Rozpaky truhláře Svatopluka - 12.díl - Souboj stolků - Esme Ww

„Jen jsem si skočila do sklepa pro naložené okurky a papriky. Slyšela jsem vás, jak jste mi chodili nad hlavou a než jsem se vrátila, byli jste zase pryč.“
„Fajn, a kde je máš? Nevidím tu nikde ani jedno, ani druhé.“
„Nemohla jsem je najít.“
„A do ledničky ses dívala? Okurky tam jsou určitě.“
„Vidíš, to mě nenapadlo.“
„Květo? Jak dlouho se známe? Třicet pět let, možná i dýl. Víš, že to z tebe nakonec vždycky dostanu. Nechtěj, abych si tě podala tak, aby se ti to nelíbilo. Ty si nedokážeš představit, o co všechno tu dnes večer hrajeme. O co tu hlavně Svatava hraje.“
„Vím toho dost a jen jsem chtěla Svatavě pomoct. Dala jsem jí půlku bonbónu, abych jí protáhla dobu, po kterou bude v klidu. Nic víc.“
„Ukaž mi ji!“ hlas Paní Vandy zněl najednou mnohem naléhavěji. Pár rychlých kroků a obě společně odhrnuly začátek přehozu. Chvíli to trvalo, než jsem si zvykla na plné světlo.
„Svatavo?“ obrátila se na mě. „Svatavo, jsi v pořádku? Nedusíš se?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Co dech nebo tep, všechno v pohodě?“
Přikývla jsem. Už jsem se stačila vydýchat po Květině nájezdu.
„Radši si sáhnu,“ přiložila mi dva prsty na krkavici. „Jo, to ujde. Ještě zorničky.“ Pak se obrátila na Květu. „Hele já vím, že jsi jí chtěla pomoct, ale říkala jsem ti jasně, že jí další bonbón dáš nejdřív za dvě hodiny. Tohle jsem neměla na ničem a už vůbec ne na nikom vyzkoušené.“
„Promiň Vandi, říkala jsem si, že když jí můžu dát celý bonbón za dvě hodiny, že to je stejné, jak když jí dám půlku za hodinu.“
„Dopadlo to dobře, ale co se týká biologických a zdravotnických pokusů, drž se striktně mých pokynů. Máš štěstí, že jsi jí nepoškodila ani provazy, ani líčení. A omluvit by ses měla v první řadě Svatavě.“
„Promiň Svatavo a hodně štěstí.“ Pak přehoz vrátily na původní místo. Zazvonil zvonek.
 
 „Běž se rychle upravit do koupelny,“ dirigovala si Paní Vanda Květu. „Svatava naštěstí je v pohodě, ale ty vypadáš, jako kdyby tě před pár minutami porodila gigantická kráva. Tak podle toho aspoň neuvažuj. Nakonec abych si své návštěvy vítala sama.“
Místnost se hosty plnila vcelku rychle. Dva lidé se usadili na sedačce za přehozem a za pár desítek sekund se znovu zvedli.
„Vandi, donesly jsme nějaké ovoce a pití,“ ozval se starší skřípavý hlas, který některá r vyslovoval výrazněji, než je obvyklé. Ten už jsem určitě někde slyšela. „Můžu na ty stolečky v obýváku? Mají poměrně originální retro ubrusy.“
„Dejte je zatím na linku, Blaženko. Stolečky ještě nejsou připravené.“
„Dámy,“ ozvala se Paní Vanda silnějším hlasem a zacinkala lžičkou o skleničku. „Dámy, prosím o chvilku pozornosti. Vítám vás na našem setkání. Děkuji, že jste přišly téměř všechny, zdravím i váš doprovod. Chovejte se uvolněně. Jako doma. I k vašemu doprovodu se chovejte jako doma.
K některým z vás se doneslo, že naše drahá hraběnka Eleonora von Schönburg na plný úvazek zaměstnala zde přítomného uměleckého truhláře a restaurátora, pana Kamila. Pro ty, které jste dosud neměly tu čest, toto je pan Kamil.“ Paní Vanda udělala několikasekundovou dramatickou pauzu, aby si všechny přítomné mohly Kamila pečlivě prohlédnout. „Víte moc dobře, že i já jsem našla zalíbení v originálním dřevěném nábytku. Dříve jsem občas využívala služeb pana Svatopluka Dlátka. Některé z vás ho možná znáte osobně, tuším, že třeba pro tebe drahá Sofie už také pracoval. Ostatně odkaz na jeho webovky jsem vám před pár měsíci posílala všem. Třeba já, i když mám doma několik jeho výrobků, jsem se s ním až do nedávna osobně nesetkala. Bohužel pan Svatopluk musel náhle naléhavě odjet ze země. Nicméně mi alespoň doporučil svou vzdálenou sestřenku, slečnu Svatavu. Eleonora vyslovila velice odvážou myšlenku, že žádná ženská truhlářka nemůže být tak technicky zdatná, silově vybavená, s adekvátní prostorovou představivostí, jak truhlář úrovně pana Kamila.“
Mezi přítomnými to slyšitelně zašumělo. Uvědomovala jsem si, že jsem svázaná na akci, která svým obsazením začíná nápadně připomínat sabat a že jen stěží dokážu odhadnout a už vůbec ne ovlivnit, kam se rozběhne hra dvou výborných a dalších pěti, šesti či možná i sedmi se vší pravděpodobností rovněž nadprůměrně zdatných manipulátorek.
„Já si to nemyslím,“ přisadila si. „Vy víte, že se jen nerada přu a sázky nevyhledávám, ale v tomto případě jsem nemohla jinak než hájit čest nás všech žen, zvednout pomyslnou hozenou rukavici a přijala jsem nabídku k sázce. Před vámi stojí dva nové orientálně historizující stolečky. Neřeknu vám, který je dílem pana Kamila a který je dílem slečny Svatavy. Stejně tak vám neřeknu, o co jsme se s Eleonorou vsadily. Ostatně ani výsledek naší sázky není důležitý. Na vaši, ani naši kvalitu života to nebude mít podstatný vliv. Dotkne se to spíš slečny Svatavy a pana Kamila. Což je naprosto logické, hodnotit budeme jejich práci, tudíž především oni musí jít s kůží na trh.“
„Neberte si to špatně, drahé kolegyně,“ ozvala se Paní Eleonora, „my ženy jsme dnes a denně konfrontovány s tím, že musíme dokazovat, že jsme v něčem lepší než muži nebo alespoň rovnocenné s nimi. Já budu ta první, která nadšeně zatleská slečně Svatavě, pokud dokáže, že je lepší truhlářka než pan Kamil. Ale nikdy si nevybojujeme skutečné uznání, pokud naše vítězství bude čistě následkem kvót. Pokud zvítězí skutečně po zásluze, náležitě ji ocením a stejně tak i pan Kamil ponese adekvátní následky svého profesního selhání.“
„Netvařte se tak zaskočeně, pan Kamile,“ oslovila ho Paní Vanda. „Pracovat pro šlechtu sebou vždy neslo jak veliké výhody, tak i adekvátní rizika. Navíc jste měl na práci dvakrát tolik času, měl jste k ruce všechny moderní nástroje a neomezený rozpočet paní hraběnky. A jste chlapák! To musí uznat každá z nás. I když jsme všechny téměř stoprocentní lesby. Tak čeho se bojíte?“
Doufám, že tu někde jsou rozmístěné skryté kamery. Moc ráda bych si pak zpětně prohlédla vývoj výrazu Kamilova obličeje. I po tom, jak s ním vyběhla bývalá manželka měl sklony o sobě uvažovat jako o alfa samci, i když v reálu se pohyboval někde mezi chí a psí.
„Kamile,“ obrátila se na něj Paní Eleonora, „vezměte si k ruce Květu a rozbalte oba stolečky. Buďte opatrné. Opatrní.“
„Prohlédněte si je pečlivě, drahé dámy. Květa na ně za malou chvilku začne servírovat, protože to, jak vypadají prázdné je důležité, ale mnohem podstatnější je to, jak obstojí v zátěži. Funkčně i esteticky.“
„Klaudie neokouněj a pomoz Květě se stolováním,“ ozval se hlas který jsem si spojila s Madam Blaženkou. A pořád mi v hlavě šrotovalo, odkud ji znám.
Pozorně jsem naslouchala cinkotu talířků, skleniček a lžiček a snažila se zachytit každou větu která by se přikláněla buď na moji nebo na Kamilovu stranu. Bylo jich méně, než jsem čekala.
„Oba to jsou velmi pečlivé, skoro až strojově přesné výtvory,“ podotkla Paní Nataša. „Jak jste to vyráběli? To je opravdu čistě ruční práce?“
„V podstatě ano,“ mlžil Kamil. „I v dnešní době při používání moderních přístrojů musíte některé důležité věci dělat ručně.“
„Na druhé straně i sekyrka je nástroj,“ snažila se ho podpořit Paní Eleonora, „je těžké posoudit, co ještě je adekvátní a co už ne.“
„Trošku mi to komplikuje, že každá je v obličeji jiná.“ To byla tuším Madam Viola. „Myslela jsem, že jste vycházely ze stejného vzoru. Navíc ani jedna nemá asijské kontury tváře. Neměly být aspoň částečně orientální? Nemůžu se rozhodnout, zda je lepší, že ta jedna má víc slovanské a ta druhá téměř kompletně árijské rysy. Vypadá jak novicka přijímaná do zapadlého tyrolského kláštera. S neuvěřitelně štíhlými lýtky.“
„To přeci není klíčové,“ argumentovala Paní Eleonora. „Orientální to je už tím tématem. Viděly jste někdy takové prvky v evropském baroku? Rysy se vždy přibližovaly lokálnímu vzhledu. Stačí v nich jen drobný dotek exotiky a ten splňují oba stolky. Důležité je, jak to na vás působí. Jako celek. Ve své podstatě stoleček nemusí mít ani přesné lidské rozměry. Nechte se unášet fantazií.“
„Když už bych si chtěla pořídit stoleček tohoto typu, chtěla bych, aby vypadal jak krásná svázaná žena,“ zaskřehotala Madam Blaženka. „Ta dáma se mi začíná líbit.“ „Kdybych chtěla večeřet na vetřelci, pořídím si něco od H. R. Gigera. Já tedy rozhodně upřednostňuji ženy před vetřelci.“
„Vetřelce přímo nemusím, ale musíš uznat, že by byla radost, pracovat jako abatyše v nějakém bohem zapomenutém alpském údolí,“ rozporovala jí Madam Viola. „Užila bych si, kdybych ji dostala do rukou. Opravdu s maximální radostí užila.“
Zdá se, že kromě Paní Vandy a Paní Eleonory a Květy se dostavilo dalších šest dam. Paní, či Madam. Jejich doprovod nemá smysl počítat. Jedna z dam podle všeho nemohla dorazit. Pro hlasování to nebylo šikovné. Netuším, co by nastalo po remíze. Což by mě opravdu upřímně zajímalo. Získávala jsem čím dál silnější pocit, že se k ní pomalu schyluje. Madam Blaženka a Paní Sofie byly na mé straně, Madam Viola s Paní Vanessou se klonily spíš na Kamilovu stranu. Paní Nataša a ještě jedna dáma, jejíž jméno se mi nepovedlo zachytit, lavírovaly.
„Vando, neměla bys k dispozici ještě nějaký další stolek? Klidně i docela obyčejný,“ zeptala se Madam Blaženka. „Ráda bych na něj narovnala to ovoce, co jsme donesly, ať za ním nemusíme pořád běhat do kuchyně. Zkoušela jsem ho rovnat na záda Klaudii, ale je v tom úplně nemožná, pořád to z ní klouže. Navíc se u toho děsně potí.“
Rozbušilo se mi srdce a musela jsem se několikrát ač přidušeně zhluboka nadechnout a pomalu vydechnout. Přichází moje chvíle.
„Vlastně tu ještě jeden hodně podobný stoleček mám,“ připustila Paní Vanda a chystala se s ledovým výrazem vyložit postupku v barvě. „Potřebovala bych několik párů šikovných a silných rukou. Kdo se hlásí? Nemusíte hned.“ Paní Vanda s Květou srolovaly přehoz, zatímco Klaudie a dvě jen v lodičkách oblečené slečny, které nejspíš patřily k Paní Vanesse, odtlačily gauč ke stěně. Paní Vanda si krátce přidřepla a potichu se zeptala, jak na tom jsem. Přikývla jsem a potvrdila, že je vše OK.
„Teď bych potřebovala pomoci od někoho opravdu silného. Musíme posunout Svatavu blíž ke středu místnosti.“
„Kamil ti rád pomůže,“ vyslala ho Paní Eleonora.
„Ne, to ne!“ Cítila jsem, jak pokládá své hnusné chlupaté pařáty na moje záda. „Okamžitě je sundej, ty úchyle! Já nechci zvracet skrz roubík!“
„Počkejte, pane Kamile, jste příliš horlivý,“ omazávala ho Paní Vanda medem. „Takhle nemůžeme. Zbytečně bysme se nadřeli a ještě bysme ji mohli rozbít. Pěkně ji posuneme i s tím kobercem na kterém klečí.
Květo pojď za námi, budeš jí držet balanc a pak mi pomůžeš uložit jí na záda desku.“
Projížděla jsem místností a postupně tak poznávala nohy našich hostů a pokud byly dostatečně vzdáleny, tak i zbytek jejich postav.
„Stejně je úžasné, jak mají Dlátkovi oddanost práci v krvi, nemyslíte Kamile?“ položila mu Paní Vanda řečnickou otázku. „Kdybych to po nich chtěla, tak by se pro práci třeba rozkrájeli.“
„Milé dámy, dovolte, abych vám představila slečnu Svatavu Dlátkovou, která byla natolik laskavá, že se rozhodla nám s nasazením vlastního těla vyřešit problém s nedostatkem odkládacích ploch,“ obrátila se Paní Vanda k auditoriu ihned poté, co na má záda společně s Květou opatrně usadila skleněnou desku.
„Musíte s ní trochu zakrrroužit,“ zaskřehotala znalecky Madam Blaženka a mně se konečně rozsvítilo v hlavě. Nebo se v ní spíš rozeznělo zvonění. Siréna, která spustila přes čtvrt století starou nahrávku „Vezměte si krrružítka, studenti!“ Průmyslovka, hodiny matematiky a deskriptivy, a kdybych už tenkrát byla ženou, tak i tělocviku. Mgr. Blažena Kružíková, zástupkyně ředitele. Opravdová dáma s přirozenou autoritou, které se ani tehdy neodporovalo. Přemýšlela jsem, kolik jí tenkrát bylo a přičetla čas od maturity. Hlas napovídal, že do důchodu nemůže mít daleko, pokud v něm náhodou už není. Nicméně patřila k tomu typu tělocvikářek, které jsou schopné si k sedmdesátinám nadělit maratón pod čtyři hodiny. A do nich má určitě ještě pár let čas.
Květa a Paní Vanda dokončily svou práci a poodstoupily. Místností to obdivně zahučelo a Madam Viola se skleničkou šampaňského v ruce přede mnou přidřepla a půl minuty si mě pečlivě prohlížela. V podřepu udělala dva kolíbavé kroky, dost dlouhé na to, aby na mě dosáhla a podrbala mě pod bradou. „Sluší ti to, kočičko, daly jste si s Vandou obě záležet. Kdybys někdy měla dlouhou chvíli, stav se na návštěvu.“
Tak trochu jsem čekala detailní zkoumání a obdiv od všech přítomných, ale místo toho jsem jen cítila, větší a větší tlak na zádech. Květa, Klaudie a padesátnice se dvěma lehce infantilními blonďatými culíky, která byla majetkem Madam Violy na mne servírovaly jahody, borůvky, maliny a skleničky se šampaňským, případně s mojitem v alkoholické i nealkoholické verzi. Uvědomovala jsem si, že jsem se nechala unést pýchou. Nedává smysl, aby dámy se silným společenským statusem obdivovaly někoho jako jsem já. Vždy by tomu mělo být naopak. Případné lichotky mým směrem, jakkoliv mi udělají radost, jsou v první řadě pochvalou pro Paní Vandu, případně pro jinou nadřízenou ženu. U mých submisivních kolegyň jsem musela počítat jak s tím, že se bez povolení jejich dominantní protějšků nesmí vyjadřovat, tak i s jejich případnou žárlivostí.
Potila jsem se. Dnes na mě nestála žádná horká nádoba. Nicméně zátěž a nervozita byly dostačující, aby přebily i případný účinek peprmintového bonbónu. Bez varování mně přejely dva nebo tři nehty po lýtku a pak po zadní straně stehna. I přes pevná pouta jsem se zachvěla a zaslechla jemné cinkání skleniček nad mými zády. Neměla jsem sebemenší tušení, komu ty prsty patří. Pomalu se vrátily na lýtka a zastavily se u naříznuté smyčky. „Kdysi jsem učila jednoho Dlátka,“ prohlásila zkoumavě Madam Blaženka. „Dlátkovou žádnou. Byl to silně nadprůměrný student. Pečlivý až puntičkářský. Jsem si jistá, že by se nikdy bezdůvodně nenechal svázat naříznutým provazem.“
„O ení evdůvod…,“ začala jsem hájit rodinnou čest, ale zarazila se v půlce slova. Mluvící stoleček! Kdo to kdy slyšel!
„To není úplně bezdůvodné,“ vstoupila do toho Paní Vanda. „Má to svůj smysl. Přístroj, kterým si slečna Svatava předpřipravovala stoleček, není tak dokonalý jako ten, který měl k dispozici pan Kamil a během práce na jedné z noh došlo k nehodě a drobnému poškození té nohy. Neměli jsme k dispozici dostatek náhradního materiálu a už vůbec ne času, takže abysme dosáhli co největší věrnosti, zvolili jsme variantu poškodit stejným způsobem i provaz na živé Svatavě.“
„To jsem udělala já,“ pochlubila se Květa. „Tímhle nožem. To byla hračka,“
„Květo!“ důrazně ji oslovila Madam Vanda. „Okamžitě ten nůž někam odlož, ať si tu nikdo neublíží.“
Slyšela jsem, jak docela potichu cinknul o sklo kousek nad mými lopatkami.
„Já to s noži umím,“ dodala Květa o něco tišeji, „mimo jiné na to mám výuční list, kdyby to někoho zajímalo. Kdybyste sháněly někoho takového, dejte vědět.“
„Květo…“
Ze zorného pole mi zmizela většina nohou. V podstatě v něm zůstaly jen ty Kamilovy. Snad každá z přítomných žen, submisivní nevyjímaje, si sáhla na provaz na mě i na dřevěné Svatavě. Něčí zkoumavá ruka mi párkrát přejela přes kostrč. Nebyla jsem si zcela jistá, zda se jednalo o ruku Paní Vandy, ale tak nějak se mi nechce věřit, že by si to před ní některá jiná dovolila. Znovu jsem se začala třást. Nejdříve jemně.
„Petro, Pavlo!“ krátce po oslovení od Paní Vanessy začaly dvoje ústa lízat a sát mé palce na nohou. I přesto jsem dokázala udržet vše, co na mě bylo odložené na svém místě.
„Vandi,“ ozvala se Madam Blaženka,“ bolí mě nohy. To víš, ani já nemládnu. Neměla bys tu ještě nějaké bytelné křesílko? Nebo Eleonoro, slyšela jsem, že i ty tu nějaký potenciální nábytek máš.“
„Přinesli jsme jen jeden stoleček,“ namítla Paní Eleonora.
„Vanda se slečnou Svatavou taky vyrobily jen jeden stoleček, a přesto si s nedostatkem nábytku dokázaly poradit. Nechci se hádat, myslím, že teď už je o vítězce dnešního souboje jasno. Podle mého názoru je ten nejvyšší čas, aby tady pan Kamil přijmul svou porážku a čelil jejím následkům.“
Kamil stál jen kousek přede mnou. Příliš blízko na to, abych mu viděla do obličeje. Paní Vanda, ani Petra s Pavlou se mi nepřestávaly věnovat, takže to, že jsem si nemohla Kamila prohlížet byla jediná kaňka na jinak nádherném večeru. I když by to mému libidu uštědřilo nemilosrdnou ránu.
„Svlékni se, Kamile,“ nařídila mu Paní Eleonora hlasem, ze kterého bylo cítit nejen příjmení von Schönburg, ale i jejích všech šest křestních jmen. „Svlékni se a vezmi si tyto kalhotky. Jsou dost pevné na to, aby přiryly a utěsnily všechny tvé nevhodné orgány. Není mezi námi žádná, která by na ně byla zvědavá. Ženskou to z tebe neudělá. Tohle opravdu ne. Všechny výhody byly na tvé straně. Tak ukaž že jsi dost chlap na to, abys dokázal přijmout a unést svou prohru.
Slyšela jsem zvuk povolovaného opasku. Kalhoty se svezly k zemi a poskytly mi výhled na jeho chlupaté nohy. „No nevím jak vy, ale já bych rozhodně nechtěla sedět na huňatém křesle.“ Na zemi přede mnou se ocitla i košile s tílkem.
„No jen pokračuj. Trenky a ponožky. Svatava má na sobě jen kalhotky, přitom má na ukrývání rozhodně víc věcí než ty. Rozhodně víc hezčích než ty.“
 
Tak co, milé čtenářky, milí čtenáři. Opět je tu otázka na vás. Má si Kamil odložit všechno své prádlo a obléci si nabízené kalhotky?