Rozpaky truhláře Svatopluka - 5.díl - Sázka o budoucnost - Esme Ww

24.07.2022 16:27

„Ty víš, že kdybych nebyla soutěživá, že bych se nikdy nedopracovala, k tomuhle majetku, postavení a vědeckým úspěchům. Takže výzvu i sázku přijímám, ale,“ nadzvedla dramaticky hlas, „nepočítej s tím, že ti skočím po první nabídce. Co přihodíš?“
„Restaurátor za restaurátora a pět historických židlí navíc. Co se ti nelíbí?“
„Ty o Svatavu stojíš, takže mám pocit, že se se mnou snažíš vyměnit Trabanta za Bentleye a tváříš se, že rozdíl v jejich ceně je jen pět židlí.“
„Čtyři židle a jeden stoleček. Druhá polovina sedmnáctého století. Zajímavý mix orientálního umění a pozdního manýrismu.“
„Nemyslím, že by měla Svatava dostatečnou motivaci do práce. Proč by měla chtít přejít pod někoho, kdo jí vlastně oblafnul a vlákal do pasti? Já jsem jen důsledek jejího profesního selhání, ty jsi ta příčina.“ Paní Vanda si byla vědomá, že ona není ta, kdo se tlačí do hry a čekala na zvýšení nabídky.
„Tak fajn, pojďme hrát o částečné sdílení. Když Svatava vyhraje, neztratíš ji docela. Jen na půlku času. Vždy jeden týden bude jeden z nich u tebe, druhý u mě. Pak budou oba u mě, další týden první u mě a druhý u tebe, další oba u tebe. A pak se rozjede další kolečko. A ten nábytek samozřejmě platí.“
„A když to ten tvůj specialista vyhraje? Přeci jen bude mít dvakrát tolik času a mužské svaly k tomu.“
„Tak to samé, jen ten historický nábytek zůstane u mě na zámku. No a když Svatava přeci jen vyhraje, tak toho mého restaurátora můžeš pozvat na malinký drink.“
„OK, ale chci jasnou pozitivní motivaci pro Svatavu.“
„Otázka profesní cti? Ujištění, že je pořád nejlepší v širokém okolí?“
„To zjevně je, když o ní tak stojíš. Pokud má jen polovinu času, chci pro ni něco navíc.“
„Fajn, tak pokud budou ti dva pohromadě, bude mezi nimi ona ta šéfová. Se všemi pravomocemi i povinnostmi. A se zvýšenou šancí na zpětnou jízdenku do Svatopluka.
 
Vibrátor v mém klíně neumdléval. Svatava jako celek se snaží udržet linku hovoru, ale spojený mozek Svatavy a Svatopluka jen stěží udržoval nerozhodné skóre s nadrženým Svataviným tělem.
„Poslední dvě podmínky. Řekni tomu svému, že jeho stoleček poměříš se stolečkem restaurátorky. Nic víc mu neprozraď. A o příští půlnoci nám pošleš pár fotek z aktuálního stavu jeho výrobku.“
„Platí.“
Paní Eleonora na dálku vypnula chvění v mém klíně. Pak přišla ke mně a vibrátor vyprostila. Znatelně se lesknul. „No tys mu dala,“ usmála se a utřela mi ho o nos tvář i vlasy. „Tak a teď smrdíš všude jak nadržená štěrbinka, vagínka nebo si sama sobě chceš říkat nějakým vulgárnějším jménem? To ode mě nečekej. Jsem šlechtična, k takovým slovům se až na výjimky neuchyluji. Mě stačí, že si tak připadáš. Ten vibrátor si vezmu, ale kalhotky si můžeš nechat. Až budeš moje, občas ti nechám nějaké své obnošené kousky. To se na zámcích dělo už po staletí. Šlechta je od slova šlechetný. Uvidíme se pozítří večer.“ U rohu kuchyně se ještě otočila a zamávala nám. „Pa pá, Drahušky. Ven trefím sama. Vandi věnuj se Svatavě, ať má v tom souboji alespoň symbolickou šanci.“
Paní Vanda si ke mně dřepla a uvolnila mi ruce. „Jdu do sprchy. Zbytek už snad zvládneš sama. Potřebuješ potrénovat prsty. Ukaž mi, že jsem nevsadila na špatnou kobylku.“
Což o to, prsty mi hýbat šlo, ale paže i předloktí byly víc jak dvě hodiny mimo možnost pohybu a armáda mravenců jimi běhala tam a zase zpátky. Než se mi je povedlo napřímit, trvalo to víc jak minutu a minimálně stejný čas jsem potřebovala k nabrání plné koordinace. Lehla jsem si na záda abych měla v nohou co nejmenší tlak a vlastní rozvázání uzlů už bylo relativně jednoduché.
„Koupelna je na chodbě vedle záchodu. Nemůžeš ji minout. Připravím ti tam nějaké oblečení, protože mám obavy, že do toho, v čem jsi přijela se teď nedokážeš vejít. A pokud náhodou ano, rozhodně v tom nebudeš na ulici nenápadná.
Povolila jsem si nohy, ale nedokázala jsem se s nimi domluvit na tom, kdo z nás je bude ovládat a prostě se jen vlastní vahou vyvrátily do stran. Překvapilo mě o kolik větší mám kloubní rozsah v kyčlích. Zadek se tak sevřel okolo provazu. Málem jsem na něj zapomněla. Potom, co si Paní Eleonora odnesla svou hračku, netlačil. Působil jen jako další lem od kalhotek. Opřela jsem se o kolena a odtlačila je blíž k sobě a víc dolů.
Pořád jsem dýchala docela zhluboka a čekala na okamžik, kdy dostanu své tělo natolik pod kontrolu, abych dokázala vstát a mohla se jít umýt. Když máte ucpaná ústa a všechen vzduch protahujte nosem, musíte hrudník zapojit mnohem intenzivněji. Pozorovala jsem svá béčka, jak před mýma očima pravidelně rostou do výše Himalájí a pak zase klesají do hlubin. Fajn, spíš to jsou jen takové dva Řípy. Znám spoustu žen s mnohem výraznějším horským pásmem, ale žádné pohoří jsem dosud nesledovala z tohoto úhlu. Vrcholové skalky trčely do bouřkových mračen a lákaly je k elektrizujícím dotekům. Neodolala jsem letmému kontaktu ani několikasekundovému polaskání.
Opravdu špatně se mi polykalo, ale dokázala jsem uvažovat natolik příčetně, že mne ani ve snu nenapadlo sundat si ten roubík dřív, než se dostanu do koupelny. Automaticky jsem si povytáhla kalhotky a spolu s nimi provaz. „No, jo, ty taky musíš dolů.“ Uzel na něm byl od hraběcí milosti a slovo milost tu znělo proklatě, proklatě, ironicky. Co se týká zručnosti, nemyslím si, že by na tom byla Svatava, byť jen nepatrně, hůř než Svatopluk, ale po silové stránce ten rozdíl byl neoddiskutovatelný. Zápolila jsem s ním s veškerým úsilím. Spoustu krát se mi zaříznul zezadu i zepředu, až mi přestalo být příjemné, že mi to bylo příjemné.
Cítila jsem, že mi vlhnou i oči. Jo holka, tohle nebude jen o síle. To bude i o emocích. Škubla jsem vzteky provazem a okamžitě se chytla za bolestivý klín. Klaply dveře od koupelny. Sprcha už drahnou chvíli nehučela. A ťukot podpatků Paní Vandy se blížil. Rozesmála, ale neznělo to krutě.
Klekla si k mým nohám a znovu je trochu nadzvedla a oddálila od sebe, aby se snáz dostala k mému pasu. Vzala mě za ruce a dala je stranou. Automaticky jsem si s nimi zakryla prsa. „Ukaž, pomůžu ti. Ona je hraběcí milost občas docela potvora a intrikánka. Ale toho už sis možná všimla. Vetřela ti do toho uzlu trochu vteřinového lepidla.“
S mírnou nadějí jsem na ni upřela psí pohled. Jemně zvlněné, polodlouhé kaštanové vlasy jí rámovaly oválný obličej. Hnědozelené oči se na mě nedívaly pohledem zlého člověka. Byl za nimi někdo, kdo si rád hrál, rád si vymýšlel pravidla hry, rád vyhrával, ale zároveň uměl ocenit snahu a kvality partnera ve hře. Na sobě měla sytě červený saténový župan stažený opaskem. Sklonila se blíž ke mně a já nemohla odtrhnout oči od žlábku rýsujícího se ve výstřihu. Vlastně jsem teď byla doopravdy ráda, že nemám možnost ztopořit. Rychle jsem si upravila prsty na levé ruce a zakryla jimi zvětšenou bradavku. Ještě víc jsem zrudla. Tak mi alespoň zbyl dobrý pocit, že to na mně není tak vidět, jak kdybych pořád měla penis. Třeba to na mně nepozná. Vždyť je to jen docela obyčejná dominantní lesbička. Podvědomě jsem si žmoulala obě prsa.
Znovu se usmála. „Nervózní?“ Přikývla jsem. „To je zbytečné. Stačí trocha ředidla,“ z kapsy vyndala malou lahvičku a z výšky asi dvaceti centimetrů spustila malý čůrek na uzel. Počkala jen pár sekund a pak ho systematicky a rytmicky mnula. Moc dobře věděla co dělá. V prvním i druhém plánu. Civěla jsem jí do očí a ani trochu se nestyděla. Za dvě minuty bylo po všem.
„Běž do té sprchy a nezapomeň po sobě uklidit. Nepořádek tady nech na mě.“
Přikývla jsem a vystřihla podvědomé pukrle. Cítila jsem se alespoň trochu hrdá na to, že jsem si hned před ní nesundala kalhotky a nenabídla se úplně. Ale možná měla být hrdá spíš sama na sebe, že to po mně nechtěla.
Přestože v koupelně běžel nepřetržitě ventilátor na poloviční výkon, zrcadlo zůstávalo z větší části zamlžené. Ženu, která mě z něj pozorovala, jsem ale i tak viděla téměř komplet. V celé své kráse by se dalo říct. Pokud považujete zchvácené výrazně nalíčené ženy neschopné slova za krásné, tak byste to nejspíš opravdu řekli. Uvolnila jsem uzel za zátylkem, předklonila se a nechala nasycené kalhotky dopadnout do umyvadla. Obouruč jsem se opírala o jeho okraje a teprve teď jsem dýchala opravdu zhluboka.
Pusu jsem si několikrát opláchla zvenku i zevnitř a pořádně se prohlížela. Nejspíš jsem zůstala stejně, nebo alespoň hodně podobně vysoká. Jen celková stavba těla, kosti, svaly a podle všeho i kůže byly mnohem jemnější. S údivem jsem si prohlížela své ruce. Byly kompletní, ba dokonce bez jizev. Třeba se jednou dočkám zpáteční jízdenky do opraveného mužského těla. Nehledě na mou prekérní situaci bych si měla Paní Vandu opravdu předcházet, protože taková známá se člověku pracujícímu se dřevem, kovem, případně sklem může kdykoliv hodit.
Tak se ukaž krásko. Černé vlasy se prodloužily do mikáda sestříhaného do podkovy. Černá linka kolem tmavě hnědých očí se společně s ocelově šedomodrými víčky rozmazala do vytracena. I přes pečlivé drhnutí úst jsem měla rty stále červenější, než jsem byla zvyklá, ale možná to je jen rozdrážděné tím, jak jsem je usilovně drhla. Přišla jsem si starší než před třemi hodinami, ale kdo by si po takových událostech starší nepřipadal. Celý obličej jsem poctivě vzala mýdlem a horkou vodou. Okraje zrcadla se znovu orosily a dodaly mému neuspokojivě umytému obličeji výrazný tón postapokalyptičnosti. Věděla jsem, že mi muselo uniknout něco důležitého z péče o dámský obličej, ale marně jsem přemítala co.
„Přemýšlej krávo, když si neumíš poradit jako ženská, jak bys to řešila jako truhlář? Šmirgl. Ředidlo. Ředidlo do očí není dobrý nápad. Barva na bázi oleje by měla jít odstranit nějakým jiným prostředkem na bázi oleje nebo tuku.“ Koukla jsem do skříňky pod umyvadlem a narazila na lahvičku s nápisem Mléko. „Proč ho nemá v ledničce? Vždyť se jí zkazí.“ Vzala jsem jí do ruky podrážděnýma očima na ní zaostřila. Odličovací mléko. Dokonce s návodem.
Zavřela jsem za sebou dvířka od sprchového koutu a proud si namířila přímo do obličeje. Na chvíli jsem získala pocit, že dovedu opět racionálně myslet. „Jsem v pasti. V pasti, kterou na mě nachystala Paní Vanda a strčila mě do ní Paní Eleonora.“ Byla to jejich hra, hra se mnou, hra o mě, ale v první řadě hra mezi nimi dvěma. Jo, jistě jsem měla šanci se této situaci vyhnout, ale dnes už ne. Vlastně bylo to hotové už v okamžiku, kdy zmizel ten pacholek Kamil. Pak bylo jasné, že nemám šanci stihnout všechny zakázky a každý, kdo by byl v mé situaci, by se rozhodl pro odložení jedné větší zakázky, a ne spousty malých.
Takže co teď? Mám se rozhodnout mezi tím, jestli mě sežere lev anebo krokodýl. Navíc to ani nesedí, lva mají v erbu Schönbergové ne Schönburgové. Pamatuju si to z diskusí s hraběcí milostí v rytířském sále. Nakrucovala jsem se proti proudu sprchy a potvrzovala si, že bradavky jsou násobně citlivější, než tomu bývalo zvykem. Namydlila jsem si hlavu, ale stejně jsem pořád myslela na to, jak pohyby rukou ovlivňují nadzvedávání ňader.
Co, že to říkala Paní Vanda? Že není jisté, zda mysl, která by měla ke svému novému tělu silný odpor, by ho časem sama nedokázala vrátit zpět. Takže je možné, že kdyby se mi povedlo utéct a schovat se někam do lesů, stal by se ze mě zpátky supersamec, nebo samec, nebo super cosi, nebo jenom ošklivější žena. Opláchla jsem si břicho a došlo mi, že se musím pořádně umýt i tam. Opatrně jsem vzala do ruky sprchovou hlavici a namířila ji do klína. Trochu to štípe, ale po tak intenzivním zážitku se dalo čekat, že budu lehce odřená. Přidřepla jsem a jemňounce odhrnula závějíčky. Asi bych to měla vzít i prsty. Pak jsem si dřepla docela a skončila vleže na zádech. Levá ruka křečovitě svírala sprchovou hlavici, zatímco pravá rejdila uvnitř a zkoumala, jak moc velký odpor klade má mysl feminizovanému tělu.
Nevím, jestli jsem u toho byla zticha, ale svět za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, pro mě v tu chvíli zticha byl. Ohlédla jsem se ke dveřím a přes stojánek vedle něj byly přehozené dámské pracovní šaty. Ne dámské montérky, ale spíš něco mezi služkou a osobní asistentkou. To ale značné skupině zaměstnavatelů stejně splývá do jednoho. Dvířka sprchového koutu nebyla ani trochu orosená. Zjevně speciální povrch. A já vůbec nevím, kdy a jak dlouho byla Paní Vanda v koupelně. Zastyděla jsem se jen nepatrně. Za to, jaká teď jsem, může rozhodně mnohem víc ona než já. Za čtvrt hodiny jsem vyšla z koupelny osušená, vyfénovaná a upravená tak, jak toho mé reflexy a představivost byly schopné.
Potemnělou chodbou přicházelo zbytkové světlo z jídelny. Vydala jsem se za ním. Na stole byly připravené dvě porce lososa na přírodno osmahlého na pánvi a mačkaných brambor. Raději jsem se zastavila a podívala se na Paní Vandu.
„No jen se posaď. Já to všechno nesním. A nejsem vnučka Lucifera. Jinak jsem celkem normální ženská. S pečovatelskými sklony. Nepustím tě odsud s prázdným žaludkem. A zároveň potřebuju, abys za ty dva dny byla schopná udělat stoleček, před kterým té potvoře hraběcí spadne čelist. Takže vydatné jídlo, které ti dodá energii, ale neuspí tě. Vím, že to dřevo máš k dispozici. Věděla jsem to už, když jsi odpoledne dorazila.“
„Ten stolek je práce na deset dní, ne na dva.“
„Deset dní znamená sedm pracovních. Sedm krát osm je padesát šest hodin. Do večírku ti zbývá 43. Na spánek ti musí stačit deset, jídlo a hygiena tři hodiny. Tak mi řekni, kde můžeš ubrat polovinu času. Protože když to dokážeš, budeš mít dvě hodiny rezervu.“
„Na preciznosti detailů. Opatrně se musí dělat i základní řezy a brus, ale bez těch se nikdy nedopracujete k detailům. Pak počítejte s tím, že jednotlivé části stolečku musíte slepit, nalakovat a přeleštit.“
„Nešlo by ten lak vynechat?“
„Samozřejmě, že ano, ale pak ten stůl bude zranitelnější a oprava bude ještě větší piplačka. I kdybysme tam dali vosk, tak ten taky potřebuje 24 hodin před zátěží schnout.“
„Zítra se u tebe stavím a pomůžu ti. Pokud ten Eleonořin odborník počítá se čtyřmi dny, nevěřím tomu, že tomu dá takovou pečlivost. Chceš se napít?“
„Jen vodu.“ Věděla jsem, že slibuju modré z nebe, ale byla to diskuse o něčem, kde jsem pořád silná v kramflecích, takže jsem se aspoň na chvíli mohla cítit jako člověk, který má civilní zaměstnání a dokáže myslet i na něco jiného, než je vlastní rozmnožovací soustava. A navíc má v lecčems pravdu. „Jestli chce druhá strana udělat stoleček za klasické čtyři dny, nemůže to být žádné vysoké umění. Navíc určitě počítá s pauzou po lepení i po laku nebo vosku.“
„Chceš zavézt domů?“ Nabídla se mi.
 
Tak, opět je tu otázka pro vás milé čtenářky a čtenáři. Má Svatava přijmout nabídku Paní Vandy?