Slepice na nožičkách - 1.díl - Esme Ww

21.10.2021 23:22

1.   Slepice na nožičkách

2.                  Třináct dní pro sebe

3.       Zora

4.       V ochranné podprsence

5.       Čubička na zkoušku

6.       Magdalena Dobromila

7.         Pracovní odpoledne

8.         Červené lodičky

9.         Dva obří plži

10.       Řetízkový typ

11.       Zahradnice

12.       Náhlá hormonální nerovnováha

13.       Šály z umělého hedvábí

14.       Dámská krejčová

15.       Dámská jízda

16.       Tři věnečky

17.       Zákoutí dámského batohu

18.       Rozbitá židle

19.       Spousta vlhkých pohlazení

20.       Navdav Vdeni

21.       Ještě jedna podmínka

22.       Do poslední kapky

 

 

1. Slepice na nožičkách

 

Byl teplý letní večer. Vítr foukal tak akorát a jen malinko si pohrával s mou dlouhou lněnou sukní. Pár pramínků z lehce zvlněné černé paruky mě pošimralo na tváři. Mé lodičky s umírněně vysokým podpatkem vyťukávaly pravidelný rytmus. Cítil jsem příjemnou euforii. Miluju delší rodinné dovolené u moře. Ty, na které jezdí manželka s dětmi a kamarádkami. Někdy jen bez dětí. Dětí, které už pomalu začínají vést svůj samostatný život. Čtrnáct dní někdy i tři týdny mám sám pro sebe. Sama pro sebe. Letos odjeli jen na čtrnáct dní, tak jsem musel oželet oholení nohou. I proto ta dlouhá sukně. Volná a těžká, aby závan větru nebo záchvěv potěšení neodhalil víc, než by mi bylo milé. Pod ní spodničku, která končila těsně nad koleny. A černé šedesátky punčochy. Na krajkovém podvazkovém pásu. Kdybych si nebyl schopen dopřát alespoň tohle, tak to už bych rovnou mohl vyrazit v teplákách.

Pomalu jsem se blížil k našemu domku. Už jen zahnout doleva a projít malým parčíkem. Zhruba uprostřed parčíku, mimo hlavní osvětlení dřepěla přibližně čtyřicetiletá žena. Většinu obsahu kabelky měla rozsypanou na zemi. Částečně na chodníku, částečně v trávě. Pohlédla na mě a já už ji prostě nemohl ignorovat. Došel jsem až k ní. „Potřebujete pomoc?“ Fistuli jsem samozřejmě dlouho trénoval, ale stejně jsem se nemohl zbavit pocitu, jako bych na celý park řval: „Jsem úchyl, pojďte se všichni podívat a nezapomeňte si mě při tom vyfotit.“

„Utrhlo se mi ucho od kabelky a celá se mi rozsypala. Mohla byste mi pomoct najít klíče a tunu dalších zbytečností? Znáte to, čím větší kabelka, tím víc těch zbytečností tam je. A někde mezi tím vším jsou i moje brýle, bez kterých jsem na blízko v šeru nepoužitelná.“

„Jistě,“ usmál jsem se rozpačitě, upravil si sukni tak, abych si ji nezmačkal a přidřepnul vedle ní. Já tu ženskou odněkud znám! Mozek se rozjel na plné obrátky a ruce, které prohledávaly spíš trávník, než chodník běžely na volnoběh. Žádná sousedka to není, ani nikdo z práce. Musím aspoň minimálně konverzovat, ať nejsem moc podezřelý. „To je ale zajímavá lahvička, takovou jsem ještě neviděla.“ Podával jsem jí voňavku mně neznámé značky.

„Ukažte, trochu vám jí stříknu na krk, ať z toho taky něco máte.“ Voněla sladce a intenzivně, až jsem se z toho rozslzel. Ještě tak aby se mi roztekly oči! Přesto jsem to za pár sekund nevydržel a oběma rukama si je začal mnout. V tu chvíli mě někdo zezadu popadl za lem sukně a přetáhl mi ji přes hlavu. „Zůstaň dřepět a ani se nehni, čubko“, sykla mi pro mě stále neznámá žena do ucha. Cítil jsem, jak mi jedny ruce držely pevně staženou sukni nad hlavou a druhé ji tam s nesmírnou pečlivostí stahovaly provazem. Takže jsou minimálně dvě. Nebo dva. Zkoušel jsem škubat rukama a roztrhnout sukni ale stažení bylo příliš těsné a látka pevná. „Vypadá jak balená slepice z mrazáku,“ zasmála se ta žena. „Balená slepice na nožičkách.“

Už vím, je to prodavačka! Ale ne z masny! Z obuvi! Kupoval jsem u ní dvoje lodičky. Dárek pro manželku. Spousta žen má devítku nohu.

„Postav se a pomalu popojdeme dál od chodníku. Neboj, povedeme tě. Mimochodem, moc pěkné boty, to je dárek od manžela?“ Tak jo, aspoň že mi konečně něco došlo. „Zastav se, dej nohy od sebe na šířku pánve.“ Vítr mi najednou přišel docela studený, a přesto že se hlava pařila uvnitř privátního skleníku na nohou mně naskákala husí kůže.

„Máš pravdu,“ ozval se druhý hlas. Naštěstí taky ženský. I když štěstí si představuju opravdu jinak. „Balená slepice na nožičkách. Ale paní kolegyně, ta slepice má špatně ošetřené nohy! Koukejte mu odstranit ty chloupky, než si toho všimnou zákaznice.“ Najednou jsem ucítil, jak mi nadzvedla spodničku a zajela rukou pod lem kalhotek. "A tady má dokonce nějaké vyhřezlé drůbky! To snad nemyslíte vážně! Jsem s vaším přístupem hrubě nespokojena."

Vyjekl jsem hrůzou a rozběhl se do míst, kde jsem tušil ulici a možnou záchranu. Hned za pár kroků jsem vběhl přímo do vzrostlého křoví a odrazil se zpět pod nohy svých smějících se trýznitelek. „Ještěže máš tak festovní sukni, bylo by škoda, kdyby sis ji zničila. Stačí to oko na silonkách.“ Převalil jsem se na břicho a marně se pokoušel vstát. Jedna z nich mně obkročmo sedla na zadek a nasadila mi na kotníky pouta na zhruba třiceticentimetrovém řetízku. K nim pak přivázala provaz, který omotala kolem mého pasu a jeho volný konec si nechala jako vodítko. Teprve pak mi obě pomohly na nohy. „A teď pěkně malými krůčky půjdeme k autíčku. Nauč se cupitat. Bude se ti to hodit.“

Překvapilo mě, jak blízko silnici jsme byli. Ušel jsem jen patnáct, dvacet metrů. Tak málo mi chybělo ke svobodě, a přesto tak moc. Zastavily mě na kraji chodníku. Slyšel jsem otevření dveří auta a ucítil tlak na hlavu. Pochopil jsem, sehnul se a nechal se oddirigovat na zadní sedačku. Podle toho, jak hluboko jsem se shýbal, to bylo nejspíš SUV, ale nevím, k čemu mi ta informace bude dobrá. Prodavačka si sedla za volant, druhá z žen se posadila vedle mě a připnula mi bezpečnostní pás. „Bez poctivého připoutání to nejde. Na to já jsem pes.“

Po chvilce jsem ucítil ruku na kalhotkách. Vzhledem k zimě a úrovni vyděšení jsem nebyl daleko od holčičích tvarů. „Vidím, že jsme na správné cestě.“ V hlasu bylo cítit uspokojení, který mrazilo tak, až se mi kalhotky ještě víc stáhly do klína. Hned poté jsem dostal injekci do stehna a na druhé křižovatce usnul.

 

2. Třináct dní pro sebe

 

Peřina tak příjemně hřála, že jsem dlouho oddaloval okamžik, kdy budu muset otevřít oči a vylézt z postele. Zdál se mi strašný sen a přitom to měla být první noc nejhezčích čtrnácti dní v roce. Nakonec mi to nedalo. Sakra, usnul jsem v paruce. Ta zase bude vypadat. Povlečení souhlasí, noční košile i postel taky. Hurá, oddechl jsem si. Žaluzie dovnitř nepouštěly téměř žádné světlo. Sedl jsem si na posteli, vsunul nohy do pantoflíčků, napůl slepý rozsvítil lampičku a požitkářsky protáhl ruce i celý zbytek těla. Až pak jsem otevřel oči dokořán a zakřičel hrůzou. Nemáme doma tak velké pojízdné zrcadlo. A ta paní, co tam teď bydlí sama, rozhodně nemá tohle v rozkroku. Přeci to nemůže jít tak rychle! Sklapl jsem nohy bleskově k sobě. Jasně, snad milionkrát jsem snil o tom probudit se takhle, ale mělo to zůstat jen jako sen. Napořád. Pomalu jsem nohy zase roztáhl a opatrně si na ní sáhl rukama. Je umělá! Ale vypadá sakra věrohodně. Dají se do ní zasouvat prsty. Dva a možná i tři najednou. Je to docela příjemné. Kde jsem k ní vlastně přišel? Sakra drží jak přilepená.

„Ona je přilepená. A bude držet minimálně týden, pokud ji neodlepíme speciálním ředidlem.“ Znovu jsem bleskově sklapnul stehna a ještě jednou se pečlivě rozhlédnul po okolí. Nebyl jsem doma, i když se někdo snažil o to, aby to tak na první pohled vypadalo. Ale postel jsme měli tuctovou z IKEY, a protože ve své kabelce jsem měl klíče i doklady, bylo pro ně směšně jednoduché zajít k nám domů, vzít si čisté povlečení a pár dalších drobností. Vytvořit iluzi naší ložnice jim nedalo téměř žádnou práci a za ten dopad to stálo. Za zrcadlem stála v tmavě zelené saténové halence a černé midi sukni prodavačka obuvi. Její kolegyně měla halenku sytě rudou. Jinak byly oblečené úplně stejně. Lesklé lodičky na zhruba sedmicentimetrovém podpatku. Nemít na rukou lakované rukavice, které jim sahaly až téměř k loktům, klidně by v tom mohly prodávat v obchoďáku. A já už vím! Ta druhá tam prodávala taky. V oddělení dámského prádla. Tak před pěti, šesti lety odsud odešla. Vždycky jsem se jí snažil vyhnout. Ne, že by byla nepříjemná, ale pokaždé se na mě dívala, jako bych to prádlo kupoval pro sebe. To, že tomu tak ve většině případů opravdu bylo, s tím nemá nic společného.

Popadl jsem peřinu, zmuchlal ji a přitiskl jsem ji sobě tak, že mi vyčuhovala jen hlava a nohy od půli lýtek dolů. „Pusťte mě domů! Pusťte mě domů hned! Nebo!“

„Nebo co? Nahlásíš to na policii? Zavoláš na nás manželku?“

„To vůbec není vtipné!“ Razantně jsem vstal. I když jsou dvě, pořád mám docela slušnou šanci je přeprat. I s tou blbou umělou vagínou. Po dvou krocích jsem se v bolestech zhroutil k zemi. A oběma rukama se za tu umělou vagínu držel.

„Je zajímavé, že do některých míst stačí poslat jen malý elektrický výboj a způsobí to tolik bolesti. Ale nemusí jí být tolik, když budeš poslušná. Budeš poslušná?“ Další záchvat bolesti. „Budeš poslušná?“

„Budu poslušná.“

„Poslušná co? Poslušná teto? Poslušná Máňo?“

„Budu poslušná, paní.“

Další rána, tentokrát s bídou poloviční. „Chyba! Já nejsem Paní, já jsem Madam. Madam Iveta. Toto je Paní. Paní Ivana. Pokud si to spleteš, budeš potrestaná.“

„Promiňte Madam Iveto. Moc se omlouvám. Přesto ale trvám na tom, abyste mě pustily domů. Jsem ženatý. Au! Ženatá. Manželka odjela na 14 dní k moři. Za třináct dní je zpátky. Bude se o mě bát. Prosím!“

„Tak to máme třináct dní jen pro sebe. Co říkáš? Pokud je nám známo, tak pracuješ z domova na samostatném úkolu, který už máš skoro hotový. Takže nikomu nebudeš chybět. A pokud budeš hodná holka, nebudeš litovat.“ Umělá vagína začala znovu pulsovat, ale tentokrát příjemně a velice rychle mi v ní bylo těsno. Madam Iveta si vykasala sukni a stáhla kalhotky. Zálibně si mě prohlédla, ale nakonec mi jen stiskla nos a vecpala kalhotky do úst. Cítil jsem, že dlouho to nevydržím. „Ivano, podej mi prosím ty svoje.“ Přetáhla mi je přes hlavu, klínem na nos, a to už prostě nešlo vydržet. “Ty se nebojíš o svou manželku. Ty se bojíš svojí manželky!“ Klínem mě proletěla mnohem větší rána než předtím. Jasně, změna vodivosti. „Ale strach je zdravý, naučíme se s ním pořádně pracovat. Co říkáš?“

Co asi tak můžu říkat s pusou plnou kalhotek? „Ano Madam Iveto, děkuji Madam Iveto, děkuji i Vám Paní Ivano,“ huhlal jsem ze všech sil.

„Říkala jsi něco?“

„Ano Madam Iveto, děkuji Madam Iveto, děkuji i Vám Paní Ivano!“

„Já ti vůbec nerozumím, co se dá dělat!“

„Au!“ Zařval jsem po další ráně.

„No konečně jsem ti něco rozuměla! Lehni si na břicho. Ruce za záda! Nedrž se tam pořád, to ti nepomůže! Neumíš poslouchat?“ Okamžitě jsem zaujmul požadovanou polohu. „Pokrč nohy!“ Velice rychle mě spoutala do kozelce a plácla po zadku. „Necháme tě tu chvilku přemýšlet, tak žádné hlouposti.“ Pár sekund po jejich odchodu se mi klínem znovu rozeběhly příjemné pulzy. Zároveň s dalším vyvrcholením jsem dostal takovou ránu, až jsem znovu omdlel.

 

3. Zora

 

Svět se jevil v mnohem růžovějších barvách. Všechno mělo narůžovělý tón. Růžový růžový keř, růžový živý plot. Růžová obloha i růžové slunce, které pozvolna za růžový živý plot zacházelo. Růžový zahradní stoleček, růžová lavice za ním, i dvě ženy, které na ní seděly. Dlaně jsem měl kousek od krku. Nebyla to moje sukně. Nenosím růžové sukně. Navíc byla kratší než všechny, které mám. Její pas jsem měl vytažený kousek pod čáru podpaží, a přesto té látky bylo jen tak akorát na to, aby mi ji stáhly hned nad hlavou. Hrudník jsem měl až do této chvíle vystavený odpolednímu slunci. Kromě zahalených ramen. A kromě podprsenky a epitéz v ní umístěných. Vždyť to opálení bude strašně vidět. Asi nedokážu ovlivnit to, jak mě budou vnímat tyto dámy, ale opravdu nechci, aby mě manželka potkala s opálenou podprsenkou. Zkusil jsem zabrat oběma rukama a ejhle provaz nad sukní z ní sklouzl a vše teď vypadalo mnohem střízlivěji. Opatrně jsem se postavil, stáhnul si lem sukně do pasu a usadil ho na místě, kam patřil. Jé, já mám několik spodniček. Jedna, dva, tři, čtyři, hned pět jich je! Něco takového jsem si chtěl vždycky vyzkoušet. Pěkně jsem si je srovnal, lehce zarotoval pánví a pozoroval, jak konce vrchní růžové sukně na můj pohyb reagují s malým zpožděním. Na chvilku jsem si připadal jak malá holka zkoušející si oblečení své starší sestry. Jenže ty sestry tu byly dvě a takové, že bych je z fleku vyměnil i za ty Popelčiny. Upravil jsem si sukni pod zadkem a sednul si. Pak mi došla situace mého hrudníku a zkřížil si před ním ruce.

"Na to nemáte právo. Mluvily jste o třinácti dnech, kdy mě budete mít samy pro sebe. Pokud si spálím hrudník v podprsence s epitézami, bude to poznat aspoň dva měsíce. Má žena není ani slepá a ani blbá. Pro ni jsem manžel, otec jejích dětí, hlava rodiny. A chci, aby to tak zůstalo. Rozumíte?"

"Manžel, otec a hlava rodiny, která si ani za této situace nedokáže pomoci a kochá se tím, jak se mu hezky točí sukýnka? Jsi si jistá, že není slepá?"

"Dokážu se ovládat, jsme spolu od školy přes dvacet let, vychovali jsme dvě skoro dospělé děti. A nikdo se o tom nikdy nedozvěděl."

"Jasně, a to setkání v parku byla jen neuvěřitelná shoda náhod."

"Vyhlédly jste si mě v obchodě. To není fér. Náš zákazník, náš pán. Nesmíte zneužívat informace o zákaznících. Na to je GDPR!" "Au!" Zas ta prokletá věc v rozkroku!

"A na tohle mám dálkové ovládání. Dej ty ruce nahoru, ať si ji nenatrhneš, musí ti vydržet pár měsíců, než si pořídíš opravdovou."

Znovu jsem si rukami zahalil podprsenku. "Nechci opravdovou."

"Já vím, manžel, otec od rodiny. A nepřekrývej si tu podprsenku, chceme mít výhled." Nervózně jsem opřel ruce o stoleček. "Ne, pořád to není ono. Ivano, nasaď jí prosím obojek a pouta na ruce. Tady mladá paní bude mile ráda spolupracovat." Obojek i pouta byla růžová, ale pevná kožená a má zápěstí se mohla od krku vzdálit maximálně na 5-7 centimetrů. "Postav se a popojdi dva metry od stolečku!"

S rukama na krku a na sice nízkém, ale jehlovém podpatku to nebyla žádná legrace. Madam Iveta mě obešla zezadu a pevně mě stiskla za podprsenku. "Máš pravdu, podprsenka a epitézy ti moc nesluší." Vyhákla ramínka a pak podprsenku rozepnula. Opatrně, aby epitézy nespadly na zem. Pak si začala hrát s mými tvrdnoucími bradavkami. "Ty si totiž zasloužíš něco mnohem lepšího." Olízla mi lalůček levého ucha a naskočila mně husí kůže. "Zasloužíš si vlastní prsa! Zatím dočasná, ale kdo ví." Na mou reakci byly obě připravené a jak jsem jen trochu pootevřel ústa, Paní Ivana mi je okamžitě ucpala svými kalhotkami. "Nepotřebujeme, abys nám do toho mluvila. A nejspíš by bylo i ideální, aby ses na to nemusela dívat." A svět byl zase růžovější.

Ruce jedné z nich mi stahovaly vrstevnatou spodničku. Vatový tampón mi objížděl linii pasu. Ucítil jsem nezaměnitelnou vůni ředidla. To znamená, že tam dole budu volný. Že by přeci jen byl svět o něco růžovější? Ne že bych na svou umělou kamarádku vzpomínal jen ve zlém, ale jemný vánek na tříslech mně opravdu udělal radost.

„Měla jsi pravdu! Jak balená mražená slepice na nožičkách. Špatně oškubaná a ty vyhřezlé drůbky! Co s nimi? Horší kousky pochováme, lepší sníme? Budeme ti říkat Zora, co říkáš maličká? Ono i svým chováním jsi docela slepička. Teď tu chvilku postůj, zajdeme si do domu pro pojízdné křeslo. Paní Ivana si zatím připraví velké holení a já si rozmíchám fyziologický hutný gel. Ten ti injekčně vpravím pod spodní hranu obou bradavek. Je to zázračný materiál, zatím ve stádiu neveřejných klinických zkoušek. Za pár hodin dokáže zaujmout konzistenci a tvar opravdových ženských prsou. Já myslím, že pro začátek bysme mohly zkusit velikost B. Možná dokonce jen slabší B. Neboj, zatím se to docela rychle vstřebává. Za měsíc, měsíc a půl budeš na původním stavu. Už za čtrnáct dní bude znát úbytek a třeba si ani teď manželka ničeho nevšimne."

Madam Iveta mi šeptala do ucha a nepřestávala si hrát s mými bradavkami. „Je potřeba předem je pořádně prokrvit“ Snažil jsem se myslet střídavě na fotbal a na hrachovou kaši, ale nepomáhalo to. „To je další nevýhoda mužského těla, je na něm všechno hned vidět. Ale jinak jsme obě moc rády, že se taky tolik těšíš, Zorinko.“

Oholení celého těla mě najednou neděsilo zdaleka tolik, jak před dvaceti čtyřmi hodinami

 

4. V ochranné podprsence

 

Ten pocit nebyl úplně nový. Přeci jen epitézy jsem občas nosil, i když přilepené jsem je měl jen párkrát. Lepidlo je stavěné tak, aby drželo delší dobu, než za kterou jsem obvykle potřeboval vyjít mezi lidi jako muž. Ale jiné to bylo a byla to pocitově změna k lepšímu. Ležel jsem na zádech a venku byl nepochybně další den. Spal jsem odhadem 12-14 hodin. Byl jsem jemně, ale velice pevně připoután k lůžku v úrovni ramen a pod prsy. Zjevně proto, aby se mohl gel bez překážek usazovat na příslušných místech a já si prsa ve spánku nevhodně nepřeležel. Okraje prsou přidržovala speciální podprsenka, pevná pouze na těch krajích. Oblast bradavek a bezprostředního okolí byla zcela odhalená a vpichy byly překryty náplastí. Zkusil jsem sebou trochu zahýbat a cítil, jak se prsa zatřásla. To pro mě bylo nové, a i přes rozbolavělé bradavky příjemné. Ale nebyla to žádná vlna vzrušení, spíš jsem tak trochu zjihnul a začervenal se. Asi bych to neměl dělat a nemělo by se mně to líbit.

Protože jsem neměl jinou možnost, prohlížel jsem si strop a vybavení místnosti. Trochu neosobní bílá ložnice, která měla blíž k privátnímu pokoji v nemocnici než k ložnici rodinného domu. Ve váze na nedalekém kosmetickém stolečku stála pětice růžových růží, která rozbíjela monotónnost zrcadel a bílé barvy s doplňky z nerezové oceli.

„Je tu někdo?“ Osmělil jsem se po pár minutách. Neodvážil jsem se víc zabrat tělem. Možná by povolila látka, kterou jsem byl připoután k lůžku, ale možná by taky povolila prsa. To by mě bylo upřímně líto, i když jsem je vůbec nechtěl a za padesát dní po nich nezbude vůbec nic, ani vpichy nebudou k nalezení. Náhle oba popruhy jemně povolily a polohovací postel mě nadzvedla do poloseda. Prsa se mírně prověsila a já si je mohl lépe prohlédnout. Rozhodně lepší než prsa umělá, která trčí kolmo od hrudníku a je jim jedno, jestli stojíte, ležíte na zádech nebo děláte stojku. Vypadala větší, než bych čekal od béček, ale třeba to je jen tím, že jsem zvyklý vidět je na jiných ženách. Ne na sobě. Ale celkově na pokročilou čtyřicítku to není marný. Sakra, co se to se mnou děje? Takhle přeci nemůžu uvažovat! To už není žádná sranda. To už není o tom, že bych se nenápadně sklouznul na dětské klouzačce! Já se řítím do samotného pekla, a ještě z toho mám místy dětinskou radost!

Naslinil jsem si oba ukazováčky a opatrně s nimi zakroužil kolem obou bradavek.

„Líbí?“ Ozvalo se náhle za mnou. „Sedíme tu obě už skoro půl hodiny.“ Krve by se ve mně nedořezalo, ale i tak jsem sebou neškubnul nikterak výrazně. Co kdybych jim nějak nechtěně ublížil. Jim jako ňadrům, ne Madam Ivetě a Paní Ivaně. „Neboj, říkala jsem, že stačí pár hodin na ustálení, rezerva tam je dostatečná. Dnes si ještě ponechej tu ochranou podprsenku, ale jinak se můžeš normálně pohybovat. Jen si přes ní nic neoblékej. Bradavky přeci jen citlivější budou a je ve tvém dobrém zájmu, aby se zbytečně o nic netřely. Pojď si sednout na chvilku k nám.“

Stáhnul jsem ze sebe peřinu a všiml si, že mám opět na sobě umělou vagínu a přes ní černé kalhotky se širokým klínem. Nohy, ruce, hrudník a nepochybně i tvář jsem měl do hladka oholené. Zaplul jsem do pantoflíčků a vykročil k dámám. Bude to pár dní trvat, než si na ten pohyb zvyknu.

„Jestli ti je zima, obleč se.“ Přes opěradlo židle jsem měl přehozený podvazkový pás, punčochy se švem a úzkou sukni po kolena. Pod židlí stály černé lodičky s podpatkem vhodným tak akorát pro služku. „Zoro, mluvím k tobě, jestli ti je zima, obleč se,“ zopakovala Madam Iveta. Konečně jsem se dovtípil a celkem rutinovaně se obléknul.

Chvilku jsme mlčky seděli. „Neměly byste ještě něco na horní polovinu těla? Myslím tak, abych si tím nedráždila bradavky, je tu poměrně chladno. Prosím. Pěkně prosím. Poníženě pěkně prosím.“

„Tak si stoupni a ani se nehni. Ivano ustroj si jí.“ Dostala jsem černobílou zástěru pro služebnou, která se sice pyšnila obřím dekolt pod prsa, ale zároveň mi dobře kryla záda. Pak vysoké černé lakované rukavice.

„Ještě aby ti netáhlo na krk,“ zamyslela se Paní Ivana a nasadila mě tak vysokánský a tuhý obojek, že jsem si připadal jako perverzní verze barmských žirafích žen.

„Není ti zima na hlavu?“ Vmísila se do mého oblékání Madam Iveta.

„Ne děkuji, Madam, vlasů mám dost. Dokonce i bez paruky. Nejsem citlivá na hlavu.“ Poslední, co by mi scházelo, je nechat se rovnou narvat do kukly.

„Posaď se,“ vybídla mě Madam Iveta a ukázala na židli. Myslím, že je nejvyšší čas promluvit si o tvé budoucnosti.

„Děkuji, Madam, jste laskavá.“ Udělal jsem pár kroků k židli a vzhledem k tomu, že jsem nebyl schopen sklopit hlavu, ztratila se mně záhy z dohledu, takže opěradlo jsem musel opatrně nahmatat rukama. Nejistě jsem dosedal. Sedátko bylo výrazně níže, než jsem čekal, a tak židle po mém dosednutí nepříjemně zaskřípala o podlahu a popojela přibližně o pět centimetrů bokem. „Promiňte,“ nesměle jsem špitnul a sklopil oči.

„To nic,“ usmála se Madam Iveta, „na tom zapracujeme, neboj.“

 

5. Čubička na zkoušku

 

Má židle byla minimálně o dvacet centimetrů nižší než židle Madam Ivety i Paní Ivany. I když i v jejich postavení byl zjevný rozdíl a Madam Iveta zjevně byla tou, která všemu velela.

„Neboj se maličká, nám se můžeš bez obav podívat do očí.“

To se jí řekne. Nejen že nemůžu sklopit hlavu, nemůžu ji ani výrazně zaklonit. Nejsem až tak malý, jen pár centimetrů mi zbývá do metru osmdesáti, ale pokud se dívám prostě před sebe, vidím prostě jen jejich krky a vrchní část dekoltu. Jemně jsem se zaklonil a obrátil pohled tak vzhůru, jak to jen šlo. Oddaný psí pohled jak z příručky.

„S Ivanou jsme letité důvěrné kamarádky. Známe se od internátu. Nedokážeš si ani představit, jak to chodilo na dívčím internátu obchodní akademie. Tam se zkoušely věci! Nakonec jsme se ale obě záhy po maturitě provdaly, neúspěšně otěhotněly a zase se rychle rozvedly. Ani jedna jsme neměly štěstí na muže. Někdy už to tak prostě chodí. Nemám ráda příliš mnoho testosteronu. Prodávala jsem spodní prádlo a až postupem času mi došlo, že ne každý muž, který u mě kupoval dámské spodní prádlo ho kupuje partnerce. Nebo tajné milence. Ráda jsem je lehce vykolejovala. Ale ne moc. Bavili mě. Dělalo mi dobře, že u mě nakupují. Ale zároveň jsem si moc užívala pocit, že vím a oni si nejsou jistí, zda vím. Myslím, že víš, o čem mluvím.

Po čase mně to přestalo stačit. Našla jsem si práci u policie. Zajímalo mě, jak sledovat člověka, unést ho, jak zamést stopy a postarat se o to, aby ho nikdo nehledal. Ale pořád jsem byla v kontaktu s Ivanou a s holkami z dámského spodního prádla. Díky tomu jsem poznala Petru. Stačilo na ulici před obchodem zamávat policejním odznáčkem. Šla za mnou jak na provázku. Vůbec se nerozčilovala, jestli na to mám právo, jen prosila ať neřeknu nic přítelkyni a kolegům v práci. Za měsíc si už nevzpomněla ani na přítelkyni, ani na práci. Ani na to, že kdy žila mužský život. Ale přehnala jsem to. Nacpala jsem do ní přehnaně hormonů, takže se z ní stala postupem času až moc velká čubka na to, aby mě bavila. A utopila jsem v tom zbytečně mnoho času a peněz. Takže jsem ji nakonec musela prodat. Jeden libanonský manželský pár mi nabídnul opravdu sympatickou částku peněz. Až tak sympatickou, že vážně přemýšlím, že bych se tomuto oboru věnovala na plný úvazek.

A jsme zpátky u tebe. Ivana je opravdu dobrá kamarádka. Petru dobře znala a poprosila mě, že by si chtěla alespoň zkusit, jaké to je mít takovou Petru. A to budeš ty. Služka a čubička na zkoušku. Ty sis u ní vybírala boty a nevšimla sis, že si při tom vybírala i ona tebe. Já se na tebe dobře pamatuju už z dřívějška, tak jsem jí jen potvrdila, že si zvolila dobře.

Víš, ona pořád něco cítí, ke svému bývalému manželovi. A až bude mít šanci mu ukázat co k němu cítí, tak se mu to nejspíš opravdu líbit nebude. Ale kdo ví. Ty jsi v tomhle ideální testovací objekt. Protože tobě se to tak trochu líbí. I když se toho naprosto nepochopitelně bojíš.“

Jak nepochopitelně. Nechci zahodit celý svůj dosavadní život. Za to mě to opravdu nestojí.

„Ivana má taky čtrnáct dní dovolené. Takže po zbytek její dovolené i dovolené tvé manželky se budeš o Ivanu po všech stránkách starat. Pokud s tebou bude spokojená, pustíme tě domů s tím, že se svými konexemi u policie dokážu zahladit stopy po všem, co se tu stane. A ještě jako bonus dostaneš všechny kousky oblečení, o které si řekneš.“

„A když ne?“

„Když ne?“ Usmála se povzbudivě. „Když ne, mám spoustu dobrých obchodních kontaktů na blízkém i vzdálenějším východě. Jen bysme pak museli vést výrazně delší a důslednější výcvik. Který by samozřejmě obsahoval některé nevratné kroky.

„Madam,“ uklonil jsem se hlavou, no spíš celým tělem, lehce k Madam Ivetě. „Paní,“ udělal jsem stejné gesto k Paní Ivaně. „Budu pro vás k dispozici dvacet čtyři hodin denně po celou dobu našeho soužití.“

„Tím si buď naprosto jistá,“ ujistila mě Madam Iveta. „A je tady ještě jedna věc, Zoro. Důrazně si nepřeju, abys o sobě nadále přemýšlela v mužském rodě. Buď si jistá, že to poznám.“

„Au!“ zase zaúřadovala ta hrozná věc v mém klíně.

„Znamenalo by to nutně prodloužení výcviku se vším podstatným, co by se k tomu vázalo. A to by sis co?“

„To bych si nepřála, Madam. Jsem Zora. Poslušná čubka a služebná.“ Odpověděla jsem rychle.

„Lepší. Navíc tě můžu potěšit, že ti to půjde den ode dne lépe. Gel ve tvých prsou obsahuje ženské hormony a další pomocné látky prohlubující submisivitu.“

„Mohla bych něco vyzkoušet?“ Vstoupila do diskuse Paní Ivana.

„Samozřejmě má drahá, je to v první řadě tvoje otrokyně.“

„Ukaž nám, jak moc miluješ své nové submisivní kozy. Polaskej si je. Opatrně si zatahej za bradavky. Chci vidět vášeň, dychtivost.“

Věděla jsem, že nemám na vybranou. Kroužení kolem bradavek bylo moc příjemné, ale jakmile jsem je zmáčkla a zatahala za ně, sykla jsem bolestí a veškeré vzrušení bylo pryč i když některá z mých dočasných majitelek spustila vrnění v mé umělé vagíně.

„Stop,“ houkla na mě Madam Iveta. „Zastav to. Všechno má svůj čas. Běž nám radši uvařit kafe. Ivaně kapučíno, mě lungo a sobě, co vlastně piješ? Lungo může být?“

„Ano, Madam.“

„Tak si ho uvař taky. A koukej mazat, kuchyně je támhle. To teď bude hlavně tvoje království.“

„Nemůžeš chtít všechno hned. Ona tě musí uposlechnout, to je její pozice,“ zaslechl jsem Madam Ivetu. „Ty musíš vědět, co je v tu chvíli vhodné a co už je přes čáru. Být dominantní vyžaduje hodně ovládání i soudnosti. Musí tě milovat, věřit ti a být ti oddána. Ne se tě jenom bát. To je věc praxe má drahá, to dáš. Máš to v sobě. Neboj, zítra jí na prsa můžeš v klidu sáhnout osobně a pozítří můžeme veškeré zábrany odhodit stranou.