Rozpaky truhláře Svatopluka - 4.díl - Stolečku otřes se - Esme Ww

17.07.2022 12:10

„Nasaďte mi ho. Oba víme, že tam patří,“ nenáviděl jsem se za tu odpověď, ale nemohl jsem jinak. „Jsem umělecký truhlář a ke stolečkům tohoto typu patří pouta i roubík. Nesnesl bych pocit nedodělané práce.“
Obešla mě a Paní Vanda jí uvolnila místo přímo proti mojí hlavě. Usadila se těsně přede mnou a v rozpažených rukách mi předváděla napnutý roubík. „Nesnesla, Svatavo nesnesla. Pokud se bavíme o nedodělané práci, pak musí Svatopluk pro tuto chvíli zmizet.“
„Nesnesla, omlouvám se,“ polkl jsem sliny, přimhouřil oči a nastavil pootevřená ústa. „Můžete.“
Ucítil jsem silný tlak v obou koutcích úst a pachuť gumy na patře. Krásnou pachuť gumy. Slinil jsem, ale hodně špatně se mi to polykalo.
„Pokud mi poslintáš podlahu, nebo nedej bože kobereček, který máš pod sebou, hodně si rozmyslím, jestli ti ještě někdy dám šanci na původní život,“ řekla Paní Vanda jen tak mimochodem.
„O ejde,“ zaklonil jsem víc hlavu doufaje, že tím snáze udržím sliny v ústech. „Eůžu olykat! Ejde mi o oáadat!“. Jenže v této poloze se mi mnohem hůře dýchalo a nebyl jsem schopen ji dlouhodobě udržet. Vnímal jsem zvýšenou vlhkost v celém okolí zaraženého roubíku a bylo téměř nemožné udržet tekutinu uvnitř. Rozhodně nemožné v horizontu minut.
 „Neříkala jsi, že máš vyvinutou látku i pro přechod ze samičky na samečka,“ podotkla Paní Eleonora.
„To, že jí teď nemám k dispozici, ještě neznamená, že jí nemám rozpracovanou a že bych jí nebyla schopná během pár týdnů dorazit. A navíc si nejsem jistá, nakolik je účinek mnou podané látky trvalý, nebo alespoň dlouhodobý. Některé prameny to zpochybňují. Údajně pokud má hostitelský organismus ke změnám silný vnitřní odpor, dokáže se tělo v horizontu několika málo měsíců vrátit do původní podoby. Možná by jen stačilo přestat tělu dodávat udržovací dávku.“
Zvídavé ruce Paní Eleonory si znovu začaly hrát s mými ňadry. „Nezdá se, že by její tělo kladlo změnám veliký odpor. Dokonce bych si dovolila tvrdit, že neklade ani malý odpor. Chceš si sáhnout?“
Paní Vanda se zvedla a obešla mě. Pohladila mě na kotnících a vnitřních stranách lýtek. Začal jsem se potit na čele pod ofinkou mého černého mikáda. Vlhnout jsem začal i jinde, ale na objem tekutiny v mých ústech to žádný zásadní dopad nemělo.
Odtáhla se. „Nevím, nepřijde mi, že by její tělo reagovalo nějak zásadně pozitivně nebo negativně.“ Pořád jsem měl těsně před sebou přísně smyslný úsměv Paní Eleonory. Třeštil jsem na ni oči a zrychleně dýchal. „Zkusím se přesvědčit ještě na jednom místě.“ Vyděšeně jsem civěla do panenek a duhovek paní Eleonory a zkoušela v nich najít odraz svého obličeje, abych se přesvědčila, zda se lehce slizká kapka už vydala na cestu k huňatému koberci.
Paní Eleonora si vykasala sukni nad kolena a klekla si. Jednou rukou si ji za zády vyhrnula ještě víc a druhou si stáhla kalhotky až ke kolenům. Pak se postavila a nechala je sklouznout až na zem. Po celou dobu jsme ani já a ani ona nepřerušily oční kontakt. Sebrala kalhotky ze země a z kabelky vytáhla malou lahvičku ze které na ně odměřila několik kapek. „Přidala jsem na ně rychle účinkující ženské hormony. Otřu ti s nimi rty a pak ti je nacpu pod roubík tak, že ti bude trvat minimálně půl hodiny, než je proslintáš. Počítej s tím, že od té chvíle už budeš Svatava a nedokážu si představit, co by tě vrátilo zpět. Jestli nechceš, slintej si a doufej. Můžu tě ujistit, že já bych na tak hezkou podložku byla opravdu háklivá. Služebné mé prababičky Rudolfíny by mohly vyprávět. Pokud souhlasíš, opatrně přikývni. Jak na tebe tak koukám, máš na rozhodování zhruba tři sekundy.
Ruce Paní Vandy byly opřené o moji kostrč s oběma palci zasunutými pod pružný lem kalhotek. Rytmicky ho nadzvedávala a zase povolovala. S každým přitažením se kalhotky o něco víc zařezávaly do mé štěrbinky. Bleskově jsem přisvědčil a posunul hlavu alespoň symbolicky k Paní Eleonoře. Vím, že na ty kalhotky stříkla jen symbolickou dávku parfému, žádné hormony, ale o to nešlo. Věděl jsem, že se ze mě právě stala Svatava. Ta, která tu bude vždycky k službám i potěšením svých Paní. Už teď je všechno špatně a skončí to ještě hůř. Ale stejně se na to těším.
„Dáš si raději čaj nebo kávu?“
„Pokud mi budeš schopná udělat obyčejný mátový čaj, bude to úplně úžasné. Miluji vůni máty. Hlavně ne žádné experimenty.“
„Neboj, dám si s tebou.“
Přestala jsem existovat. Alespoň pro ně jsem přestala pro tuto chvíli existovat. Paní Vanda odešla připravit pohoštění a Paní Eleonora se usadila v křesle po mém levoboku. Na zem si položila kabelku a začala se v ní přehrabovat. Vylovila z něj barevný časopis a na pár sekund ho hodila na zem. Dost blízko na to, abych dokázala přečíst jeho záhlaví. „Nevolnictví dnes“ a podtitul „Časopis pro moderní šlechtičnu.“ Než jsem dokázala rozklíčovat, co vlastně se děje na obrázku na úvodní straně, vzala ho znovu do rukou a začetla se do něj. Usilovně jsem se tvářila co nejdřevěněji.
Za pár minut se z kuchyně přiblížily Vandiny kroky. Šla rozvážněji než obvykle. „Musím improvizovat, protože dosud nemám k dispozici skleněnou desku. Takže přímo na kostru stolu položím tác s občerstvením. Snad se mi to povede tak, abych nic nevylila.“
Podnos byl zjevně normovaný na standardní Svatavu. Opřel se mi o spodní konce lopatek a o začátek klenutí zadku. Po prvním položení ho ještě jednou nadzvedla a posunula zhruba o centimetr dozadu. Pak byla spokojená. Mohl vážit něco mezi dvěma a třemi kily. Nejtěžší věc byla stranově vycentrovaná, blíž k zadku než k hlavě. Musela donést konvici, ve které louhovala mátu a k tomu nejspíš dva menší hrnečky a každé talířek se zákusky. Netrvalo to víc jak pár desítek sekund, a i když v těch místech neležel tác přímo na mých zádech, začalo mi být od míst pod konvicí opravdové horko. Ale držela jsem. Musela jsem držet. Všechny nohy jsem měla napevno zaražené do koberce a utažené tak, že jsem s nimi nemohla ani hnout. Jenže záda mi žádné popruhy nedržely. Takže pokud jsem potřebovala na chvíli ulevit nějakému svalu, musela jsem mu ulevit koordinovaně, synchronně se zbytkem zad.
„Takže pozítří, až přijdou holky, počítáš s touto Svatavou?“ zeptala se Paní Eleonora. „Myslím, že by je dokázaly zaujmout obě varianty.“
Napila se a položila hrneček zpět na moje záda. Musela jsem si hlídat změny těžiště, dělat cokoliv, abych zvětšila šanci, že nezůstanu touto Svatavou po zbytek svého života.
„Ty se toho občas zbytečně bojíš,“ pokračovala Paní Eleonora, „tak jsem tě chtěla malinko posunout. Čekala jsem, že když budeš trošku zahnaná do kouta, tak na něm tu látku vyzkoušíš. Protože ses tím stolečkem už pochlubila předem a já vím, že jsi typ, který nechce za žádnou cenu ztratit tvář. Schválně jsem pana Svatopluka vždycky malinko zdržovala. Věděla jsem, že neodmítne a že pak nebude mít šanci stihnout tvou zakázku. Promiň, jestli jsi toužila po klasickém dřevěném nábytku.“
„To je v pořádku,“ připustila Paní Vanda, „když se mi začal omlouvat, bylo mi jasné, odkud vítr vane.“
„Víš, dala jsem mu nabídku, aby vstoupil do mých služeb jako vrchní restaurátor, ale odmítnul to. Prý chce tvůrčí svobodu a větší pestrost práce.“ Protáhla si nohy a natáhla je pod mým trupem. Levou nohu v kotníku opisovala obloučky a pokaždé když špička její boty kulminovala v nejvyšším bodě zavadila o mou bradavku. Bylo to tak neosobní a neuctivé až celá bradavka trčela do prostoru a v kalhotkách se mi dělal močál ve kterém by se utopil i král Šumavy. „Tvůrčí svoboda a různorodá práce. Docela mu to závidím. Tak jsem si s ním aspoň takto pohrála a musela se poohlédnout po někom jiném.“
Paní Vanda si posunula křeslo blíž ke mně, zula si botu a jen tak mimochodem skřípla mezi palcem a ukazováčkem tu druhou, volnou bradavku. Dýchala jsem rychleji a hlouběji. Třásla jsem se. Pot mi skapával z čela, ze zad z místa pod konvicí téměř stékal k pupku a co se týká rozkroku, zakázala jsem si jen pomyslet, že něco takového jako rozkrok ve skutečnosti mám. Břicho jsem prověšovala čím dál víc. Jasně, nohama ani rukama jsem hýbat nemohla, ale tělo jsem ničím fixované neměla a držet ho napnuté, zatímco jsem byla dlouhodobě na hranici i za hranicí únavy i orgasmu byl čím dál víc nadlidský úkol. Byl by nadlidský i pro silově dobře vybaveného Svatopluka, natož pro křehkou Svatavu. Paní Vanda to pochopila, sundala z tácu konvici se zbytkem čaje a odložila ji na zem.
„Já myslím, že Svatavě dám šanci, aby se vykoupila. Chci, aby věděla, že jsem velkorysá žena. Když mi teď slíbí, že mi za 44 hodin za sebe dodá svou dřevěnou náhradu, pomůžu jí na cestě zpět. Pokud bude chtít. Co ty na to, drahá Svatavo?“
Totálně nasycené hraběcí kalhotky v mých ústech nedaly šanci na únik sebemenšího stenu. Opatrně jsem pokyvovala hlavou na znamení souhlasu. Tím, že tác na mých zádech byl výrazně lehčí, byl i zároveň výrazně nestabilnější. „Hlavně nic nerozlít a neušpinit podlahu.“ Paní Vanda se postavila a sundala mi ze zad celý tác.
„To mi na nábytku nejvíc vadí. Výrazná neschopnost rozhodnout se,“ dodala Paní Eleonora, a zatímco se Paní Vanda vzdálila do kuchyně, klekla si k mému pasu a obtočila kolem něj několik smyček provazu. Pak udělala uzlík nad pupkem, protáhla mi lano rozkrokem, na páteři ho podvlékla pod smyčkami a relativně na volno ho vrátila zpět a konce zajistila do uzlíku pod pupkem. Zmátlo mě to. Čekala jsem větší tlak na rozkrok, takhle se mi šňůrky jen lehce zařezávaly mezi půlky. Jenže pak mi zepředu nadzvedla kalhotky a pod ně a pod provaz zasunula hlavici o kulového vibrátoru určeného na stimulaci klitorisu. Jeho rukojeť upevnila pod provaz vedoucí z rozkroku a držátko zachytila až pod křížení smyček na pupku. Teď už bylo všechno napnuté tak, jak by mělo být. Zapnula tlačítko na rukojeti a rytmus a intenzitu chvění regulovala dálkovým ovládáním.
„Až si to rozmyslíš, dej nám prosím vědět. Ale prosím tě srozumitelně a nahlas.“ Plácla mě po zadku a odešla do kuchyně za Paní Vandou.
Vlastě to teď měl mít zbytek Svatopluka o něco jednodušší. Nemusel bojovat s pohyby těla ovládaného zvenčí. Stačilo se soustředit, nastavit v těle blokády a barikády nastupující ženskosti a oddálit co nejdál nastupující orgasmus. Bušilo mi srdce. Už jsem neměla důvod držet páteř napnutou a vzhůru, tak jsem ji pro relaxaci uvolnila a úplně prověsila. Hroty mých ňader se přiblížily ke chloupkům umělého koberce na takovou blízkost, že mezi nimi prolétlo několik jiskřiček statické elektřiny. „Au! Áááá!“ Reflexivně jsem se snažila ucuknout, nadzvednout hrudník a schoulit se alespoň o několik málo centimetrů víc do klubíčka. Zatlačila jsem si tím vibrátor téměř na celou šířku dovnitř. Jeho nejširší místo se zarazilo o vnitřní stěny stehen. Snažila jsem si na tom racionálně najít i něco, co by mně mohlo být ku prospěchu i v dlouhodobějším časovém horizontu. Ještě se mi povedlo ten vibrátor sevřít o něco víc. „Budeš teď o mnoho víc rozumět tomu, co se děje v ženské,“ pomyslela jsem si. „To je ono! To se mi bude vždycky hodit. Na mé cestě zpět ze samice k supersamci!“ Zkoušela jsem, jestli si nedokážu nějakým způsobem dráždit bradavky o stehna, o paže, o kožešinu o cokoliv. Ještě kousek, trochu se zavrtět. Sakra, co to je? Dala jsem do toho až příliš energie a přepadla na levý bok s výhledem na jídelnu a kraj kuchyně.
Zrychlený dech se uklidňoval jen velmi pozvolna. Malinko jsem se pootočila, abych měla lepší výhled a všimla si, že mám docela průšvih. Na umělé ovečce, v místech, kde jsem měla před chvíli položenou hlavu, zůstala modročerná šmouha od mých šminků. Aspoň, že rtěnka byla zdá se opravdu neslíbatelná. A roubík zatím nic nepropustil. Takže já jsem vlastně nic špatného neudělala.
Pod kalhotkami jsem pořád tekla. Nedalo mi moc práce přivodit si další orgasmickou vlnu. Přimhouřila jsem oči, zaklonila se a poslala mou mysl do jiné galaxie. Na cestu od ženy k supersamci. S menší zastávkou na stanici supersamice. „Až to těm holkám docela závidím. A ony pak budou závidět mně, protože nebudou vědět, jak je možné, že se v nich tolik vyznám.“
Konečně jsem se cítila dostatečně naplněná, dostala dech pod kontrolu a otevřela oči. Tři metry ode mě, u kuchyňského stolu seděly obě dámy a pozorovaly mě.
„Dám ti nabídku,“ obrátila se hraběnka Schönburgová na svou přítelkyni, „už jsem ti říkala, že jsem si našla za pana Svatopluka náhradu a zlanařila restaurátora na plný úvazek. Tvrdil mi, že nezná v městě ani v kraji nikoho lepšího, než je on. Nejsem o tom zcela přesvědčena. Předevčírem na tom stolku začal dělat. Podle něj je týden nebo ještě delší časové období, o kterém povídal pan Svatopluk zbytečně moc. Čtyři dny stačí. Pokud dokáže Svatava udělat lepší stoleček, dám ti za ni toho mého restaurátora a pět originálních kousků podle tvého výběru z orientálního salónku.“
 
Tak co, čtenářky a čtenáři, má Paní Vanda ochotně přijmout výzvu hraběnky Schönburgové?