou kůži? Tady to šlo i trochu do krve. No jen si to pořádně prohlídni. Slíbili jsme, že ji dodáme v pořádku. Pokud si zasloužila za něco výprask, měla jsi použít plácačku nebo podobného. Zadek to prokrví a za pár desítek minut nebude nic poznat. Takže si má milá vyber trest. Buď si teď vezmeš její pudink anebo jí budeš dvakrát denně natírat zadek hojivou mastí.“

Nastalo několikasekundové ticho. Škoda, že jsem při něm neviděla do Ivaniny tváře. Ale nikdo mi nepovolil se pohnout a bála jsem pomsty Paní Ivany, která ale stejně v nějaké podobě přijde. „Tak snad to natírání zadku,“ podvolila se Paní Ivana.

„Velmi dobře, nejsi ztracená existence, při takovém natírání se dá užít spousta legrace. Zoro má drahá, podává se pudink na lodičkovém lůžku.“ Takhle servírovaná chutná i vanilka.

„Zoro ukliď po večeři a až budeš se vším hotová, přijď za námi do pokoje.“

Když jsem se vrátila bylo už skoro půl desáté. Madam Iveta si sundala lodičky a s jednou si pohrávala v ruce. „Drahá Zoro, nešlo přehlédnout, že máš pro tyhle lodičky obzvláště velkou slabost. Chtěla by sis je vyzkoušet?“

„Ano, Madam Iveto,“ pukrle. „Jsou nádherné. Bohužel mám ale nehezky velkou nohu. Nevešla bych se do nich.“

„Ale vešla. Minimálně do jedné ano. Pojď blíž. Přivoníš si ráda, viď? Ukaž nám jak.“

„Ano, Madam Iveto, moc ráda“ držela jsem lodičku tak, že tu část, která se normálně opírá o achilovku jsem si přitiskla ke kořenu nosu a líbala místo kterého se obvykle dotýkala její klenba. Madam Ivana si vyndala z kabelky černý hedvábný šátek a velice pevně s ním botu k mé hlavě přitáhla. Pak mě vzala za ruku a opatrně odvedla do mé ložnice, kde mě uložila na postel. Pak jsem ucítila jinou typickou vůni.

„Je to jen pár kapek chloroformu. Dobrou noc, Zoro. Měla jsi náročný den a velké holky si teď jdou hrát.“

9. Dva obří plži

Musela jsem spát na dešti. Nebo aspoň v rose. Pomalu jsem se probouzela a cítila zřetelné vlhko na hrudníku. Možná prostě ležím na trávě a přes bradavky mně přelézají dva obří plži. Bylo to nádherné. Teď se do mě jeden z nich zakousnul. „Áááh,“ šeptla jsem. Miluju plže. Miluju své zduřelé bradavky. Bradavky na znatelných bochníčcích. „Co to děláš ty krávo,“ uvědomila jsem si. „Jsi chlap, manžel, táta od dvou skoro dospělých dětí. Za deset dní se vrátí manželka. Takhle se nemůžeš chovat. Mysli jen na to, jak to přežít a jak urychlit splasknutí hrudníku.

Ale uznej, že s původníma prsama si nikdy tak úžasný pocit nezažila,“ našeptával mi zrádný hlásek někde uvnitř. „Teď jsi prostě šukézní čubka. Tak jsi to vychutnávej. Nikdy víc nic takového nezažiješ.“ Pokrčila jsem nohy. Ruce mi sjely na vnitřní stranu stehen a přejížděly po hlaďounké pokožce. Prosím, ať to nepřestává. Oba plži zintenzivnili skus, pak bradavky nasáli, povytáhli o několik centimetrů a prudce pustili. Definitivně mě to probudilo a posadila jsem se na posteli. Zakryla jsem si dlaněmi obě prsa a trochu rozhořčeně a snad i nepatrně vzdorovitě se dívala chvílemi na Madam Ivetu, chvílemi na Paní Ivanu.

„Ohni se přes postel a vyšpul na nás zadek. Tady Ivana ti ho pořádně přetře hojivou mastí.“

Uposlechla jsem.

„Vezmi to zlehka, žádné divočení, na to je ještě spousta času.“ Byl jsem rád, že to bylo až takové neosobní, jak od zdravotní sestry na pohotovosti. Nechala jsem v sobě doznívat zážitek z probouzení a vnitřně se jím zahřívala. Je úžasné, co můžete prožívat, když máte prsa. Když máte citlivá ženská prsa. Najednou jsem ucítila výraznější plácnutí.

„Na tom místě nebyl žádný šrám,“ zasmála se Madam Iveta. „Obleč se a připrav nám snídani. Já pak musím do terénu na sledovačku.“

Málem bych zapomněla, že dělá pro policii. Je fakt, že jsem v životě potkala několik mužů i žen zákona, kde by mě vůbec nepřekvapilo, pokud by se takhle ve volných chvílích bavili.

Kalhotky, podvazkový pás, lakované šaty pro služebnou s push-up efektem a odhalenými bradavkami. Zástěrka, na palec široký obojek, čepeček a stejně obludné lodičky jak včera „Au, au!“ Křičely nohy jen když je viděly.

Dnes bylo na programu velké prádlo. Po zkušenostech s myčkou jsem se trochu bála, jestli na mě nevytáhne valchu. Ne a měla i sušičku. Prohnala jsem pračkou tři dávky prádla a stihla při tom i zavčas uvařit oběd a naservírovat odpolední kávu. Paní Ivana se spokojila se včerejší bábovkou, ale neustálým zdůrazňováním toho, jak je ke mně blahosklonná mě připravila snad o víc času, než kdybych musela péct znovu. Doufala jsem, že se díky sušičce vyhnu žehlení, ale podle Paní Ivany, to ze sušičky nikdy není tak dobře upravené jak při klasickém žehlení. Takže tak třetinu prádla jsem musela přejet ručně. Ale doma žehlím běžně. I když většinou jen v obyčejných pantoflích, takže jsem si dvakrát připálila prst na pravé ruce. To když jsem zavrávorala na podpatcích a chytala žehličku, jak se dalo. Hlavně že mi nespadla na zem, nebo že jsem si nepropálila uniformu. Nedokážu si představit, jak by mě Paní Ivana potrestala, když by to na mě nesmělo zanechávat viditelné stopy.

10. Řetízkový typ

Občas jsem si nenápadně pohrála s bradavkami. Díky push-up šatům je nešlo přehlédnout. Dokonce jsem musela korigovat svůj způsob žehlení, abych měla vizuální kontrolu nad celým prknem. Líbilo se mi, když se vytrčely špalíčky uprostřed mých bradavek. Myslím, že bych si na ně viděla i kdyby mi visely volně. Prsa mám o generaci mladší než zbytek těla a asi není moc mých vrstevnic, které by je měly takto pevné a mladistvé a neměly je po plastické operaci. Mně stačily jen dvě objemné injekce a díky nim nejen že vypadám, ale taky čím dál víc přemýšlím jako žena. Snad se i ty hormony rychle vyplaví, protože mně dělají stále větší starost. Ale jak to říkala Madam Iveta? Že se budou postupně uvolňovat. Znamená to, že se budou vyplavovat z těla, nebo s tím, jak se bude rozpouštět gel jich bude přibývat?

Bylo jen dobře, že jsem díky domácím pracím neměla moc času na přemýšlení. Ale přeci jen, žehlení je pro mě příliš velká rutina, takže se prostě myšlenky rozbíhaly. Ono když si většinu odpoledne pozorujte vlastní houpající se prsa, dost vás to k tomu svádí. Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že Paní Ivana přišla do místnosti zrovna ve chvíli, kdy jsem zkoušela, zda bych si dokázala sát vlastní bradavku. Mimochodem nedokázala, dobrých pět centimetrů mi chybělo.

„Hezkých pár minut tě pozoruju na kameře.“

„Ale Paní, žehlení mám již v podstatě hotové, přípravu večeře mám pod kontrolou.“

„Ale své choutky nemáš pod kontrolou ani náhodou. Kdyby bylo po mém, vyřídila bych si to s tebou jinak. Ale Madam Iveta,“ povzdechla si. Co se dá dělat. Tak tobě se zachtělo lízat kozy? Odpověz!“

„Ano, Paní, zachtělo se mi lízat kozy.“

„Tak to bych ti měla dát pořádnou šanci. Klekni! No honem, nezdržuj se.“ Přišla až ke mně, přetáhla si přes hlavu halenku a sundala si podprsenku. Zcela nekriticky si myslím, že je mám teď hezčí. Měla přírodní trojky, možná i čtyřky a ty se po svém uvolnění vydaly na pouť kolem mého obličeje a sjely až na úroveň mé brady. Automaticky jsem se pokrčila v kolenou, přisála se k levému prsu a zase se v kolenou napřímila. Malinko víc mě to dusilo, ale cítila jsem větší plochu hebkého tlaku a to bylo moc příjemné. Levou rukou jsem začala automaticky hníst její druhé ňadro. Občas se pohnula tak, že jsem jí zahlédla oči. Zdá se, že jí to dělalo docela dobře a ani já si nestěžovala. Uměla bych si představit, že tímto způsobem bych jí sloužila po zbytek mé převýchovy.

„Dost!“ Poručila mi a udělala krok vzad. „Zůstaň klečet, zavři oči a ruce dej za hlavu. A ani se nehni.“

Klečela jsem dvě minuty, možná tři. Až pak jsem uslyšela její kroky a potom i ucítila její ruce na prsou. Bylo znát, že si s nimi hraje už hezkou řádku let. Zcela nepokrytě jsem vzdychala.

„Chtěla bys mít tak velká a citlivá prsa, jako je mám já?“

Vzdychala jsem a v umělé vagíně se mi děly věci. To víš, že bych chtěla. Klidně i povislejší, na tom mi nesejde. Nejhorší je, že ty to doopravdy víš. „Né,“ šeptla jsem, „manželka, manželka...“

„Myslíš, že by ti je záviděla? Některé ženy jsou hrozně závistivé. Já taková nejsem. Třeba teď ti dopřeju docela intenzivní zážitek.

„Au!“ Zaskočilo mě sevření až štípnutí v levé a hned pak v pravé bradavce. Tlak na obě bradavky byl hodně intenzivní a nemohla jsem se zbavit pocitu, že se pořád zvyšoval. Pak se kromě tlaku dostavil i tah dolů. Něco mně na narazilo do podbřišku a prsa se mi párkrát s ustupující intenzitou prověsila dolů.

„Bohužel nejsi má čubka na věky věků, to bych ti pořádná prsa s radostí dopřála. Jsem přejícná, neměla bych problém s tím, kdybys je měla větší než já. Klidně i násobně,“ zasmála se strojeně. „Tak si aspoň teď užij, jaké by to bylo mít je dvakrát tak těžké. A že ti při tom drtím bradavky, to není nic proti tomu, jak mi je drtí někteří hnusáci pohledem. V obchodě to dělá každý druhý. A to prodávám v dámské obuvi!“

„To je mi líto, moc se Vám za všechny muže omlouvám,“ dodala jsem chvatně.

„Ale ty nemáš vůbec za co. Ty přeci nemáš s nevhodným mužským chováním nic společného, drahoušku Zoro. Ale už ti kvapí čas. Postav se a honem dodělej večeři, přeci bys nás nechtěla zklamat.

Každý krok až do večeře mi dával připomenout problémy obdařenějších žen a zavrženíhodný přístup některých mužů. Na nečekaný problém jsem narazila u plotny. Řetízek spojující obě svorky měl natolik nešťastnou délku, že jsem s ním pravidelně cinkala do hrnců a jednou jsem si nevšimla, že se z části potopil do hrnce s bramborami. Prvně jsem nesnesitelně se stupňující palčivou bolest připisovala prostě postupné únavě materiálu, ale hned jak jsem si toho všimla, naklonila jsem se ekvilibristicky nad dřez a pustila na řetěz proud studené vody. Na bradavky mi bohužel nedosáhl, tak jsem na ně alespoň párkrát přiložila vychlazené ruce. Doufám, že pokud to některá z nich viděla, zasměje se a promine mi nepovolené doteky. Každopádně se mi ulevilo. Jenže kam s ním? Mohla bych si ho složit do výstřihu, ale to by mně určitě neprošlo a při nějakém špatném pohybu bych se mohla opravdu ošklivě zranit. Pokrčila jsem rameny a skousla ho jako udidlo. Stejně upravená jsem i servírovala.

„Hrála si nepovoleně s kozama,“ reagovala Paní Ivana na nadzvednuté obočí Madam Ivety.

„Dobrá práce,“ pochválila jí Madam Iveta. „Ovšem ty, Zoro,“ v tom vypadáš neodolatelně, narodila ses pro to. Jsi řetízkový typ.“

„Bojím se, že budu řetězový,“ pomyslela jsem si.

Naservírovala jsem rovnou jak včera a čekala, zda mi některá z dam naleje na talířek. Ukázalo se, že ten řetízek mi zkomplikuje nejenom přípravu večeře, ale i večeři samotnou. Nakonec mi nezbylo, než zachytit ho pod okraj talíře a velmi přikrčená si vkládat jídlo úst. Když vezmu v úvahu chlemtání vína, nebyla jsem daleko od žraní ze psí misky.

Když si Madam Iveta pomyslela, že mám dost, odsunula mi talířek z dosahu a opět mi nastavila nohu. Dnes měla jiné boty než včera, ale bylo pochopitelné, že potřebovala mít k dispozici víc precizně vyčištěných párů. Madam Iveta svou nohu posouvala víc z mého dosahu a vedla si mě jak králíka za mrkví. Vůbec jsem si nevšimla, že mi mezitím druhou nohou přišlápla řetízek k zemi. Našla si takovou pozici, aby moje utrpení a vzrušení byly pečlivě vyvážené. Mířila k tomu abych si bolest a ponížení spojila s tím nejúžasnějším orgasmem v životě.

„Ivano,“ vzpomněla si jakoby náhodou. „Myslím, že teď je ten pravý čas, abys Zoře ošetřila zranění hojivou mastí.“

Nepřestávala jsem kouřit botu Madam Ivety a cítila ruce Paní Ivany, jak mě vyhrnují šaty a stahují kalhotky. Můj nahý, oholený zadek zářil do prostoru a rytmicky se kýval, zatímco ho Paní Ivana projížděla údajnou masáží.

„Pořádně jí to vetři do kůže. Neboj se, jinak to nebude dostatečně fungovat,“ dirigovala jí Madam Iveta. Tak jo, Zoro, jsi čubka. Děvka, co to má jako koníček a nebere za to žádné peníze. Jsem zvědavá, jak z tohoto dokážeš přepnout na běžné rodinné fungování. Bála jsem se, co horšího se mi ještě teď může stát. A to mi to bylo celkem jasné, co můžu očekávat. Jenže ta děvka v mé hlavě přebírala vedení a vystavovala zadek.

Najednou jsem cítila divný tlak v umělé vagíně. „Většina děvčat začíná svůj sexuální život tím, že si vsunuje různé hračky do vagíny. I ty bys měla jít touto cestou,“ vysvětlovala mi Madam Iveta, zatímco Paní Ivana mi do pulzující vagíny vsouvala zapnutý vibrátor. S postupujícím večerem už z mého poštěváčku nevytékala žádná šťáva, jen jsem cítila blaho. Nádherné feminní absolutně odevzdané blaho.