Praxe na farmě 4.díl - Pavel
Pomalu přichází další ráno. Další z dlouhé řady dní, které jsem už strávila zde na farmě. V poslední době spím za odměnu s uvolněnýma rukama, ale protože na nich mám natažené dlouhé rukavice s koňskými kopýtky, nemůžu stejně nic vzít do prstů. Hlavně mi to pomáhá v noci, kdy se mi lépe hledá lepší poloha pro spánek. Opatrně vstávám z postele, a jdu ke zdi, co je vedle napáječky. Kov
ovým kopytem, které je přidělané na mé botě, vyrývám do zdi další čárku. Kolikátou už? Je jich čtyřicetpět! Už jsem tady čtyřicetpět dní! Co se tady se mnou už stalo! Když se teď dívám na svoje tělo, musím obdivovat svoje vypracované nohy, na kterých se díky každodennímu tréninku se sulkou, začaly rýsovat mohutné proporce svalů. Zato moje ruce, které byly celý den zafixované u mého pasu, nějak pohubly. Podle mého primitivního kalendáře, by měla být tak polovina srpna.
Zvenku ke mně dnes doléhají nějaké podivné zvuky, a taky moje stájnice má dnes zpoždění. Když přichází, automaticky se stavím ke kruhu zapuštěném ve zdi, a pokorně čekám, až z něj odepne dlouhý řetízek, kterým jsem byla celou noc přivázaná.
Dnes ale nějak nespěchá. Pokládá na postel tašku, kterou s sebou přinesla. Bere do ruky plastovou lahvičku.
„Dneska bude náš pán mít hosty, a bude slavnostní promenáda klisniček. Ty budeš upravená na obsluhu hostů,“ řekla, a začala mi natírat tělo silně lesklou olejovou vrstvou. Vyleštila mi boty, a korzet. Ráda bych se zeptala, jak si představuje, že budu obsluhovat, když mám znehybnělé ruce u pasu, ale udidlo v mých ústech mi nedovolovalo promluvit jediné slovo.
Vlasy mi vyčesala do vysokého chocholu nad hlavou. Následovalo nalepení ultra dlouhých řas, tak dlouhých, že jsem stěží mohla mrkat. Potom vyndala s tašky nerezový tácek. Na jedné straně měl dva řetízky a na druhé jen jeden. Ty dva řetízky mi připevnila na kroužky v mých bradavkách, a jeden řetízek na kroužek v mém nose. Výsledkem toho bylo, že se mi v úrovni pasu houpal podnos, který držel za mé bradavky a kroužek v nose. Zděšeně jsem sledovala její počínaní. Tak s tím mám chodit někde mezi hosty?
„Ten tácek budeš tahem hlavy držet pořád vodorovně,“ vysvětlovala, jako by četla moje myšlenky „vždy si přijdeš k baru pro nápoje, budeš chodit mezi hosty a nabízet je. Až bude tácek prázdný, přijdeš si pro další.“ Vysvětlila mi to opravdu jednoduše, ale dost dobře jsem si to neuměla představit. Potom mi posypala celé tělo zlatým práškem, tak že jsem vypadala jako zlatá socha. Zlatý prach dokonale přilnul k vrstvě oleje kterým mě natřela. Rozetřela mi ho i po obličeji, a na všechnu kůži mého těla, která nebyla krytá postrojem.
„Tak, jdeme krok…zamnou,“ odpoutala řetěz který mě držel ve stáji a vyšla na chodbu. Poslušně jsem pochodovala za ní.
Prošly jsme prázdnými stájemi, a vyšly do sluncem zalitého dvora. Ten byl dnes slavnostně vyzdoben, a v ohradách poklusávaly klisničky. Teda holky, které na tom byly stejně jako já. Pouze ale tři z nás byly slavnostně vyzdobeny a natřeny zlatým práškem. V rohu dvora, pod pergolou, kde normálně stávaly sulky, byl improvizovaný bufet. Moje stájnice mě k němu zavedla.
„Tak sem se vždycky hned vrátíš, jakmile bude tvůj tácek prázdný,“ nařídila mi, a já jsem pochopila, že ona a ostatní stájnice budou obsluhovat bar, a improvizovaný gril. Taky jsem si všimla, že mezi ohradami již postávali hosté. Byli to většinou muži, a měly s sebou ženy, které byly velmi nápadně oblečeny. Buď byly neuvěřitelně stažené do korzetů, nebo byly celé zahalené v latexu, a nebo to byly taky klisničky, a nebo představovaly kočky a pejsky. Jedno ale měly všechny společné. Vždy měly kolem krku masivní obojek, a řetízek, který končil v ruce jejich pána. Tak to byly novodobé otrokyně. Sledovala jsem to divadlo, a v hlavě mi znovu zněla jediná myšlenka, pryč odsud, pokusit se utéct! Oni si myslely, že mě už asi zlomily. Pokorně jsem poslouchala všechny příkazy, ale nevěděli, že já jsem prošla děcákem, že já mám tvrdou školu života, a že mě jen tak lehce neudolají! Moje stájnice mi začala na tácek nakládat různé nápoje, od piva, minerálky až po koktejly. Tác byl dost těžký, a neuvěřitelně mě tahal za bradavky. Jak mi váhou provisly prsa, musela jsem rovnováhu tácku vyrovnávat tahem hlavy. Tíha tácu mi neuvěřitelně dráždila bradavky, a ty se okamžitě nalily a ztvrdly. Vypadaly jako dvě zlaté třešně.
„Tak alou, mezi hosty, krok…“ zazněl úsečný povel. Tak jí se to lehce řekne, ale když jsem měla jít slavnostním krokem, musela jsem se hodně snažit abych udržela rovnováhu tácku. Navíc po pár krocích mi dráždění bradavek vyvolalo prudkou odezvu v mém rozkroku, který jsem měla dokonale vyplněný ohromným kůlem, který jsem v sobě měla zasunutý ve dne i v noci.
Zamířila jsem k první skupince. Bavil se tam majitel farmy s nějakým mužem, který měl na řemínku ženu, která byla kompletně oblečená v upnutém latexu. Na hlavě měla kuklu, ze které byly vidět pouze rudě nalíčené rty, a očí, na kterých měla podobné umělé řasy jako já. Muži se automaticky obsloužily, a ten neznámý pán řekl té svojí latexové otrokyni, že si může taky něco vybrat. Ona se na mě zadívala těma svýma ohromnýma očima, a něco pošeptala svému pánovi.
„Tak si představ,“ smál se ten muž „ona má chuť na ty zlaté třešničky!“ vysvětloval přání své otrokyně majiteli farmy, a ukázal rukou na mé nalité bradavky. Ten jen souhlasně pokýval hlavou. Muž odpoutal svoji latexovou krásku, a řekl jí, že má volno. Ona ke mně přistoupila, a začala mi rukou oblečenou v latexu mnout mé již tak zkoušené prsy. Druhou rukou mi zajela mezi rozkrok, a tahem za rěmen mi začala pohybovat kolíkem, který jsem měla v sobě zaražený. Hlavu mi přitiskla na hruď, a už jsem cítila její jazyk, jak mi jemně olizuje moji bradavku. Byla jsem z toho těsného kontaktu tak rozrušená, že můj rozkrok začínaly polévat horké vlny, a z úst se mi vydral tichý sten. Byla jsem ztvrdlá jako socha, bála jsem se pohnout, aby mi skleničky s tácku nespadly na zem. Ona taky věděla, že nesmí nic shodit, protože by určitě následoval nějaký trest. Stála jsem jako socha, a cítila, jak z mého rozkroku tryskají horké šťávy. Chlapi si nás moc nevšímaly, a dál probírali nějaké obchody, a drezůru skutečných koní. Ona mě ještě políbila na tvář, vzala mi s tácku koktejl, upravila mi na něm skleničky, a zašeptala mi do ucha, ať už se hnu, nebo bude zle.
Pochodovala jsem mezi hosty jako tělo bez duše, a myslela na její jemné dotyky, a na tváři mě hřál její polibek. Taky by mě docela zajímalo, kolik z nás je tady dobrovolně, a kolik z donucení. Udidlo v puse, a strach z trestu, mi ale nedovolil navázat jakýkoli sebemenší kontakt. Do uzavřeného výběhu přivedl náš doktor muže, hřebce. Za celou dobu co jsem tady byla, jsem ještě neviděla jeho obličej. Chodil pořád z nasazenou koňskou hlavou. Jeho úd byl vztyčený jak vlajkový stožár, a podle gestikulace doktora jsem poznala, že jedna z nás půjde do klády, aby mohl hostům předvést své zvrhlé divadlo. Naštěstí si mě dnes nevybral. Tak jsem dál procházela mezi hosty, a tiše snášela ponižující plácání po zadku, tahání za bradavky, plácání bičíkem mezi nohy. Bylo už pozdě odpoledne, když nás tři, co jsme obsluhovaly, zapřáhla moje stájnice do speciálně upravené sulky. Byla postavená tak, že ji měly táhnout tři koně. Vypadaly jsme jako tři zlaté sochy, zapřažené do stylu ruské trojky. Byla jsem zapřažená doprostřed, a na kroužky v bradavkách nám připla otěže. Přehodila nám je přes ramena, a podala do rukou majiteli farmy, který mezitím hostům oznámil, že bude předvádět umění drezúry s nejlepšími klisničkami. Tak já jsem byla mezi nejlepšími. Zaznělo šlehnutí biče, a my jsme vyrazily kupředu. Navedl nás na trať, která vypadala jako pro westernové ježdění. Pán tahal za otěže, a nám prsa poskakovala tak zběsile, že jsem myslela, že nám vytrhne kroužky i z bradavkami. Běžely jsme jak o život, a podle pánova hlasu, jak nás potom převedl v chůzi a uklidňoval nás jako pravé koně, jsem poznala, že byl velmi spokojený. Udělal s námi kolečko kolem hostů, a zajel k baru.
Tady nás stájnice zase vypřáhla. Protože už se začínalo pomalu stmívat, řekla nám, že teď budeme sloužit k osvětlení. Připevnila nám na každé prso malou lampičku, a odvedla nás na vyhražená místa. Od každé lampičky vedl drát, který stájnice zapnula do zásuvky v připraveném sloupku. Musela jsem si stoupnout na stupínek, a nařídila mi, abych se nehýbala, a stála jako socha. Bylo to pro mě spíš vysvobození, protože společnost, na kterou jsem se teď dívala seshora, už byla notně unavená alkoholem. Viděla jsem, jak se chování pánů ke svým otrokyním mění v sexuální ukojování a obtěžování. Společnost se bavila tím, že přivedli další hřebce, a předhazovali jim klisny, a nebo nějaké jiné otrokyně. Děkovala jsem v duchu mojí stájnici, že mě s podstatě použila jako osvětlovací sloup. Postupně zábava ale upadala, a hosti se začali rozcházet. Zůstaly již jen stájnice, které uklízely prostranství. A potom nás odvedly do našich stájí. Po důkladné očistě, jsem byla zase přivázaná do svého stání, a byla jsem ráda, že jsem se mohla svalit na postel, a okamžitě jsem únavou usnula.
Zase nové ráno, zase kopytem ryji další čárku do zdi. Oknem je vidět pošmourný den. Slyším hluk ve stáji, a do mé kóje přichází doktor. Neměla jsem toho člověka vůbec ráda, protože od něj jsem se dožila nejhoršího ponížení a pokoření. Mlčky mě vzal za řetízek a vyvedl na dvůr, kde mě zapřáhl do sulky.
„Potřebuji si trochu vyvětrat hlavu, tak se mnou moc nedrncej, krok…“ švihl bičíkem, a já jsem se pomalu hnula vpřed. K mému překvapení mě ale navedl na jinou cestičku, než po které jsme jezdily doposud. Všimla jsem si cedulky s nápisem že je zde soukromá honitba, a že je zde z důvodu střelby kulovými zbraněmi vstup zakázaný. Tak to tedy vysvětlovalo, proč jsme na našich vyjížďkách nikdy nikoho nepotkali. Šla jsem klidně lesní cestou, a najednou se mi zdálo, že nějak pravidelně odfukuje. Pravda, když mě zapřahal do sulky, cítila jsem z něj ještě alkohol. Musel být po včerejšku ještě opilý, a moje pravidelné pohupování ho prostě uspalo! V dálce na cestě jsem před sebou uviděla větší kámen, a zrovna na jeho úrovni se cestička zužovala, a na jedné její straně byl hlubší příkop. Myšlenky se mi v hlavě rozběhly jako o život. Tak teď a nebo nikdy! Kousek před kamenem jsem se prudce rozběhla, a jedním kolem sulky jsem na něj najela. Sulka poskočila, naklonila se do strany, doktor ztratil rovnováhu, a vlastně to ani nečekal, a vypadl ze sedátka do příkopu. Překvapeně mžoural, začal mi nadávat do děvek, a vyhrožoval, že si to se mnou vyřídí. Jak se tak hrabal ven z příkopu, couvla jsem k němu, a kopytem na mé noze jsem ho nakopla do hlavy. Jednou, dvakrát, znovu a znovu..! Dala jsem do toho všechen svůj vztek, vybila jsem si na něm všechno svoje ponížení. Z pusy mu tekla krev, a už jen tiše chroptěl. Věděla jsem že už má dost, ale kopala jsem dál jako smyslů zbavená. Nakonec se bezvládně sesul na dno příkopu.
Tak, a teď začal můj běh o život. Věděla jsem, že kdyby mě chytili, tak mi to jen tak neprojde. Sulka za mnou poskakovala, a já běžela a běžela. Najednou se cesta rozšířila, a po jejím boku byly složené klády dřeva. To bylo dobré znamení, blížila jsem se někam k civilizaci. Někde v hloubi lesa jsem uslyšela zvuk terénního motocyklu! Určitě už ně hledají! Měla jsem se podívat, jestli u sebe neměl mobil! Ale jak podívat, když mám ruce přivázané k pasu, a ještě ke všemu mám ty odporné rukavice, kopyta! Rozběhla jsem se ještě rychleji, cesta vedla prudkým srázem dolů, a mezi stromy jsem zahlédla proužek asfaltu. Vypadla jsem z lesa na hlavní silnici, zakopla o kamení u cesty a upadla jsem do cesty na všechny čtyři. Uslyšela jsem vrčení motoru a kvílení brzd.
„Kruci, co to tady předvádíte, to je tady nějakej Hollywood, či co?“ ozval se mužský hlas. Pomalu jsem zvedla hlavu, a první co mi padlo do očí byl nápis na dveřích auta. Pomáhat a chránit! Policie! Do očí se mi draly slzy štěstí.
„Tak co to tady provádíte, to točíte skrytou kameru?“ pokračoval ten muž v uniformě. Tiše jsem se na něj dívala, nebyla jsem schopná se zvednout se země, a po tvářích mi stékaly slzy.
„Počkej Vašku,“ ozval se ženský hlas, a z auta vystoupila černovláska v uniformě. Přišla až ke mně.
„Zapnula jsem na palubce kameru,“ řekla a zkoumala moje oblečení. „Vy to na sobě nemáte oblečené dobrovolně, co?“ Tak na to jsem prudce zakývala hlavou, že ne. Ona mi postupně uvolnila řemeny na helmě co mi držela v ústech udidlo. Když jsem měla konečně volná ústa, hlasitě jsem se rozplakala, a prosila jsem je o pomoc.
„Vašku přines z auta deku a foťák!“ nařídila svému kolegovi. „Nebojte se, my vám samozřejmě pomůžeme,“ konejšila mě klidným hlasem „musím ale pořídit dokumentaci vašeho stavu.“ Nafotila mě ze všech stran, a potom mě zbavila všech těch řemínků, korzetu, a opatrně ze mě vyndala i kůl, který jsem měla mezi nohama. Když jsem byla celá nahá, přehodila přes mě deku, a odvedla mě do auta. Její kolega posbíral všechny věci do igelitového pytle.
„Tak, a teď nám v klidu řekni, co se ti vlastně přihodilo,“ vyzvala mě, a Vaškovi nařídila, aby zajel do nejbližší nemocnice, že mě musí nechat prohlédnout. Tiše jsem jí začala vypravovat svůj příběh. Bylo vidět, že ona je tady velitelkou, protože když jsem jí v kostce vylíčila co mě potkalo, a jak jsem se dostala na farmu a co tam se mnou dělali, a že tam jsou ještě další, tak energicky vzala do ruky vysílačku.
„Potřebuji zásahovou jednotku v oblasti farmy……“ no, a to byly ty nejkrásnější věty, které jsem kdy v životě slyšela.
Konec
