Rozpaky truhláře Svatopluka - 3.díl - Stoleček Svatava - Esme Ww

10.07.2022 21:58

„Je to tvůj stoleček. Jestli si myslíš, že zakrytí hlavy mu prospěje, tak to udělej. Schovat ho celý by byla věčná škoda.“
Kroky paní Vandy se rychle přiblížily. Ještě víc jsem se schoulil a zavřel oči. Bál jsem se doteků, bál jsem se trestů za svou opovážlivost a pokus o útěk. Další krok už byl těsně vedle mě. A další zase o kousek dál. Se vší opatrností jsem víčka nepatrně oddálil od sebe a viděl Paní Vandu, jak ze šuplíku vytáhla koženkovou kuklu a přidřepla s ní před moji hlavu. Měla v sobě jediný velký otvor na pusu a dva o mnoho menší pod nosními dírkami. „Až uznáme, že je čas, sundáme ti ji.“
Přiblížily se i druhé podpatky. Pak mé tělo opět prohmatávaly ženské prsty. Jenže to byly jiné ženské prsty než před pár desítkami minut. Kontrolovaly pevnost pout a potom i zatuhlost a sakra to ne. Zatáhla za kobereček pode mnou a narovnala ho.
 
 „Ono se to stydí,“ poznamenala neznámá směrem k Paní Vandě a ověřovala si i vzrušivost mých vnitřních stehen. Člověk neznalý mých pocitů by si mohl myslet, že je s něčím nespokojená, ale já si byl jistý, že tomu je přesně naopak. „Myslela jsem, že sis chtěla pořídit vyřezávaný stoleček. Ne stoleček jako vyřezaný.“ Byly to absolutně sebejisté doteky někoho, kdo se byl zvyklý dotýkat majetnicky věcí i lidí po staletí a já už ho někde slyšel. A nebylo to dávno, ale nemůžete chtít po mé dubové palici, aby jí teď věci docházely se standardní rychlostí. „S tím, co ti nabízel pan Svatopluk, jsi nebyla spokojená?“
„Ale s tím, co nabízel jsem spokojená byla. Spokojená jsem nebyla jen s tím, co dodal. Nebo spíš nedodal.“
„Však jsem taky proto udělala všechno, co bylo v mých silách,“ rozpoznal jsem pobavený tón v jejím hlase. „Říkala jsem ti, že ať to dopadne jakkoliv, budeš spokojená. Pan Svatopluk byl vždycky ochota sama. Jak se ten stolek vlastně jmenuje?“
„Udělala jsem ho podle katalogu fetišistického nábytku a tam patřil do produktové řady Svatava. Tak to je Svatava?“
„To není špatné jméno. Je takové pevné, solidní. Má babička měla komornou Svatavu.“
„Pane bože já jsem ale kus idiota! Hraběnka Schönburgová! Eleonor von Schönburg!“ Posledních pár let jsem pro ni dělal spoustu zakázek. Nejenom teď ten rytířský sál, ale dávno před tím jsem restauroval i hodně věcí z orientálních sbírek jejího pradědečka. Bylo tam několik kousků, vůči kterým je to, jak teď vypadám jen cudná romantizující stylizace! A v tom rytířském sále si vymýšlela tolik dodělávek, že si musela být jistá, jak moc mi tím rozhodí všechny ostatní termíny a o zakázce na tenhle stoleček byla nepochybně sakra dobře informovaná.
„Nepomohla bys mně ten stoleček dodělat? Nechci tě obtěžovat, ale je z masivu, a i když nejsem žádná křehotinka, dost by mi to ulehčilo situaci.“ Paní Vanda mi vsunula ruce pod rameno, Paní Eleonora pod zadek. „Na tři ji zvedneme.“
Vyhoupl jsem se na všechny čtyři, jenže energie, kterou do mě vložily byla příliš silná a já začal přepadat na druhou stranu. Hraběnka Schönburgová mě duchapřítomně chytla za lem kalhotek, Paní Vanda mě mezi tím oběhla a zatlačila proti ní. Konečně jsem byl stabilizován na všech čtyřech.
„Za mě dobré,“ zahlásila Paní Vanda.
„Za mě taky.“
Za mě ne, kdyby to někoho zajímalo. Jenže zjevně ne, tudíž jsem byl zticha. Škoda, že tu není pan Svatopluk, ten nikdy nebyl schopen odejít od nedodělané práce. Ochota sama. Co mi viděl na očích, to se vždycky snažil splnit. Ten by stoleček postavil na místo, osadil by ho deskou, a ještě by ji vyleštil. Pomůžu ti ještě nastavit nožičky. Ty prstíčky u ramenou by měly být nastavené do takového ornamentu…
Kdo to je?“ zarazila se Paní Eleonora.
„No přeci Svatava. Konferenční stoleček Svatava.“
„To vidím, ale kdo to byl předtím?“
„Předtím to byl jen kus dřeva.“
„Dřevo Svatopluk nemělo všechny prsty.“
„Tak se přesvědč sama.“
Rozeznal jsem levou ruku hraběnky Eleonory, která mě za hlavou uchopila za lem kukly a pravou rukou povolila zip. Pak jsem chvíli mžoural do prudkého světla a až se oči srovnaly s tím, že je vlastně večerní příšeří, začal jsem rozeznávat její obrysy.
„Máš pravdu, jak jsi to dokázala?“

 „Povedlo se mi vylepšit látku o krokodýlí genom. Některé drobné části těla díky ní dokážou obratem regenerovat. Regenerovat podle informací z DNA hostitelského organismu. Drápy ani šupiny jí naštěstí nenarostou. Pochopitelně se použijí genetické informace, které odpovídají tělu samičky. Já jen abys věděla, že peníze, které od tebe dostávám na výzkum, neutrácím za boty a za nábytek. Na to si umím vydělat jinak.
Vzaly si polštářek pod zadek a mlčky se usadily necelý metr před mým obličejem. Koukal jsem upřeně do prostoru mezi ně. Moc dobře si ten nákres vybavuju a stejně tak vím, že musím být co nejpřesnější. I kdybych nechtěl, neovlivnil bych to, ale potřeboval jsem získat plusové body za vstřícnost. Byl jsem si jistý, že to pozná.
„Já vím, že to není dokonalé,“ prolomila po chvilce mlčení Paní Vanda. „Ale má to i své výhody. Třeba si nemusím dělat starosti s červotočem. Anebo když si položíš svoje nohy na chodidla, případně lýtka stolu, tak stojíš na měkkém, a ještě tě to hřeje.“
„To jsem nemyslela,“ odtušila Paní Eleonora. „Vybavuješ si ty kousky, co mám v orientálním salónku? Jsou tak nějak víc orientální. Ne, nepřerušuj mě, jsem si vědoma toho, že to je Svatava, a ne Meiling nebo Sumiko, ale ke kouzlu evropského orientálního umění patří fúze. Propojení západního a východního světa. Skočím si pro kabelku.“
Když se vrátila, sedla si těsně přede mě, nanesla mi tmavé oční stíny a tužkou zvýraznila samotný okraj očních víček. Z vnějších koutů je protáhla výrazně do strany a lehce nahoru. „Většina Evropanů má ráda výrazné kulaté oči. Takže z toho pohledu je lokální vzhled obličeje naprosto v pořádku. Jenže zároveň tam potřebujeme dostat i nádech exotiky. Proto ten oblouček směrem nahoru ke spánkům. Postava spíš štíhlejší. To odpovídá. Co tu máme dál. Daleké země jsou spojené se silnými emocemi. Vášeň a krutost. Doufám, že na tom sis s tou vodičkou dala záležet.“
„Transformuju tělo, ovládám výstupy, když budeme chtít, aby v ní byla vášeň bude se chovat vášnivě. Co se děje uvnitř není podstatné.“
„Ale to je chyba, má drahá. I mistrovské předstírání je pořád jen předstírání. Pan Svatopluk svou práci vždycky dělal s nepředstíranou vášní. Tak doufám, že i jako Svatavě to v ní zůstalo.“ Sáhla mi na záda a rozepnula přezku na podprsence. Mé ruce byly spoutány natolik šikovně, že její sundání by bylo směšně jednoduché, i kdybych se mu rozhodl postavit na odpor. Nebo i kdyby mi to paní Vanda poručila.
Paní Eleonora si znovu stoupla a několika málo kroky, při kterých kladla nohy s okázalou obřadností se přesunula za můj zadek. Klekla si těsně za mě. Cítil jsem, že mi něco úzkého položila na bederní páteř a oběma dlaněmi mne uchopila v pase. Byl jsem až příliš vystrašený nato, aby se mi to opravdu líbilo. Nepospíchala a oběma palci mi jemně přejížděla po zádech. Prsty se začala blížit pupku, pak je zase stáhla a když se znovu daly do pohybu, zamířily směrem k úpatí Venušina pahorku. Lehce si mě přitáhla a zezadu se o mě opřela. Vtáhl jsem bříško, stáhnul svaly pánevního dna a snažil se hýžděmi sevřít stehno, kterým se o ně opírala. Pokud to tedy bylo stehno. Odtáhla se a vrátila ruce do výchozího nastavení. Dýchal jsem o poznání hlouběji. Já vím, co se se mnou děje. A jsem si vědom, že ony to ví taky. Byla to hra koček s myší a já se snažil jen o to, aby to nebylo moc rychle.
Její ruce se vydaly směrem kupředu a zastavily se těsně před tuhnoucími ňadry. I nadále jsem držel postavení hlavy i výraz v obličeji. Necelý metr přede mnou seděla Paní Vanda v pozici lotosového květu a olizovala si rudě nalíčené rty. Pak náhle bez varování mě Paní Eleonora majetnicky uchopila za obě prsa a sevřením mezi prostředníčkem a ukazováčkem si pohrávala s mými rychle tvrdnoucími bradavkami. Vytřeštil jsem oči a slyšitelně zasténal.
„Vášeň bysme měli,“ přisvědčila jí Paní Vanda. „Můžeš přidat trochu i ze druhé složky.“
Zatímco levá ruka hraběnky Schönburgové si i nadále hrála s mou bradavkou, pravačkou sundala z mých beder tu věc. Natáhla se nade mnou a v napřažené ruce mi ukázala úzký gumový roubík. Nepřekvapilo mě to. Vybavení orientálního salónku na jejím zámku si vybavuju moc dobře. „Myslím, že ti ho nenasadím,“ řekla překvapivě a stáhla ze mě i druhou ruku. „Tvoříme fúzi. Ne čirý orient. Nebo že by přeci?“
 
A je tu další čtenářská otázka. Má Svatopluk sám požádat o nasazení roubíku či nikoliv?