Rozpaky truhláře Svatopluka - 10.díl - Štětce a vosk - Esme Ww

Nebyla jsem schopná ani pohybu, ani odporu. Věděla to. Věděla to ještě před tím, než se zeptala, protože chtěla, abych to tak měla nastavené. Nakonec jsem se přeci jen dokázala rozmrazit nějakou část svého těla a sotva znatelně přikývla. Jednou rukou mě chytila u krku za overal a druhou stáhla jezdce zipu až nějakých patnáct centimetrů pod pupek. Overal za límec rozevřela a včetně rukávů ho stáhla na úroveň loktů. Vzala mi do rukou rychle tuhnoucí ňadra. Přivřela jsem oči a polohlasně zasténala. Pak ruce odtáhla a na bradavkách jsem ucítila lepkavé šimrání až škrábání. Štětcem mi poctivě přetřela obě ňadra. Reagovala jsem příznivě, ale vosk měl pokojovou teplotu, takže má odezva byla spíš odpovědí na chlad, na mechanickou stimulaci a na to, že si se mnou dělá, co se jí zlíbí. „Pokračujte, prosím,“ šeptla jsem.
Pak vzala do ruky fén a pomalu začala rozehřívat mě i vosk. „Au to bolí!“ ucukla jsem za chvilku. „To už je moc.“
Odložila fén a znovu si se mnou začala hrát ručně. „Opravdu?“ podivila se. „Nevypadá to tak.“ Znovu se naklonila až k mému uchu. „Tohle je jen ukázka.“ Pravá ruka jí najednou sjela výrazně níž, až tam, kde byl overal dosud zapnutý. „Taková malá improvizace. Se svíčkou jsem výrazně zběhlejší.“ Pokrčila jsem nohy a celá se jí nabídla.
„Jsem ráda, že se těšíš stejně jako já.“ Vytáhla ruku, zapnula zip a upravila mi kombinézu. „Ale ne teď, možná pozdě večer. Teď máme práce až nad hlavu.“
Chladla jsem frustrovaně a velice pomalu, přestože jsem věděla, že má naprostou pravdu.
Nechala jsem ji leštit hlavu, abych měla čas na slícování a sestavení stolku. S přesností na desetiny milimetrů jsem do plošek, kde se budou jednotlivé části stolku lepit k sobě, navrtala díry a do jedné strany zatlačila dřevěné spojovací špalíčky. Postupně jsem jednotlivé spoje zkusila nasucho sestavit. „Jo, jsi machr Svatavo, sedí ti to hned na první pokus,“ zaradovala jsem se v duchu. „Nebo machryně, machrová? Ale co, kašlu na to, hlavně, že to nikde neuteklo.“
Vybrala jsem si rychleschnoucí lepidlo. Ne úplně vteřinové, protože kdyby mi vteřinové lepidlo někde vyteklo a ztvrdlo, měla bych problém, který bych rozhodně ve vteřinách nevyřešila. Pro naší situaci postačí, když svorky a stahovací popruhy budu moct po hodině bez rizika sundat a za takových čtyři až pět hodin se stolkem bez obav manipulovat. Jestli se to celé za půl roku rozlepí, mě v tuto chvíli netrápí. I tak si myslím, že jsem celý stolek sestavila natolik poctivě, že by mě překvapilo, kdyby mě nepřežil.
Přimontovala jsem i hlavu. „Hezká holka. Kde už jsem ji viděla?“
Dívaly jsme se s Paní Vandou na svázanou sochu svázané Svatavy. „Běžte si na chvíli lehnout,“ vybídla jsem ji. „Musím poctivě přebrousit všechny spoje, aby na první pohled nebylo znát, že stolek není z jednoho kusu.“
„To se přeci vždycky pozná podle letokruhů,“ namítla.
„Víte dobře, jak to myslím. Tak tak, aby to nepoznal člověk, který nikdy nedělal se dřevem, neví, jak rostou stromy, ale má oči a cit v prstech. Aby na spojích nebyly zuby. Vzbudím vás, až mi budete něco platná. Třeba znovu na leštění."
„Teď hned budeš brousit? Nevadí, že to lepidlo ještě není úplně zaschlé?"
"No jo," připustila jsem, "první půlhodinu půjdu hodně opatrně, pokud se mi povede rozmazat ulepenou šmouhu, tak jí budu muset obratem vyčistit, ale nechci tu jen tak stát. Za ta léta to mám v ruce, poznám, kdy už budu moct pokračovat bez obav."
„Promiň, ale jestli za půl hodiny uděláš práci, na kterou by ti potom stačilo pět minut a ještě to přináší rizika, tak mi to nedává smysl. Dáme si oběd. To mi přijde jako mnohem rozumnější využití doby, po kterou ti bude schnout lepidlo."
„Tak fajn," připustila jsem. "Co mám uvařit?"
„Řekla jsem, že si dáme oběd. Ne, že ho budeme vařit. O dvě ulice dál je ucházející pizzerie. Zvu tě.“
„Pustí mě tam v montérkách? Neztrácely bysme čas a já jsem zvyklá jíst v pracovním.“
„V pracovních kožených rukavicích bys tam jít nechtěla? Oni by tě nejspíš pustili, ale já tě tak rozhodně nepustím. Na, tady máš šaty, ve kterých jsem tě včera vezla k tobě. Ostatně to je taky vlastně pracovní oblečení. Zítra, až bude po všem, spolu půjdeme nakupovat. Pořídím ti vlastní oblečení, žádný hraběcí secondhand. Hodně vlastního oblečení.“
Před dvěma dny by touhle větou ve mně vzbudila děs a případný nákup bych s radostí odbyla pěti kusy jedněch a těch samých riflí a několika obrázkových triček. Teď jsem se zasnila a ona se bavila výrazem mé tváře. Proboha, proč jsem tak moc čitelná!
Vyšly jsme na slunce. Časné poklidné odpoledne naštěstí nelákalo davy lidí ke korzování ulicemi, ale má až euforická nálada z práce, z toho, že všechno stíhám, roztála dřív, než jsme vstoupili do restaurace. Dávno před tím, než jsme potkaly na ulici prvního náhodného kolemjdoucího. Snad i rychleji než kostka ledu vhozená do vysoké pece. Snažila jsem se to na sobě nedat znát. Nemám čas na rozpaky. Minimálně na takové, které by byly vidět.
„Zavěs se do mě, Svatavo,“ vybídla mě Paní Vanda a nabídla mi rámě. „To je mezi holkami docela běžná věc.“ Nepřela jsem se a přijala ho.
Příjemná restaurace vyvedená v pastelových tónech italské trikolóry byla poloprázdná. Paní Vanda mě zavedla ke svému oblíbenému stolku v rohu. Byl to jiný roh, než jsem doufala, ale sedly jsme si tak, že výlohu jsem měla za zády a dění na ulici mě nikterak nerozptylovalo. Objednala jsem si gnocchi s kuřecím a hříbkovou omáčkou a sklenici neperlivé vody. Potřebovala jsem něco, co mě nasytí, ale nestáhne si všechnu krev do žaludku. Hlava musí myslet a ruce kmitat. Za necelých pět hodin budeme mít hosty a do té chvíle se nezastavím. A až se zastavím, tak se ani nehnu.
„Jak dlouho pro tebe Kamil dělal?“
„Osm let. Před dvanácti lety jsem se hodila pro sebe a když se mi začaly hromadit zakázky, přijala jsem ho. Znala jsem ho od střední. Vždycky to byl docela průserář, který si nedokázal zorganizovat život, ale uměl dělat rychle a obstojně kvalitně. Jemnější věci jsem po něm upravovala, ale s tím jsem počítala předem. Sehnat někoho opravdu kvalitního je skoro nemožné. Holt nejsem tak dobrá headhunterka.“
„Myslíš tak dobrá jako Eleonora nebo já?“
„To rozhodně,“ Jídlo bylo docela dobré, možná i víc než hodně, ale ani přítomnost Paní Vandy mě nedokázala uklidnit natolik, abych si ho užívala. Až touhle narážkou z oblasti černočerného humoru mě alespoň na chvilku rozesmála. Smalltalk se i nadále pohyboval na hraně uklidňující zpovědi a sypání soli do ran. „Občas se víc napil a když ho před pěti lety vyrazila manželka, nechala jsem ho půl roku spát v kumbále za dílnou. Takže děkuju za optání, fakt mě naštval. Dokážu pochopit, že ho někdo přeplatí, ne to, že ani nezabučel.“
„Není jednoduché odporovat Eleonoře. I tebe dokázala zamotat natolik, že ses ocitla tady.“
„Zvláštní, čekala bych, že budete spíš hájit svou kamarádku a ne někoho, koho vůbec neznáte,“ podotkla jsem.
„Možná právě proto to dělám,“ usmála se. „Jo, je to kamarádka, ale musím se před ní mít pořád trochu na pozoru. Ale nestěžuju si. Mám ji i přesto ráda. Možná i proto. Udržuje mě v bdělosti.“
„Tak to byste měla být v bdělosti i před ním.“
„Nebuď jím posedlá. Stačí, když dneska budeme lepší než on a pak už si ho pohlídáme.“
„Květuš,“ zavolala na vrchní servírku, „mohla bys na chvilku, potřebujeme běžet.“
Květa byla menší oplácanější dáma s výraznějším líčením a účesem podobným tomu mému. Paní Vanda jí nechala velkorysé dýško. „Stavíš se večer?“ zeptala se jí. „Přijde spousta hostů, tam nesmíš chybět. Nejspíš budu potřebovat pomoct s obsluhou.“ Rudla jsem. Vždycky když se mi zdálo, že jsem si dokázala na danou situaci zvyknout nebo si na ní něco hezkého najít, přišla další rána mezi oči.
„Chtěla bych, ale mám dlouhou směnu a šéf mě nebude chtít pustit.“
Paní Vanda na mě mrkla. „Květuš, tohle je Svatava. Víš, ta Svatava, jak jsme se o ní před týdnem bavili s Eleonorou.“
„Hm, tak už přes týden o mně měli jasno. Docela by mě zajímalo, kolik žen ve městě o mně má tak silné povědomí.“
„Nediv se, i já teprve předvčírem zjistila, že právě tohle bude ona.“
Nevím, jestli touhle větou chtěla zdůraznit své vlastní překvapení, nebo si jen u mě chtěla přidat plusové body. Nebo aspoň ubrat mínusové.
„Svatavo, tohle je Květa. Květa o sobě ráda tvrdí, že je switch, ale obě víme že je minimálně z osmdesáti procent sub. Nicméně pro tebe těch dvacet procent vždycky dokáže najít.“
Dvě do karmínova rozpálené žárovky si podaly ruce a políbily se na tvář. „Ukážu ti, jaké to je, když se ti na obličej posadí pořádná prdel,“ zašeptala to tak nahlas, aby jí Paní Vanda jasně rozuměla. „Ne taková, jakou má tohle vyžle. A pokud ti to půjde, tak mi to můžeš vrátit.“
„Myslím, že si to dokážu zařídit tak, abych přišla,“ usmála se na Paní Vandu.
Trochu neohrabaně jsem vstala od stolu. Když jsme míjely pult, Květa na mě povzbudivě mrkla. Automaticky jsem ohnula ruku v lokti a mávnula na ní. Cítila jsem rosu v kalhotkách. Zatím jen kůží. Ještě že nemám těsné kalhoty. Zlatá sukně. Byla jsem šťastná, že jsem bez nehody trefila do dveří a s prvními kroky na ulici jsem ihned iniciativně vyhledala Vandino rámě.
„Trochu jste s Květou vypadaly jako dvě sestry, nemyslíš?“
„Mám jen jednu sestru a ta je o něco větší.“ Nohy se postupně uklidňovaly a hlava je následovala. To je dobře, nemám už žádný prostor na prostoje. „Nikdy jsem neměla žádného bratra,“ dodala jsem po chvíli.
„Květa je prostě Květa,“ zasnila se. „A vždycky byla.“
Pustila jsem se znovu do díla. Přebrousila jsem a následně i přeleštila všechny přechody. Teprve potom jsem Svatavu zbavila jedné vrstvy okovů. Pořád držela pevně pohromadě. Rozlila jsem plechovku s voskem do dvou nádob a jednu s náhradním štětcem předala Paní Vandě. Kdybychom byly v obráceném hierarchickém poměru, dokázala bych z ní udělat výbornou pomocnici. Věřím tomu, že mnohem lepší a spolehlivější než z Kamila.
„Co teď?“ zeptala se, „jdeme fénovat?“
„Dala bych tomu aspoň čtvrt hodinu na zavadnutí. Za jak dlouho budeme potřebovat ten stolek plně zatížit?“
„Teď jsou čtyři hodiny. Na šestou se dostaví Eleonora se stolečkem a s doprovodem. To bude ten tvůj Kamil. Ještě před tím, už kolem půl by měla přijít Květa a pomoct nám se stolováním. Ostatní dámy by měly dorazit mezi sedmou a půl osmou. Účast jich potvrdilo šest. Prezentovala jsem to jen jako akci pro dámy, takže pokud dorazí s nějakým doprovodem, s pohoštěním, ani s jiným rozmazlováním pro něj se nepočítá. To jsou všeobecně daná a nastavená pravidla.“
„Dobrá, hodina na fénování je dost času. Jak jste na tom vy? Máte čas na to, abyste mi pomohla, nebo už si potřebujete připravovat nějaké svoje záležitosti? Výzdobu, pohoštění a podobně.“
„To počká. Do pěti ti jsem plně k dispozici. Pak si půjdeme každá po svém a před šestou si to zcela prohodíme. Od té chvíle ty budeš tak nějak plně k dispozici všem.“
„To je dobře. Můžeme to vysušovat mírnějším teplem. Musíte často střídat místa, jinak by naše Svatava mohla být flekatá.“ Zalezla jsem pod stolek a pustila se do hůř přístupných partií. Ochota a vstřícnost se nemají zneužívat. Pokud mě teď občas přejela horkým vzduchem, nebyly za tím žádné dvojsmysly.
Po páté hodině mě skutečně nechala samotnou. Což bylo pro mě i lepší. Fény působily ještě unavenějším dojmem než já. Střídala jsem je. A s hodinářskou přesností jsem vždy chvíli foukala, pak od stolku odstoupila a velmi pečlivě zkoumala, která část Svatavy je o tón tmavší než její zbytek.
„Už toho nechej,“ vyhnala mě. „Je čtvrt na šest, máš umaštěné vlasy a ani trochu nevoníš jako dáma. Běž se okamžitě vysprchovat. Na stůl se už vykašli. Jediné, co teď budeme od fénů potřebovat je to, aby v sobě našly dost energie na tvoji hlavu.“
Vyšla jsem z koupelny s osuškou zavázanou nad prsy a s ručníkem na hlavě.
„Musíme na stolek usadit skleněnou desku,“ oslovila jsem Paní Vandu, sotva jsem ji uviděla. „pomůžete mi?“

A opět tu je otázka pro vás milé čtenářky a milí čtenáři. Má Paní Vanda souhlasit a pomoci Svatavě dokončit stoleček?