Rozpaky truhláře Svatopluka - 14.díl - Odměna i trest - Esme Ww

09.10.2022 17:09

14. Odměna i trest
 
 „Mmmmm!“ sborové rozhořčené mumlání nás vrátilo do reality. Sebrala jsem ze stolku osmero klíčů a začala je postupně zkoušet na zámku Madam Blaženky.
Byl to ten šestý. „Mám vám strhnout tu pásku, paní profesorko?“ zeptala jsem se starostlivě.
Zavrtěla hlavou a rázným škubem si ji strhla. S lehkým odporem si prohlížela své oslintané kalhotky. „Mám já to ještě zapotřebí chodit domů naostro?“ povzdechla si. „Dlátková, nemusela jsi mi dávat přednost. Věk je jen číslo. Jsem tělocvikářka, mám lepší kondici než mnohé mé mladší kolegyně ve sboru.“ Zkusila jsem si představit dnešní spoutanou společnost jako sborovnu. Kupodivu mi to i šlo. „Pásku si sundej těm dvěma, kterým jsi ji omotala kolem celé hlavy. Dej mi nějaké klíče, pomůžu ti je odemykat. Ať si s tím nehraješ do rána. A Dlátková, pro tebe už nejsem žádná paní profesorka, ale Madam Blažena.“
„Jistě, Madam!“
„Můžeš mi říkat Blaženko. Ale poslouchat mě budeš pořád. Na tom se za těch třicet let, nebo kolik to proboha je, nic nezměnilo.“
„Jistě pa..., spolehněte se Blaženko!“
„Zkus tykat, Svatavo.“
Odemkla jsem Paní Vanessu. „Musím vám vrátit oblečení,“ spustila jsem omluvně dřív, než si stačila strnout pásku.
„Jen si ho nechej, bude ti připomínat dnešní den.“
„Kdepak, je vaše a já tu už v tomhle domě tak trochu bydlím. Nemusím se starat o to, v čem odejdu domů.“ Ohlédla jsem se po Paní Vandě. Nereagovala. „Vezmu si župan.“ Sundala jsem si top a podala jí ho „Je opravdu nádherný, ale stejně mi je trochu malý.“ Dívala jsem se na svá stále rozkývaná déčka, nebo spíš éčka. „Myslím, že tohle mi dnešní den bude připomínat po zbytek mého života. A tohle taky,“ nadechla jsem se, maximálně zatáhla břicho a s opatrností povolila zip na sukýnce, která na mém šíroce i vysoce klenutém pozadí byla opravdu mini. „Aspoň doufám, že už to dál neporoste. Snad jsem vám nepotrhala švy. Nic dalšího na památku nepotřebuju.“
Převzala si ji a zběžně se na ni podívala. „Snad jsem Ti nepotrhala švy. A jak koukám, tak nepotrhala. A i kdybych tam náhodou něco našla, tak by to pro tu sukni byla pocta.“
„Zdá se, že jsem vám rozbila truhláře,“ oznámila jsem Paní Eleonoře.
Neřekla ani slovo a s přirozeným despektem trénovaným od dob, kdy přišla do módy gotika, si mě prohlížela od hlavy až k patě. I tak jsem ji odpoutala.
„Olej, fén, teplá voda, alkohol, ředilo (pozn. autorky, to jsem si poctivě googlila. Kromě toho ředidla, to jsem si vymyslela. Zkušenosti s tím nemám, jestli je někdo máte, hoďte to prosím do diskuse, ostatní to možná ocení.),“ nabízela jsem jí. „Nebo vám to prostě můžu strhnout.“
Výmluvným gestem mě odkázala do patřičných mezí a zamkla se v koupelně.
Vanda mi zbyla nakonec. Poté, co jsem jí uvolnila ruce si strhla pásku alespoň z horního rtu a vyplivla hraběcí spodky. „Jdu do ložnice sundat si to z vlasů fénem. Na mě to funguje. Do tří minut jsem zpátky. Postarej se zatím o společnost.“ Huhlala jen o málo zřetelněji než já s roubíkem, ale tak nějak jsem se jí za těch pár dní naučila rozumět.
Zkontrolovala jsem Květu. Užívala si to a naprosto nezaslouženě držela v transu i Kamilu. Vydala jsem se obezřetně ladnými krokem k nim. Neměla jsem moc jiných možností. Mé vnady se smyslně pohupovaly, aniž bych se o to musela snažit. Kdybych zrychlila krok, už by mi to nejspíš nedávalo ani smysl, ani smyslnost. Byla bych nebezpečná sobě a možná i svému okolí. Jestli si dnes večer někdo zaslouží, abych se mu odměnila, tak je to právě Květa. Z boku jsem se jí přisála na krk a pokusila se o pořádný cucflek. Snad si ještě pamatuju, jak se to dělá. Zaklonila svou hlavu tak, že kdyby tu místo mě stál Drákula, dostal by z pohledu na přístup k odhalené vybízející se šíji masivní infarkt. Přesunula jsem se za ní a během pokusu ji zezadu obejmout jsem ji svým poprsím nechtěně postrčila víc na Kamilu. Soudě dle Kamilina výkřiku se Květě podařilo nabrat rovnováhu rázným zachycením se o její ňadra. Velmi rychle se mi povedlo najít si vhodnou pozici a rytmicky jsem si pohrávala s Květinými bradavkami. Synchronizovaně rozvlnila záda o můj přitisknutý hrudník.
„Ještě jednou se omlouvám za ten nůž,“ vydechovala přerývaně.
„Netrap se tím. Uposlechla jsi pokyn. Dík za půlku bonbónu navíc. Mám pocit, že jsi nám tím zachránila prdel. Nám všem.“
„A tobě i pičku, co?“ usmála se. „Už by se ti asi nechtělo vrátit zpátky? Ani kdyby si pohrála Vanda s tím lektvarem a našla cestu. Nebo se pletu?“
Nechtělo. Ani náhodou.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Hladina hluku se pozvolna vracela do úrovně ze chvil, kdy jsem byla bezpečně ukrytá pod skleněnou deskou. Přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že tu stále něco nehraje. Špajzka! Poslušné holky jsou prostě zvyklé být způsobně potichu. Snad jen potichu!
Blaženka si zkoušela pohovět v křesle Kamila, ale nebyla s ním zcela spokojená. Ještě je čeká spousta práce. Ani ne za hodinu se společnost postupně rozešla. Zbylo tu docela dost jídla a pití, tak jsem společně s Květou a některými asistentkami dam nabalila všem balíčky na cestu. Věřím tomu, že za běžných okolností, by se večírek minimálně o dvě hodiny protáhnul, ale dnešek byl tak vyčerpávající, že nikdo neměl chuť, ani náladu táhnout to do rána.
„Nechceš pro Kamilu něco na sebe?“ zajímala se Paní Vanda.
„Má kalhotky a obojek,“ ucedila tvrdě Paní Eleonora. „Víc si nezaslouží!“ Popotáhla za vodítko a otočila se na Kamilu. „Jdeme!“
Už se zdálo, že obě zmizely v temné noci, když tu se její hlava znovu objevila ve dveřích. „Půl kilometru před zámeckou branou ji vyhodím z auta. Dojde pěšky. Pojedu pomalu sto metrů za ní. Těším se na její strachem sevřený zadek ve světle dálkových reflektorů. Jen ať si zvyká!“
Poslední odešla Květa, i když jí Paní Vanda nabízela, jestli nechce přespat. „Mám to jen kousek,“ vymluvila se.
Osaměly jsme. Já a ledová královna. Měla bych na sebe být pyšná, ale nešlo mi to. Připomínalo mi to vysvědčení ve třetí třídě. „Koukej mami, mám skoro samé jedničky!“ „Skoro?“ „Jen jedna dvojka. Ale to je jen ze psaní.“ „JEN ze Psaní?!“
„Tři otočky?“ prolomila mlčení. „Musely být tři? Víš, jak to jde blbě dolů?!“
„Potřebovala jsem, aby mi to uvěřil. A bála jsem se, abyste neřekla něco nevhodného. Nevěděla jsem, jestli je vám jasné, o co se pokouším. Nebyla jsem si vůbec jistá úspěchem. Bylo to těsné. O prsa,“ vysvětlovala jsem naléhavě a dramaticky u toho gestikulovala.
Povolila můj župan a upřeně si mě prohlížela. Všimla jsem si, jak jí cuká koutek úst. Za deset sekund se začala smát. Prvně decentně, pak víc nahlas a nakonec došla k hlubokému uvolňujícímu až lehce hysterickému smíchu. „Tak to jsi měla pořád dost velkou rezervu.“ Objala mě a ze všech sil si mě přitiskla ke svému hrudníku. Bylo mi jako v té třetí třídě, když mi konečně došlo, že i se dvojkou z psaní mě máma opravdu miluje. Tak jak většina mám miluje svoje děti.
Po několika hlubokých nádeších se odtáhla na vzdálenost napnutých rukou a přivřela oči. „Ale potrestat tě musím, je ti to doufám jasné.“
Položila mi ruce na ramena a nic víc nemusela naznačovat. Sedla jsem si na paty a zabořila jazyk do omamně voňavého klína. Mírně jsem zaklonila hlavu a letmo se pokusila o oční kontakt. Zírala do stropu, ale i tak přesně cítila, co tam dole dělám. Oběma rukama mě uchopila za temeno a zatlačila proti sobě. Propasírovala jsem jazyk mezi stydké pysky a začala naplňovat ortel nade mnou vznesený. Svůj ortel, i své ocenění. Pomalu jsem jí najela dlaněmi na hýždě, hnětla je a stupňujícím tlakem si navyšovala odměnu i zpřísňovala výkon trestu. Nepovolila jsem sevření ani když si mě položila na záda a začala jezdit na mém obličeji. Chvěla jsem se a poddávala se sérii křečovitých záškubů. Nikdy před tím jsem v bdělém stavu nezažila orgasmus, ke kterému by došlo, aniž bych si sama osobně nebo aby mi má partnerka nedráždila pohlavní orgány. Teď se mě nikdo nedotýkal v jejich půlmetrovém okolí, přesto to bylo možná to nejúžasnější, co jsem kdy v životě zažila.
Bleskově se nade mnou otočila a krátce se na mě usmála. „A teď si zasloužíš mé poděkování.“ Znovu se na mě přitlačila a zalehla mě v pozici 69. Pevným sevřením utlumila mé škubání a má vyvrcholení plně nasměrovala do sebe a do vnitřku mého těla i duše. Když se mě konečně nasytila, lehla si vedle mě a dala mi pusu. Docela obyčejnou. Rty na rty. Chutnala jak slaná džungle. Obě jsme chutnaly jak slaná džungle. Musím se do ní zas co nejdřív vrátit.
„Můžeš mi vůbec někdy odpustit poslední dva dny? Tu proměnu i ten nůž?“
„Dokázaly jsme si poradit,“ uklidňovala jsem jí. „To je to hlavní. Sehrály jsme se. Jedna něco vymyslí a druhá to dotáhne. A když jedna náhodou udělá chybu, tak ta druhá jí za to nevynadá. Nevykoupe jí v tom. Nevychutná si ji. Dokáže zaimprovizovat a tu chybu okamžitě odstranit.“
V koutcích očí se jí zaleskly slzičky. Po několika výdeších se na mě znovu překulila. Sevřela mně zápěstí a posadila se mi na prsa. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli se po nich nesklouzne na některou stranu. „S jednou věcí nesouhlasím. Vychutná si ji. Až nastane ten pravý čas.“ Posunula se výš a lýtky mi bolestivě drtila paže o podlahu. Znovu mi dosedla na obličej. Zatnula svaly. Sevření džungle bylo neúprosně dusivé. Najednou se krátce přerušilo. „Vzdej se a přijmi mou nabídku na tykání. Jinak už nikdy neslezu.“
Znovu se setmělo. Stálo mně to hodně úsilí, abych svou kapitulaci nenahlásila příliš brzy.
„Slíbíš mi, že už nebudu dál bobtnat?“ zeptala jsem se nesměle.
„Když nebudeš ujíždět na sladkém, tak si tě ohlídám. Nemám ti zkusit pár centimetrů ubrat?“
„Nějakým experimentálním lékem? Nechci to pokoušet. Myslím, že do teď jsem měla ohromnou porci štěstí. Naučily jste mě s Květou své tělo přijmout takové, jaké je.“
Přísně si mě přeměřila, znovu se nade mnou otočila a obouruč začala navyšovat tlak v magmatických krbech mých Vesuvů. Políbila mě na pupek, na podbřišek na spodní okraj Venušina pahorku. „Jen přijmout?!“ S dalším polibkem jsem zničila své soukromé Pompeje i Herculaneum a i samotná Neapol se mocně otřásala v základech. Neudržela jsem se a vší silou tlačila Vandinu hlavu do jícnu své vášně.
Nyní už to bylo úplně odlišné než kdysi ve třetí třídě. Naštěstí pro tenkrát i pro teď.
Následující sobotu se konal další večírek. Byl speciálně na moji oslavu. Veřejné poděkování. Měla jsem veliké štěstí. Nemusela jsem být za dodatečný stoleček Svatava. Bylo jich dostatek. Svou práci jsem totiž s rezervou stihla. Ještě před usnutím po předchozím večírku jsme se Vandou dohodly, že by byla škoda nemít k dispozici realitě odpovídající dřevěnou Svatavu. Svatavu plus. Hned druhý den večer mi v dílně složili nový, dostatečně veliký a suchý kus ořešáku. Víc materiálu, víc práce. Přibyly další dvě místa, kterými se stoleček dotýkal země. Vyžadovalo to značnou míru trpělivosti i zručnosti, aby se nová Svatava nikterak nekývala. Nebylo jednoduché udržet pozornost při leštění dřevěných ňader, když se mnou v dílně byla Vanda a čas od času se přitulila a leštila ta moje. Ale jak podotkla, opravdový mistr nebo opravdová mistryně musí dokázat pracovat i v rozptylujícím prostředí a na výsledném produktu to nesmí být znát.
Přišly všechny ženy a dívky, které jsme hostily minule. Až na Kamilu. Vanda s Eleonorou se domluvily na zrušení sázky. Jsem Vandina na plný úvazek. To, jestli mezi nás smí vstoupit některá z ostatních žen je čistě na ní. Kamila nedělá pod velením Eleonory či Vandy a už vůbec ne pod vedením mým. Rozhodla jsem se pracovat bez hřebíků, bez Hřebíčků i bez Hřebíčkové. Pokud to není vysloveně nutné, vystačím si sama s občasnou Vandinou výpomocí. Jen my dvě a dřevo. Na spojení dřevěné kolíčky a lepidlo. Jasně, ze dřeva třeba smysluplné pojezdy neuděláte, ale dřív se taky jen šoupalo v bukových drážkách. Když už to je nevyhnutelné, použiju šroubky. Vanda má dost práce se svým výzkumem, ale jak sama říká, občasná manuální práce jí báječně čistí hlavu. Kromě toho jí baví pozorovat mě při práci a ráda přiloží pomocnou ruku. Třeba tehdy, když v ní drží řetízek s kolíčky.
Kamilu si vzala na starost Blaženka s asistentkou Klaudií. Měla pocit dluhu vůči lidstvu, že se jí před léty nepodařilo dostatečně usměrnit Kamilův vývoj. Tak je teď Kamilka znovu po škole. Nezasloužila si dnes večer přijít. Pere, suší, žehlí. Asi se jí to protáhne, protože Blaženka si nechala od známého opraváře přeprogramovat pračku tak, že na konci programů neždímá. Pokud si předem nezapnete utajený spínač.
Již dva dny mám k dispozici všechny své doklady. Rodným listem počínaje, cestovním pasem konče. To vše díky tomu hodnému dosud ještě pánovi od policie, který navštěvuje Sofii. Ostatně i tu občanku a řidičák, které jsem měla k dispozici už druhý den po proměně, mi prý rovněž zajistil on. Je báječné mít najednou spoustu nových kamarádek.
Zatím ještě dojíždím do své staré dílny, ale už brzy si postavíme novou na nevyužitém pozemku vedle Vandina domu. Dělám nábytek jak pro naše přítelkyně, tak i pro ostatní zákazníky. Prostě jsem nechala Sváťovu firmu převzít Svatavou. Sváťa odjel a už se nikdy nevrátí. Pokud měl některý z mých odběratelů otázky a pochybnosti, umlčela jsem ho na místě jak hlubokou znalostí jeho požadavků, tak hlavně neklesající kvalitou své práce. Ještě si nejsme jisté, jestli můj starý dům prodáme nebo ho budeme pronajímat. Možná si ho necháme a předěláme ho na něco jako naši klubovnu. To ukáže čas.
Nebyla jsem za stoleček, ale i tak by má pozice mohla leckomu přijít nepohodlná. Opírala jsem se o hodně sklopené opěradlo něčeho, co bylo na půl cestě mezi opravdu rozměrným křeslem a menším gaučem. Byla jsem potichu jako žabička. Svázaná na žabičku. Nohy široce rozevřené, stehna svázaná s lýtky, zápěstí připoutaná ke kotníkům. Všech osm dominantních dam mi věnovalo své celý den nošené kalhotky. Čtyři z nich do úst, Vanda nejhlouběji. Zbývající čtyři jsem měla přetažené přes hlavu, vnitřní stranou klínku přes nos. Přímo na něm byly hedvábně elastanové výrazně voňavé hraběcí stahovačky. Vím, že se svou postavu je zdaleka nemá zapotřebí. Celý den je nosila čistě kvůli mně, aby mi znásobila požitek a každá molekula vzduchu putující do mého nosu jimi musela projít. Béžové nohavičky paní Vanessy mně umožňovaly vnímat svět pouze jako různě intenzivní tóny slonové kosti. Květa mi klečela za hlavou a snažila se napřímit mé bradavky. Byl to pro ni směšně jednoduchý úkol. Pak k nim připnula kolíčky a šeptla mi. „Neumíš si představit, jak ti teď závidím.“
Některá z přítomných si přede mě klekla a políbila mě na levé tříslo. Pak na pravé. Už to mi v podstatě stačilo. Mám v sobě dvě dávky elixíru ženskosti. Někdy opravdu potřebuju tak směšně málo, ale byla by věčná škoda v tom nepokračovat. Celkem devětkrát jsem explodovala. Už po třetí zájemkyni jsem byla mokrá a zpustošená jak po návštěvě monzunové bouře. Devastující i osvěžující zároveň. Byla jsem na sebe tak hrdá, možná i pyšná. Nedokážu si představit, že by se jiné holce v mém postavení stalo, že by ji vylízalo osm Paní a Madam. Ano, ne devět, ale osm. Tím jsem si docela jistá
Další půl hodiny se dámy věnovaly sobě navzájem i ostatním asistentkám. Jen Květa i Vanda mě občas přišly zkontrolovat a daly mi pusu na čelo.
Za dalších pár minut mi už Květa nemusela závidět. Stály jsme zády opřené o sebe. Svým zadkem jsem jí vyplňovala prohnutou bederní páteř.
„Představte si, že tyto dvě zdánlivě obyčejné, lehce oplácané poslušné dámy nás zachránily před nebezpečným psychopatem,“ chválila nás Eleonora. „Myslím, že každá z nás by jim měla ještě jednou poděkovat a pár větami jim polichotit. Říct jim, co se nám na nich líbí. Já na nich oceňuju, že v kritické chvíli dokázaly používat mozek i ženskost.“ Přišla k nám a synchronizovaně nás začala hladit na podbřišku. „Ženskost v hlavě i ženskost tady.“
Naskočila mi husí kůže a jasně jsem poznala, že Květě rovněž.
„Líbí se mi, jak hrdě nosí svá výrazná ňadra,“ prohlásila Vanessa a Viola jí to odsouhlasila. Stouply si z boku proti sobě a začaly je hníst, každá měla v ruce jedno mé a jedno Květino. To, jak nebyly a nemohly být dokonale synchronizované bylo matoucí i vzrušující zároveň.
„Mě se na vás tak krásně dívá,“ prohlásila Blaženka a přitáhla si židli. „Co myslíte, holky. Svatava už je znatelně vlhká. Jak to vypadá u vás?“
„Zasloužily by pořádně vylízat,“ nadnesla Vanda. „Ale myslím, že my už jsme se nadřely dost. Otočte se čely k sobě.“
Klekly jsme si proti sobě, dotkly se jazyky, přešly na všechny čtyři a pootočily se. Zapadly jsme do sebe jak dílky Tetrisu.
„Co kdybysme je k sobě pořádně svázaly? Aspoň potravinovou fólií?“ navrhla Sofie.
Dnešní večer se protáhl až do rána. Do postele jsme se s Vandou dostaly utahané, ale opravdu šťastné.
„Stejně od tebe bylo úžasné, jak jsi dokázala převzít nad Kamilou po proměně iniciativu.“
„Nabídla jsem jí pití. Musela mě poslechnout. Říkala jsi to. Když jí dáš napít, stane se submisivní a bude tě poslouchat.“
„Ono to platí jen tak napůl,“ přiznávala se.
„Jak napůl?“
„No skokově se v tom druhém zvýší ženskost i submisivita. O tom se nemusíme bavit. Ale můžeš mi vysvětlit, jak si představuješ, že ta osoba nebo ten extrakt pozná, že má poslouchat právě tebe?“
„To je přeci jasné, řekla jsi mi to. A já to řekla jí.“ Začal ve mně hlodat červíček pochybností.
„Ano. Protože jsem ti to řekla, a protože ty jsi jí to řekla. Někdo tomu říká hlavologie. Je potřeba se tomu druhému dostat do mozku. Přesvědčit ho o své pravdě. A ty jsi to dokázala, i když jsi v sobě měla už druhou dávku. Sice menší, než byla ta jeho, ale v součtu jsi toho vypila určitě víc. Ostatně podívej se na svá a na její prsa.“
„Ale tu druhou dávku jsem přece nalila sama sobě.“
„Právě tímhle způsobem ta hlavologie funguje. Odmyslela sis, že to na tebe účinkuje. A při tom máš prsa velká jak Květa.“
„Takže Květa dřív byla?“
„Ne,“ zasmála se. „Květa byla vždycky Květa. To už jsem ti říkala. Ty jsi má první, jediná a nejúžasnější.“
„Takže já jsem zmákla Kamilu prostě proto, že ze mě čiší něco jako přirozená autorita?“
„Jasně, přesně tak“, potvrdila mi.
„Takže já nejsem naprosto poslušná čubička? Znamená to, že jsem switch? Něco jako Květa?“
„Jo,“ dodala pobaveně. „Jsi switch a asi tak moc switch jako Květa. Dominantní jste tak z dvaceti procent a to ještě kdo ví jestli,“ zasmála se a hladila mě u toho po vlasech. „A docela by mě zajímalo, jestli jsi poznala, kolikátá jsem tě lízala.“
„Třetí a pak ještě poslední bonusová, devátá. To je přeci jasné. Ostatní dámy nepoznám, ale tipla bych si, že začínala Eleonora.“
„Myslím, že už si tě jen tak nenechám olizovat od jiných,“ zamyslela se. „Eleonoru jsi trefila, ta uměřenost a noblesa byla znát, co? Ale měla bys ji zažít, když propadne do transu a odhodí zábrany. Jedna z jejich dávných prababiček vlastníma rukama vyhodila oddíl Turků z hradu i podhradí a ti se pak jejich sídlu báli přiblížit i v době, kdy už byla dvacet let po smrti. Krvavá Gertruda.“
Posadila se, podložila si záda polštáři a stáhla si mě do klína. „Chci pořádnou pusu na dobrou noc. Vylízej mě má mocná vládkyně.“ Sevřela mi hlavu stehny. „Není důvod spěchat. Vždyť noc je ještě docela mladá. Fajn, tak není, ale ráno ještě mladé je.”
 
 KONEC