Prázdninová brigáda - Pavel
Tak poslední zvonění před prázdninami! Konečně držím v ruce vysvědčení, a loučím se s ostatními ve třídě. / jsem ve třídě nejstarší, včera mi bylo osmnáct, nastoupil jsem o rok později do školy než ostatní/ Většinu z nich uvidím až po prázdninách, někdo odjíždí na brigády do zahraničí, někdo na venkov, na chaty. Mě se o tom všem ale může jen zdát. Bydlíme s matkou sami, otec se od nás odstěhoval, a navíc je máti po operaci, takže na nějakou zahraniční brigádu můžu klidně zapomenout. Mám zajištěnou brigádu v Albertu, rovnat zboží do regálu, a úklid prodejny. Při cestě domů jsem zašel ještě za manažerem prodejny, abych se domluvil, v kolik se mám zítra hlásit.
„To je dobře že jste tady,“ spustil sotva mě uviděl ve dveřích kanceláře „vím, že to pro vás nebude příjemné, ale nastoupila mi zpět po mateřské Olinka, a já ji musím vzít. A na další místo pro vás už nemám peníze, to víte úsporná opatření.“
Ocitl jsem se zpátky na ulici, a přemýšlel co dál. Nemůžu zůstat mámě na krku celé prázdniny. Musím vydělat nějaké peníze, přispět do našeho rodinného rozpočtu! Hlavou mi letěly myšlenky jako splašené. Vytáčím ještě číslo na studentský servis, ale tam si pouze na mě berou kontakt, mají prý už vše obsazené, ale co kdyby někdo třeba onemocněl.
Při cestě domů chodím kolem velkého zábavního parku, který je plný atrakcí pro malé i velké. Když míjím vstupní bránu, nevěřícně zůstanu zírat na vývěsku, že hledají studenta na brigádu. Neváhám ani okamžik, a za chvíli již sedím na židli v kanceláři provozovatele. Ano místo je volné, jedná se o úklid plochy, údržbu zeleně, natírání laviček, no prostě co bude třeba. Nastoupit můžu hned zítra. Tak to je něco, ještě prosím, aby se mnou na sto procent počítali. Ještě ukazuji občanský průkaz, že mi už bylo opravdu osmnáct. Šel jsem totiž o rok později do školy, protože jsem byl prý podle doktorů značně rachitický.
Druhý den už jsem nemohl dospat, a přesně podle instrukcí provozního, jsem se hlásil v osm hodin ráno u něj v kanceláři. Měl u sebe zrovna takovou postarší, ale krásně zachovalou dámu. Omluvil jsem se že nerad ruším, ale že jsem tady jak jsme se dohodli.
„Posaď se prosím tě chvíli tady na židli, musím tady něco dořešit.“ Uvítal mě provozní. Sedl jsem si , a pozoroval jsem co se děje. Ta dáma byla velmi hezky oblečená. Vždycky se mi na ženách líbilo jejich oblečení, hodnotil jsem jak jsou upravené, a někdy jsem si pro sebe říkal, jaké doplňky bych volil třeba já.
„Tak podívej Karle, řekni mi laskavě jak to mám teda podle tebe udělat?“ rozčilovala se, měla nalepené umělé řasy, a byla velmi výrazně namalovaná „ když mě ani tobě Marcela nic neřekla, a zmizela za tím svým Italem, to si mám jako na to prkno sednout já?“
„Prosím tě Heleno uklidni se,“ snažil se jí uklidnit provozní „já se to pokusím během dneška nějak vyřešit. Někoho ti za ni seženu, hlavně prosím tě, ať otevřete v čas.“ Důrazně ji žádal provozní. Paní Helena vstala, zaregistroval jsem její kratší sukni, černé punčocháče a vysoké jehly, prošla kolem mě, všiml jsem si, že má dlouhé krásné krvavě rudé nehty, zkoumavě si mě prohlédla. Dívala se na mě nějak o trochu déle, něž mi bylo příjemné, zdálo se mi, že chce něco říct, ale jen se tak nadechla, a odešla.
„Tak už se vám budu věnovat. Zavolám našemu údržbáři Vencovi, a ten už…“ Dál nedopověděl, proto že se rozletěly dveře, a v nich stála paní Helena.
„Slyšela jsem dobře, že tady ten mladý muž jde k nám na brigádu?“ vyštěkla na provozního.
„Ano, bude pomáhat Vencovi….“
„Ne, ty mi ho hezky na dnešek půjčíš, prostě ho potřebuji do svého pavilonu,“ přerušila ho uprostřed věty.
„Ale Helenko, musíme sekat trávu, natírat….“
„Tak podívej, v první ředě musíme zajistit program, tak si to udělej jak chceš, ale já si ho prostě a jednoduše beru na dnešek k sobě,“ zase ho nenechala dokončit. Bylo vidět, že zde má velkou autoritu, úplně se před ní zmenšil na židli.
„Dobře, je po tvém, ale jenom na dnešek,“ souhlasil provozní „ nechte prosím občanku u účetní, ona se už postará o smlouvu,“ prohlásil rezignovaně.
Paní Helena mi majetnicky pokynula, abych jí následoval. Když jsme vyšli z budovy, namířila k pavilonu s nápisem vodní atrakce.
„ Myslím, že si budeme tykat,“ otočila se na mě, a mile se usmála „ pro všechny tady jsem prostě a jednoduše Helena,“ podala mi ruku, a její hlas zněl úplně jinak než v kanceláři.
„Já jsem Petr,“ řekl jsem jí svoje jméno, a když jsem stiskl podávanou ruku, všiml jsem si, že má na každém prstu určitě dva prsteny, na zápěstí zlaté řetízky, a když jsem se jí podíval do očí, tak jsem stěží udržel pohled, aby mi nesklouzl do jejího výstřihu, ze kterého vykukovalo nádherné černé krajkové prádlo. Při chůzi mi vysvětlovala, že provozuje tady ten pavilon vodních atrakcí, a že jí nastal problém v tom, že jedna z dívek jí utekla s nějakým Italem. Pořád jsem nemohl pochopit, co tady mám jako dělat, co já mám mít společného s nějakou holkou? To už jsme vešli dovnitř, vchodem pro veřejnost, a přede mnou se otevřel výhled na malý bazének. Nad ním z druhé strany než co jsme stáli my byly asi v metrové výšce nad vodou tři skákací prkna. Asi pět metru ode mě byly v zemi tři sloupky.
„Tak, a jsme tady. Tady do těch sloupků se lidi trefují tenisovými míčky. Ke každému prknu sloupek. Když se trefí, prkno se sklopí, a holka co na něm sedí zaječí, a spadne do vody.“ Šla ke sloupku strčila do něj prstem, prkno se poslušně sklonilo, a zase pomalu narovnalo.
„No, a když je holka pod vodou,“ pokračovala „ tak proplave za tu plentu do šatny, převleče se, a rychle zase ne prkno. Hloubka je tady dva metry. Jo, zapomněla jsem se tě Petře zeptat, umíš plavat?“
„Ano, umím, ale nechápu co …“
„Neboj se, holky se o tebe postarají, nikdo nic nepozná, a všichni budou spokojení,“ přerušila mě hlasem který nesnesl odpor.
Vzala mě za ruku, a táhla k postranním dvířkům. Strčila klíč do zámku, a vtáhla mě za sebou dovnitř. To co jsem uviděl, mi úplně vyrazilo dech. Byly jsme v nějaké šatně, kde byly velké ventilátory a před nimi na šňůrách krásné kostýmy. Byly tady stolečky plné líčidel, a umělé hlavy s nasazenými parukami. U stolků se zrcadly seděly dvě dívky.
„Tak Heleno, jak jsi dopadla, co budeme dělat?“ vyskočily ze židlí sotva nás uviděly, a zasypaly Helenu otázkami.
„Počkejte holky, není moc času, pomůže nám tady Petr,“ řekla Helena, a holky vyprskly smíchy „ přestaňte se smát, a dáme se do práce,“ její hlas už zněl zase autoritativně, a holky zmlkly. „ Tak to vše urychlíme, holky to je Petr, a toto je Jitka a Eva, tak a teď už do práce.“
Helena mi vysvětlila, že když viděla moji postavu v kanceláři provozního, tak ji nějak napadlo, že mě převleče za chybějící Marcelu. Mám s ní prý stejnou postavu jako ona, a prsa prý vylepšíme. Díval jsem se na ni s otevřenou pusou, a asi jsem vypadal dost nechápavě. Helena se při vysvětlování přehrabovala ve skříních a v bednách s různým oblečením.
„Tak šup, nestyď se, a všechno dolů, neboj, bude tady takový fofr, že na nějaké ohledy nebude čas, no a holky tě neukousnou,“ dodala se smíchem.
Hlavou mi běžely myšlenky jak o závod. Chtěl jsi brigádu? Chtěl, no a když zaplatí, tak proč ne. Nakonec mi představa, že budu oblečený jako žena nebyla úplně nepříjemná. Na druhou stranu, co když se to prozradí, co když lidi něco poznají? Co když mě někdo pozná? Pomalu jsem si stahoval ze sebe oblečení. V podstatě jsem měl na sobě jenom slipy, kraťasy a tričko.
„No i ty slipy dolů, měl bys je hned promočené,“ smála se Helena. Eva s Jitkou se diskrétně otočily, ale stejně mě měly v odrazu svých zrcadel jako na dlani. Helena mi podala stahovací kalhotky. Byly opravdu silně stahovací, vyrobené z nějaké gumy, ale když Helenin pohled sklouzl dolů , mezi moje nohy, podala mi ještě jedny.
„Počkej, radši si vezmi dvoje,“ řekla když si mě prohlédla. Vysvětlila mi, že spodní prádlo mají holky gumové, aby si ho nemusely pořád dokola převlíkat. Pomohla mi do gumové podprsenky.
„No vidíš, a vycpeme to gelovými vycpávkami. Holky si prsa taky vycpávají, protože lidi touží vidět padat sexbomby.“ Vycpala mi prsa do takových rozměrů, že jsem přes ně přestal vidět na zem pod nohy. Vzala pogumovaný korzet, obtočila mi ho kolem těla, a na zádech mi ho začala utahovat. Pevná guma se mi zarývala do boků, a já jsem jen nevěřícně zíral do jednoho ze zrcadel, jak se mi začíná tvarovat postava. Teď jsem byl Heleně vděčný za dvoje kalhotky, protože to co jsem prožíval, mě začalo silně vzrušovat. Když byla hotová, vzala ze šňůry kostým, řekla mi ať se posadím na židli, a začala mi ho navlékat na nohy. Byly to silnější silonové punčocháče, které byla neprůhledné. Přecházely v kalhotky plavečkového střihu které byly poseté stříbrnými plíšky, pokračoval přes břicho, přecházel do podprsenky která byla stejně ozdobená jako kalhotky, a končil širokým stříbrným obojkem. Musel jsem si stoupnout, aby mi to mohla natáhnout na tělo, a vzadu na zádech zatáhnout zip.
„ No vidíš, jak ti to sluší, když v tom spadneš do vody, tak to moc vody nenasaje, proplaveš sem do šatny, a buď v tom půjdeš znovu na prkno, nebo se převlékneš do suchého. Jsou tady na šňůře, to už nechám na tobě. Tak a teď si sedni na židli, zakloň hlavu, a zavři oči.“ Jako ve snách jsem ji uposlechl, nebyl jsem schopný se soustředit na to co říká, byl jsem tak vzrušený, že jsem nebyl schopen udělat v podstatě vůbec nic, jenom se tiše sesunout na židli, a doufat, že nikdo nepozná, co se mnou to oblečení ve skutečnosti dělá. Pravda je, že jsem si doma tajně párkrát zkoušel máminy punčochy a podprsenku, ale na nic víc jsem si netroufl. Bál jsem se, co by mi asi řekla, kdyby na to přišla.
Cítil jsem, jak mi Heleniny ruce rychle kmitají po obličeji, a cítil jsem i vrstvy nanášených přípravků. Prsty mi přejížděla rty, pak jsem cítil jak mi něco lepí na moje řasy.
„Neboj se, malování ti vydrží, jsou to speciální barvy do vody. Nech oči zavřené. Bude překvapení.“ Slyšel jsem jak něco šeptá holkám, Pak jsem ucítil, jako když mi na hlavu natáhli gumovou koupací čepici, a zároveň jsem ucítil jak mě na čele a tvářích něco šimrá.
„Překvapení!!“ ozval se trojhlas do nastalého ticha. Otevřel jsem oči, a zůstal nevěřícně zírat do zrcadla před sebou. Nemohl jsem se vůbec poznat! Mezitím co mě Helena malovala, tak se Jitka s Evou oblékly do toho samého kostýmu co jsem měl já, na hlavách měly stejné blonďaté paruky jako jsem měl já, a byly přehnaně nalíčené, stejně jako jsem byl já. Daly si židle vedle mě, a tak kdybych nevěděl, že sedím mezi nimi, nikdy bych se nepoznal.
„Tak co, líbí?“ ptala se Helena, a kdybych na sobě neměl vrstvu líčidel, viděla by jak jsem vzrušením zrudnul. Podala mi stříbrné rukavice, které mi sahaly až nad lokty. Potom jsem si obul stříbrné kozačky, které byly vyrobené taky z nějaké gumy, sahaly mi nad kolena, ale měly pevný vysoký podpatek.
„Tak, Petruško,“ oslovila mě Helena dívčím jménem, a mě to kupodivu neurazilo „projdi se nám tady, ať vidím jak vypadáš,“ dodala, a posadila se na židli čelem ke mně. Věděl jsem, že mi chůze nebude dělat velké problémy, protože jsem si doma několikrát zkoušel i máminy vysoké lodičky. Prošel jsem se po šatně, trochu z hecu jsem naschvál kroutil boky. Připadal jsem si jako nějaká modelka na přehlídce. Helena jen obdivně zahvízdala, a holky začaly tleskat. Helena vstala a přišla ke mně.
„Já jsem to věděla, že je v tobě kus ženské, poznala jsem to, hned jak jsem tě uviděla,“ zašeptala mi do ucha, a dělala jako že mi upravuje paruku. „Tak, ještě náušnice,“ připnula mi ohromné stříbrné klipsy, které měly určitě zesílení pérko, protože mě začaly drtit ušní lalůček.
„Tak holky pohyb, za deset minut se otevírá! Ještě ti vlastně musíme vysvětlit, co budeš na tom prkně dělat. Jitko, prosím tě, ukaž Petrušce co tam bude dělat, aby se nám tam nenudila.“
Jitka si sedla na židli, dala ladně nohu přes nohu, a začala si rukama hladit prsa, zajížděla i mezi nohy, kroutila boky, různě si načechrávala vlasy.
„Tak tady vidíš, jak by to mělo vypadat. Chodí sem hlavně chlapi, a ti si chtějí užít. No a jejich manželky tě zase rádi srazí za trest do vody. Musíš v nich prostě vzbuzovat sexuální představy, jde tady čistě o peníze,“ dokončila proslov, tleskla do dlaní, a ukázala na závěsy ve stěně šatny, ke kterým vedly malé schůdky. Opatrně jsem po nich vyšel, rozhrnul závěs, a přede mnou bylo to sklopné prkno. Přešel jsem na jeho konec, a opatrně se posadil. Holky už taky zaujaly svoje místa na zbylých dvou prknech.
„Dívej se chvíli na mě, a opakuj pohyby podle mě, neboj, uvidíš že to bude dobrý, vypadáš ale fakt skvěle,“ udělovala mi rady Jitka.
„Až budeš padat do vody, tak křič jako holka, lidi to mají rádi, jo a voda není vyhřívaná, trochu studí, ale neboj, v tom oblečení ti nebude zima, je to jako potápěčský neopren,“ radila mi z druhé strany Eva. Prostor vyčleněný pro házející diváky byl zatím prázdný, ale už začala hrát hudba, a i z venku sem doléhaly hlasy lákající na různé atrakce. Park se otevřel pro veřejnost.
V hlavě jsem měl dokonalý zmatek. Jak se během dvou hodin změnil můj život! Nastoupím sem jako brigádník na údržbu zeleně a pořádku, a teď tady sedím na prkně, zmalovaný jak poslední děvka, v uších obrovské náušnice, paruku jak mořská panna do půli zad. V pase jsem stažený jak vosa, obrovské vycpané prsa mi trochu tíží dopředu, když si v rukavicích které mi sahají až nad lokty přejedu po těle, zmocňuje se mě obrovská vlna vzrušení, taková ze které vás až brní zuby, kozačky mi sahají do půli stehen, a přes ukrutně dlouhé nalepené řasy vidím, jak první nedočkavci vstupují do našeho pavilonu. Přes závoje vlasů které mi splývají podél tváří pozoruji Jitku, jak se začíná vlnit, jak její ruce kloužou po jejím těle, jak si hladí prsa, a naznačuje dráždění mezi stehny. Jako v transu opakuji po ní všechny její pohyby. Když se rukou hladím mezi stehny, tak už se neovládám, a cítím, jak se pod gumovými kalhotkami rozlévá moje horká tekutina. Kroužím divoce boky, a koutkem oka vidím, jak se na mě Jitka upřeně dívá, jak i její ruce stále častěji vyhledávají její klín……..
