Rozpaky truhláře Svatopluka - 9.díl - Návrat na místo činu - Esme Ww

29.08.2022 08:07

„Kamil. Můj bývalý pomocník. Nedívejte se na nohu stolku. Podívejte se sem do rohu na ten odraz ve skříni, je tam vidět temeno hlavy. Jeho hlavy.“ Znovu jsem si prošla všechny fotky od Paní Eleonory a hledala dříve ignorované detaily. Občas byl vidět nehet, nebo kus lokte v montérkách. Teď když vím, že to je Kamil, tak si říkám, jasně, přesně takhle vypadá, ale bez toho temene bych ho nikdy neměla šanci odhalit.
„Teď už mi to dává smysl,“ pokračovala jsem, „odešel bez rozloučení za zjevně lepší nabídkou a ta mrcha s modrou krví má najednou osobního restaurátora!“ Uvědomila jsem si, jak jsem označila Paní Eleonoru a trochu vyděšeně, trochu omluvně se ohlédla po Paní Vandě. Nejsem si jistá, jestli si se opravdu usmála, nebo si to jen namlouvám. „Taky to vysvětluje, jak se dozvěděli o našich problémech. Museli podplatit někoho na helpdesku, aby jim dali vědět o našich případných problémech.
„Pokračuj,“ vybídla mě.
  „Jo a ten stolek je rozhodně v lepším stavu než ten náš.“
„Takže je lepší řemeslník než ty?“
„Je to dobrý řemeslník. Kdyby byl špatný, nezaměstnávala bych ho.“
„Tak dobrý že ti nebude vadit, když budeš pro změnu asistovat ty jemu?“ zkoušela to na mě.
„Heleďte, jestli si myslíte, že situaci, ve které jsem, jsem si vybrala tak ne. Tohle by byl jen další hřebíček do rakve mého dosavadního života. Jasně, že by mně to vadilo. S radostí bych si ulevila mnohem vulgárnějším slovem. Nebetyčně by mě to s***o, jestli to chcete slyšet,“ neodolala jsem nakonec. „Ale tak nějak nevidím moc šancí to nějak otočit. Když se na to podíváte, už je v podstatě hotové, slepené. Jen to přetřít. Detaily má propracované. Podívejte se na tu hlavu. Strojově to nikdy nevyřežu a ručně mi na to den nestačí.“
„Měla jsi pravdu. Přijde mi to takové umělé. Sériová výroba. Jak z prodejny bavorského nábytku pro střední třídu.“
Pousmála jsem se. „Dodělám tu nohu. Už to mám docela v ruce, za hodinu a čtvrt budu hotová. Risknu to a hlavu pustím na noc a dám se na modlení, abych ráno měla k dispozici něco víc než třísky na podpal a vám se to povedlo ukecat aspoň na remízu za invenci.“
Před desátou jsem si mohla dát na chvíli padla. Pravá noha dostávala jasnější kontury, jenže dostávat je bude ještě další tři a půl, možná i čtyři hodiny.
„Běž si na chvíli lehnout,“ vybídla mě Paní Vanda. „Ohlídám to. Jestli se ulomí i ten druhý nůž, tak tě vzbudím. Ale stejně si nedokážu představit, co bys s tím mohla udělat.“
„Nevím, jsem nervózní, stejně asi nezaberu.“
„Tak se napij na uklidnění,“ podávala mi skleničku.
„Na mě tyhle věci moc nezabírají,“ namítla jsem, i když v tu chvíli už jsem prohrávala nerovný boj s padajícími očními víčky.“
„Tohle bude,“ ubezpečila mě. „Ne, všechna uspávadla voní po mátě.“
Svítalo a já pořád spala. Neprobudilo mě ani vytahování žaluzií, ani pohlazení po rameni. Až když mě Paní Vanda dala hlasitou pusu přes ucho jsem sebou vyděšením škubla a posadila se. Měla co dělat, aby mi stačila uhnout a nepřivodily jsme si navzájem otřes mozku. Vyplašeně jsem koukala kolem sebe a čekala pár sekund až systém natáhne modul Svatava. „Průšvih!“ vyhrkla jsem a snažila si prsty poslepu upravit mikádo do přijatelného vzhledu. „Zaspala jsem hlavu!“
„Takhle by to vyhovovalo?“
Zírala jsem do dřevěného zrcadla. Ne, že by to bylo zrcadlo se dřevěným rámem. Prostě jsem koukala na svou vlastní hlavu vyvedenou ve dřevě. Až mě to lákalo dělat grimasy, jestli je můj obraz bude opakovat. „Jak se vám to povedlo?“
„Říkala jsem, že máme v práci podobný přístroj, jen menší. Noha by se do něj nevešla, hlava jo. Rozlišení to má stejné, jak to, co má k dispozici ten tvůj Kamil. Protože nic jemnějšího už se nedělá.“
„Není to můj Kamil.“
„Tak se snaž, ať to občas bude naše Kamila. Protože jinak hrozí, že by mohl Kamil čas od času dostat Svatavu na hraní.
Jo a děkuju za optání, taky jsem chvilku spala. Možná i čtyři hodiny. Takže teď má krasavice vylez z postele a dobrus pravou nohu. Já si ještě na chvilku zdřímnu. Pak mě vzbuď a já ji vyleštím. Nemáme zas tolik času abys na mě brala falešné ohledy. Bylo krátce po páté a já ji dopřála jen hodinu a čtvrt.
„Jo, máte hezkou nohu,“ pochválila jsem ji.
„To je tvoje noha.“
„Tak máte hezkou moji nohu,“ odtušila jsem a začala mít obavu, že jsem příliš zabrousila do oblasti jinotajů. „Skoro tak hezké, jak ty vaše.“ „Vyvázla jsem se ctí? Snad ano.“
„Slepíme to až na místě,“ dirigovala. „Pojedu napřed a připravím si salónek. Naložím si už hotové části stolku a ty si vezmi lepidlo dle vlastního uvážení. A taky nářadí. Svorky, nebo čím to budeš zajišťovat, šmirgl, štětce, nějaký alespoň symbolický nátěr. Mimochodem vosk nebo lak?“
„Vosk. Tenkou vrstvu. Snáz se to pak bude korigovat. A jestli mi chcete pomoct, vezměte si s sebou plechovku a štětec. Bylo by fajn, kdybyste zatím natřela zespodu nohy. Všechna místa, která se budou dotýkat podlahy, nebo nad ní budou tak těsně, že se k nim ve chvíli, kdy stoleček bude stát už nedostaneme. Až to budete mít, vezměte to fénem. Střední teplo, střední intenzita foukání. Nejde mi až tak o ten stolek, počítám s tím, že nátěr časem budu muset předělat, ale nechci vám udělat šmouhy na podlaze a kdyby se o něj zašpinili hosté, plusové body by nám to taky nepřihrálo.“
Přikývla.
„Otočíte se pak pro mě? Nezabere mi to víc jak hodinu. Ta hlava je opravdu pěkná, není toho moc co opravovat.“
„Tak to zase ne drahuško. Myslím, že už jsi mě zaúkolovala dost. Navíc nebyla jsem v noci vzhůru jen pro to, abys to mohla odfláknout. Pěkně si s tím pohrej, ať je znát, že to je pořád ruční práce. Rozhodně se pro tebe neotočím. Ale aby sis nestěžovala, na dvoře ti stojí opravené auto, klíčky i papíry máš uvnitř. Tak co, jaká je Vandička?“
„Panovačná, intrikánská?" pomyslela jsem si. „Mimořádně schopná. Díky.“ Což se ale nijak nevylučuje s tím nevysloveným.
„Šílená!“ Měla jsem sbalené nářadí a s pečlivě zabalenou obroušenou hlavou pod ramenem jsem stála v otevřených vratech dílny. Pozdně dopolední slunce dnes bylo mimořádně zářivé. Zírala jsem na své firemní vozidlo, na kterém Paní Vanda nechala opravit poškrábaný lak. Vzali to z gruntu. Nebyla jsem schopná odvrátit zrak, přestože myriády cyklámenově metalických odlesků mě donutily mhouřit a pomalu si přivykat na to, že můj minivan už není nenápadně bíle olezlý a otlučený se skromnou reklamou na dveřích. Ale je to pořád on. Minimálně SPZ souhlasí a interiér zrůžověl jen v detailech. Na klíčcích od zapalování byl přívěšek ve tvaru srdce a její fotka z podhledu.
Otevřela jsem kufr a naložila ho vším potřebným. Někdo ho vysál, ale dal si při tom naštěstí záležet, aby všechny věci vrátil na původní místo. Autu pořád prokluzovala spojka. Přijala jsem to s úlevou, protože kdyby dokázala zařídit i opravu všech neduhů mého vozítka, děsila by mě mnohem víc.
Vycouvala jsem na ulici, zavřela za sebou vrata a rozjela se. Usmívala jsem se. Při intenzitě oslnění sluncem a jeho různorůžovými odlesky se tomu nedalo zabránit. Jenže já se usmívala i vevnitř. I kdybych jela mlhou a mrholením, nejspíš bych stejně měla nadzvedlé koutky úst a těšila se. Věděla jsem, že po profesní stránce jsem nezklamala a věřila si, že nezklamu ani v roli asistentky hostitelky. A že, pokud by to bylo potřeba, před možným zakolísáním mě Paní Vanda spolehlivě ochrání.
Kdybych se víc soustředila, nejspíš by k tomu nedošlo. Zahnula jsem na hlavní silnici, která vedla k Vandinu domu a kousla se do rtu. U zastávky MHD stálo policejní auto a jeho posádka mi dávala pokyn k zastavení. No, ujet jim je to poslední, co by mě napadlo. Narychlo jsem zkoušela nastavit hluboký hlas a uhrát to na Svatopluka transvestitu, nebo na Svatopluka v tranzici.
„Paní řidičko, řidičský průkaz, občanský průkaz, doklady o vozidlu.“
Paní Vanda říkala, že doklady mám v autě. Předpokládám, že je dala do přihrádky před sedadlem spolujezdce, kde obvykle mívám technický průkaz, servisní knížku a další papíry týkající se auta. Byly tam. V průkazkovém pouzdře s malým techničákem jsem zahlédla i hranu občanky a zadní stranu řidičáku. Aniž bych je vytáhla ven, s omluvným úsměvem jsem celé pouzdro předala strážmistrovi.
„Víte, jakého jste se dopustila přestupku, paní řidičko?“
„Nevím, nemám prošlý řidičák? Měla jsem pocit, že mi končí až za rok?“
Povytáhl obočí. „Ne, papíry máte v naprostém pořádku. Končí vám až za pět let. Jde o tu stopku.“
„Ale já jsem zastavila,“ bránila jsem se. Cítila jsem, že kontrolovaná řidička by se měla automaticky bránit. Jenže ta obrana byl čirý nepodmíněný reflex. Pudová záležitost bez spojení se zbytkem mozku. Protože v něm se právě vařily docela jiné věci. Čert vem pokutu i se stopkou. Jak doklady máte v pořádku? Pro tuto chvíli se mi znatelně ulevilo, ale někde na pozadí se rozjela mohutně se košatící úvaha, kde všude už teď mám dokumenty v pořádku. A existují vůbec ještě nějaké moje Svatoplukovské doklady?
„Zastavila jste příliš daleko. Pokud není na silnici čára musíte zastavit už před tou značkou.“
„Tak to se omlouvám, ale ono je od té značky špatně vidět do křižovatky. Měli by to opravit. Vždyť ani takhle jsem si nevšimla vás, natož kdybych zastavila ještě před stopkou. Rozhodně jsem tak přispěla víc k bezpečnosti provozu, než kdybych zákon slepě následovala.“ Svatopluk by se nejspíš nepokoušel dohadovat, ale Svatava si uvědomila, že když má v pořádku doklady a nahodí kombinaci asertivity, ženské logiky a šarmu, tak má o sto procent větší šanci se z pokuty zcela vykroutit. „Duch zákona je přeci nad jeho literu, nebo tak nějak. Chcete vidět trojúhelník nebo lékárničku? Všechno mám tak, jak má být.“
„Není potřeba, to je v pořádku,“ rezignoval na další pérování. „Příště před touto křižovatkou zastavte u stopky, pak pomalu popojeďte, abyste dobře viděla a teprve potom do ní vjeďte. Můžete jet, paní,“ zasalutoval.
„Já ti dám paní,“ pomyslela jsem si. „Jsem slečna. To, že jsem čtyřicátnice ze mě automaticky nedělá mladou paní a paní už vůbec ne.“
Vzala jsem si nazpět doklady. Svatava Dlátková, bydliště souhlasí. Znáte někoho, komu to sluší na fotce na občance nebo na řidičáku? Hele je mi o tři roky míň. Tak to už mi ten hulvát tuplem neměl říkat paní. „Díky, jste velice laskav, dám si na to příště pozor,“ ujistila jsem ho, usmála se, zařadila jedničku a za mírného kvílení vyrazila. To ta spojka... Vrata i vjezd do garáže byly otevřeny dokořán a auto Paní Vandy stálo zaparkované na chodníku. Doufám, že pro sebe si modrou zónu zaplatila. Zajela jsem dovnitř a vrata na pozemek se za mnou automaticky uzavřela.
V salónku u Paní Vandy to vonělo ořešákem a horkým voskem. Ťukala jsem, ale protože Paní Vanda poctivě fénovala, nebylo to slyšet. Na prostoru přibližně třikrát dva metry byly rozložené kartónové krabice. Mávla jsem na ní a položila na kraj kartónu dřevěnou hlavu. „Musím ještě pro nářadí,“ zavolala jsem.
Vypnula fén. „Cože?“
„Že jsem hned zpátky.“ Přikývla a znovu ho zapnula.
„Už toho nechte. To stačí,“ vybídla jsem jí a zkontrolovala povrch. „Vůbec to nevypadá špatně,“ pochválila jsem jí.
Naklonila se ke mně natolik, že má osobní bublina se uzavřela až daleko za jejím temenem. „Moc ráda pracuju s teplým voskem. Jsem v tom vážně dobrá. Chceš se o tom přesvědčit?“
Stála jsem nehnutě jak zabalená ve fólii. Ústa jsem pootevřela, ale vypadalo to spíš tak, jako bych se chystala přijmout roubík, než chtěla něco namítat.
„Hned teď?“ navrhovala.
 
Tak co, milé čtenářky a milí čtenáři, má být Svatava schopná odmítnout nabídku Paní Vandy či nikoliv?