Sestřina svatba - 5.díl - Dievka

19.10.2023 23:44

První noc, divoké sny

 

Propadáš se do uklidňujících vln spánku velmi rychle. Takže neslyšíš jak zvony kostelních hodin odbíjejí půlnoc, ani vzdálené hřmění blížící se bouřky. Většinou spíš klidně a tak si jen málokdy po probuzení vzpomeneš, co se ti v noci zdálo. Pokud si na něco přeci jen ráno vzpomeneš, bývají to většinou jen nesouvislé, zmatené útržky. Kolik času uplynulo, zatímco klidně ležíš ve své posteli? Náhle sebou prudce škubneš. Máš pocit, že něco není v pořádku. Něco se změnilo. Převrátíš se na záda. Pootevřeš oči a zjišťuješ, že jsi v malé místnosti, do které oknem proniká slabé světlo. Je snad už ráno? Co to bylo za zvláštní sen, co se ti zdál? Ale poslední zbytky snu se ti rychle vytrácejí z hlavy. Taková hloupost. A jak podivný svět. Rozhlédneš se kolem. Ne, nic divného, všechno je jak má být. Víš přesně kde jsi a taky kdo jsi, všechno je tedy v pořádku. Víš i to, že jsi přesně tam, kde chceš být. Přesněji jsi tam, kde ti okolnosti dovolí být, kde jsi doma. Ležíš dál v posteli, každá chvilka odpočinku dobrá. Přivřeš oči, vzpomínáš jak to vlastně začalo...

 

Je letní večer, krátce po západu slunce, ale v místnostech paláce už je tma, protože se probouzíš po krátkém zdřímnutí. Zatím co vesničané uléhají ve svých nuzných příbytcích ke spánku, po celodenní práci na polích vrchnosti, tobě je dlouhý, nerušený spánek upřen. Jsi stejně jako oni smířená se svým osudem. Mohla jsi taky skončit hůř, tedy zůstat jednou z nich. Pracovala jsi od šesti let na polích. Jako jediná dcera tvých rodičů, která nezemřela příliš brzy, by ses provdala za rodiči domluveného muže, kterému bys přinesla věnem statek, který tvoji rodiče stále ještě spláceli nové vrchnosti. Knížeti, který ves získal po poslední z řady válek mezi Řádem Bílé Růže na jedné straně a Řádem Rudé Růže na druhé. Pro ty z poddaných, které nezverbovali verbíři jedné či druhé strany, se příliš nezměnilo. Poražení, ti byli jako vždy nemilosrdně masakrováni vítězi, nebo prodáni do otroctví. Kdo sloužil v armádě vítězů a přežil, vrátil se, často zmrzačený.

 

A kdo zůstal zdravý brzy zjistil, že nedokáže dál ohýbat hřbet před pány. A tak mnozí odešli do lesů, kde přepadají formany, dokud nejsou dopadeni a oběšeni na větvích nejbližšího dubu. Říká se, že na každém ze stromů Černého lesa byl někdo oběšen. Prý na nejstarším ze stromů uprostřed Černého lesa oběsili tlupu lapky Rudovouse. A že všech 36 oběšenců tam visí dodnes. Jako malá jsi ta vyprávění hltala a vymýšlela sis vlastní příběhy. Když válka začala, zasáhla i do tvého života. Jednoho dne s vojáky odešla tvá matka, kvůli nejmladšímu ze tří synů rychtáře, který se nechal naverbovat. Nejspíš to udělal natruc svému otci, který syny z vojny vykoupil. Tvoje matka se tak stala markytánkou a její místo v posteli tvého otce zaujala děvečka Jana. Když válka skončila, bylo jasné, že se ti máma nevrátí, protože se přidala k vojsku poražených.

 

A tak děvečka Jana přesvědčila tvého otce, faráře a rychtáře, aby byla tvá matka prohlášena za mrtvou. Svatba byla hned po ohláškách, Jana se tak se stala tvou macechou. Jako prvního se zbavila tvého mladšího bratra. Přesvědčila vašeho otce, aby ho poslal do města do učení. Jenom statek by vás neuživil a tak se na každém dvoře provozuje taky některé řemeslo. Tvůj otec je sice především sedlák, ale také hrnčíř. A tak jste často jezdili do města na trhy, prodávat to, co se v otcově dílně, především přes zimu, vyrobilo. Město a život v něm, to je něco úplně jiného, než znají ti, kteří nikdy nebyli dál než za humny, nebo v sousední vsi. Jsi prý po své matce, tvrdí tvůj otec, který si dávno všiml, jak tě město okouzlilo. A přes jeho častá varování, že jednou skončíš jako ona, sis nedokázala představit, že by celý tvůj svět měl být jenom statek a jedna vesnice. Ale tím co tě pohánělo, abys opustila rodnou hroudu, bylo velmi mocné kouzlo. Láska.

 

Když ti bylo dvanáct let, spatřila jsi jednoho dne na tržnici tu nejkrásnější dívku, jakou jsi kdy viděla. Nestávalo se často, aby na tržnici nakupoval někdo jiný, než služky a sluhové měšťanů, ale na služku měla příliš drahé šaty. Zaslechla jsi, jak jí stará žena, nejspíš její chůva, říká, že by tu neměla být. Oslovovali ji jménem Kateřina. A ty jsi se zamilovala. Nenapadlo tě ale, že není dcerou pouhého měšťana. Viděla jsi ji jenom jednou, marně ji vyhlížela při každém dalším trhu. Ale to ti vůbec nevadilo, protože jsi ji měla před očima, kdykoli jsi je zavřela. Podruhé jsi ji viděla až za další čtyři roky, když byl ve městě velký trh, konaný u příležitosti svatby syna pána hradu. Najednou jsi tam zpátky. Trh trvá celý týden a tak se nevracíte do vsi, ale přespáváte v krčmě na okraji města. Jsi zvědavá, tak se večer proplížíš do hradu a šplháš k jednomu z oken paláce. Nahlédneš do sálu. Za tu dobu se Kateřina sice trochu změnila, ale nejde ji přehlédnout. Náhle máš mžitky před očima, točí se ti hlava, snažíš se zachytit, ale neudržíš se a padáš do temnoty.

 

12.2

 

 

Nevíš jak dlouho to trvalo, bojíš se pohnout, ale zdá se, že jsi pád přečkala bez úhony. Sice tě trochu brní ruka, ale můžeš se hýbat. Když otevřeš oči, zjistíš, že jsi naštěstí dopadla z okna rovnou na dřevěný ochoz kolem paláce. Je to sice divné, ale mnohem zvláštnější je, že tvůj pád nevzbudil pozornost stráží. Asi využili oslavy a neodolali soudku dobrého vína. Otáčíš se a vidíš jak Kateřina jedním z východů vychází na ochoz kolem paláce. Vydáš se tedy opatrně za ní. Jde směrem k hradní kapli, ale nemůžeš jít za ní, protože před vchodem do kaple je stráž. I když oba strážní v poslední chvíli stačili vyskočit na nohy, trochu vrávorali. Držíš se ve stínu, nechceš upoutat jejich pozornost. Ale právě z chování stráže ti dojde, že Kateřina asi není na hradě jen hostem. Představovala sis, že Kateřina je dcerou měšťana, u kterého bys mohla jednou sloužit. Co na tom, že by si tě nejspíš nevšímala. Umínila sis, že přesvědčíš otce, aby tě poslal do služby.

 

Zjištění, že Kateřina není "jenom" dcerou některého z mnoha měšťanů, ale že je dcerou knížete Adama Budivoje z Budína, bylo jako by se ti celý svět rozpadl na hromádku střepů. Šance, že by si tě všimla jako dcera měšťana byla, i když velmi malá, a nejspíš jen v tvé hlavě. Takže pokud by ti tvé city dovolily přemýšlet, musela bys uznat, že šance aby si tě všimla jako dcera hradního pána, ta není vůbec žádná. Máš sice velkou fantazii, ale taky víš, že skutečný světě má ve všem své meze. Že skutečný život není pohádka, v které chudák jako jsi ty, prostě přijde, jen tak lehce zachrání princeznu a dostane ji za ženu i s půlkou království. A taky ti něco říkalo, že Kateřina by se nikdy nenechala nikým přinutit do svatby. Ani kdybys zachránila ji a celou zemi. Když vejde do kaple, opouštíš hrad. Rozum ti říká, ať na ni přestaneš myslet. A vážně se o to snažíš. Nejde to. Tvůj otec je sice dlouho proti, abys sloužila ve městě, ale našla jsi spojence. Macechu.

 

A nevzdáš se, proto jsi dnes v tam kde jsi. A ne na statku. I když ne vše šlo tak rychle a vůbec ne snadno. Ani výsledek není tím, co sis představovala, ale ještě není všemu konec. I když tím impulsem, který tě přiměl něco udělat, je vlastně tvůj bratr, který utekl během své služby ve městě s potulnými kejklíři. Macecha zuřila, protože mu domluvila svatbu s bohatou vdovou, která kdoví proč netrvala na věnu. Ale pochovala už pět svých mužů, takže se nedivíš, že tvůj bratr nechtěl být šestým. Tvůj otec proti službě na hradě namítá, že dostat se tam by stálo víc, než si službou vyděláš. Ale umínila sis, že uděláš cokoli, jen abys Kateřině byla o něco blíž. Macecha ti nabízí, že tvého otce přesvědčí, pokud se vzdáš u rychtáře práva na dědictví statku. Dobře víš, kolik je na statku práce. To nebyl jediný, ani hlavní důvod proč souhlasíš. Konečně nastoupíš do služby. Ale jen do kuchyně, kde uklízíš, umýváš nádobí a nosíš vodu ze studny.

 

Nemůžeš se vrátit, vlastně nemáš už ani kam. A když se nedaří, nezbývá ti, než si vydělat pár grošů tím jediným, co máš. Svým tělem. Nejsi na to nijak pyšná, ale za hodinu někde v maštali dostaneš víc, než za týden práce v hradní kuchyni. Poznáváš další sloužící, trvá dva roky než se konečně dostaneš k něčemu jinému. Dostala jsi za úkol nosit Kateřině snídaně do postele. Jsi z toho ale tak rozklepaná, že se to neobejde bez malé nehody. Nechá tě za to zmrskat přímo v její ložnici. Oba strážní, střežící její dveře, se toho ujímají víc než ochotně. Rozhodně to nedělají poprvé. Uvazují ti ruce do okovů na sloupcích nebes její postele, potom ti vyhrnují sukni. Zatím co ti dva vojáci vykonávají trest 25 ran velmi pečlivě, Kateřina se pustí do snídaně. Máš v očích slzy, ale tu bolest ti bohatě vynahrazuje pohled na ni, na to, jak si olizuje prsty. Ve výprasku nastala už kdoví kolikátá pauza, když se na tebe Kateřina podívá a zeptá se. "Kolik že to bylo?"

 

Jeden ze strážných říká: "Dva..." ale Kateřina ho příkře přeruší: "Tebe se na nic neptám! Chceš na její místo?! Ptala jsem se té kuchtičky!" Zalapala jsi po dechu. Počítání bylo poslední, na co bys myslela. Nejen pro tu bolest, ale i proto, že tě ta situace vlastně taky trochu vzrušuje. Máš riskovat a říct nějaké číslo, doufat, že se při troše štěstí strefíš? Nebo se přiznat, že jsi ty rány nepočítala, což ti celkem jistě zajistí další trest? Není nad čím dlouho přemýšlet, nedokážeš té kterou miluješ lhát přímo do očí, vlastně bys to nedokázala ani jinak. "Já... Já to nepočítala..." odpovídáš tedy popravdě. "Nepočítala?" říká Kateřina s zvláštním úsměvem. "Líbíš se mi. Ale aby sis pamatovala co máš dělat, začneme znovu. Tentokrát počítej nahlas, bez chyby, jinak..." Není třeba aby to řekla, víš co znamená splést se. Stahuje se ti hrdlo, chvíli trvá, než odpovíš: "Ano, má Paní..." První rána dopadá. "Jedna!" vyjekneš. Jako by to strážné začalo víc bavit. Dávají to ran víc síly? Nebo je to tím, že máš zadek rozbolavělý? Konečně bez chyby napočítáš pětadvacet. Zatmí se ti před očima, znovu se propadáš do milosrdné náruče temnoty, s tím mizí také bolest.

 

13.2

 

 

Sen o Kateřině a její služce

 

 

14.2

 

Jsi v úplné tmě. Nemůžeš se nadechnout, máš pocit, že na tobě leží váha celé nebeské klenby, dusíš se. Cítíš vůni potu. Slyšíš jen zrychlující bušení vlastního srdce. Když se pokusíš pohnout rukama, zjistíš, že to nejde. Ale to co ti drží ruce nejsou studené okovy. Uvědomíš si, že ti tvoje zápěstí svírají silné ruce. Začneš se divoce zmítat ve snaze nadechnout se. Náhle ten tlak povolí. Konečně se můžeš nadechnout, ale dávíš se. Nakonec se ti přeci jen podaří dostat do plic čerstvý vzduch. No, čerstvý. Je cítit potem a koňmi. Už víš kde jsi, v maštali. Hned po krátkém nádechu ti naplní ústa pulzující penis, který začne okamžitě stříkat. "Drž a polykej, děvko!" zavrčí statný chlap. Snažíš se, ale semene je moc a tak se ti dostává až do nosu. Už si vzpomínáš, kdo je ten chlap. Je to vrchní podkoní. Zatím co ti semeno stéká po bradě, podkoní skončil a vytahuje z tvé pusy penis. "Nemysli si, že když budeš osobní služkou naší milostslečny, jsi snad něco víc, než ostatní služky na hradě! Ale jestli o tom někde cekneš, mohla by se ti stát nehoda. Na hradě je totiž spousta hodně nebezpečných míst, rozumíš, děvko?" Pořád jsi trochu zmatená, ale už víš.

 

"Líbíš se mi," řekla ti Kateřina. "Budeš moje nová osobní služka. Ale zatím zůstaneš v kuchyni, tatíček chce, abych se učila zodpovědnosti a tak, než si tě vezmu, musím za tebe najít náhradu," zašklebila se, takže ti nebylo jasné, jestli to myslí vážně. Ale služba už tě naučila, že je lepší brát vážně cokoli panstvo, každý výše postavený, říká. A to i kdyby to byl sebevětší nesmysl. "Děkuji, má Paní," zašeptala jsi. Zřejmě ji tvá odpověď potěšila, protože se usmála a vyskočila z postele. Strážní už byli zase před dveřmi. "Ukážu ti, kde budeš spát," řekla vesele a šla ke zdi bez oken, kde stála dlouhá skříň plná knih. Dotkla se jedné knihy a část skříně zmizela. Alespoň to tak vypadalo. Ale to se jen otevřely tajné dveře. Váhala jsi projít tajnými dveřmi, ale kdyby tě chtěla zavřít, udělá to kdykoli si vzpomene. A tak jsi vešla do svého nového domova. Ocitla jsi se v malé komůrce s oknem tak vysoko, že je jím vidět jen obloha. V místnosti je jen jeden kus nábytku.

 

Tím nábytkem je krásná postel s nebesy, jen o něco menší, než je lůžko Kateřiny. Když jsi se v šeru rozkoukala, všimla sis, že na jedné straně lůžka je kláda s otvorem pro krk a ruce, druhou stranu tvoří podobná kláda, jen o něco výš. Takže vlastně tvoří pranýř. Na lůžku je velmi krásný přehoz, polštář a přikrývka. To jsi neměla ani doma na statku. Kateřina došla k lůžku a zvedla přehoz. Ten zakrýval prostor pod postelí, teď vidíš, že jej tvoří nízká kovová klec. "Je jen na tobě, kde budeš spát..." říká Kateřina a spustí přehoz. Nemusí ti to víc vysvětlovat. Když budeš hodně poslušná, budeš spát nahoře. Když ne, budeš spát dole v kleci. Ale taky můžeš skončit zamčená v kládě nebo na pranýři. Každá služka na hradě se dostane na pranýř, který stojí na dolním nádvoří. Často to bývá za smyšlená provinění. Za lehčí provinění jsou služky přes den vystaveny ponižování a bití. Za těžší provinění stráví na pranýři celý den a noc. Nejdelší noc jejich života.

 

Mezi služebnictvem se o Kateřině po straně říká, že zdědila čarovnou moc po své matce. Taky že každý, kdo se jí znelíbil, zemřel za podivných okolností. "Jasně že jsou to jenom povídačky, ale funguje to na ty hlupáky tady," zasmál se opilý podkoní, když ses jej zeptala, jestli je to pravda. Nemyslela jsi ty řeči o magii. Šeptá se o tom, že přes přísný zákaz svého otce, Kateřina podniká vyjížďky na místa v Černém lese, spojená s mýty a pověstmi, k starodávným svatyním. Vydává se tam vždy v noci, jen s kočím, v obyčejném kočáru a bez doprovodu, aby na sebe nepoutala zbytečně pozornost. Ale nechceš naléhat, aby podkoní nezačal přemýšlet, proč se vyptáváš. Pro oba by bylo lepší, kdyby si nic nepamatoval. S výrazem opovržení si natáhl kalhoty, zašátral rukou v měšci a hodil ti na otep slámy tvých osm grošů. "A ukliď po sobě ten nepořádek, než odejdeš," řekl ještě než se za ním zavřela vrátka do maštale. Už zítra se staneš osobní služkou. Ať už to znamená cokoli, ať už budeš muset dělat cokoli, přeci jsi to chtěla, být Kateřině blízko.

 

Ať hraje roli náhoda, tvé přání, nebo osud, tak jak sis to představovala, to sice není, ale nevadí. Chtěla bys vědět, kdy se Kateřina vydá na příští vyjížďku a kam. Taky jestli tě tam vezme sebou. Uklidíš v maštali a vracíš se do kuchyně. Chce se ti hrozně spát, ale musíš zatopit pod kotlem a nanosit do něj vodu. Rozděláš oheň. Tančící plameny tě ale uspávají a propadáš se do temnoty.

 

Probudí tě palčivá bolest. Spálila jsi se? Otevřeš oči. To krvavě rudé světlo nejsou plameny, je to displej budíku. Je 5:15. Jsi ve svém pokoji, ta bolest, to byla jen křeč a všechno to byly jenom podivné, divoké sny...

 

Venku je ještě šero, co uděláš?