Silvestr u Marty – Silvestrovská povídka - 3.díl - Esme Ww

29.12.2021 11:59

3. Paštunské sérum pravdy

 

Nepamatuju si, že by kdy Žofka tolik pila. I Martin se mi na firemních večírcích zdál opatrnější. My zbývající jsme vlastně jen ucucávaly, žádná z nás neměla nutkání přepíjet nervozitu. Hrály se společenské hry, nezávazně konverzovalo. To, že jsem seděl, naproti Martinovi pro něj vlastně bylo výhodné. Kdyby seděl vedle mě, těžko by se mu zdůvodňovalo, proč mi pořád kouká do výstřihu. Takhle to šlo svést na to, že ho prostě má v cestě.

Marta se jako správná hostitelka starala o to, abychom měli pořád zabezpečený pravidelný přísun jídla i pití. Kolem desáté hodiny se vrátila s kouřícím hrncem voňavého čaje. „Nechci vás jen nalívat alkoholem, měli bysme hladinku spíš už jen udržovat. Rozleju vám.“

Pomalu jsem usrkávala. „Co v tom je? Přijde mi, jak kdybych pila švestkové knedlíky s mákem.“

„Napijte se všichni pořádně a pak můžete tipovat. Schválně, kdo bude nejblíž.“

„Tak mám dopito,“ oznámila Žofka, „ale jak plácla Olga o těch knedlících, tak už mě nic jiného nemůže napadnout. Ale podle mě tam budou i lístky klasického čaje.“

„Já se nechám poddat,“ připojil se Martin.

„Trefné postřehy. Od vás všech. Jen Olinku bych se dovolila poopravit. Nejsou to švestky, ale meruňky. Ale tipovala jsi to jako první a hned po pár locích. Dovezla jsem si to už před léty z mise v Afghánistánu. Jsou tam meruňky, vývar z máku i z makovic, lístky tádžického čaje a pár dalších bylinek, jejichž jména by vám nic neřekly. Místní tomu říkali paštunské sérum pravdy a poddajnosti. Občas se to tam používalo na zajatce nebo na obchodní partnery. Někdy je mezi těmi skupinami dost tenká dělící čára.

Nemáte se čeho bát. Se Sylvou už jsme pár čajových dýchánků prožily, zná to moc dobře. Takže netipovala, byla zticha. A vidíte, stejně ten svůj hrneček vypila možná nejdřív ze všech. Sylvi, těšíš se?“

„Nemůžu se dočkat.“

„Co nejvíc miluješ na Olze.“

„To nejde říct jedním slovem. Je nádherná, samozřejmě, ale miluju, že je tak krásně vstřícná, ohebná, poslušná, stará se mě, o nebojí se experimentovat. A při tom všem vůbec není hloupá. Nikdy jsem neměla takové štěstí na partnerku.“

„Je lepší než já?“ nebála se Marta strčit do Sylvy tak, aby se nekontrolovaně rozjela na tenký led.

„Je jiná než ty,“ i v tomhle zvláštním stavu částečného nevědomí se dokázala usmát. „A ano, pro mě je lepší než ty. Spolu se prostě nádherně doplňujeme. Hrníček s podšálkem. Vidlička a nůž. Holmes s Watsonem. Slečna Marplová a všichni ti, které díky ní zavřeli a pověsili. I když mě by bohatě stačilo ji občas zavěsit. Zatím co s tebou jsme jako dva nože, dva hrnečky nebo dvě nesnesitelné ježibaby, které by někdy nejradši pozavíraly půlku vesnice i sebe navzájem. Umíme si spolu užít nádherné chvíle, nejen s čajem, ale kdybsme měli žít spolu dlouhodobě, pozabíjely bysme se.“

„Vidíte, funguje to. A pokud vás to zatím nepřesvědčilo, jaká je Sylvinko tvá nejoblíbenější poloha pro svázání?“

„Skvělá je tvá varianta na jackknife. Uděláš mi ho?“ vydechla natěšeně.

„No vida,“ pomyslela jsem si, „musím si od Marty sehnat kontakt na dodavatele čaje. Nerada bych jí časem přišla fádní.“

„Myslím, že moc dobře víš, jak se máš připravit,“ vybídla Marta Sylvii. Ta se s absolutním klidem zcela svlékla, vzala si ze skříně karimatku, sedla si na ni, nohy natáhla před sebe, roztažené tak do úhlu čtyřiceti stupňů a chytla se za kotníky. Marta jí opakovaně omotala zápěstí i kotníky a stáhla je k sobě. Pak udělala totéž s koleny a lokty. Dalším provazem spojila kotníky. Ale ne na těsno. Nakonec jí zatlačila na záda a s maximální precizností a opatrností vytvořila jakousi síť provazů, zajištěnou k oběma kolenům, kterou jí vtlačila temeno hlavy právě mezi kolena a čelo jí přitiskla ke karimatce. Z háčku na stropě sundala vánoční ozdobu, nasadila na ní kladku a za provaz mezi kotníky vytáhla Sylvu tak, že přístup do ní jsem měla ve výši očí.

„Hm,“ pomyslela jsem si, „tak to je tedy Marta opravdový mistr. Dostat Sylvu do takového stavu pár minut trvá. Čaj nečaj.“

„Dej jí pusu,“ vyzvala mě Marta.

„Kam?“ Vůbec jsem nad tou otázkou nepřemýšlela, vyletěla sama. Asi přeci jen ten čaj.

„Ty dole, já nahoře.“ Provést Sylvii rájem bylo teď naprosto jednoduché. Klečela jsem před ní a rukama si ji tlačila zadkem proti sobě, aby mi neujížděla. Za zády mi stála Marta, líbala se se Sylvou a jen tak, jako by mimochodem se mi třela rozkrokem o temeno. Moc ráda bych si jednou prohlédla kamerový záznam z této místnosti. A kdybych si nechtěla užít jen báječného sexu, kochala bych se výrazem Žofie s Martinem, protože těm se teď nejspíš musel vařit mozek.

Marta se odtáhla a slyšela jsem dvojí oddychování. Nezastavovala jsem se. Nikdo to po mě nechtěl a navíc jsem si to moc užívala.

„Sylvi, chceš, abych Olgu zavěsila takhle vedle tebe?“

„Ne, nechci.“ Jak to? Docela jsem se těšila. „Nemohla by si to tak užít, má na to moc velká prsa. Nevešly by se tam. Udělej jí to jinak. Vím, že na něco přijdeš. Jsi na to chytrá dost. Navíc ty jsi tu teď pánem.“

Marta mě chytila zezadu za vlasy a odtáhla. Pak Sylvu bez nějakého velkého napřahování plácla přes klín, až to mlasklo. Sylvie sykla a zvuk přecházel do vášnivého smíchu, který za pár sekund utnula. „To máš pravdu, Sylvi. Já jsem tady pánem. Co bys řekla na frogtie? Pozici už v podstatě zaujala.“

„V té bude nádherná. Chci, aby do ní bylo dobře vidět. Chci, aby si obě uvědomovaly, co je čeká. Chci,“

„A já zase chci, aby už jsi byla zticha.“ Vzala z podlahy Sylviny silonky, zmuchlala je a zaplnila s nimi její pusu, kterou ještě přelepila obdélníkem lepící pásky. „A teď ty drahoušku. Předvedu ti, co bych s tebou dělala každý den, kdybys chtěla utéct od tohohle zavěšeného pytle. Nejdřív si odlož. Až na kalhotky. A na lodičky, ty ti fakticky sluší. Pak si klekni na karimatku. Začneme s úvazem těla a prsou.“

Pokaždé, když naváděla provaz nad nebo pod prsem si s ním nezapomněla jemně pohrát. I když to nebylo tak osobní, jak od Sylvy, stejně jsem na to reagovala vstřícně. Ale to, že jsme na sebe se Sylvou viděly, to, že jsme si koukaly z očí do očí v tu chvíli stačilo k tomu, aby to byl osobní zážitek. No, klečela jsem, takže spíš z očí na jiné docela hezké místo. Pár smyček mne malinko zúžilo v pase. Od pupíku přes kostrč, k zadní části provazů v pase a zpět protáhla dvě šňůrky a přímo nad poštěváčkem na nich udělala uzlík. Pak mě svázala na několika místech ruce za zády k sobě. Opatrně jsem se nechala položit na záda.  I když spíš z části na bok, aby mě ruce přehnaně netlačily do páteře.

„Lýtka přitiskni ke stehnům, stejně jak jsi je měla před tím,“ řídila mě. „Nohy roztáhni víc, ale pořád chci, aby ti to bylo ještě pohodlné.“ Neviděla jsem přes svá prsa a stehna, co se mnou přesně dělá, ale cítila jsem čtyři nebo šest smyček okolo stehen těsně pod třísly a podobný počet jich muselo být na kotnících. Když jsem se chtěla protáhnout, zjistila jsem, že maximum, čeho dosáhnu je zvýšený tonus ve svalech.

Marta dokončovala své dílo stažením kotníků k sobě navzájem tak, že jsem mohla ťukat podpatky o sebe. V podstatě musela, víc odtáhnout nešly. Posledním provazem spojila kotníky a zápěstí. Jeho volný konec přivázala k provazu, který se mně třel o kostrč. „Dobrý?“ Ujišťovala se.

„Ale jo, docela dobrý.“

„Když napneš ruce a nohy,“ chytila mě zezadu a popotáhla za obojí, „bude to ještě lepší. Šňůrka se zařízla do kalhotek a uzlík zasáhl do citlivého. Bylo to příliš prudké a trochu moc bolestivé, ale zjistila jsem, že když budu v jisté posloupnosti zatínat břišní svaly a svaly pánevního dna, rychle si umažu vepředu kalhotky. Hmm, tohle bych mohla dělat po zbytek večera.