Silvestr u Marty – Silvestrovská povídka - 2.díl - Esme Ww

28.12.2021 11:16

2. Příprava na večírek

 

Za hodinu už jsem seděla u počítače a znovu se snažila na světlých i temných zákoutích internetu najít něco víc o firmě divkatvychsnu. „Zdá se, že to, co jsi použila na mě, teď opravdu není nikde k dispozici. Ale našla jsem pana Nguyena, který sídlí poblíž tržnice v Chebu a ten tvrdí, že má k dispozici několik prototypů jiné vývojové řady. Prý je to šetrnější a vychází to z tradiční východoasijské medicíny.“

„Pusť mě k tomu,“ odsunula mě Sylva. „No jasně, obsahuje to jediný modul rozkrok, do kterého se po implementování přímo fyzicky připojí rozhraní, na úpravu software a nějakým záhadným způsobem i hardware. A hele, dokonce to prodávají ve dvou variantách. K připojení na ženské i mužské tělo.“

„A Sylvi, k čemu to vlastně potřebujeme? Já už se víc měnit nechci. K čemu nám to bude dobré?“

„Silvestrovské překvapení. Až bude ten pravý čas, dozvíš se to. Víš co, drahá? Mám pocit, že bys měla jít do kuchyně utřít prach. A koukej si na to vzít tu novou lesklou uniformu.“ Udělala jsem pukrle a vyrazila. „No dokonce je tu akce při koupi pánského modulu, dámský modul zdarma!“ zaslechla jsem ještě a během zavírání dveří se ozývalo vyťukávání telefonního čísla.

 

„Vzala jsem jen dvě láhve šampaňského a udělala nějaké chlebíčky. Už dlouho jsem na Silvestra nikde nebyla. Víš Olda, no znala si Oldu,“ zarazila se. „Jejda promiň, neuvědomila jsem si to.“ Nabírali jsme Žofku s Martinem před Žofčiným bytem. „Ke komu vlastně jedeme?“

„K Martě.“

„To je ta lesba?“

„Jo, to je tak lesba.“

„Pardon, nějak mi to dneska nedochází. Co vezete vy?“

„Něco podobného a pak ještě novoroční překvapení.“

„Jé, a co to je? My žádné novoroční překvapení nemáme.“

„Neřeknu, to by to pak žádné překvapení nebylo. A vy nemusíte brát nic. Vy sami jste v podstatě překvapení.“

 

Proběhla rychlá líbačka na tvář. Martin by se strašně rád bavil, ale snažil se to kvůli Žofii brzdit. Žofie se naopak tlačila do veselí kvůli Martinovi i nám ostatním.

Sylva na chvíli zmizela s Martou a předala jí dva balíčky, u kterých jsem neměla tuchy, co je vlastně uvnitř. Nevěděla jsem, jak zahájit komunikaci. Nic lepšího než „Jakou jste měli cestu?“ mě nenapadlo, a tak jsem radši mlčela.

„Máš to moc těžké?“ oslovila mě nakonec Žofka a nemohla spustit oči z mého výstřihu.

„Nestěžuju si. Nemůžu si stěžovat,“ usmála jsem se.

„Víš, je mi to moc líto, nečekala jsem, že to takto doopravdy skončí.“

„Chceš si sáhnout, jak moc to mám těžké?“ Nemyslela jsem to zle, a i ten tón byl veskrze vstřícný. Žofie uskočila, protože nevěděla, jestli si může dovolit přejít do protiútoku nebo se spíš znovu omluvit. Martin jen stál, rudnul a lapal po dechu. Ten by si sáhnul moc rád, ale i kdybych mu to teď před Žofií nabídla, nedokázal by to. Myslím, že při prvním kroku mým směrem by ho skolila buď mrtvice anebo Žofie osobně.