Secondhandová zajatkyně - 2.díl - Lezanka

09.02.2022 21:03

 „Haló! Slečno! Co tu děláte?“

Cukl jsem sebou a jen neochotně pootevřel namalované víčka.

„Já, a jo, kde to jsem?“

Rozhlížel jsem se kolem až mi to docvaklo, ale hned jsem si říkal, že nemůže být poledne.

„V našem sekáči!“

vypadala dost přísně a nazlobeně, čemuž jsem se nedivil.

„A jak jste se sem vetřela, když bylo zamčeno?“

Spustil jsem své nožky v silonkách na zem a zavrtěl se v křesle.

„Jsem totiž zajatkyně Vašeho obchodu.“

Ta neznámá se nahlas zasmála.

„Děláte si srandu?“

Zakroutil jsem hlavou až mi náušničky  zacinkaly.

„Ne, šla jsem si včera dopoledne zkoušet tyhle šaty se šněrovačkou a než se mi je povedlo zavázat, tak jste byli všichni pryč.“

Opět se zasmála, ale spíše  od srdce a s vlídnější tváří.

„Jak ti říkají?“

„Marcela,  a tobě?“

„Anděla.“

A k mému údivu mě objala a políbila až se mi zatajil dech.

„To už je poledne?“

„Ne, devět a přišla jsem tu poklidit.“

„Tak to mi padl kámen ze srdce.“

„A co si tu celou dobu dělala?“

Zlehka jsem se zasnil a pohlédl na ty stojany.

„Zkoušela a zkoušela a pak zase zkoušela.“

„A něco sis nakonec vybrala, že?“

A ukázala na ten košík!“

„Ano, jo do těch šatů jsem se zamilovala.“

„Nedivím se ti, ale asi musíš mít hlad, co?“

„Hlad, jo to teda ano!“

„Tak já se s tebou rozdělím, dáš si kávu nebo čaj?“

A pak se zarazila.

„Jsem blbá, jasně že potřebuješ kafe a pořádné!“

Zašli jsme do vedlejší místnůstky, kterou jsem ještě neviděl a za pár minut  stály na stole dvě snídaně s koláči.

„Jez, neměla si odhaduji od včerejší snídaně nic v puse.“

Ani jsem nedutal, jak mě to bodlo.

„Jsi můj Anděl spásy, Andělko!“

Objal jsem jí a poděkoval pusou za ty dary.

„No , to je samozřejmé, víš  v prvním momentě jsem si myslela, že jsi tu kradla.“

„Aha, no vlastně to tak mohlo vypadat.“

„Jenže pak jsem uviděla Tvůj batoh a tak jsem do něj nahlédla a viděla jen tvoje věci.“

A pak se zarazila.

„No promiň, musela jsem si být jistá, zda  tam opravdu něco neschováváš.“

„Ale jasně, zlodějka, která krade a ještě u toho usne, fakt k popukání!“

A zasmál jsem se. Při tom jsem sledoval Andělku, která se taky usmívala až mi bylo s ní moc fajn. Vstala a jen si povzdechla.

„Tak tebe zkasíruji a až odejdeš, tak se dám do úklidu.“

„Ne, nejdříve uklidíme spolu a pak mě zkasíruješ.“

„Hele, to nejde, co když tě tu někdo uvidí?“

„Tak mu řekneš, že jsem Tvoje sestřenice.“

Při tom jsem se taky postavil a už byl rozhodnut jí pomoct. Zaváhala ale pak s tím souhlasila.

„Svlékni ty šaty Marci!“

„Co?“

„No v tomhle uklízet nemůžeš!“

A  šáhla po nějakém dlouhém triku, který mi podala. Trochu stydlivě jsem si rozepl zip na zádech a přetáhl šaty přes hlavu.

„Máš pěkně útlý pas Marcelko!“

Ale já rychle hodil přes sebe triko a šel s ní pro náčiní. 

Vzal jsem koště s hadrem a začal z jedné strany a Andělka z druhé. Šlo nám to, jako po másle a za hodinku byla prodejna jako vymydlená.

„Fajn, tak si vem ty šaty, co si měla hned ráno a já jdu naúčtovat těch pár věcí , co máš v košíku.“

Odemkla pokladnu a už ťukala jednu cenu za druhou.

„Dáš mi pět stovek a budeme vyrovnaný!“

Otevřel jsem peněženku a než jsem stihl připravit peníze, tak mi prodavačka s úsměvem vše nacpala do igelitky.

„Hele a kolik těch šatů jsi vlastně stihla udělat?“

„Jak udělat Andělko?“

„No, vyzkoušet.“

„No myslím si, že čtvrt téhle prodejny, ale fakt to přesně nevím.“

„A proč sis nezavolala hasiče nebo policii?“

„Protože jsem měla jen tenhle foťák a ten telefonovat neumí!“

A na pult jsem jí ho ukázal.

„Počkej, nechceš snad naznačit, že sis to i nafotila?“

„No, já, vlastně jo!“

V tom oběhla pult a objala mě.

„Tak to bych chtěla vidět!“

„Jedině, že se někdy zastavíš u mě doma.“

Jenže v tom jsem se zarazil, protože by to asi nebylo to pravé ořechové.

„Skvělý nápad Marci, dej mi vizitku, nebo stačí adresu!“

Zpitomělý jsem jí nadiktoval i patro a když mě pustila z prodejny do pasáže, tak mě ještě jednou kamarádsky políbila až jsem zacítil její horký dech. Naštěstí to byl mžik a tak jsem se mechanicky rozešel pryč a začal vnímat okolí, až jsem byl na ulici. Denní světlo mě oslnilo až jsem musel přivřít oči, ale když jsem uviděl svůj odraz ve výloze, skoro jsem se lekl.

„Takhle po ránu jako růžová slečinka, tak to jsem ještě nikdy nebyla.“

Ruka mi automaticky odhrnula pramen vlasů z čela a já si uvědomil, že můj převlek je dokonalý a že se nemusím ničeho bát, když mě neodhalila ani Andělka. Autobus mě vezl  spolu s davem lidí, kteří jeli asi nakupovat a ne jeden chlap se na mě mačkal. Holky si mě zběžně prohlédly a bavily se mezi sebou o všedních dnech až mě to  skoro dojalo. Vyskočil jsem v těch pohodlných teniskách s taškou v ruce a jak jsem  otevřel dům, vyběhl jsem hravě do třetího patra. Až za dveřmi svého prázdného bytu jsem si uvědomil, že nemám nakoupeno.

„Do háje, ach jo, musím takhle do obchodu.“

Mrskl jsem vše na zem, vytáhl jen peněženku a obhlídl hotovost, vzal tašku na kolečkách a už byl v nejbližší sámošce. Tam jsem si normálně  pobíhal mezi regály a po oku pozoroval, jak si mě moc lidi všímají. Hlavně jsem zaujal  chlapy ve středním a pokročilém věku, když jsem se ohýbal, ženy je občas za to pokáraly až jsem se škodolibě pousmál.

„Jo nějakou zeleninu, paprika ujde, velké rajčata raději ne, spíš šery a taky okurky a pár brambor.

 U chlazeného oddělení nějaké vakuované sýry a šunky a taky pomazánkové másla.

„Jo čerstvý chleba slečinko nenajdete, přeci v neděli  pekaři nejezdí!“

Houkla na mě prodavačka až mě to oslovení potěšilo.

„Minerálku a možná i mou oblíbenou Pepsi bych vzít mohl-a!“

Přistihl jsem se, že mluvím nahlas, ale koncovku jsem musel rychle  udělat ženskou, jinak bych byl za blbce. Zaplatil jsem a doma vyložil nákup, udělal si  malou svačinku s čajem a už svlékl tu nádheru.

„Jojky, sprcha mi bodne. Paráda!“

Taky aby né po čtyřiadvacítce a tak jsem jen zběžně uklidil prádlo do koupelny na koš, vzal saténovou košilku a už bez prsou či paruky usnul.

Nebylo ani pět, když mě probudilo nákladní auto venku a tak jsem vylezl a  mrkl, co bude večer v telce. Náhle někdo zazvonil a já se šíleně lekl.

„Půl sedmé, kdo to může být?“

Rychle jsem shodil košilku, navlékl domácí triko s kraťasy a jen v pantoflích otevřel dveře.

„Ahoj, tedy ehm dobrý odpoledne, je doma Marcela?“

Zíral jsem jako praštěný na Andělku a jen s námahou něco řekl.

„No odběhla si, co jí potřebujete?“

Jenže  návštěva mě zlehka posunula dovnitř a ihned za sebou zavřela dveře.

„Tak já na ní chvilku počkám, můžu?“

A vyloudila prosebný pohled.

„No jo, támhle jsou nějaké přezuvky.“

A rukou jsem ukázal pod věšák. Uklízečka ze sekáče sklonila hlavu a pak projela očima celou podlahu.

„Děkuji, fajn, třeba ty  fialkové!“

Bleskově shodila lodičky a už   se chystala do pokoje.

„Co si dáte k pití?“

„Čaj, tedy zelený poprosím, jo zelený!“

A než jsem se pohnul, tak už seděla na gauči.

„Máte to tu pohodlné!“

„Jo děkuji a co chcete po Marcele?“

„Ale nějaké fotky si prohlédnout.“

Zarazila se ve větě, protože jsem jí podal šálek a sám si taky vzal jeden. Přisunul jsem k ní oplatky i cukr.  Jak jsem se narovnal, zabodla své krásné velké  modrozelené očka do mých až mi projel mráz po zádech. Snad mě nepoznala. Pomyslel jsem si, ale ona se náhle sklonila k mé noze a hbitě mi jí vyzula z pantoflí. Cítil jsem její teplou dlaň až mi to bylo příjemné, ale nechápal jsem, proč to dělá. Položila si mé chodidlo do klína a pohladila po prstech.

„Tak vy říkáte, že  Marcela  není doma?“

„No tedy ano, není!“

„A od kdy si muži barví nehty na červeno?“

Až teď mi to došlo. Jak jsem se radostně osprchoval, tak jsem úplně zapomněl na ten lak.

„Můžeš mi Marceli, nebo  Marcelo  vysvětlit tu maškaru dnes u nás na prodejně?“

A docela naštvaně mi  nohu shodila na zem a postavila se  přede mě s rukami v bok.

„Prosím tě, Andělko, moc se omlouvám, ale nedokázal jsem ti říct pravdu v prodejně, protože  si byla ke mě tak milá a laskavá!“

„Laskavá? Spíš blbá! takhle skočit  transvestitovi na špek! A že byl chudáček uzavřený celou dobu nedobrovolně?“

„Ale takhle se to opravdu stalo!“

„Počítal si s tím, že tě tam někdo najde, co?“

„Ne, jsem blbec, že jsem si nezkontroloval do kdy máte otevřeno. Většinou jsou tyhle obchody do jedné a vy jste zavřeli už v poledne, tak co jsem měl dělat?“

„Zavolat někoho, aby tě odtud dostal.“

„Jo a aby  mě načapali, jak jsem převlečený  za holku, co?“

„Ty si se klidně mohl převléct zpátky do svých hadrů a nebo si vybrat hadry pánské a né se celou noc jenom fintit a převlékat.“

To už rázovala naštvaná sem a tam a já se krčil a krčil v křesle, jako bych chtěl být neviditelný.

„A dělal si to často?“

„No jednou či dvakrát do měsíce jsem si vyhlédl sekáč a v kabince se převlékl za holku, abych si mohl zkoušet bez opovržení ostatních dámské prádlo.“

„Tak že mám pravdu, plánoval si to!“

„Chladne ti ten čaj Andělko!“

„Ať chladne a neříkej mi Andělko!“

„A jak ti mám říkat?“

„Třeba slečna Mádlová!“

„A mám ti začít opět vykat?“

Jo! Určitě!“

Zpomalila a podívala se na mě.

„Kde máš ty šaty se šněrovačkou?“

„Vedle v ložnici na ramínku, když otevřete slečno Mádlová dveře, tak vlevo.“

Tohle jí najednou vzalo vítr z plachet a přestala chodit po bytě. Pak se otočila na kramfleku a zamířila do ložnice. Za chvilku jako vyměněná se mě zeptala.

„A můžu si je vyzkoušet?“

Pootevřel jsem ústa a chvilku nebyl schopen odpovědi.

„Ale proč né.“

To už jsem mávl rukou a napil se  silného čaje, který mi  rozjasnil mysl. Když si bude chtít zkusit všechny šaty, třeba nebude zas tak zle s tím, na co přišla.

Trvalo to docela dlouho, než se přišla ukázat, ale k mému dalšímu překvapení po mě chtěla, abych jí tu šněrovačku utáhl, co to půjde nejvíc.

„Ale potom se Vám bude špatně dýchat, slečno Mádlová!“

„Jen utahuj, chci to taky zažít, jako ty!“

Ohromený jsem jí vyhověl a taky jsem  byl rád, že jsem mohl  šahat na její tělo a přímo si ho vytvarovat podle šatů. Za pár minut přede mnou stála neskutečně  krásná Andělka s úsměvem od ucha k uchu.

„Jak mi sluší Marceli?“

„Jste v nich ještě krásnější, než v těch, co jste měla na sobě před chvilkou.“

„Máš tu zrcadlo?“

„Ano, jedno je v předsíni od země po strop a potom v ložnici, ale to je trochu menší.“

Zálibně chodila po bytě, točila se kolem své osy a sledovala, jak se jí sukně vzdouvají. To už jsem na ní mohl oči nechat. Zloba byla ta tam a mě připadalo, že je nejšťastnějším tvorem pod slunkem, které pomalu zapadalo a házelo na ní čím dál víc červenější paprsky.

„Dobře, tak a teď co uděláme s těma fotkama?“

„Ještě jsem se na ně nedíval.“

„Tak  mi je můžeš rovnou ukázat, kde je počítač?“

„Ten je hned v té další menší místnosti.“

„Ty tu máš i pracovnu?“

„Je to moje práce i koníček dávat fotky na web.“

Sedl jsem k počítači a byl rád, že se můžu něčemu věnovat, čemu rozumím. Přenesl jsem bleskově fotky, pak je roztřídil do kategorií šatů, blůzek a podobně a když jsem to měl připravené, tak jsem pospojoval stejné šaty a dal dotvořit animaci s otáčením tak, že to vypadalo, že v těch každých šatech tančím dokola.

„Téda, ty si s tím pěkně umíš hrát.“

Při tom si přisunula židličku z rohu a přilepila se hned vedle mě až jsem cítil její moc příjemný sladkokořeněný parfém, který z ní sálal, jak byla z těch šatů rozhicovaná.

„A k čemu máš ty  jednoduché obrázky tady vlevo?“

„Zkus si vzít myš a klikni  na třeba ty zelené!“

Její štíhlé prstíky uchopily myš a po dvojím kliknutí se šaty jako by přenesly na tu tančící postavu a za krátko  byla figurantka převlečená.

„Týjo, super, super, tohle se mi líbí!“

Při tom jsem koutkem oka viděl, jak radostně kmitá a mění  dámské oblečení podle těch fotek, které jsem udělal v sekáči.

„Tak až tohle uvidí šéfová, tak mi přidá na platu.“

„Ale to snad nejde!“

„A proč by to nešlo?“

„Každý pozná, že je v šatech chlap, fakt to né!“

Jenže najednou se situace změnila, podívala se mi vlídně do očí a odtáhla ruku z myši.

„Můžu se pokusit tě nějak přemluvit?“

„No to bych chtěl vědět jak!“

Pak se stalo něco, na co vzpomínám celý život. Chytila mě ručkou za krk, přitáhla si mě k sobě a dlouze mě políbila.  Pak se odtáhla a sledovala, jak budu reagovat.

Nebránil jsem se pousmání, ale  chtěl jsem vzdorovat co nejdéle.

„To by těch polibků muselo být víc.“

A opět mě dlouze políbila.

„Už Vám slečno Mádlová nevadí, že se rád převlíkám...“

Tuhle větu jsem už nedopověděl, protože se  na mě přímo přisála a její polibky začaly být vášnivé, naše jazyky se setkaly a já začínal zažívat  ty nejkrásnější okamžiky svého života. Její horký dech spolu s kmitajícím jazykem mě velmi rychle přivedly k vyvrcholení. Při tom jsem jí držel v pase a obdivoval její nádherné tělo.

„Tak co, dovolíš mi, abych v tom našem začatém projektu pokračovala?“

„Možná bych měl pár podmínek.“

„A jakých?“

„Že budu chtít být při každém focení v těch šatech.“

„Jenom ty?“

„No možná bych se mohl střídat se slečnou Mádlovou.“

„A dál?“

„Máte v prodejně nádherné velké zrcadlo.“

„Jo, taky se mi moc líbí a dál?“

„Jen s jednou věcí si nevím rady.“

„Ven s tím, ráda pomůžu.“

Jenže já se nějak né a né vyžvástnout a tak mě opět dlouze políbila.

„Chci být chlapem a při tom se jen občas převléknout za tebe.“

Trochu zakoulela očima a pak se pousmála.

„Jo, to by snad nějak mohlo jít.“

„Ale jak mám vystupovat co by programátor a modelka v jednom?“

„Když budeš prezentovat fotky, tak budeš převlečený za chlapa a jinak máme volné sobotní odpoledne, kdy se můžeš oblékat jako já do dámského prádla.“

Tentokrát jsem políbil já ji.

„Ty jsi můj anděl spásy!“

„Ale stejně máš u mě pěkný vroubek!“

„Já vím, ale budu se snažit ho nějak odčinit slečno Mádlová!“

„A neříkej mi už slečno!“

Pohladila mě po tváři a přidala něžnou pusinku až to mlasklo.

Svým bláznivým nápadem se převlékat na veřejnosti v sekáčích za ženy mi přineslo tu nejpůvabnější bytost, kterou jsem mohl mít. Nakonec jsme se vzali a já plnil nejen naše dohody, ale i manželské povinnosti, jako starání se o naše dvě roztomilé holčičky. Jen svůj baťůžek už nemůžu tak často  využívat a hodně ho zanedbávám. Ale přeci sem tam se mi povede utéct z reality. Dávám si ale větší pozor na zavírací hodiny sekáčů.