Princezna Lenka - pokračování - Petra

07.08.2024 19:01

Celý týden proběhl ve znamení balení a přemýšlení, co necháme doma, protože nakonec padlo rozhodnutí, že si byt ponecháme jako naše zimní ubytování když si budeme chtět zaletět v zimě zalyžovat. Přece jen v Africe a navíc v království bylo na lyžování podmínek poměrně poskrovnu. Ani jsme se nenadála a seděla jsem v taxíku směrem letiště. Tentokrát už jsme nemusela poslouchat od mých rodičů žádné narážky na moje minišaty, střevíčky, makeup, nebo spodní prádlo. Taxík zastavil k mému překvapení kousek od letiště u travnaté rozjezdové dráhy, kde bylo poměrně mrtvo. Máma znervózněla a zeptala se taxikáře, jestli nás měl vysadit skutečně tam a ne o pět kilometrů dál u odbavovací haly. Ten přisvědčil a vyložil plný kufr našich zavazadel na trávu vedle silnice, uklonil se a odjel. Slunce svítilo a vítr mi zvedal sukni, takže mi bylo chvílemi vidět jak na kalhotky, tak i na vložku, kterou jsem v nich měla, protože na cestu jsme si jí prostě brala. Bylo mi ale zároveň jasné, že právě tohle nejspíš každou chvíli vytočí jednoho z mých rodičů, odhadovala jsem to spíš na tátu, že to bude on, kdo vypění jako první. Překvapivě se ale choval klidně a ani jsem z něj vysloveně necítila ten obvyklý tlak, když byl naštvaný, který potom přerůstal až do napětí, které končívalo výbuchem.

Netrvalo dlouho a po louce se k nám přiblížil Lockheed Electra. No jo, tady je sportovní letiště, došlo taťkovi, hele, mají tady veterány, Leni, víš že tenhle se vyráběl už skoro před devadesáti lety. To je ale krásný kousek, rozvášnil se. Najednou mi došlo, že mě úplně automaticky oslovil mým holčičím jménem. Lockheed zastavil kousek od nás a otevřely se vstupní dveře, ze kterých vykoukla s rošťáckým výrazem a v kratičkých šatičkách na ramínka EU a zamávala na nás. Zároveň vystoupili i dva sluhové a chopili se našich zavazadel a než jsme se nadáli, tak s nimi zmizeli v útrobách letadla. Nasoukali jsme se do kabiny a tatík začal po prvotním nadšení trochu remcat. Hele, princezno, jako s tímhle poletíme až k Vám? Ano, zazubila se na něj líbezně EU a hádej, kdo bude pilotovat? Dodala rozverně. Došlo mi, že mu tyká. Tatík s sebou škubnul. Dobře věděl, že takové oslovení ze strany člena královské rodiny je nesmírnou poctou a to i když se jednalo o neformální setkání. EU to dobře věděla, takže si odpustil další narážky na technické parametry vybraného stroje. EU jeho pochybnosti samozřejmě okamžitě vycítila a tak mu udělala krátkou přednášku o tom, jak je potřeba si vážit vzácné práce našich předků a uctívat ji tím, že si vážíme darů, které vytvořili a tím nejmenším, co můžeme udělat je to, že je s láskou udržujeme a s úctou používáme.

   A kolik ta rachotina…. Ehm, teda vzácný výtvor našich předků jako vytáhne? Zakoktal se tatík s otázkou. Cestovní rychlost má přes 300 km/h a nespěcháme, dodala EU, popadla mě za ruku a odtáhla mě do pilotní kabiny, kde mě posadila na sedadlo druhého pilota. Neke, ségra, zazářily mi oči nadšením, rozumím tomu správně, že pilotujeme my dvě? Jasná správa, ušklíbla se EU. Zkontrolovala přístroje, uzavření všech dveří, zásoby paliva a mrkla na mě, tak jdeme na to! Přidala plyn a za chvíli už jsme se odlepily od země. Napadlo mě, jak dlouho asi poletíme. Než jsme ale stihla vyslovit myšlenku, vyložila mi EU plán cesty. Nejprve poletíme na Kypr, kde si dáme pauzu tak asi den a tam teprve naplníme přídavné nádrže. Pak teprve poletíme nejdelší úsek až do cíle. Seděla na místě pilota ve svých minišatičkách a díky tomu, že občas potřebovala sešlápnout nějaký pedál, měla nohy od sebe, sukně se jí vyhrnovala a tak jí vykukovaly kalhotky.  Byla prostě k nakousnutí. Podívala jsem se na sebe a došlo mi, že vypadám asi úplně stejně. Vůbec mi nedošlo, že mi kalhotky taky vykukují. Za chvíli EU zapnula autopilota a otočila se ke mně. Její temné oči žhnuly a její ruka se mi zabořila do klína. Udělala jsem totéž. Eu měla sice taky vložku – pro všechny případy, jako pilotka si prostě nemůže jen tak odskočit, vysvětlila mi, to mě ale nezabránilo v tom, abych jí nezačala během polibků zároveň dráždit. I ona překonala mojí vložku a tak jsme se na sebe vrhly  v pilotní kabině jako dvě divoženky. Až teď mi došlo, jak mi EU chyběla a jak moc jí mám ráda. A to samé jsem cítila i z ní. Kdyby tak posádka letadla věděla, co se děje v pilotní kabině, napadlo mě po nějaké době, když už jsme byly obě dost unavené. Asi bysme měly skouknout přístroje, navrhla EU a sedla si zase tím nechtěně provokativním způsobem na sedadlo pilota a zase mi poskytla výhled na svoje kalhotky. Snažila jsem se na to nemyslet a kontrolovala jsem s ní jednotlivé budíky. Dole pod námi pomalu ubíhala krajina. Snažila jsem se rozpoznat, kde zrovna jsme, protože Evropu jsem znala dost dobře na to, abych si to mohla troufnout. Překvapilo mě, jak těžko to šlo, ale nakonec jsem poznala, že letíme někde nad Budapeští. Electra holt moc rychle neletí, řekla jsem si a uvelebila se v sedadle a pozorovala chvíli střídavě EU, ubíhající krajinu a přístroje. Nakonec jsem na chvíli usnula. Když jsem se probudila, uvítalo mě ostré slunce těsně nad obzorem a EU, která se mnou jemně třásla. Co-co je, vykoktala jsem, než mi došlo, že stále sedím na místě druhého pilota. Nechrápej, druhá pilotko, budila mě jemně EU, jdeme na přistání, budu Tě chvíli potřebovat.

J-jo jasně, tak co mám dělat? Koukej semhle, ukázala mi na dva budíky na přístrojové desce a říkej mi, co ukazují. To je všechno, podivila jsem se. No myslím, že to bude stačit, usmála se na mě EU. Hlásila jsem jí tedy hodnoty a náš stroj postupně klesal, přeletěly jsme několik strmých kopců a pod námi se otevřel výhled na letiště. EU prudce klesla, zatáhla brzdicí klapky a posadila letadlo na přistávací dráhu tak elegantně, jak jsem to snad ještě nikdy neviděla. Dorolovaly jsme k hangáru, EU vypnula motory a o ostatní už se postaral personál. Taxíky nás dovezly do hotelu a než jsem se stačila vůbec dostat na pokoj, navrhla EU, že vyrazíme spolu do nějakého bistra na večeři a pak si dáme koupání v moři. Jemně jsem zaprotestovala, že mám z toho našeho divočení v kokpitu špinavou vložku a chci si jí aspoň  vyměnit, ale EU mě odbyla s tím, že díky mému snažení jí má ona zřízenou mnohem víc a že to prostě počká. Vyrazily jsme tedy do baru. Eu mě vybrala nějaký zeleninový salát a sama si dala něco podobného, povídaly jsme si a dívaly se při tom každá do očí té druhé. Postupně náš hovor utichl a jen jsme si sdílely svoje prožitky, jako vlny emocí. A protože EU objednala i láhev Retsiny, postupně se i ty vlnky uklidňovaly, až jsme zaplatily, zvedly se se zbytkem vína v ruce a odešly za ruku na pláž. Byla už skoro tma a tak jsme huply obě tak, jak nás pánbůh stvořil do vln a začaly tam dovádět. Bylo nám spolu příjemně a nic dalšího jsme k tomu nepotřebovaly. Jen jsme se obě lehce dotýkaly a laskaly. Ani se mi nechtělo na hotel, ale EU trvala na tom, že se po tom náročném dni musím pořádně vyspat, takže se nebudu ani válet v písku na pláži ani s ní nebudu celou noc divočit. Neochotně jsem jí poslechla a tak jsme se spolu loudaly k hotelu. Bylo mi jasné, že by se na mě taky ráda zase vrhla, ale přece jen nám rozum velel, že bysme si měly odpočinout.

Zatímco jsme si s Eu užívaly výlet, tatík snášel tuto nejistotu dost nelibě, pořád byl nervózní a kufry udržoval zabalené. Až 3 den jsme putovali po snídani na letiště. Před odjezdem jsme si na sebe natáhly  košile s krátkým rukávem a s výložkami s hvězdičkami na ramenou. Eu vysvětlila, že to jsou uniformy jejich královského letectva. Pro dámy ve verzi s krátkou skládanou sukýnkou, doplnila s úšklebkem, když si sukénku oblékala a druhou mi podávala. No máme to asi 5500 km, a při rychlosti tak 300 km/h, počítej tak 20 hodin letu, a protože budeme pilotovat, tak si nemůžeme odskakovat na záchod, vysvětlila mi důležitě, zatímco si oblékala svoji pullupku. Je potřeba se připravit na to, že budeme muset vydržet, mrkla na mě, zatímco si svoji modrou minisukni k uniformě rovnala v pase. První pokus se jí moc nepovedl, protože si ji vytáhla moc vysoko a byly jí vidět kalhotky nejen vzadu, ale i vepředu. Snažila jsem se jí pomoct, a nakonec se mi podařilo ji vyladit dolní okraj sukně tak, že zařezával zároveň s jejím trochu buclatým zadečkem. Potom stejně vyladila i ona moji sukni. Jedinou další starostí byly už jen čepice k uniformě. O zavazadla se postaralo služebnictvo. Postupně jsme se nasoukali všichni do letadla. Eu řádně prošmejdila všechny technické detaily, techniků na letišti se ptala na kapacitu přídavných nádrží a zda řádně otestovali palivo a všechny důležité systémy letadla. Stála jsem trochu rozkročená opodál, a zatímco mi svěží větřík rozčesával dlouhé vlasy, sledovala jsem, jak probíhá technická kontrola před startem. Nemohla jsem si nevšimnout úšklebků, které na mě vrhal můj otec, když zafoukal vítr a zvedal mi sukni. Nakonec si významně poklepal na čelo, odevzdaně mávl rukou a pak se otočil a zalezl dovnitř.

 

Po nějaké době se Eu už tvářila spokojeně a tak se ke mně v nepozorované chvíli přitočila, chytla mě mezi nohama za kalhotky a zašeptala mě rozverně do ucha, „tak co Lenčo, těšíš se, že budeme teď 20 hodin spolu pilotovat“? A vzala moji ruku, a zastrčila mi ji mezi svoje sthena, abych si taky sáhnula na její klahotky. Dala jsme jí pusu a nasoukaly jsme se do pilotní kabiny, obsluha zavřela vstupní dveře a šlo se startovat. Brzy jsme se odlepily od startovací dráhy a Eu stočila Electru jihozápadním směrem. Teď už to máme namířeno, až na naše letiště mrkla na mě spiklenecky, když zapnula autopilota a otočila se ke mně.

Chvíli jsme společně sledovaly ubíhající krajinu, moře, a pak pevninu. Sledovala jsem Egypt z výšky 3 km. Eu zakroužila nad pyramidami a už jsme byli nad Saharou. Jen občas bylo v dálce vidět nějaké město a krajina ubíhala pod námi velmi pomalu. Chvílemi jsem měla pocit, že ve vzduchu jen visíme. Slunce pražilo a v kabině bylo docela vedro a to i přesto, že jsme si pustily klimatizaci. Ani jsme neměly moc chuť na nějaké hrádky a tak jsme na chvíli usnuly.

 

Po nějaké době mě vzbudilo pohupování a pípání. Slunečné počasí se venku změnilo. Sice před námi byla modrá obloha ale ze západu se hnala solidní bouřka. Poryvy větru nás rozhoupaly. Eu se zřejmě vzbudila dřív, protože seděla nad přístroji a něco štelovala. Myslím, že tomu uletíme, prohodila ke mně. Ale potřebuju, abys teď vzala kormidlo, ukázala přede mě a držela ho rovně. Trochu se mi zhoupnul žaludek, když jsem uviděla blesk kousek od nás. Statečně jsem se ale chopila kormidla a držela. Eu mezi tím, něco přenastavovala a za chvíli se změnil zvuk motorů a rychloměr se posunul do vyšších hodnot. Napadlo mě, že to asi není už úplně rychlost, se kterou se počítalo při výrobě, protože rychloměr teď ukazoval nějakých 380 km/h. Podívla jsem se na hodinky, do cíle zbývaly ještě dobré 4 hodiny letu. Netrvalo dlouho a mrak jsme minuli a nechali za sebou. Eu ale výkon nesnížila a nasměrovala letadlo nahoru. Tady se válčí, podotkla, tak ať jsme raději co nejvýš. Sledovala jsem výškoměr, který po nějaké době přelezl výrobcem stanovený maximální dostup a dále stoupal. Podívala jsem se na Eu. No, máme to trochu zdokonalené, mrkla na mě. Když jsme dorovnaly výšku někde v 8 000 km, sáhla mi Eu pod sukni a její prsty opatrně projely po okrajích mých kalhotek. Pak k ruce přičichla a usmála se. To dáš, mrkla na mě povzbudivě, ale bylo v tom i něco šibalského, takový malý náznak. Významně jsem se na ni podívala, s obřadným gestem jsem ji zvedla sukni a přičichla k jejímu rozkroku a zatvářila se, jako kdybych si čichla k něčemu hnusnému. Eu si sukni obřadně zase narovnala a vytáhla mapu a ukázala mi, že ještě asi 40 min poletíme nad válečnou zónou. Netrvalo dlouho a minula nás letka nějakých předpotopních omlácených stíhaček. Zkusíme to ještě trochu zrychlit konstatovala Eu, takže dej se do díla, otočila se na mě ze své pilotní sedačky. Stočila jsem Elektru dolů a nabírala opatrně rychlost. I tak mi bylo jasné, že stíhačky budou rychlejší než my. Na druhou stranu nás jen minuly. Klesla jsem na 5000 m a dostala jsem se s rychlostí asi na 440 km/h. Za chvíli nás minuly dvě stíhačky s jinými znaky, za kterými se hnaly další dvě otlučené. Ze střelby bylo jasné, že jsme se přimotaly do nějaké bitvy. Eu si je rychle prohlédla a pak naštvaně zaprskala, tak tohle jim nedaruje. Nechápavě jsem se na ni podívala, ale to už se chopila sama řízení a já měla pocit, že za chvíli začnu blinkat. Nejprve udělala loping a dostala se tak nad oba nepřátelské stroje. Pak vysunula podvozek a pustila se střemhlav dolů. Pak prudce vyrovnala a v šílené rychlosti opsala oblouk, přičemž jedním z kol ulomila oběma nepřátelským stíhačkám směrová kormidla. Tím je vyřadila z boje, ale zároveň neublížila pilotům, kteří mohli v klidu vyskočit.

Eu nabrala ještě trochu rychlost a brzy jsme přeletěly hranici. Začala kontrolovat škody. Jedna část podvozku nejde zasunout, no to je jedno, lepší, než kdyby nešla vysunout, konstatovala po obhlídce. A letíme taky moc rychle, konstatovala a snížila výkon motorů na cestovní rychlost. Už jen 2 hoďky a jsme tam, mrkla na mě. Hele Eu a jak tam jako budeme teď fungovat, napadlo mě se zeptat a přišlo mi divné, že mě to nenapadlo už dřív. No normálně, podívala se na mě Eu nechápavě. Ty seš druhá princezna, tak budeš dělat druhou princeznou a já budu mít konečně ségru, se kterou budu moct něco podnikat pořád a nejen jeden týden o prázdninách. No jako dobrý, ale… podívala jsem se na ni a ukázala na svoje tělo. Jo takhle, došlo Eu a rozesmála se. Ty zase řešíš tohle. Hele u nás je to ale úplně jedno. Tobě stejně vyhovuje oficiálně vystupovat jako holka, tak tak klidně můžeš být pořád. Takže si nemusíš fakt hrát vůbec na nic. Usmála se na mě. To mě uklidnilo.

 

Chvíli jsem se na ni jen tak dívala a vnímala, jak sleduje budíky na přístrojové desce, vnímala jsem i jemný smrádek, který mi šel z pod sukně. Trochu jsem cítila i EU. Naše výbava dostala zabrat. EU se v rozkroku rýsoval flek a mě zřejmě taky. To jsou ty Tvoje divoké manévry, vyčetla jsme Eu na oko.

Sice to je za trochu divokých okolností, ale chtěla jsem Ti dát tohle, než doletíme – ukázala EU na krabici, kterou odněkud vykouzlila. No rozbal to, pobídla mě. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř. Byly tam silikonové kalhotky tvarující boky, takže jsem si je mohla natáhnout a vlastně jsem je nemusela vůbec sundávat. Svlékal jsem si tedy kalhotky a oblékla si silikonové a natáhla přes ně svoje bavlněné.

A za dvě hodiny jsme skutečně přistávaly na královském letišti. Eu byla za hrdinku, která si dokáže poradit v každé situaci a večer se konala oslava na přivítanou. Služebnictvo vyndalo stany, grily a stoly byly plné všeho možného jídla a pití. S EU jsme se načinčaly do bíle lesklých minišatiček na ramínka. Protože byl na akci povolen i přístup veřejnosti, ukazovaly jsme se vlastně všem, kdo přišli. Sledovala jsem jak EU přátelsky komunikuje se spoustou lidí, které zřejmě dobře znala.

 

Když jsme se náležitě přivítali, a slavnost byla u konce, vzal nás obě pan král za ruce a na něj dost divným hlasem řekl Eu, „zítra dorazí Dina“. Podívala jsem se tázavě na Eu, ale jen naznačila, že později. Snažila jsem se zjistit, co se děje, a tak jsem se zkoušela napojit na mysl pana krále, ale nenašla jsem tam nic, kromě zvláštní směsice radosti a smutku zároveň. Obě bylo ale dost silné. Zkusila jsem to u EU a ke svému údivu, nebo možná spíš v souladu se svým očekáváním jsem tam našla totéž.

Nechala jsem to být a zkusila to o pár hodin později, ale vypadalo to, že ani panu králi, ani Eu na toto téma není příliš do hovoru. Pořád tam byl vír různých divných pocitů. Příští den, když se zrovna nic nedělo, napadlo mě vyzpovídat služebnou, třeba ta mi něco řekne. Seděla jsem ve skládané sukýnce a blůzce na posteli a opravovala si lak na nehtech a služebná otírala prach z komody, a tak jsem se osmělila se zeptat, kdo je Dina. Služebná zbledla, „děvče, proč to cheš vědět?“ „Zítra přijede“, informovala jsem ji s významným pohledem. Komorná zavrávorala a bylo vidět, že asi utrpěla šok. Pak se pokřižovala a tiše zašeptala jakoby sama pro sebe „Pán Bůh s námi a zlé pryč“.

„Co se to tady děje?“ Vydechla jsem. Služebná se na mě podívala ustaraným pohledem, „můžu si dát skleničku?“ poprosila. „dejte si, ale povíte mi aspoň něco o Dině“, trvala jsem na svém. Služebná do skleničky nalila Wihisky a ne vodu, jak jsem předpokládala a jedním douškem ji vyprázdnila. „Tak a teď mi povíte, o co tady jde“, vstala jsem z postele a opřela se nohou o stupínek, pak mi došlo, že takhle mi je krásně vidět pod sukni, a tak jsem se postavila normálně, i když trochu bojovně rozkročená. Služebná jen mávla rukou. „Hele, do toho je lepší se nemotat. Ale, no co, tak kdyžtak skončím v hladomorně“, dodala a naplnila druhou sklenku whisky, kterou do sebe v mžiku obrátila. „Takže Dina…. Je něco jako šéfová našich tajných služeb. V podstatě jí nikdy nikdo neviděl, je furt někde, a přitom vlastně nikde. Byla několikrát v zajetí, kde ji mučili, ale vždycky jim nějak utekla. Každou chvíli je v nějaké bojové akci. Bohužel si odnesla i nějaká zranění. Někde při občanské válce v sousední zemi zasahovala v náš prospěch, ale byla dost těžce raněná. Jindy zase byla osvobodit zajatce a podařilo se jí je skutečně osvobodit, naložila je na náklaďák a úspěšně je provezla přes nebezpečnou zónu až do bezpečí“. „Ježkovy voči,“ vydechla jsem, „to je jako nějakej váš James Bond, ale v ženském provedení“. „No, neřekla jsem Ti ještě všechno, ale to uvidíš, dnes večer“, dodala služebná a zatvářila se, že už o tom nechce víc mluvit.

Zkusila jsem si něco vygooglit, ale nic použitelného jsem nenašla kromě nějakých řečí na sociálních sítích. Právě jsem pročítala informace o tajných službách království, když zazvonil telefon. „Lenííí“, zazněl mamčin hlas, zatímco v pozadí zaznívalo tatíkovo nadávání „to toho pitomce v té jeho hře na princeznu musíš ještě podporovat?“ „Zastav se u nás“, dodala a zavěsila. Už jsem začínala tušit, o co asi jde a tak jsem zkusila telepaticky šťouchnout do Eu, ale ta byla uzavřená vnějším podnětům a bylo mi jasné, že mi teď nepomůže. Šťouchanec jen prošel průzračnou a naprosto zklidněnou myslí Eu a zmizel někde v nekonečnu. No co, převlékat se kvůli nim nebudu, stejně budou mít řeči, rozhodla jsem se, zkontrolovala jsem si vložku, jestli mi sedí symetricky a moc nesmrdí, povytáhla jsem si kalhotky, srovnala sukni, nadechla se a vyrazila. Jen jsem se ukázala v pokoji rodičů, ani jsem se nemusela nijak soustředit, abych ucítila, jaké tam panuje dusno. „Tak jsem tu“, pípla jsem nesměle když za mnou zaklaply dveře. Otec metal očima blesky, zatímco matka vrhala zoufalé pohledy a vypadala, že se každou chvíli zhroutí. „To jste to zas s tou tvojí ségrou – slovo ségra patřičně zdůraznil – podělaly, co?“, vybafl na mě a výraz jeho tváře jasně dával najevo „a za všechno můžeš Ty a ta Tvoje blbá pseudoségra“. Chvíli jsem nechápavě stála a ani potom mi nebylo jasné, o co jim konkrétně jde. Tentokrát jsem to ale aspoň neschytala hned na začátek kvůli oblečení. „A co jako?“ Zeptala jsem se po chvíli přemýšlení. „Jo ty nevíš?“ protáhl otec. „Dneska večer sem dorazí to monstrum, neříkej, že ti o ní nic neřekli?“ Aha má problém s Dinou, došlo mi. „No a co je za problém?“, snažila jsem se udržet v klidu a zároveň zjistit jeho pozici. „Prosímtě, seš pitomá a naivní jak dítě“ pustil se do mě otec. „Copak nevíš, že to je mordýřka ve službách krále? Na koho král ukáže prstem, nebo se na něj jen trochu zamračí, s tím je ámen, když tady bude. Proslýchá se, že to je naprosto bezcitná bestie, která se před ničím nezastaví a už ztratila smysl pro realitu a morduje lidi na potkání. Vypadá to, že i sám král se jí bojí. Lidé se dokonce bojí vyslovit její jméno a žádná žena nebo dívka v království se tak nejmenuje. A navíc, a to je na tom to nejděsivější a taky důvod, proč si jí asi král vydržuje,“ následovala dramatická pauza, „ona má taky údajně tyhlety čarodějnický schopnosti jak ta tvoje ségra a tvůj údajně adoptivní tatíček král, takže ani nepotřebuje nic zdůvodňovat, prostě si může náhodně někoho vybrat v davu a odprásknout ho a nemusí nic. Aspoň vidíš, že jsme tady spíš mezi lidojedy než v civilizaci. Ale co já se tady rozčiluju, copak jsou ženský schopný normálně uvažovat, když s něma akorát cvičej furt hormony a teče z nich furt něco do těch jejich vložek? Z tebe už se stala taky taková slepice, vždyť se na sebe podívej!“ Zakončil svůj proslov patetickým gestem, kterým jasně dával najevo nevyřčenou větu „a za všechno můžeš Ty“, zatímco matka propukla v pláč.

Cítila jsem se hrozně, zase jsem kvůli mému sobectví způsobila někomu bolest. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo, jako kdyby mě někdo dusil a tělem mi začal prostupovat divný chlad. Nezmohla jsem se na slovo, protože jsem měla pocit, že mi vybuchne hlava. Chvíli jsem stála na místě a pokoušela se uklidnit a něco odpovědět. V hlavě jsem ale cítila nepříjemnou prázdnotu a jakékoli snahy o to, donutit hlavu k přemýšlení vysloveně bolely. Úzkost se stupňovala, stejně jako chlad, který roztahoval svoje spáry po mých zádech, když tu se mi najednou v kalhotkách začalo šířit uklidňující teplo. To mě trochu vzpamatovalo, i tak jsem ale nevymyslela nic, co bych na to mohla říct, a tak jsem se jen otočila a odešla. Až když jsem vykročila na chodbu a nadechla se čerstvého vzduchu, jsem se trochu vzpamatovala. I tak jsem měla pocit, jako kdyby mě někdo chytil za hlavu a mlátil s ní o zeď. Kráčela jsem pomalu ke svému pokoji, zmatená a plná úzkosti.

   Ve své komnatě jsem se zkusila natáhnout na gauč a až v tu chvíli, když jsem si sedla a cítila se, jako kdybych si sedla do škopíčku s vlažnou vodou mi došlo, že jsem při tom divném zážitku vyprázdnila do vložky svůj močový měchýř. Asi mě to vzalo víc, než jsem si byla ochotna připustit, když se mi stalo tohle. Vem to čert, mávla jsem ale nad tím rukou, natáhla se a dumala nad tím, co se to zase děje. No jasně, Dina je naprosto nezastupitelná pro politiku jejich království, druhou takovou nemají, a tak o ni mají starost a mají ji rádi. Potřebují ji a nejspíš jí zároveň na venek prezentují jako mlátičku, ze všech největší, která sama pobije šiky nepřátel levou rukou, zatímco v té pravé bude ukusovat ze svačiny.…  přemístila jsem se ke stolku s líčidly a začala vytvářet se svým vzhledem nějaké nové kreace, abych se trochu uklidnila. Nejprve jsem si myslela, že mě to jen dneska nejde, ale najednou se mě zmocnil pocit, jako by mě vedla nějaká cizí ruka a naváděla mě, jak se namalovat jinak, než jsem měla v plánu. Trochu mi z toho naskočila husí kůže, co tohle všechno má znamenat? „Leni?“ Uslyšela jsem ve své hlavě známý rozpustilý hlásek plný šibalského pošťuchování. „Ano? Co si vezmeš na sebe k večeři?“ Zeptala jsem se. Byla jsem ráda, že Eu už je zase v dobré náladě a dá se s ní komunikovat. Poslední den byla jak tělo bez duše. „No já si vezmu modré minišaty, samozřejmě, a Eu ať si vezme ty červené“. „Cože???“ Vyděsila jsem se, až mi mráz přejel po zádech. „Ty nejseš moje sestřička Eu?“ Na druhém konci telepatického spojení se ozval smích, který mě přesvědčil, že to prostě musí být Eu. „Já jsem Tvoje sestřička, Lenko, ale jmenuju se Dina a mimochodem, ráda Tě poznávám, doteď jsem nevěděla, že máme s Eu sestřičku. To víš, povinnosti, doufám, že si to ale teď vynahradíme.“ „Dino, ty seš Euina ségra!“ Vyjekla jsem zděšeně a naskočila mi z toho zase husí kůže. No jasně, proto zvládáš ty nebezpečné akce tak nadpřirozeným způsobem. „Nó, my jsme dvojčata, tos nevěděla?“ přisvědčila Dina. „Hele já se stavím, jo?“ A než jsem stačila odpovědět, dokonce, než jsem stačila vůbec nějak reagovat, rozletěly se dveře a do pokoje přiskotačila mladá a krásná dívka, na první pohled bych řekla že to je Eu, v modrých minišatech, jak řekla. Provedla kolem mě něco jako legrační taneční kreaci, respektive rozhodně se nedá říct, že normálně přišla, ale nepřeháněla to. Došla k mému stolu s líčidly, kde se ladně usadila na jeho okraji. Při těch otočkách jí lítala sukně a tak ukazovalůa svoje spodní prádlo. Dina se ležérně opřela o můj stolek a zamrkala na mě. „No to koukáš, co, to Eu neumí, ta tě musela nalíčit osobně, já jsem to zvládla tak, že jsem Ti jen nabídla nápady, jak by ses mohla namalovat. Jsem hustá co?“ Pak se zarazila, „jo ty mě koukáš pod sukni, no jo, no. To neřeš.“ Prohlížela jsem si Dinin obličej. V podstatě bych je měla problém od sebe s Eu rozlišit. Zadívala jsem se Dině do očí a ona neuhnula. Jen se jí znatelně rozbouřily duhovky a začaly vířit různými barvami. Nebránila se a nechala mě prozkoumat každý kout svého nitra. A tady to bylo úplně jiné než u EU. Dina měla uvnitř něco jiného než Eu. Když jsem se propojila s Eu, cítila jsem průzračnou radost, jako jarní vánek. Dina vyzařovala vyrovnanost, a i když tam byla stejná rozpustilá hravost jako u Eu, někde na pozadí toho byl zvláštní smutek, taková inkoustová temnota, nemělo to žádnou náplň, bylo to jen temné, smutné a vyvolávalo to pocit zmaru všeho. Působilo to jako splín spojený s vědomím zmaru a pomíjivosti světa. Jestli by Eu byla radostná luční víla, tak k Dině seděla vysloveně temná lesní víla, nebo dokonce gotička včetně jejích silnějších telepatických schopností.

„Seš teda naše ségra“, podívala se na mě Dina, „stejně jako ostatní nemám problém, když si to někdy rozmyslíš, jako bráchu tě beru taky.“ Pak jí došlo, o čem přemýšlím a přepnula hovor na jiné téma. „No, hele, zamyslela se a přejížděla prstem po okraji stolku, zatímco mi stále nechávala výhled pod sukni, „co kdybychom spunktovaly nějakou rošťárnu teď my dvě jen spolu?“ „No a co bys tak měla na mysli, zeptala jsem se, protože jsem se nedokázala pořád úplně zbavit toho skličujícího pocitu, který jsem načerpala z Dinina nitra.

Dina se mi zadívala upřeně do očí a její duhovky prováděly neuvěřitelné věci, působilo to děsivě, ale cítila jsem, jak moje úzkost a chlad ustupují, jako kdyby je někdo vysál. Dina se usmála, „hmm, co kdybysme se šly nejdřív před večeří podívat na tvoje rodiče?“ „Blázníš, je z tebe roubne“, vydechla jsem a tep se mi zrychlil. Ale Dina se smála, a působila už zase vesele a rozpustile, a vyzařovala jenom pozitivní vlny „hele jak si mě představujou“ a poslala mi telepaticky obrázek něčeho, co vypadalo jako dvoumetrová opice se čtyřma rukama, na zádech s dvěma meči s páskou přes oko, dřevěnou nohou zbrocenou krví nepřátel, v jedné ruce se samopalem a v druhé s kopím a místo pásku na odrané a špinavé kožené bederní roušce měla pás s patronami. Opice zlobně vrčela a cenila zuby a pod nízkým čelem jí plály žluté zvířecí oči. Působilo to tak legračně, že jsem vyprskla smíchy.

„Tak jo“ uzavřela Dina představení, hele vezmu lahvinku vína konverzaci nech na mě, mrkla na mě spiklenecky. „Jo, a… zarazila se ještě Dina a sáhla mi pod sukni, tohle si vyměň, nebo vyndej, stejně to už nejspíš nebudeš potřebovat, nemusíš si celej večer máchat zadek, v čuránkách“ dodala šibalsky. To způsobilo, že jsem se taky osmělila, a tak jsem se odvážila k Dině trochu přitočit a zezadu jsem jí rukou prozkoumala přes šaty zadek. „Je to dobrý?“ Zeptala se Dina, jako by to byla ta nejobyčejnější věc, kterou jsme dělaly při každé příležitosti. „Vzhledově dobrý“, konstatovala jsem a naladěná na přátelské škádlení jsem ještě Dinu trochu okatě a zdánlivě nuceně očuchala, pak jsem se zatvářila vážně a pronesla „No nevím nevím“, a o vteřinu později, když Dině došlo, že si dělám legraci jsme obě vyprskly smíchy a svalily se spolu na gauč. Dina mě objala a dala mi pusu. „Jo Eu Tě vybrala dobře. A teď po pravdě, nesmrdím?, Je tu vedro a sprchovala jsme se už před dvěma hodinama.“ Já myslím, že dobrý, shrnula jsem výsledky své inspekce. „Tak jo, to zvládnu,“ usoudila Dina, počkala, než jsem si vyměnila vložku a pak jsme vyrazily ruku v ruce s lahví vína k pokojům rodičů.

Dina zaklepala a nahlédla dovnitř, zatímco jsem se krčila za ní. Znovu se mi vracel ten stres z předchozího rozhovoru. Máma seděla na židli u stolu a ještě popotahovala, zatímco otec se tvářil nezúčastněně a něco si četl. „Dobrý večer, můžeme vás vyrušit?“ pozdravila Dina. „Ha, Eulálie,“ vzhlédl otec, „jo, pojďte.“ Jak se dalo očekávat, jeho představa o Dině byla tak odlišná od jejího skutečného vzhledu, že ho vůbec nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný než Eulálie. S tím Dina počítala a na jeho komentář nereagovala. Ze skříňky vyndala skleničky a nabídla všem víno, zatímco jsem se nenápadně protáhla dovnitř, sedla si za stůl a tvářila se tak, jako že tam nejsem. Máma si otřela zarudlé oči a snažila se dát dohromady, když ji poctila svojí návštěvou královská dcera, a ještě jí nalila víno. To, že někoho obsluhuje člen královské rodiny bylo považováno za nejvyšší poctu. „Copak, něco se stalo?“, zeptala se Dina obou rodičů a já jsem ucítila rozdíl v přístupu, kdyby to byla Eu, cukaly by jí koutky úst, protože by z nich měla škodolibou legraci. Dina to ale myslela naprosto vážně a mamku upřímně litovala, i když věděla, že si za to může z velké části sama.

Máma se ale zase začínala přestávat ovládat a po tváři jí začaly zase stékat slzy. Dina se jí podívala upřeně do očí a ten pohled měl v sobě tolik soucitu a pochopení, že jsem z toho zalapala po dechu. Eu tohle sice taky uměla, ale nikdy v tom nebylo tolik opravdovosti. Uvědomila jsem si, že je to právě ta temnota, kterou má Dina v sobě, která jí umožňuje takovou míru empatie a soucitu. Úplně jsem zalapala po dechu. Máma neuhnula pohledem a Dina se k ní naklonila a objala jí. „Nebojte, všechno je v nejlepším pořádku.“ Řekla potom. Máma se citelně zklidnila, zatímco otec chtěl něco namítnout. V tu chvíli se ale jeho pohled střetl s Dininým, a zarazil se. Ne že by se bál, ale najednou, jako kdyby neměl důvod. I já jsem cítila, jak se atmosféra zklidnila. „Tak na přátelství“ řekla Dina a pozvedla číši s vínem. Atmosféra se uvolnila už úplně a rozproudil se přátelský hovor, pomalu jsem rodiče ani nepoznávala, když tu se otevřely dveře, ve kterých se objevila Eu v domluvených červených minišatech. Pozdravila oba rodiče, kteří zírali s otevřenými ústy na to, kde se tam vzala Euina kopie, a plynule přešla k Dině. Ta vyskočila a vrhla se jí kolem krku, „ahoj zlatíčko, tak ráda Tě zase vidím“. „Dinuško moje“, radovala se Eu“ a tiskla Dinu k sobě. Jako první se ze šoku trochu vzpamatoval otec. Sice se pokusil nejdřív vstát od stolu, ale zůstal v jakémsi podřepu na půl cesty, zatímco jeho ústa vydávala nesouvislé zvuky, když prstem ukazoval na Dinu, a znělo to jako „Tóóó?, tóóó?, …. Tóóóhle…?.“

Když se mu mžitky před očima ustálily a Eu s Dinou se obrátily k němu, zatímco se držely za ruce, konečně byl schopen dokončit větu „Tóóóhohohhole je Dina?“ Dina nasadila ten nejnevinnější výraz, kterého byla schopna, a dokonce se jí podařilo se při tom trochu zapýřit, pak udělala pukrle, rukama si trochu roztáhla sukýnku, uklonila se, zamrkala řasami a řekla „Ano, Dina v celé své kráse.“ „Se tady předváděj“, vyprskla Eu smíchy a než se Dina narovnala, schytala od ní šťouchanec mezi žebra.

Hůř na tom ale byla máma. Obrátila do sebe sklenici vína a pak obrátila oči v sloup a svezla se ze židle a skončila na zemi, jak široká, tak dlouhá. A byla to zase Dina, kdo u ní byl první. Dřepla si k ní a položila jí ruku na čelo. Eu nad oběma zamyšleně postávala. „Dino, myslíš, že je dobrej nápad, abys jí křísila zrovna Ty?“, řekla zamyšleně. „Hmmm…“ řekla Dina a mě proběhl přes telepatické spojení s ní složitý spletenec myšlenek a vzpomínek, ze kterého vyplývalo, že Dina má v léčení mnohem větší praxi než Eu, protože na rozdíl od ní svoje léčitelské schopnosti používá skoro pořád. Jakmile se máma začala probírat, Dina se rychle stáhla z jejího zorného pole, aby první, co uvidí nebyla ona. Eu jí pomohla se zvednout na kanape, nicméně jakmile máma opět spatřila Eu a kousek dál nesměle přešlapující Eiuinu kopii, trochu se jí podlomily nohy, rozkročila se a výkyv vyrovnala a nabyla už určitou míru sebekontroly. Podívala se na Dinu a konstatovala „Dino, promiň aspoň vidíš, jací jsme magoři“. Dina z toho ale legraci neměla, došla k ní, vzala jí za ruku a řekla, „myslím, že tohle není čistě vaše chyba, politika vyžaduje určitá pravidla a těm se nedá úplně vyhnout.“