Sestřina svatba - 12.díl - Dievka

19.05.2024 12:00

Ve chvíli, kdy ti došlo, že nejsi s Karlem sám, jsi doufal a současně se taky bál, že tím kdo je tam s vámi je jeho sestra Kateřina. Asi pro to, co se ti v tu chvíli honilo hlavou, není v žádné řeči slovo, které by to dokázalo vystihnout. Chaos je tomu asi nejblíž, ale žádné slovo stejně nemůže vyjádřit stav, který je současně noční můrou, splněnou touhou, zvědavostí, úlevou, ale taky strachem, studem a možná i znechucením ze sebe sama, nebo spíš z toho, jak se ty ochotně podřídíš vlastně čemukoli, co po tobě někdo chce? A potom jsi uviděl ruku své sestry Heleny. Bylo to jen krátce a díky tomu jsi nakonec dokázal snadno přesvědčit sám sebe, že se ti to jenom zdálo. Že to byla prostě projekce tvého očekávání. Projev tvého podvědomí, které už na tebe dost dlouho křičí: ″Už dost!!!″ Jenže ty neposloucháš ani svoje podvědomí, natož ″zdravý″ rozum, nebo prostě jenom rozum. Opravdu jsi se jenom nechal unést svými fantaziemi, nebo je to zase pouhá výmluva? Každý přece zodpovídá sám za sebe. I když za sebe nechává rozhodovat někoho jiného.

 

Pokus nemyslet na tyto otázky ti vycházel až do chvíle, kdy se za tvými zády ozval její hlas. Ale pořád tu byla možnost, že jen někdo napodobil její hlas. Mohl jsi ten hlas ignorovat. Nemusel jsi se přece otáčet. Tím by sis uchoval naději, že to není ona. Sice jen nepatrnou a nejspíš taky jenom na kratičkou chvíli, ale možná by ti to stačilo na urovnání myšlenek. Protože to vůbec, ale vůbec nedává smysl. Když se tvoje sestra rozhodla zmizet, měla přece zůstat zmizelá. A ne se tak brzy objevit. To je špatně. Ale co je vlastně špatně? Chybí ti ta kratičká chvíle, aby sis uvědomil, jestli je špatně její návrat, pokud ovšem znovu nezmizí ještě dřív, než někdo jiný zjistí, že je zpět, nebo jestli je špatně to, co děláš ty. Protože máš přece za svoji sestru zaskočit, ale zatím sis ani jedou nepoložil jednoduchou otázku: ″Co by udělala, nebo řekla Helena?″ Helena je totiž všechno možné, ale rozhodně není coura. Natož aby tě napadlo zeptat se na druhou důležitou otázku: ″Kdo zaskočí za tebe po dobu, co se budeš vydávat za Helenu?″ Tedy, ne že by tě moc postrádali.

 

Hlavou ti proběhne celá řada možností, jak na její přítomnost reagovat, od překvapení, přes uraženou ješitnost, až po naštvané výčitky. Ale jednak na to, abys Heleně její zmizení vyčetl, nemáš povahu. Taky ti dojde, že by to působilo směšně, takže jsi reagoval jen otázkou, vyřčenou s urputnou snahou znít klidně ″Kde se tu bereš?″ Ale asi právě ta snaha znít klidně zavinila, že se ti hlas naladil o hodně výš, než jsi zamýšlel. ″Vážně už zníš skoro jako já,″ říká na to Helena. ″To je dobře,″ pokračuje s úsměvem. Úsměv na její tváři se ale rychle vytratí. ″Ale jinak je všechno špatně!″ Udělá krok k tobě. Víš, co se chystá udělat. Neděláš vůbec nic, abys tomu nějak zabránil. Otisk její ruky na tvé tváři sice pálí, ale ta facka není skutečným důvodem, proč ti z očí vytrysknou slzy. Víš, že slova jsou zbytečná. Že omlouvat se, to by brala jako pokus omluvit sám sebe, ne to, co jsi jí udělal. Zatím je to sice v podstatě ″v rodině″ nebo alespoň v tom, co by se dalo označit jako vaše ″širší rodina″... Tedy s trochou nadsázky. Ale víš, že sám bys nepřestal.

 

Napadá tě, že to všechno mohla být jenom zkouška. Ale jaký by měla smysl? ″Už od tvé puberty mi bylo jasné, kým, nebo spíš čím se staneš… pokud s tím něco neudělám. Byl by z tebe jen další blb, co si myslí, že to holky mají na světě snazší. Ale o tom si promluvíme jindy. Teď už máme jasno v tom, kdo tě zastoupí. A ty se od zítřka budeš chovat slušně, jak se na mladou dámu patří, rozumíme si?″ Otočí se a odchází, ani nečeká na tvoji odpověď, je si zcela jistá tím, že poslechneš. Ani se nepokusíš zeptat se jí na vysvětlení jejího ″zmizení″ a nebo čehokoli jiného. Co záleží na důvodech? Změnilo by se tvoje chování jen proto, že by ti řekla, co vlastně společně s Alexandrou chystají? Co se tě opravdu dotklo, co zabolelo, byla její věta o tom, kým by ses podle ní stal, kdyby něco neudělala. Co si pamatuješ, jsi přece stále stejný. Těch blbců, co si myslí, jak mají holky snadný život, těch znáš nepřeberně. Ale že si Helena myslí, že bys chtěl být jedním z nich? Právě naopak! Ale to by přece měla vědět… Nebo ti to chtěla jenom připomenout?

 

Věříš, že je vlastně jedno, jestli je někdo kluk nebo holka, protože důležité je jenom to, jakým je kdo člověkem. Znáš jak blbce, tak blbky. Lidi co využívají a někdy i zneužívají to, kým jsou, jaký mají vliv na ostatní. Ale taky lidi, se kterými je ti prostě dobře, u kterých neřešíš jejich chyby a zlozvyky, i když o nich víš. Těch druhých je méně. Někdo by sice řekl, že je jich žalostně málo. Ale nemáš potřebu mít stovky, ani desítky virtuálních ″přátel″ nebo ″sledujících″ v umělém světě, stejně jako nestojíš o ″kamarády″ nebo ″kamarádky″, co tě neberou takového, jaký opravdu jsi. Nebo jaká opravdu jsi? Už ve dvanácti jsi zažil své první setkání s ″odborníky″, co ti vykládali kdo vlastně jsi. A to, že se tě pokoušeli zařadit do nějaké ″škatulky″ a určit tvoji ″diagnozu″ byla a stále je jedna z nejhorších vzpomínek. Diagnostikují se nemoci. A ty se necítíš být nemocný, ale taky víš, že jsi se narodil tak, jak jsi se narodil. Ať děláš cokoli, jedno nemůžeš. A to otěhotnět...

 

32

 

Nemusíš si hlídat antikoncepci. Bát se, že porodíš nechtěné dítě. Tohle jsi už řešil, když ti bylo asi patnáct let. Jasně, jsou i holky, co nemohou rodit děti, ale u nich je to opravdu nemoc, která se někdy léčit dá, jindy ne. Ale ty nechceš mít s doktory nic společného, pokud nejde o zdraví, nebo o život. A přes všechny možnosti medicíny a chirurgie, tohle je věc, kterou změnit nejde. Nechceš, aby tě někdo soudil, nebo léčil, protože si nepřipadáš nemocný. A s psychology nebo psychiatry, s jejich moudry, ve většině jen vyčtenými z knih, už nechceš mít nic společného. Určitě by našli co léčit, pokud se to to dá vykázat zdravotním pojišťovnám. A nakonec by ti začali vysvětlovat, že jedním z příznaků tvojí ″choroby″ je právě tvoje odmítání připustit si, že jsi nemocný. Ale ty chceš jen dokázat, že zvládneš život stejně dobře jako každý, bez ohledu na to, jaké karty ti život rozdal. Měl jsi za to, že takové úvahy máš už dávno za sebou.

 

Těch ″zoufale málo″ přátel co máš, totiž můžeš označit za skutečné přátele. Počítáš k nim i Helenu, i když je to především tvoje starší sestra. Ale teď jsi vlastně Helenou ty, takže jsi vlastně svoje starší sestra? Zamotáváš se do zbytečných otázek čím dál víc. A přitom už dávno víš, že mít jen otázky nikam nevede. A tak se vrátíš k tomu, co jsi dělal předtím. Zkontroluješ napřed připravenou snídani a hned potom vyběhneš před velké zrcadlo v předsíni, zkontrolovat, jak vypadáš. Při pohledu do zrcadla se ti v hlavě ozve další povědomý hlas. Je to hlas pokušení a zní ti v hlavě stejně, jako kdyby na tebe mluvila Katka, když se zeptá: ″Tak co, couro? Líbíš se sama sobě?″ Tvoje podvědomí, nebo spíš hlas pokušení, se ti v hlavě ozývá hodně často. A protože nikomu jinému do hlavy nevidíš, nevíš, jestli se taky někdo jiný tak často hádá sám se sebou. Matně si vzpomínáš, že kdysi mívalo tvůj hlas. Ale to se změnilo, když jsi přešel na jinou školu a mezi spolužáky poprvé uviděl Kateřinu. A od toho dne na tebe tvé podvědomí mluví jejím hlasem.

 

Až do dvanácti let jsi totiž bral slova jako ″Láska na první pohled″ nebo ″Osudová žena″ jenom jako fráze z brožovaných ″Harlekýnek″, kterých měla tvoje sestra plnou knihovničku, kterou jsi taky celou přečetl. Stejně jako Dekameron, Lolitu a další knihy v druhé řadě nejvyšší police knihovny tvých rodičů. Teoreticky jsi znal hodně věcí dřív, než ti došlo, že jsou knihy, ke kterým je třeba se vracet a číst je znovu, protože v nich pokaždé najdeš něco nového, nebo něco pochopíš jinak, než při posledním čtení. Ale od svých dvanácti let jsi pochopil i to, že jen málo věcí v životě se podobá příběhům v knihách. A že to není vina knih a příběhů, ani života, ale jen toho, jak se rozhoduješ, jak působíš na ostatní. Nechceš se hádat sám se sebou, když navíc dávno víš, jak často mívá pravdu, i když není vždy snadné si to připustit. Občas máš chvíle, kdy se rozhoduješ podle toho, co ti radí rozum. Ten má asi pravdu stejně často, jako tvoje podvědomí.

 

Ale to nevíš jistě prostě proto, že rozum zase tak často neposlechneš. Nejspíš hlavně proto, že jsi po většinu života slýchal od rodičů, že máš být rozumný tak často, až jsi na to začal být alergický. Stejně jako na otázky: ″Proč jsi to udělal?″ Získal jsi tak dojem, že být dospělý, to znamená zapomenout dělat věci jen tak, bez toho, aby k tomu měl člověk nějaký ″rozumný″ důvod, prostě zapomenout si hrát. A že to je tím posledním, co od života chceš. Takže krátce přikývneš na svůj odraz v zrcadle, na tu Julii za zrcadlem. Zachichotáš se a upravíš si kalhotky. Už jsi znovu holka, alespoň ve svých myšlenkách. A i když jako holce by se ti měli líbit hlavně kluci, tak to přece většinou je, ani v tom nechceš být jako většina. Jasně, líbí se ti Karel, ale taky Pavel, Petr… A i jiní kluci. Ale je to ″jenom″ sex, alespoň většinou, u Karla o tom trochu pochybuješ. Ale pořád jsi beznadějná romantička, zamilovaná do Katky, takže vlastně lesba? Nebo je to jenom důsledek toho, že si odmítáš pustit někoho s penisem tak blízko, aby viděl tvoji duši? Máš mezi kluky jenom tři kamarády. Vědí, co děláš, ale neznají všechny tvoje myšlenky.

 

Dokážeš Heleně, že nejsi v zajetí představ a fantazií? A že stejně tak, jako umíš být coura, dokážeš být dámou? Říkala přece od zítřka. Až od zítřka. A určitě tím nemyslela na 24 hodin denně… Utěšuješ se, když bereš tác se snídaní a vydáš se na zahradu. Alexandra s Karlem sedí u stolku. Žádná další židle tam není, takže potom co položíš tác na stolek a naliješ čaj do šálků, klekneš si vedle stolu. Ani ne tak jako projev podřízení se, jako ti spíš přijde hloupé stát tam nad nimi. A taky máš pocit, že jsi v okně sousední vilky zahlédla pohyb. Ne že by ti tolik vadilo, kdyby tě někdo od sousedů šmíroval. Na zahradu sice není vidět přímo z ulice, ale vede kolem ní pěšina, po které si občas někdo zkracuje cestu do Dolní ulice a až k říčce, aby nemusel procházet serpentinami, klikatícími se po svahu. Pokud tedy už radši nesedne do auta. Protože potkat někoho na ulici, to je skoro vzácnost. Pokud by teď někdo zkratkou šel, nemusí vidět, že jsi na zahradě. Jak klečíš, zaslechneš tlumené, ale povědomé vrnění, které vydávají motorky vibrátoru.

33