Rozpaky truhláře Svatopluka - 2.díl - Náhrada za nedodanou zakázku - Esme Ww

03.07.2022 15:49

„Asi bych neměl, jsem tu autem, když přijdu o papíry, tak budu zakázky stíhat ještě méně.“
„Nebojte se pane Svatopluku. Zas tak moc tam toho alkoholu není. Klame to tělem. Pak mi pomůžete přestěhovat nějaký nábytek z půdy a když si za hodinu dáme ještě jednu kávu, budete už úplně čistý.“
Cítil jsem vůči ní dluh, a tak jsem se jí chtěl zavděčit alespoň tímto. Ačkoli ta tekutina vypadala jako něco, co si v baru před druhou hodinou ranní nikdo dobrovolně nedá. Vypnul jsem nos i chuťové buňky a poslal to tam všechno naráz. „To má snad osmdesát procent alkoholu! Mám pocit, jako by mně to lámalo všechny kosti v těle,“ zasípal jsem, chytil se za krk, sesul se na podlahu, chvěl se a vnímal záškuby v celém těle.
 
„Kosti to neláme. Jen je to tak trochu ohýbá, přenastavuje a opravuje. A zbytek těla taky. Ovládání svalů i hlasivek nebude plně pod kontrolou tvé hlavy. A to, co se bude dít uvnitř ní, to pro mě není až tak podstatné. Ty se taky staráš o hoblík nebo o vrtačku, ale nebereš při tom moc ohledů na to, o čem tvé hoblíky sní, nebo kam by chtěla vrtačka jet na dovolenou. Prostě kdykoliv budu chtít, poslechneš mě, a ještě mi za to poděkuješ. Svlékni se, čubičko a pak si na sebe vezmi toto,“ popohnala mě znatelně autoritativnějším hlasem.
Uvědomil jsem si, že na to oslovení slyším a sundal si košili i tílko. To, co jsem před tím jen tušil, se ukázalo v plné nahotě. Mám prsa. Odhalená pružná prsa. Přiložil jsem si na ně dlaně. Abych je schoval a zároveň je i poměřil. Na pohmat skoro céčka, ale pak jsem si všimnul, že mé ruce jsou mnohem jemnější, nejspíš i o něco menší, bez chloupků a prsteníček na pravičce má po letech všechny články. To mě šokovalo snad víc než samotná existence prsou, která tím pádem možná nebudou až tak velká, když mám o něco drobnější končetiny. Takže tak B, B plus. Obměněný obsah trenýrek už jsem vzal jako samozřejmost.
Vzal jsem si od ní bílou krajkovou soupravu. Kalhotky, podprsenka, podvazkový pás, silonky na připnutí. Ruce automaticky dělaly to, co by u ženy mého věku dělat měly.
Paní Vanda chytla artdecový stolek za nožičky a odtáhla ho do rohu místnosti. Na jeho původní místo pak rozložila imitaci ovčí kůže. „Já myslím, že mi s tím stolkem pro dnešní večer přeci jen dokážeš posloužit, krásko. Lehni si na záda na kraj té kůže. Myslím, že ti nemusím dvakrát vysvětlovat, do jaké pozice máš dát ruce a nohy. Prostorová představivost ti snad zůstala k dispozici.“
Zaujal jsem pozici mrtvého brouka. V leže na krovkách, nožičky a ručičky vytrčené vzhůru. Paní Vanda si vzala lana, kterými jsem byl před tím připoután ke křeslu a sedla si vedle mého levého boku na okraj chlupaté podložky. „Podej mi ruku, drahoušku, začneme předními nohami stolu.“
Ohnul jsem loket tak, že jsem se prsty dotýkal ramena, a ještě se na ni přitrouble usmál. „Mám pocit, že podle nákresu by ta ruka měla vypadat nějak takto. Je to tak správně, Paní Vando?“
„Vypadá to uspokojivě a teď je na mě, aby vypadala dokonale.“ Začala mě omotávat. Pevně, ale zároveň si dala záležet na tom, aby mně nepřiškrtila proudění krve až k prstům a ani “nevypnula” nervy ovládající ruku. Protože jinak by se snadno mohlo stát, že by se během kávového dýchánku složil stoleček nekoordinovaně k zemi, opařil se, ale hlavně by mohl kávou znečistit tu ovčí kůži případně podlahu.
Nohy jsem jak v kolenou, tak v kyčlích ohnul téměř na maximum. Díky tomu jsem je ale musel držet víc ze široka a bílý zesílený klín mých kalhotek jsem ukazoval v plné kráse.
Paní Vanda skončila u levé nohy a oběma rukama kontrolovala své dílo. Vlastně to byly téměř ty samé doteky, které jsem léta mechanicky prováděl. Jenže teď jsem nebyl za truhláře. Teď jsem to zakoušel ze strany nábytku. Taky jsem byl zvyklý se s některými svými výtvory až téměř pomazlit. Pohlazení po nártech bylo následované dotyky na chodidlech. „Jejda to lechtá!“ Trochu jsem sebou zaškubal, ale moc mi to opravdu nešlo, a přestože jsem se to snažil kontrolovat, vyšlo mi z úst několik uchichtnutí, které byly spojené s roztřesením břicha. Paní Vanda nic neříkala, jen se jemně usmála a pokračovala v dotecích dál. Ale já jsem s nábytkem taky téměř nemluvil, takže ta paralela byla i nadále naprosto zjevná.
Cítil jsem její prsty na lýtkách a pak i na vnitřních stranách stehen. Byl jsem čím dál tím šťastnější, že kalhotky mají zesílený klínek a zatím dokázaly oddělit vnější suchou část od té vnitřní, která je na tom s vlhkostí přesně obráceně. Těsně před třísly její ruce změnily svou trajektorii, přes čelní stranu stehen a třísel udělaly oblouk a spojily se až nad pupkem. Cítil jsem převažující frustraci a stal se ze mě ten nejnadrženější kousek nábytku na světě. V kleku se posunula až k mému do maxima rozevřenému rozkroku a oběma rukama vyjížděla po žebrech vzhůru. Pak se zastavila na spodní hraně podprsenky. A nic. Musela vidět naběhlé špalíčky mých bradavek. I já je jasně viděl, když jsem si opřel bradu o hrudní kost a cítil je i když jsem hlavu zalomil dozadu a zavřel oči. „Tak proč jen čeká a nic nedělá?“
Pravou rukou se opřela o zem jen těsně vedle mého boku. Naklonila se víc nade mě a levým kolenem, možná spíš stehnem se naplno zapřela do mého rozkroku. Tušil jsem, bál jsem se, těžko říct, že už je docela jedno, která strana kalhotek je vnitřní a která vnější a že na overalu Paní Vandy jsem musela způsobit viditelný vlhký flek. Levou ruku se vyhnula mému prsu a po boční straně žeber dojela až do jamky pod ramenem. Naklonila se ke druhé podramenní jamce a když se k ní blížila, koncem culíku mi přejela žlábkem mezi oběma prsy. Pak mě pod ramenem políbila. Zazmítal jsem sebou tak, jak to jen bylo možné, ale nijak to nekomentovala. Připadal jsem si provinile, jako by mi znovu bylo dvacet a já po první vášnivější puse předčasně ejakuloval.
 „Když jsem si prohlížela váš web, přišlo mi, že se s tím nábytkem doslova mazlíte. Tak jsem si to chtěla vyzkoušet. Není to špatný pocit, ale na druhou stranu, nepřijdete si trochu divně věnovat tolik pozornosti židli nebo skříni? Jako by to mohly nějak ocenit...“
„Můžu se na něco zeptat,“ osmělil jsem se.
„Ale když tak hezky spolupracujete, tak povídejte.“
„Co kdybych se nenechal přemluvit k napití?“
„Tak bych vás k tomu musela přemluvit.“
„Jak byste to chtěla provést?“
„Počkejte chviličku,“ odešla a vrátila se s lahvičkou a s nasazeným respirátorem. „Opatrně přivoňte. Co cítíte?“
„Mátu.“
„Tak přivoňte víc.“
Vnímal jsem, jak mi klesla hlava a prověsilo se břicho. Ucukla s lahví, rychle jí zavíčkovala a středně intenzivně mě propleskávala.
„To jsem neměla v plánu, ale řekl jste si o to. To byl halotan. Někteří zkostnatělí konzervativci používají chloroform nebo diethylether. Ty jsou zastaralé a moc rizikové. A ještě k tomu vlezle nasládle voní. Až by se z toho jednomu udělalo špatně. Halotan má kromě bezpečí ještě tu příjemnou peprmintovou vůni. Je to takové až osvěžující, nemyslíte?“
„To rozhodně,“ pomyslel jsem si.
„Myslím, že s jeho pomocí a s asistencí několika provazů bych vás přemluvit dokázala. A teď mě musíte omluvit, Eleonora tu bude sotva za patnáct minut. Je zvyklá na dochvilnost. Má to v krvi. Musím připravit alespoň malé pohoštění.“
Zmizela za rohem. Salónek byl jednou stranou velké elkové místnosti, kde druhým ramenem písmene L byla kuchyň a mezi oběma rameny se nacházela jídelna, která se dala od obou prostor oddělit shrnovacími dveřmi. „Jsem blázen,“ ozvalo se z kuchyně tak akorát nahlas na to, abych to dokázal zaslechnout. „Mluvím si s nábytkem.“ Chvíli bylo ticho a pak jsem zaslechnul „A teď tě veko hezky nakrájím na kousíčky a namažu pomazánkou.“
Začala mi být zima v rozkroku. Abych k tomu všemu neofouknul a nechytil zánět dělohy nebo vaječníků. Ověřil jsem si pohyblivost jednotlivých končetin. No žádný zázrak, ale pokud bych se dokázal překlopit na všechny čtyři, pomalu se odsunul k nějaké ostré hraně, třeba bych o ní dokázal rozedřít provaz na některé ruce. Potom bych se určitě dokázal dostat ze zbytků provazů a utekl na svobodu. A pak hurá do auta a domů, rychle se převléci a honem na policii. Něco takového vám přeci nemůže projít, ani když jste Paní. Musí mi pomoci. Přeci pomáhají a chrání. Uměleckým truhlářům proměněným do snadno vzrušivého nábytku obzvlášť. Fajn, možná to nezní dvakrát přesvědčivě, ale když se o to nepokusím, můžu taky zůstat nábytkem až to konce svého života.
Povedlo se mi stáhnout ruce i nohy blíž k sobě. Rozhoupal jsem se a padl na bok, až jsem heknul. Ke vší smůle jsem si vybral špatnou stranu a nohama i rukama zůstal ležet na holé zemi. I to blbé spodní prso přečuhovalo na podlahu, takže během několika desítek sekund už mi zima nebyla jen v rozkroku, ale skoro všude. Protože pokud jste si někdo myslel, že by vás krajka dokázala zahřát, tak u mě tomu tak rozhodně nebylo. Zkoušel jsem se znovu rozkývat, ale nenazvednul se víc jak o pět centimetrů. Vynaložil jsem veškeré možné úsilí alespoň na to, aby se mi povedlo dokroutit se zpět na teplou podložku. Patami jsem si ji přihrnul co nejvíc k zadku a chladnoucí štěrbince. Pak jsem povolil svaly a únavou, strachem i zimou se rozbrečel.
A ten pokus jsem provedl natolik nedomyšleně, že jsem zůstal ležet ke kuchyni zády. Takže vůbec nevím, zda Paní Vanda mou snahu o útěk vůbec zaregistrovala. Já bych si určitě všimnul, kdyby se mi za rohem sesunul nějaký kus nábytku. Jenže můj sluch je na tento typ zvuků mimořádně vycvičený. Každý máme nějakou profesní deformaci, lecjaký instalatér zase dokáže uslyšet kapající kohoutek skrz dvoje zavřené dveře.
Tak jako tak mě ignorovala a zůstalo u toho, dokud se vstupní halou nerozdrnčel zvonek. Pořád jsem doufal, že mi jen chtěla dát lekci. Za půl hodiny mě promění zpátky a nikdo se nic nedozví. Třeba to je jen pošťačka. A i kdyby to byl někdo jiný. Tohle tělo nikdo nezná, nikdo si mne s ním nemůže spojit.
„Eleonoro, drahá, pojď dál. Zouvat se nemusíš. Musím ti něco ukázat.“
Dva páry jehlových podpatků se zastavily přibližně na vnitřním rohu veliké místnosti. „Promiň, mám pocit, že mi spadnul stolek. Musím ho přetočit na všechny čtyři. A pak přes něj hodím ubrus. Nebo mu alespoň zakryju hlavu. Víš mám z něj trochu smíšený pocit. Občas mi přijde, jako kdyby mě pozoroval.”
 
A opět otázka na vás, milé čtenářky a čtenáři? Má to Paní Eleonora Paní Vandě odsouhlasit? Sváťův osud je znovu tak trochu i ve vašich rukou.