Růžové punčocháče - Pave

 

 To, o čem chci dnes vyprávět, se stalo před lety, když jsem nastoupil do prvního ročníku střední školy. Chtěl bych předeslat, že jsem nikdy neměl z dětství trauma s nošením punčocháčů, protože jsem měl velmi tolerantní matku. Bez ptaní mi je ve správné velikosti i s kalhotkami oblékala až do mých dvanácti let, to je do šesté třídy. Pak se mně zeptala, zdali chci nosit punčocháče i nadále, a když jsem přisvědčil, že ano, míval jsem opět každé ráno nachystané od podzimu do jara. Tolik na vysvětlenou. Tehdy jsem se dostal do třídy, kam ředitelství školy umístilo všechny zbývající žáky přihlášené do prvního ročníku tamější střední školy, jenž se nevešli podle jakéhosi podivného klíče do jiných tříd a my zůstali tak říkajíc ,na ocet?. Tak se stalo, že jsme se sešli v jedné třídě 30 žáků z různých částí města a navzájem jsme se neznali. Na mne vybylo místo v první lavici v řadě u oken a byl jsem posazen k jedné dívce. Chvíli jsme na sebe hleděli a hodnotili jeden druhého co jsme vlastně zač. Když jsme přišli k názoru, že jsme mohli dopadnout hůř, vzali jsme skutečnost, že sedíme spolu v jedné lavici, na vědomí. Když nás takto naše třídní profesorka rozsadila, seznámila nás s rozvrhem hodin a řekla, že nás bude učit matematiku a mít z tělocviku, a protože to jinak nejde, budeme mít společnou hodinu kluci s děvčaty jako jedna třída. V mužské části třídy to jaksi zašumělo nesouhlasem, protože si nedovedli představit, že tělocvik ? obyčejně doména mužů ? může vést profesorka. Uběhlo pár týdnů a vše dostalo svůj rytmus a řád a zvykl jsem si na zcela jiný způsob výuky než byl na základce a navíc poznal, že Iva, jak se má sousedka jmenovala, je chytrá holka, které, jakoby učení šlo samo, a snažil jsem se toho patřičně využívat. *** Když toho podzimu svatý Martin skutečně přijel na bílém koni, první mé kroky vedly ke skříni, kde bylo uschováno zimní oblečení. Chvíli jsem se v ní přehraboval a hledal punčocháče. Měl jsem je uloženy v krabici od bot a tu krabici jsem nikde neviděl. Když mně matka viděla jak se stojím u skříně a zoufale se v ní přebírám, zeptala se, nehledám-li punčocháče. Když jsem přisvědčil, že hledám, tak pravila, že je uklidila, protože si myslela, že je již nebudu nosit. Opáčil jsem, že nevidím jediný důvod proč je nenosit, protože jégrovky a trenky trvale nehodlám nosit, a že mi to ke znechucení docela stačí, když je musím mít v tělocviku s bílým vasilem. Matka se po mně podívala a řekla mi, že jsem se měl raději narodit jako holka tak jak původně očekávala a podala mi ze své skříně onu hledanou krabici s punčocháči. ?Mami díky, a že na Vánoce dostanu pod stromeček jako obvykle kalhotky a punčocháče?? Hned neodpověděla a dívala kamsi do dálky a pak řekla: ?Ptám se sama sebe jak ti mám vlastně říkat ? Petře, nebo Petro? Tu jsem měla pro tebe vybranou, kdybys přišel na svět jako holka. Tak se už konečně obleč, ať nepřijdeš pozdě do školy.? Rychle jsem na sebe natáhl bavlněné vroubkované punčocháče jež dovolovaly poněkud hrubší zacházení oproti silonkám, kalhoty, košili a bundu a honem na tramvaj. Do školy jsem přišel na poslední chvíli a z vedlejší dívčí šatny jsem zaslechl jak si holky z Ivy dělají legraci z jejích bavlněných punčocháčů a poznámky typu: ?To děcko mezi námi zde nemá co pohledávat? byly ty nejjemnější. Rychle jsem se převlékl a pospíchal za Ivou do třídy. Ta již seděla v lavici a pláč měla na krajíčku, a když jsem ji sáhl na koleno, málem se rozplakala nahlas. ?Ivy, neplač, ty naše holky jsou káče pitomý a když budeš kvůli jejím posměškům brečet, jen jim uděláš radost. Mě se náhodou v těch vrubounech líbíš.? A jak měla hlavu skloněnou k podlaze všimla si, že mám pod kalhotami oblečeny stejné punčocháče a tak se nevěřícně zeptala, jestli vidí dobře. ?Vidíš dobře, mám stejné punčocháče jako ty.? ?To ti je vnutila matka, nebo sis je vzal sám?? ?Nosím je dobrovolně a ne pod nátlakem.? ?A jak to budeš dělat v těláku?? zajímala se. ?Ten bude až zítra a to haló zcela určitě přežiji, zvláště, když mi pomůžeš.? ?A jak bych ti mohla pomoci?? ?Stačí, když si ty vrubouny vezmeš na sebe i zítra, a když se budeme převlékat, tak sice budou mít mnoho řečí ale společně to přežijeme a pak si ty káče, včetně kluků, na nás určitě zvyknou.? Na druhý den to Iva přišla do školy ve stejných punčocháčích a hned se mi podívala na nohy, jestli jsem dodržel slovo a místo pozdravu mi řekla: ?Určitě se propadneš do země pod tím posměchem, jenž tě nemine.? ?Možná, snad, ale v jégrovkách chodit nehodlám a zmrzat také ne.? No, nebudu to protahovat, takový hurónský smích a posměšné poznámky jsem ještě nezažil a paní profesorka se přišla na nás podívat, co se to vlastně děje. ?Pánové, to je křiku kvůli jedněm punčocháčům,? řekla a hned dodala, ?když jste se převlékli, tak jděte do tělocvičny, nerada bych vám cvičební hodinu nahradila po obědě.? Z vyprávění starších spolužáků jsme věděli, že by toho byla schopna a tak jsme na kvap odešli ze šatny. Nějakým záhadným způsobem se holky dověděly, že jeden jejich spolužák je úchyl a nosí punčocháče. Když bylo po hodině tělocviku a vrátili jsme se nazpět do třídy, doprovázely nás poznámky typu: ?však oni dva se k sobě hodí?. Když jsme postarali, respektive já o zábavu, protože u holky to je jaksi normální, že tento kus textilie nosí, musela vzrušenou atmosféru ve třídě uklidnit profesorka pod hrozbou bleskové písemky z matematiky a špatný výsledek by pro postiženého znamenal automatické doučování po škole. Po skončení vyučování si pro mne přišla paní profesorka a zavedla si mne do kabinetu abych jí objasnil proč v patnácti letech ještě nosím punčocháče. Snažil jsem se jí vysvětlit, že se v tomto kusu oblečení cítím nejlépe a že mi vyhovuje a že o mé ?úchylce? máma ví, a že odmítám nosit jégrovo prádlo. Výsledkem toho pohovoru bylo, že paní profesorka řekla ?že proti gustu žádný disputát? a že se chtěla přesvědčit, že nejde o žádnou recesi či sázku. Nakonec tato epizoda skončila tak, že si třída jakž takž zvykla na to, že má ve svém středu ?jednoho úchylka co nosí punčocháče i do školy?. Ve shonu školních povinností uběhne čas velmi rychle a přišly Vánoce a byly bílé, protože se sníh udržel i v nížinách a já se Ivou domluvil, že mezi svátky si vyjedeme za město na běžkách. Radost z prázdnin nám drobet kazila vyhlídka v podobě dosti značného objemu matematických příkladů, jež nám naložila jako domácí úkol naše paní profesorka s tím, že koncem ledna pojedeme na zimní lyžařský výcvik a nám odpadnou hodiny z matematiky a paní profesorka považovala svůj předmět za nejdůležitější. Před svátky jsem se zastavil doma u Ivy abychom se domluvili, že ten úkol z matematiky uděláme společně a Ivina maminka mi navrhla, že můžu k nim přijít hned ráno po Štěpánovi i s lyžemi, a tu úlohu že můžeme v klidu vypracovat u nich a poskytne mi i oběd, abychom neztráceli čas zbytečným přecházením. Ihned po svátcích jsem si vzal do batůžku sešity, učebnici a pero a přišel k Ivě. Otevřít mi přišla její maminka a pozvala mne hned dál a pobídla: ?Sundej si ty lyžáky a šponovky a převleč se.? ?Já jsem si nic na převlečení nevzal, to mně nenapadlo,? řekl jsem. Iva již seděla u stolu a chystala učení a zapojila se do rozhovoru: ?Vidíš, mami, to jsou ti nepraktičtí chlapi, nic samotné je nenapadne. Ale u něj je to ještě něco jiného. On se před tebou stydí.? ?A proč by se měl stydět?? ?Protože nosí ještě punčocháče a mám dojem, že jsem ve škole zahlédla, když se sehnul, že má oblečeny i kalhotky.? V ten moment jsem zrudnul a Ivina maminka řekla: ?To je toho, kdybys byla kluk také bych ti je asi dávala také,? a obrátila se ke mně pobídla: ?Tak se konečně převleč,? a přinesla mi Iviny látkové kalhoty na doma jenž nosila místo tepláků. Když ze mne spadly šponovky a já tam stál v celé své kráse v punčocháčích pod nimiž byly vidět kalhotky, Ivina maminka si neodpustila poznámku, že si mne dovede představit i v sukni a Iva se na mne podívala a vyprskla smíchem nad tou představou. ?Moc se nesměj, a raději mi pověz, proč sis na sebe nevzala své tolik oblíbené růžové punčocháče? Také ses styděla, co?? Když váhavě přikývla, dodal jsem si odvahy a podotkl, že by jí určitě slušely a oblečena v nich by se mi líbila ještě víc. Konec našeho dohadování udělala Ivina maminka jenž nás zahnala ke stolu učit se. Po chvíli jsme zjistili, že všechny příklady asi dnes všechny nestihneme udělat a že máme práci i na zítřek. Mne to samozřejmě nevadilo a byl jsem rád, že mohu za Ivou přijít i zítra, protože učení mi šlo najednou do hlavy o mnoho lépe a rychleji než kdybych se učil doma sám a Ivě asi také, protože když jsme se pozdě odpoledne loučili dala mi pusu a nezapomněla připomenout abych přišel i zítra, že nepůjdeme lyžovat ale případně bruslit. Na druhý den, když mi Iva přišla otevřít, stála ve dveřích v růžových punčocháčích a dlouhém tričku. Podivil jsem se jejímu oblečení. ?Moc ti to sluší,? řekl jsem a zeptal se, kde má mámu. ?Je v práci, dnes si pro ni přijeli a odvolali ji z dovolené, že narychlo dělají jakousi inventuru a přijde až k večeru a chodit do práce bude až do Silvestra. Pojď dál, tady máš převlečení na doma a nezdržuj,? a podávala růžové punčocháče. Když jsem se podivil, proč mi dává punčocháče, řekla: ?Já vím, že máš punčocháče, ale nemáš růžové a já chci abys měl stejné jako já.? Stála nade mnou do doby, než jsem ji vyhověl. Ty punčocháče mi byly trochu krátké, ale dalo se v nich vydržet, ale co se nedalo vydržet, byla bouře v mých kalhotkách. Sedli jsme s i k příkladům a bylo dobře, že nám jich ze včerejška zůstalo jen pár, protože jsme se oba jen těžko soustřeďovali. Konečně jsme měli posekáno a Iva jakoby nevědomky mi sáhla na nohu a tlapkami mi přejela až téměř do klína. Napodobil jsem ji a nic proti tomu nenamítala, jen roztáhla nohy a přes punčocháče ji hladil a laskal jeskyňku. ?Petře, to nemá takto cenu, dělej to pořádně.? ?Jak to můžu dělat pořádně, když sedíme tak nepohodlně u stolu?? namítl jsem. Vstali jsme a Iva mě vzala za ruku a vedla mě do svého pokoje, ale ještě předtím mě neopomenula pokusit se vzít mého postaveného pinďoura do ruky. Moc se to nedařilo, ale stačilo to na to, abych měl kalhotky mokré. V pokoji převzala iniciativu Iva. Hned jak jsme přišli, stáhla mi punčocháče i s kalhotkami dolů. A prohlížela si mě. Já jsem ji samozřejmě napodobil a díval se také. Instinkty a pudy nás neomylně vedly k další činnosti a naše ruce zamířily k objektům zájmu. Je zbytečné popisovat, to, co bylo již mnohokrát popsané a řečené, ale nakonec, když jsme leželi vedle sebe mi Iva řekla, že se jí ty růžové punčocháče na mě moc líbily a že se bude snažit přesvědčit svou mamku, aby pro mě jedny větší sehnala. V následující chvíle jsme strávili vzájemným laskáním, jak to Iva nazvala, v matematické pozici než přišel čas se obléci se, a Iva konstatovala, že je dobré, že mám stejné kalhotky jako ona, takže mi může dát svoje čisté. Měli jsme dokonce snahu pokračovat i v učení do školy a v této přípravě nás zastihla Ivina mamka, která přišla domů spíš, než Iva čekala. Zprvu se na nás pohoršeně podívala, ale zasmála se, a pověděla, že se zřejmě nemýlila, když včera říkala, že i mne dovede představit v sukni, ale myslí si, že se podívá v obchodě po delších růžových punčocháčích, protože si myslí, že by mi slušely lépe než ta sukně. Iva se toho hned chytla, že bychom se po nich mohli podívat hned zítra, abych jí nenosil její domácí kalhoty a nemusel být v hnědých punčocháčích jako dnes?