Princezná - 3.díl - Petra N - soutěž 2020

08.06.2020 18:39

Eu to tam zřejmě dobře znala a tak jsme se posadily na skálu, odkud byl nádherný pohled. Asi nebyla zrovna sezóna, protože tam bylo minimum turistů a tak jsme si užívaly jak sváču, tak výhled celkem nerušeně. Došlo mi, že jsme snídani pěkně odflákly a že už mám pořádný hlad. Ten se projevil až teď, kdy mě opustil adrenalin z toho nečekaného překvapení, které mi Eu přichystala. Vydaly jsme se potom po břehu a prohlížely jsme si vodopády z různých míst. Občas jsme potkaly hloučky turistů a nemohla jsem si nevšimnout, že někteří občas pokukovali, co se to tam objevilo za dvě holky. Začalo mě bavit občas někoho trochu provokovat a vystrkovat zadeček, protože z pod mé krátké sukénky zřejmě občas vykouknul, alespoň jsem měla ten pocit. Sedly jsme si s Eu na pár vyhlídkách na lavičky a jen tak seděly, držely se za ruce a dívaly se na padající vodu. Asi jsme tak občas poskytly skvělý výhled kolemjdoucím, protože místo na vodopády se některé pohledy stáčely spíš k nám a po chvíli mi došlo, že to není do očí, ale pod sukně. Eu si toho taky rychle všimla, a vyměnily jsme si významné pohledy. Obě jsme se hodly na tom, že se nám sedí tak pohodlně, že se prostě kvůli někomu uskromňovat nebudeme. Došly jsme k místu, kde se prodávaly upomínkové předměty a já jsme si na památku jeden vybrala. Pak jsme se otočily a pomalu jsme se vracely zpět. Ani mě nedošlo, jak rychle čas utíká a když jsme se přiblížily zpátky k letadlu, bylo už pozdě odpoledne. Jejda, Eu, já už zítra odjíždím, došlo mi bolestně, když už jsme byly zase nahoře. Eu na to ale nic neřekla, měla jsem pocit, že přemýšlí a vyzařovala z ní určitá míra jistoty, že to co vymyslela, bude fungovat. Ještě jsme si udělaly fotky a soukaly jsme se do letadla. Chvíli jsme se bála, že budu muset roztáčet vrtuli, jak jsme to viděla ve starých filmech, ale naštěstí to mělo startér. Eu ještě zakroužila nad vodopády a potom nabrala směr palác. Na zpáteční cestě už tolik nezávodila. Bylo vidět, že i jí se nechce se vrátit a poslat mě domů. Sice jsme si mohly povídat přes sluchátka, ale najednou jsem jí ucítila ve své hlavě. Nic konkrétního mi neříkala, ale cítila jsem, že je smutná z toho, že se ode mě bude muset odloučit a také to že má plán a že by byla nejraději, kdybych se k ní mohla přestěhovat napořád. Poslala jsem jí zase svoje pocity, byly citelně divočejší, než ty její. Kromě strachu, že už se třeba nikdy neuvidíme, tam byl i strach z toho, jak se zase budu sžívat se svojí rolí odrostlého puberťáka, na kterou jsem si za ten týden dokonale odvykla a připadala mi stejně cizí, jako moje role Lenky při odletu sem. Míchal se do toho i strach z toho, jak budou reagovat moji rodiče, které jsem vlastně vytěsnila a jakmile odletím, nebudu mít po ruce Eu, která by se mě zastala. Eu mi na tuhle myšlenku ale odpověděla, že si takhle můžeme popovídat vlastně kdykoli, akorát že to možná s rostoucí vzdáleností bude slábnout.

Povídaly jsme si potom ještě o všem možném, a protože Eu letěla naschvál nízko, kochaly jsme se krásou krajiny. Travnatý plácek letiště se přiblížil až nepříjemně brzy. Bývala bych si ještě ráda povídala a pozorovala krajinu dál. Slunce zapadalo a naše Mitshubishi dosedlo na travnaté letiště a dorolovalo až k hangáru. Vysoukaly jsme se z kabiny a sundaly si ty příšerné plíny, které byly do letadla předepsané. Technici se postarali o letadlo a my s Eu jsme mohly vyrazit do paláce na večeři. Když jsme přišly do jídelny, už tam skoro nikdo nebyl. Překvapilo mě, že ani moji rodiče ne a trochu mě to znervóznělo. Začala jsem očekávat, že bude nějaký problém, jen co opustíme královský palác. Zároveň mi došlo, že zítra ránou už si na sebe asi nenatáhnu šaty, ale nejspíš kraťasy a trenýrky. Málem mě při té představě zaskočil kousek manga, který jsem právě polykala. Eu se na mě soucitně podívala a místo toho, aby se mě smála, mě přitiskla k sobě a zašeptala mi do ucha „myslím, že to už mám vymyšlené, neboj, prostě zítra odjeď, a když o to budeš pořád stát, tak já to vyřeším“.

Večer jsme se ještě rozloučily a já nemohla usnout. Ráno mě čekalo přesně to, co jsem si myslela. Klučičí oblečení na židli a sbalené kufry. Měla jsem pocit, jako kdyby celý svět zešedivěl a já byla zároveň ve studené sprše. Ve dveřích se za chvíli objevili rodiče, a když mě uviděli, bylo vidět, jak si oddechli, že v pokoji nenašli druhou princeznu. Tak konec blbnutí, vracíme se zase do normálu, vesele mě vítal tatík a měl mě k rychlému odchodu, abychom stihli letadlo.

S Eu a s panem králem jsme se rozloučili už jen krátce a formálně, alespoň to tak vypadalo vnějšímu pozorovateli. S Eu jsem si stihla ještě vyměnit několik důležitých informací a zároveň se ujistit, že ani jedna z nás nechce bez té druhé moc dlouho být. Pan král mě taky předal pár informací a pak nás obřadně propustili k autu před palácem. I tak mi nebylo moc dobře. Po těch zážitcích a přepychu a pochopení a všem tom, co jsem si tam užila, se mně odtamtud nechtělo ani trochu. Ale hlavně mě vadilo odloučení od mojí nové rodiny a mojí skvělé sestřičky. Auto nás ale neúprosně odváželo na letiště a mě s každým dalším kilometrem docházela další trpká skutečnost. Kolem paláce bylo něco jako zvláštní fluidum, kouzlo, které dělalo svět krásnějším a lepším. Tím jak jsme se od něj vzdalovali, mizela i moje vnitřní sebedůvěra a radost ze všeho. Jako kdybych se dostala z teplé pláže do ledového průvanu. Věděla jsem, že jsem takhle žila vždycky, ale zažila jsem teď něco, co mě přesvědčilo o tom, že to všechno může být jinak a mnohem lepší. Seděla jsem asi dost zaraženě, došlo mi, že jsme za celou cestu až na letiště nepromluvila, což asi vypadalo divně. Na letišti, následovalo odbavení a odlet. Jen se mi bleskla hlavou myšlenka, jestli si mamka zase vzala vložku a při přistání se počurá, v zásadě mě to ale bylo fuk, asi bych to řešila jako holka, ale jako kluk? Byla jsem zamlklá, zaražená, byl to pro mě šok větší, než při cestě tam, ledová sprcha. Ani jsem se nenadála a letadlo přistávalo v Praze na letišti. Cestou jsem zkoušela telepatické spojení s Eu. Dokud jsme byli poblíž, tak to ještě jakž takž fungovalo, ale po pár hodinách letu už to byl jen jakýsi těžko identifikovatelný náznak a po přistání zmizelo prakticky úplně. Přišlo mi, jak kdyby ze mě okolí moje čerstvě nabyté nadpřirozené schopnosti vysávalo a svět se měnil z krásně barevného a zajímavého na šedo-bílý a nudný. Bylo mi do pláče, zato tatík sršel dobrou náladou a překvapivě mě dokonce nabídl, že bychom mohli vyrazit společně na fotbal, což dělal jenom málokdy. Teď mě to ale přišlo, jako kdyby se škodolibým úsměvem zarazil do mé bolavé duše rezavý hřebík a měl jsem co dělat abych na něj nevyjel. Dorazili jsme domů. I když jsem to prostředí dobře znal, najednou mi připadalo tak cizí a fádní, že mě to samotného překvapilo. Snažil jsem se doma chovat jako dřív, ale moc mi to nešlo. Nejen že jsem se tam už jako doma necítil a ten stav se neměnil, uvědomoval jsem si celou dobu, že moje přirozenost je být dívkou, nebo dokonce princeznou a ne klukem. Vždycky ráno jsem se automaticky díval do zrcadla a přemýšlel, kde mám malování a co si vezmu na sebe, než mi docvakla trpká skutečnost, že to zase budou trencle, tričko a džíny.

Po oblečení, které na mě máma natáhla na cestu za mým dobrodružstvím, jako by se zem slehla. Po týdnu mě to přestalo bavit a objednal jsem si přes internet kalhotky, podprsenku, sukni, boty a nějakou kosmetiku. Nasměroval jsem si dodávku do výdejního místa, aby mi zásilka nedorazila domů a nepřišli mi na ni rodiče. Po příchodu ze školy jsem pak měl alespoň chvíli čas ze sebe udělat Lenku, než dorazili rodiče z práce. Blížil se konec školního roku a s ním školní výlet, což mi dávalo jakousi šanci se vymanit z kontroly od obou rodičů, která mi neumožňovala se obléknout a namalovat, jak by se mi chtělo. Vzal jsem si tajně všechny ty věci s sebou. Třída půjde někam tancovat a já se můžu večer vždycky vypařit, sliboval jsem si. Postupně jsem si šatník ještě doplnil. Od Eu ani od pana krále nepřicházely zatím žádné zprávy, zato jsem cítil, jak si s rodiči přestávám rozumět. I když jsem se snažil, jejich problémy mi připadaly malicherné, zbytečné a jejich chování hloupé. Dříve jsem nikdy nevnímal skutečné pohnutky a důvody toho, co dělali. Teď, i když mi řada dovedností zmizela, jsem ale přesto jasně vnímal, že se jedná jen o jejich sobecké a malicherné hrátky, díky kterým prohrávají mnoho ze svých každodenních bitev ať už sami se sebou nebo ve svém okolí, které si ale ani sami nedokážou uvědomit.

Zmizet na školní výlet tak znamenalo přece jen se trochu uvolnit. Jednak si ušetřím neustálé napětí, které doma z nějakého mě neznámého důvodu gradovalo, a jednak se snad budu moct zase proměnit tak, jak jsem se cítil dobře a sám sebou. I tak mi chyběla Eu a pan král a všechno to, co jsme spolu pořád prováděly, nedalo se na to jen tak zapomenout. Nadešel den odjezdu, a i když mi bylo pořád smutno, přece jen to byla trochu úleva. Všechno jsem si pečlivě nachystal a autobus vyrazil. Za hodinu a něco už jsme vystupovali u penzionu v nějakém menším městě, ale jediné co mě zajímalo, bylo, jestli budu mít šanci se zase proměnit v Lenku.

Štěstí mi přálo. Třída se večer vydala na blízkou diskotéku a já měl čas na sebe s tím, že se potřebuju něco doučit a tak s nima nepůjdu. Rychle jsem se namaloval, učesal a ustrojil. Pohled do zrcadla mě přesvědčil, že jsem rozhodně ze cviku nevyšla a že je ze mě zase princezna Lenka. V penzionu byli ubytovaní i další hosté, takže jsem mohla bez rizika projít chodbou a přes hlavní vchod odejít ven. Konečně jsem zase byla Lenka a mohla se projít venku tak, jak jsem celých 14 dnů toužila. Minula jsem několik keřů před penzionem a zamířila na náměstí. Prošla jsem i park, když mi došlo, že mi ale stále strašně chybí nejen Eu, ale i pan král a vlastně i komorná, která na mě byla vždycky tak milá. I když můžu být Lenka, tak v srdci jsem cítila obrovskou prázdnotu. Ani jsem si nevšimla, že jsem se přiblížila k diskotéce, kde byla moje třída a došlo mi to až ve chvíli, kdy se ke mně přimotal trochu přiopilý, ale jinak docela milý kluk. Tak co kočko, proč se tváříš tak smutně? Nečekal ale co mu odpovím a pokračoval: pojď si se mnou chvíli zatrsat a už mě táhnul za ruku do sálu. Na jednu stranu se mi nechtělo, než jsem se ale vzpamatovala, tak už jsem byla na parketu. Rozhlížela jsem se po spolužácích, byla tam celá třída, ale nikdo z nich mě nepoznal. Nebo jo? Všimla jsem si, že jejich pohledy směřují ke mně. Ale byly to i pohledy jiných lidí, než jen jejich. Trochu mě znervóznělo, proč na mě všichni tak koukají. Netrvalo dlouho, a k mému tanečníkovi přistoupil nějaký hromotluk. Někde za zády jsem zaslechla výkřik „a jéje hustej Dany je tu“. Padej smrade, s touhle holkou teď tancuju já a ukázal na mě. To se mi přestávalo líbit. Podívala jsem se na svého tanečníka a ten se krčil za mnou. Bylo jasné, že hustej Dany je asi nějaký vůdce místní bandy, nebo alespoň prostě hustej. Postavila jsem se před něj. A Ty si myslíš, že chci tancovat zrovna s tebou? Obořila jsem se na Danyho. Á slečínka se do toho montuje, zašklebil se a pokusil se mě odstrčit stranou. Probudily se ve mně ale instinkty vypěstované při návštěvě v Africe a než se nadál, tak jsem ho poslala k zemi. Pak jsem se radši vytratila a na pokoji se převlékla zpátky.

Brzy se vrátili spolužáci. No Jirko, začali mě vykládat, děláš chybu, že ses nešel pobavit s náma. No tývole, spustil Kamil. To bylo fakt tak totálně cool. Přidal se Kuba. Vole, jeden místní trouba si tam přitáhl fakt super kost, jako bys čučel. No ale nejlepší na tom bylo, snažil se Kubu překřičet Kamil, že mu jí chtěl sebrat ten místní debil Dany a ona mu dala přes držku, vole. A oba se strašně chechtali. Tývado, a jak mu to nandávala, točila se jí ta sukýnka, no viděli jsme jí až do žaludku. Škoda že pak hned zdrhla, bysme si s ní taky zatancovali, třeba. By Ti dala taky do džky, vole, kontroval Kuba. No Jirko, musíš tam zejtra s náma, tohle se jen tak nevidí. Místní kočky se můžou jít vycpat, tohle byla kost. Třeba se zas ukáže. Akorát nevím, co viděla na tom blbovi, se kterým tam dorazila. Měl jsem se co držet, abych nevyprskl smíchy. I tak se mi to párkrát podařilo, ale spolužáci byli náležitě posilněni alkoholem a smáli se úplně všemu, takže jim to divné nepřišlo. Těšilo mě, že Lenku hodnotili jako totální kočku. Nedalo se ale nic dělat, místo toho, abych druhý den šel zase Lenku vyvenčit, musel jsem se jít podívat na diskotéku, jestli nedorazí a překvapivě nedorazila. Kluci byli evidentně zklamaní a můj tanečník se opil do němoty, když tam neměl svojí krásku.

Naštěstí další den se mi zase povedlo se vykroutit, a jakmile všichni odešli, vyrazila za chvíli i Lenka na nějakou akci. Asi už se ale roznesly drby o podivné krásce po městečku, protože jsem pozorovala podivné pohledy kolemjdoucích. Sedla jsem si na náměstí do cukrárny a dala si kafíčko a dortík. Chtěla jsem si jen tak sama přemýšlet, netrvalo ale dlouho a k mému stolu se nasáčkovali dva kluci, jestli si můžou přisednout. Nestála jsem ani o jejich společnost ani o jejich řeči, ale i tak už tam seděli a předváděli se přede mnou. Díky ostřejšímu vnímání, které mi naštěstí zůstalo jsem si ale všimla, že se sice na oko předvádějí, ale ve skutečnosti nic z toho, co říkají není pravda. To co jsem z nich cítila vůči sobě bylo podobné, jako kdyby si chtěli koupit nějakou hračku. Za chvíli jsem se zvedla a raději rychle zmizela. Ještě jsem úplně nevěděla co podniknout dál, každopádně jsem se chtěla vyhnout diskotéce. Vyšla jsem ven z náměstí a vydala se cestou do lesa. Periferním viděním jsem zpozorovala, že se stejnou cestou vydala i paní učitelka. Byla dost daleko za mnou a tak jsem tomu nejprve nevěnovala pozornost. Došla jsem na paseku a tam jsem si sedla na pařez a pozorovala západ slunce. Byla jsem ráda, že mám konečně chvíli klid, když tu jsem hned za sebou uslyšela hlas. „No né, kohopak to tady máme“. Byl to Dany a několik jeho kamarádů. Tak slečinko, ten kopanec do obličeje si teď pěkně vypiješ, obořil se na mě. Bylo mi jasné, že je jen tak všechny nezmlátím i když s mojí bojovou průpravou jsem určitou šanci měla. Zřejmě měli ale na mysli něco jiného. Mezi tím ale dorazila na stejné místo i paní učitelka, která celou scénu pozorovala a klukům pohrozila, že zavolá policii. Ti se lekli a couvli a mě pak vzala zpátky, bohužel až do hotelu, kde byla ubytovaná naše třída. Spolužáci a spolužačky se trousili okolo, a když mě uviděli, nemohla jsem si nevšimnout vytřeštěných pohledů a šeptání ze strany kluků „tývole, to je ta kočka, kde se tu vzala?“ reakce dívek sice nebyla tak nadšená ale nebyla ani vysloveně negativní. Byla to směs zvědavosti a přání mě blíže poznat. Učitelka se ale začala vyptávat, odkud jsem, a kde jsem se tam vzala. Postupně se jí podařilo se dopátrat pravdy a moje dvojí identita praskla před celou třídou.

Paní učitelka slíbila, že mě domluví odborné vyšetření v poradně a asi v dobré víře všem ve třídě vysvětlila, ať mě berou jako dívku. Teď už se mi opravdu chtělo někam utéct, protože se reakce ve třídě nejdřív změnila z naprostého úžasu do odmítavého opovržení. Od toho okamžiku se se mnou ve třídě už nikdo nebavil, a když už, tak jen v nějakých narážkách a posměšcích. Ostuda to byla jako vrata. Po návratu domů si zavolala učitelka moje rodiče, kteří se od té doby začali chovat už úplně odtažitě a formálně. Už se přede mnou ani nehádali a nic, kromě organizačních pokynů, mi nesdělovali. Bylo mě to už jedno a tak jsem si předělala svůj pokojíček a chodila všude už jen jako Lenka. Zatímco otec dával okázale na jevo svůj nezájem a tvářil se, jako že jsem vzduch, matce se podařilo občas vystihnout, na kterém kousku oblečení mi obzvlášť záleží a nenápadně mi je vyhazovala. Ubíjelo mě to. Celý život se mi nějak převrátil na ruby.

Nadešly poslední dva týdny školy a já si nedokázala představit, jak přežiju prázdniny a ani jak budu pokračovat ve škole. Na rodičích jsem byla ekonomicky závislá, ale třeba bych si nějakou práci sehnala a mohla si pořídit vlastní bydlení, přemýšlela jsem. A aby toho nebylo málo, přišla učitelka s tím, že do města má zavítat nějaká významná delegace a že budou přísná bezpečnostní opatření, ale že naše škola si připraví krátký program na uvítanou pro hosty, protože z nějakého důvodu jsme byli vybráni. Speciálně prý z nějakého důvodu chtějí, aby vystoupila naše třída s nějakým programem, což nechápe, ale nedá se nic dělat. Jsou to důležití lidé a je potřeba jim vyhovět. Rozdělila hned nějaké úkoly, kdo co bude dělat, holky že něco zatancujou a kluci něco zarecitují. Překvapilo mě, jak se rychle změnila a i přesto, že pořád připomínala různá moudra o toleranci a porozumění, sama se nechovala o moc líp než moji spolužáci. Nepřekvapilo mě proto, že pro mě žádnou činnost neměla a tak trochu mi naznačila, že se mám radši někam uklidit, protože ne všude jsou tak tolerantní jako u nás, čímž zřejmě myslela sebe a naši třídu, a protože to je delegace z nějaké divočiny, i když hodně bohaté, tak abych je nepobouřila.

Postupně jsem si začala plánovat, že se buď prostě dostanu zpátky tam, kde jsem se cítila být doma, a nebo že skočím z mostu. Nadešel den příjezdu zahraniční delegace a mě bylo tak, že se mi ani nechtělo vylézat z postele. Do školy jsem ale musela a tak jsem se aspoň hezky namalovala a ustrojila. Vzala jsem si hezké upnuté bílé tričko, skládanou krátkou sukni a nové sportovní boty. Třída čekala na náměstí a nemohla jsem si nevšimnout reakcí spolužáků a spolužaček, kteří, než mě poznali si mohli krky vykroutit, až když jim došlo, že to jsem já, tak zhnuseně otočili hlavy zpět. Učitelé, co s námi byli, byli pěkně nervózní. To víte, tohle není žádná legrace, to jsou důležití lidé, velmi mocní a rozhodli se tady investovat. Ne abyste někdo něco zkazili a opovažte se se přiblížit k zátarasům. Za nimi už je to jen pro lepší společnost a pro ochranku. I když to nedávali najevo, cítila jsem z nich nevyslovenou myšlenku „nechceš někam zmizet?“

Přitočil se ke mně Kamil a zavrčel mi do ucha. Tak co ty pipino, vejráš, co? Takhle hustá VIP osoba z nás z nikoho nikdy nebude, ale úplně nejmíň z Tebe. A významně se na mě zazubil. No, víš, že prej ten týpek, co se tady poveze v Rollsu má tolik zlata, že by z něj šla udělat nová střecha na školní tělocvičně? Prej nějakej domorodej šlechtic, možná i s rodinou. Jenže takový jako seš Ty tam u nich doma opékají na rožni na sváču, víííš, protáhl důležitě. No běž si vyměnit vložku a dávej si bacha, aby ti nevypadly oči z důlků, rozchechtal se. Už jsem toho měla dost, dala jsem si otočku a vydala se do přilehlého parku. Učitelka nic nenamítala. Byla ráda, že se mě v tu chvíli zbavila. Byla z delegace, která měla za chvíli řečnit na pódiu, nějak celá vedle, stejně jako spousta dalších přítomných a aby se jí tam motal ještě problematický a zřejmě psychicky narušený žák převlečený za holku, to jí moc klidu nedodávalo. Sedla jsem si v parku na lavičku a sledovala, jak přijíždějí auta a někdo, zřejmě ten důležitý, z nich vystupuje. Měla jsem pódium proti slunci a navíc mě děsně rozbolela hlava, jak jsem se tam koutkem oka podívala a sluneční paprsky mi dopadly přímo do očí, chvíli jsem měla pocit, jak kdyby mi do hlavy někdo praštil. Důležitá VIP návštěva tam absolvovala formality a povídalo se tam a třídy pak předváděly program. Nakonec mi zvědavost nedala a šla jsem se tam zase podívat. Káčo blbá, zůstaň na té lavičce, nadávala jsem si, ale nohy jako by mě neposlouchaly a nesly mě k mojí třídě.

Kde vězíš ty příšero naše třídní, přivítal mě Kuba. Hele, ten týpek je fakt hustej, ukázal k pódiu, kde někdo mluvil, ale nebylo ho proti slunci pořádně vidět. No tohle by se mě taky líbilo, brblala vedle spolužačka, mít peněz jako šlupek a nechat si říkat výsosti, na což její kamarádka reagovala tím, že se zašklebila jak nejhůř uměla, udělala pukrle směrem k ní a opakovala, „jistě výsosti“. Jenže to musíš mít holt kliku. Tihle lidi nejsou bohatí náhodou, oni jsou i chytří a schopní tak že na ně nikdo z nás nemá, jak slyšíš.

   Asi projev řečníka skutečně zapůsobil, protože v podobném duchu uznání se neslo šuškání celou třídou, zatímco učitelka byla celá pobledlá. Evidentně se cítila najednou nejistá s tím, co chceme předvádět.

   A nyní vystoupí se svým projevem korunní princezna, zaburácel moderátor do mikrofonu. Cože? Zarazila jsem se a srdce se mi sevřelo stezkem po mojí Eu. Tohle se mi opravdu nechce poslouchat, otočila jsem se a loudala jsem se zpátky do parku, když mě zase praštila prudká bolest do hlavy a pak znovu a znovu až se mi zatmělo před očima. Co se to děje, vyděsila jsem se. Najednou něco povolilo a já div, že jsem se leknutím nesvalila na zem. V hlavě jsem uslyšela Eu jak ne říká, ale přímo na mě ječí, ať si dám otočku. Lekla jsem se, že mě hrozí nějaké nebezpečí a tak jsem se vrátila ke třídě.

   Ale jak se jí podařilo se na mě na takovou dálku naladit? Najednou jsem zbystřila smysly, které mi stihly za těch pár týdnů pořádně otupět. Překvapilo mě, že mi to vůbec šlo, ale dařilo se mi to skvěle. Najednou jsem měla pocit, že svět kolem mě zase nabírá barvu a teplo. Naše třída se právě připravovala, až princezna domluví, že předvede svoje číslo a učitelka na mě mávala ať co nejrychleji vypadnu a nepletu se tam. Někdo z kluků na mě zaječel, to čumíš ty zmrde, jaká to je kočka, ale na tu zapomeň, k tý se nemůžeš ani přiblížit.

Učitelka se tvářila tak, že mě chce popadnout a odhodit někam hodně daleko, protože jsem se prodrala mezi spolužáky až dopředu. Byla ještě bledší než předtím a bylo vidět, jak se potí strachy a čeká průšvih.

Konečně jsem neměla pódium proti slunci a tak jsem se mohla podívat, kdo že to tam vlastně je. Ve stejný okamžik kdy jsem se zadívala na pódium příjemný dívčí hlas, který zřejmě patřil princezně, oznámil, že se na pódium má dostavit ještě druhá princezna. Reproduktory hlas pořádně zkreslovaly, a možná to byl i záměr. Bylo divné, že to řekla ona a ne moderátor, tedy jednalo se o nějakou improvizaci a ne o předem naplánovanou akci. Zaostřila jsem konečně svůj pohloed na pódium, protože jsem ho konečně neměla přímo proti slunci, a jak se říká, krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Na pódiu stála Eu a usmívala se na mě a kynula mi. Tak přelez ten zátaras a pojď sem, uslyšela jsem jí ve svojí hlavě. Ve chvíli, kdy jsem se ale k zátarasu přiblížila, přiběhla ochranka a paní učitelka, která se ochrance snažila vysvětlit, že jsem mentálně narušená. Vole ty nejseš princezna, zaslechla jsem za sebou od někoho ze třídy. Než se však stačili členové ochranky odhodlat k akci, křikla na ně Eu z pódia „stát, chcete snad bránit právoplatně ustanovené princezně království v přístupu k její rodině?“ Učitelka zalapala po dechu a omdlela, zatímco třída začala vzrušeně diskutovat. Ochranka se zarazila a já mezi tím zdolala bezpečnostní zátaras a došla jsem k Eu. Obě jsme si padly do náručí. Všimla jsem si i pana krále, který se usmíval na zdobené židli uprostřed pódia. Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak omdlelo i několik holek z mojí třídy. Výrazy spolužáků nabývaly takových podob, že je nebylo možné popsat. Eu se na mě rozpustile usmála a v mém srdci roztály poslední zbytky ledu, který se tam za poslední týdny vytvořil. No ty sis teda vytrpěla, zašeptala mě do ucha, ale už jsme tady, ach ty chudinko moje, a jemně mě políbila. No jo, zase mě viděla až do posledního záhybu mé zkoušené dušičky a všechno okamžitě věděla. Ale ani ona přede mnou nic neskrývala a tak jsem v rychlosti zjistila, jak jim oběma bylo jasné, jak doma dopadnu a tak naplánovali diplomatickou misi, schválně tak, aby přinesla všem něco dobrého. Když jsem se pak uklonila před panem králem se slovy „zdravím Tě tatíčku králi“ a on mě objal na přivítanou, omdleli i někteří spolužáci. Bohužel, jsou zabednění a plní předsudků a přitom si myslí, že takoví a ještě horší jsme my. Uslyšela jsme v hlavě poznámku pana krále na adresu mé třídy. Není to zábavné a poučné? No pro mě velmi, díky, Táto, řekla jsem mu s naprostou jistotou, že ten, kdo je mým „opravdovým“ tátou, je on.