Povídka o Petře a Petrovi - Jirka (soutěž 2.ročník)

Ahoj. Jmenuji se Péťa Svobodová a jsem obyčejná postpubertální holka ze současnosti, která právě začala chodit do 9. třídy. Jsem jedináček a mám bezvadné rodiče. Nejsem žádná prvoplánová kráska, ale podle mínění mnohých lidí jsem prý docela hezká. Mám dlouhé blond vlasy a modré oči, nejsem ani tlustá, ani hubená, zkrátka tak akorát. Jsem celkem samotářka a o kluky jsem se zatím, na rozdíl od mých kamarádek, nezajímala, a ani bych si v naší třídě nejspíš žádného nevybrala. Nemám moc času ani na své kamarádky, což mi mají docela za zlé, a pokud vím, šuškají si mezi sebou, že jsem šprtka, což je ostatně i docela pravda, protože chci jít na medicínu, takže se musím snažit, abych se dostala na gymnázium a poté na vysněnou medicínu. Ale učení mi nedělá problémy, neboť se musím pochlubit, že jsem docela chytrá, a až na dvojku z kreslení jsem vždycky měla samé jedničky. Učení mě moc baví a nejraději mám tělocvik. Takže má pověst šprtací panny je celkem oprávněná. To jsem ještě netušila, že se vše brzy radikálně změní. Všemu napomohly dvě události.

První událost nastala, když k nám do třídy přišel Petr. Byl právě týden po začátku školního roku, když naše třídní přišla ráno do třídy s cizím klukem a řekla:

"Panstvo, tohle je váš nový spolužák Petr Marek. Markovi se k nám přistěhovali z Brna. Vítám tě u nás, Petře, a doufám, že se s tou naší bandou brzy skamarádíš. Běž si sednout k Romanovi."

Prohlédla jsem na Petra a na první pohled jsem se do něj zamilovala. Byl úplně jiný než kluci z naší třídy. Byl urostlý, svalnatý, na první pohled sportovec, měl krátké černé vlasy a hezké šedé oči. Mimoděk jsem se na něj usmála, ale on si mě ani nevšiml.

Od té doby jsem na něj nepřestávala myslet. Ve škole jsem se vždy snažila být mu nablízku a házela jsem po něm okem, ale zdálo se mi, že kouká spíše po ostatních holkách než po mě. Měl poněkud uhlazenější způsoby než naši kluci, jejichž asi jedinou zábavou bylo zvedat holkám sukně a pak si vyprávět, jaké má která kalhotky, že to ta a ta nejspíš právě dostala, neboť to má mezi nohama více zakulacené než obvykle atd. Petr takový nebyl, a navíc, když promluvil, měl zajímavý moravský přízvuk. Ale já jsem pro něj byla stále vzduch.

Snad bych se pro něj trápila dál, kdyby nenastala druhá událost. Tou byl obyčejný dopis od dědy, který psal mámě, aby si přijela vybrat nějaké věci po babičce, která zemřela už před rokem. Takže táta v sobotu nastartoval auto a jelo se k dědovi.

Po obvyklém přivítání a výměně názorů poslal děda mámu a mě na půdu, abychom tam probraly babiččinu skříň. Šla jsem napřed a otevřela jsem ji. Kromě spousty šatů, kabátů, kalhot a jiných kusů oblečení mě tam zaujala přihrádka, doslova napěchovaná jakýmisi hadříky v různých odstínech modré barvy. Nevěděla jsem, co to je, tak jsem jeden z těch hadříků opatrně vytáhla a podivila jsem se. Byly to zřejmě nějaké plavky nebo co. Měly gumičky v nohavičkách, v rozkroku bílý klín a vzadu kapsičku. Marně jsem k těm plavkám hledala horní díly. Podivné. Nikdy jsem nic takového neviděla.

Z mých úvah mě probrala máma, která mezitím potichu přišla. Když viděla, co držím v rukou, oči se jí rozzářily a nadšeně se usmála.

"No ne!" zajásala. "A já jsem myslela,že je maminka všechny vyhodila!"

Hned si sundala džíny, vzala mi ony "plavky" a s radostným úsměvem si je oblékla přes kalhotky..

"To je úžasné, už jsem se bála, že nadobro zmizely za světa!"

Máma se radovala jako malé dítě a já jsem na ni jen nechápavě zírala v domnění, že se zbláznila.

"Co to je, mami?" špitla jsem. "Plavky?"

Teprve teď si máma všimla mého údivu.

"To nejsou plavky, Petruško, i když vlastně částečně taky."

Nechápala jsem a stále jsem na ni tupě zírala.

"To jsou dívčí trenýrky. Ty se dříve nosily na tělocvik, používaly se jako plavky, jako malá jsem v nich nosila pleny a při menstruaci skvěle držely vložku. Jak vidíš, byly opravdu všestranně použitelné a já jsem je nosila moc ráda. Měla jsem je na sobě, když jsem se seznámila s tvým tátou. Jemu se vždycky moc líbil ten úzký proužek látky v rozkroku, který mi zakrýval intimní  partie, a já jsem mu ho vždycky ráda ukazovala. Pak se z něj vždycky stal ohnivý milovník. Ale po revoluci v roce 1989 vyšly z módy a zmizely z obchodů, což mě moc mrzelo. A teď jich mám zase konečně dost. Nechám si je na sobě, bude se v nich lépe pracovat."

Udivilo mě, jak se máma rozpovídala a jak je otevřená.

"Trenýrky.! Copak holky nosí trenýrky?" pomyslela jsem si.

Vtom ji napadlo:

"Petro, zkus si je taky."

"Ale mamiii", protáhla jsem, " já mám na sobě sukni a silonky a musela bych se svlékat. A víš, jak se pak silonky zase špatně oblékají. "

"Tak si je obleč přes silonky," trvala máma na svém.

Neochotně jsem jedny vzala a natáhla si je přes silonky. Hrrrrůza! Rázem jsem si připadala,jako kdybych si nasadila mučící nástroj. Gumičky se mi i přes punčocháče zaryly do stehen a protivně škrtily. Navíc jsem  se v těch třech vrstvách (kalhotky, punčocháče, trenýrky) se sukní navrchu cítila asi jako obrněný transportér připravený vyrazit do  boje. Rázem jsem pochopila, jak se asi cítily ubohé ženy křižáků, které jejich manželé před výpravou zamykali do pásů cudnosti.

Honem jsem je zase svlékla.

"Mami, jak jsi v tomhle mohla vydržet? Vždyť ty gumičky hrozně škrtí a navíc mít pod těmi trenýrkami ještě kalhotky a punčocháče, asi bych se zbláznila."

"Ale neboj, nezbláznila. Mně ty gumičky vždycky příjemně obepínaly stehna a ráda jsem je nosila i do školy pod sukní, aby mi nepadaly punčocháče."

Máma tedy zůstala v trenýrkách, zatímco já jsem byla ráda, že mučení  (protentokrát) skončilo.

Když jsme s mámou sešly z půdy dolů, táta se rozplýval nadšením:

"No ne, Evo, tobě to sluší jako za starých časů. Kde jsi ty trenky našla? Potřebuješ mě zase pořádně rozparádit?"

A děda se přidal: "Evičko, ty ses vrátila zase do dětských let. Když jsi byla malá - ale i odrostlejší - chodila jsi v těchhle gaťkách pořád. A co ty Petro, nemáš taky nějaké pod sukýnkou?"

"Kdepak, dědo, já je nechci ani vidět."

Uběhlo pár dní a nastala dvouhodinovka tělocviku. Já jsem si jako obvykle oblékla tričko a přes kalhotky oblékla adidasky. Hodina tělocviku probíhala normálně až do závěru, kdy byl na řadě skok přes kozu.Rozběhla jsem se, položila ruce na kozu, odrazila se a rozkročila nohy a - rup!!! - něco mi ruplo na zadku. Po doskoku jsem zjistila, co se stalo. Mé adidasky se roztrhly, na zadku mi zela díra jako vrata a na mé bílé kalhotky s růžovými kytičkami olemované růžovou kraječkou se mohl každý dosyta vynadívat. Ještě že v tělocvičně byly jen samé holky a že tělocvik naštěstí právě skončil.

Doma jsem díru ukázala mámě. Ta adidasky jen vzala a hodila do koše na odpadky.

"Milá zlatá, tohle už nemá cenu zašívat."

Příští týden jsem přemýšlela,  co si vezmu na tělocvik. Měly jsme jít ven na hřiště Jiné adidasky jsem už neměla a na tepláky bylo ještě moc teplo. A koupit nové adidasky? Až po výplatě, bylo teď větší vydání . Co teď? Vtom se objevila máma s těmi modrými trenýrkami po babičce.

"Zatím si musíš vzít tyhle trenky."

"Ale mami, vždyť jsou to mučidla. A holky se mi budou smát."

"Pak tedy budeš muset cvičit v kalhotkách a tričku. Nic jiného teď na tělocvik stejně nemáš a pro jednou to vydržíš."

S povzdechem jsem trenky strčila do tašky a s obavami očekávala zítřek, který nakonec přišel, ať jsem chtěla nebo ne.

Vždycky jsem se na tělocvik těšila, ale teď bych byla nejradši, kdyby se nekonal. Ale konal se. V šatně jsem se svlékla do kalhotek, oblékla tričko a přemýšlela jsem, jestli si mám sundat i kalhotky. Ale při vzpomínce na minulý přeskok přes kozu jsem si je raději nechala. Co kdyby se tyhle trencle taky roztrhly? A natáhla jsem si je při kalhotky.

V tu chvíli se se na mě upřely pohledy všech spolužaček a začaly uštěpačné poznámky:

"No ty ses tedy vymódila!" To je poslední výkřik módy?" "Začala jsi nosit pás cudnosti?" "Pod tím úborem ti hezky prosvítají puntíky na kalhotkách." Atd.

Snažila jsem se jim nevěnovat pozornost a vyšla ven. Gumičky protivně škrtily a teď ještě tohle. Nejradši bych se hanbou propadla. A to mě ještě neviděla tělocvikářka.

Ale tělocvikářka se nesmála. Naopak. Prohlédla si mě od hlavy k patě a pak řekla:

"Petro to je skvělý úbor. Kde jsi ty trenýrky sehnala?"

Odpověděla jsem, že jsou po babičce a že je mám jen pro dnešek, než koupíme nové adidasky.

"Ale to by byla škoda," řekla učitelka. "Děvčata, pojďte sem. Ty trenýrky, co má Petra, jsou nejlepší cvičební úbor, jaký se v našich školách zatím nosil. Jsou velmi praktické a dobře se v nich cvičí. Měly byste si je taky opatřit."

"Ale pančelko, kde je máme sehnat? A navíc vypadají jako pytel."

"Nováková, ty aby sis nepřisadila," namítla učitelka."Ale dost řečí, cvičíme!"

Ještě jsem se trochu styděla, gumičky škrtily, ale při rozcvičce a  dalším cvičení jsem postupně zjišťovala, že mám větší volnost pohybu než v adidaskách, a škrcení gumiček jsem postupně přestala vnímat.

Tělocvik už skoro končil, když vtom se na hřišti objevil nějaký kluk. Petr!!! A kouká jenom na mě! Zřejmě zálibně okukuje můj cvičební úbor a hlavně puntíčkované kalhotky, které mi z trenek vykukují na všechny strany. Polilo mě horko. Co tady dělá? Vždyť má mít přece tělocvik s klukama.

Při odchodu ze hřiště jsem se snažila předstírat, že ho nevidím, ale musela jsem chtě nechtě projít těsně kolem něj.

"Ahoj," řekl mi, "moc ti to sluší."

"Opravdu?" Cítila jsem, že jsem asi zrudla jako pivoňka.

"Opravdu. A nechtěla bys se mnou po škole zajít do cukrárny? Jdu zrovna od doktora a ulil jsem se z tělocviku.

Byla jsem v sedmém nebi.

" Půjdu moc ráda. "

"Petro, nezdržuj!" vyrušil nás hlas tělocvikářky.

V šatně se ke mě přitočila Jana Nováková, která si předtím do mě před učitelkou tak rýpla:

"Ty, Petro, půjč mi prosím tě ty trencle. Ráda bych si je vyzkoušela."

Svlékla jsem trencle a podala jí je.

"Holky, to je bezva pocit! Zkuste si to taky!

Trencle putovaly z ruky do ruky a namísto dřívějšího posměchu jsem slyšela samé nadšené výkřiky obdivu.

Kdyby nás učitelka nevyhnala ze šatny, ta módní přehlídka by asi nikdy neskončila.

A že jsem s Petrem nezůstala jen u cukrárny, ale začali jsme se scházet pravidelně, to vám snad ani nemusím vykládat.

A od té doby jsem taky cvičila výhradně v trenýrkách, jejichž gumičky mě už přestaly škrtit a cítila jsem se v nich skvěle, a spolužačky mi tiše záviděly. Petra i trenýrky.

A jestli se vám můj příběh líbil, může mít i další pokračování. Zatím se loučím. Vaše Petra.