Podnájem - 8.díl - Esme Ww

04.02.2022 17:30

8. Padesát odstínů růžové

 

Červený jíl. Napsáno naprosto obyčejným černým písmem na bílém papíru. Na druhé kartě byl jednobarevný čtverec. Barva byla docela řvavá, táhla až k fialové. Žádné číslo v rohu karty, ani jiná popiska. Červený jíl jsme snad ani na těch papírech neměli.

„Patří to k sobě?“ Zkusila jsem.

„Ne, nepatří,“ zeširoka se usmála Paní Hedvika. „To není klasické pexeso. Říkáme tomu rozeso. Ale myslím, že princip vám jasný je."

„A jaká je to tedy barva?“ Nepřestávala jsem vyzvídat.

„Jiná,“ odtušila Paní Věra. „Vrať ty karty zpátky. Vraťte,“ opravila se, plně ponořená do hry.

Radka otočila dva různé fleky. Takže smůla.

Jako první spárovala karty Paní Věra. Dýňová oranžová. „Vždyť to ani není růžová,“ namítla jsem nesměle, „je taková skoro cihlová.“

„Ale děvčata, v podkladech byla. Neměly jste se naučit jen deset nejrůžovějších růžových. I tato barva se v některých učebnicích počítá mezi růžové barvy a pro vás je důležitá tím, že stejně jako ostatní barvy z této hry patří mezi povolené. Mezi ty, které si tu budete moci oblékat.

„Lososová!“ Zajásala jsem. „Mám dvojici!“

„Neradujte se předčasně, mladá dámo,“ brzdila mě Paní Hedvika. „Ta barva, kterou jste otočila sice je lososová, ale ne klasická lososová. Tohle je bohužel světlý losos.“

„Ale jsem si jistá, že když jsme se ty barvy v parku učily, že přesně takhle vypadala lososová!“

„Ano, svým způsobem máte pravdu a je to téměř správně! To, co na slunečním světle vypadá jako lososová barva, vypadá ve večerním přítmí jako tmavý losos. A logicky světlý losos za šera odpovídá lososové barvě za jasného dne. S tím se ale musí každé mladé děvče naučit pracovat. Chápu vaše zklamání, nicméně se přestaňte rozčilovat a položte ty karty zpět na stůl.“

Neměly jsme šanci. Vlastně ani nevím, jestli bysme ji měli, kdybysme si v těch odstínech byly jisté. I kdyby ta levandulová byla opravdu levandulová zčervenalá, a ne růžová levandule, tak já jsem nebyla arbitrem. Jejich slovo mělo vždycky vrch. Až ke konci hry jsem se začínala chytat. Ale čistě vylučovací metodou. Pamatovala jsem si, opakovaně otočené obrázky a slovní označení barev, které k nim nepatří. Zajímalo mě, jestli přichytím naše domácí při lži, ale buď měly štěstí nebo hrály poctivě. Povedlo se mi alespoň předběhnout Radku. Měla jsem sedm dvojic, ona jen šest. Paní Věra dvacet, Paní Hedvika sedmnáct. Paní Věra si přála, aby si po dobu našeho pobytu Radka nenechala ostříhat vlasy. No jsme obě ještě po prázdninách docela zarostlé, ale bála jsem se horších úkolů.

Popíjely jsme čaj a po hodině hry řekla Paní Hedvika, že nám musí dopřát něco ostřejšího. Bylo to hořké bylinné, ale nestěžovala jsem si. Jsem tvrdá holka, mám radši fernet než becherovku, a tak mě nějaký výluh anděliky, nebo jak se ta hlavní složka jmenovala, nepoloží. Vlastně to vůbec nechutnalo špatně a jestli jednou vyhraju, tak po nich budu chtít panáka denně večer jako digestiv.

Tou dobou už se hra docela rozjížděla. Občas některá z nás sebrala i víc jak deset dvojic. Líp než třetí jsem zatím neskončila. Druhá prohra šla za mnou. Obrátila jsem se a sedla si na židli obkročmo a hlavu opřela o opěradlo. Paní Hedvika si přisunula židli naproti mně a s nesmírnou pečlivostí mi vymodelovala obočí. Podívala jsem se do nastaveného zrcátka. Naštěstí se teď nenosí tenké linky. Ale až mě zítra uvidí Sabina, bude mít jasno. „Sabina,“ uvědomila jsem si.

„Děkuji, líbí se mi to moc,“ odpověděla jsem automaticky. „Málem bych zapomněla, mám vám oběma vyřídit pozdrav od naší spolužačky. Bydlela u vás před třemi lety. Sabina se jmenuje.“

„Pamatuju si Sabinu,“ přitakala Paní Věra. „Trošku paličatá, ale když jsme jí obrousily hranky, tak ten zbytek paličatosti už není na škodu. Někdy ji s sebou vezměte. Ale nejdřív koncem příštího týdne, to už na to budete připravené.“

Prohodily jsme si s Radkou židle a další hru jsem možná i proto zahájila skvěle. S trochou štěstí jsem odhalila ultramarínovou růžovou, cyklámenovou a kardinálskou purpurovou na jeden zátah. Kardinálská purpurová! A pak že teď už chlapi nenosí růžovou! Nicméně platilo ono pověstné, že první vyhrání z kapsy vyhání. Hru jsem skončila s devíti dvojicemi a zítra půjdu do školy s nalakovanými nehty. Světle tělová růžová. Tu jsme měli v podkladech, ale v rozesu není. Ani tělová ani tmavě tělová. Škoda. Ty mám v malíčku. A teď i na malíčku a na všech ostatních devatenácti prstech. Hází odlesky, ale ta barva je opravdu téměř tělová. Snad to nebude moc řvát. Klikařka Radka má nalakované jen prsty na nohách. Tmavě skořicovou. Ale když si nesundá tenisky, co se jí může stát?

Po dvou a půl hodinách měla i Radka upravené obočí, obě jsme měly vyzývavě obtažené rty (bodláková a rubínová) a náušnice na klipsy. Popíjely jsme čaj. Hrály jsme jako o život. Hrály jsme totiž opravdu o život. Ne, že by se nám mohlo stát, že o něj úplně přijdeme. Jen naprosto reálně hrozilo to, že ten život bude úplně jiný, než by nás před třemi dny napadlo. A proč má sakra Radka mnohem hezčí náušnice než já! Ale ten čaj je báječný, cítím se po něm tak komfortně, bezstarostně.

Dvakrát se mi povedlo být druhá. A pak konečně Radka vyhrála. Já byla třetí, poslední Paní Hedvika. Tak teď jim to Radko ukaž. Všechno musí mít své hranice, nejsme jejich panenky. „Mohly bysme dostat ještě stopičku toho bylinného likéru?“ usmála se cudně.

„Nádhera,“ pomyslela jsem si, „přesně na to teď myslím.“ Kdesi v hlavě mi někdo přebarvil další kus mozku starorůžovou barvou. Ta je opravdu moc hezká.

„Poslední hra“, oznámila Paní Hedvika. „Která z vás prohraje, udělá mi pořádnou masáž chodidel a lýtek. Aspoň čtvrthodinovou.“

„A co když prohraješ ty, drahoušku?“ Popíchla ji Paní Věra. „Holky se docela zlepšují.“

„Tak udělám tu masáž všem. Souhlasíte?“

Odpovědí jí bylo trojí přikývnutí. Paní Věra hrála jak robot a rychle se všem vzdálila. Na stole zbývalo posledních šest karet. Paní Věra měla dvacet dva dvojic. Radka zaváhala a otočila nápisy rajčatová a jahodová. Dotáhla se na mě zůstala na devíti párech. Hedvika se krčila na sedmi dvojičkách. Máme jí! Otočila jsem malinovou barvu a s naprostou suverenitou obrátila nápis jahodová.

„Ty krávo blbá!“ Uniklo Radce. Nebylo to moc nahlas. Ale slyšely jsme to všechny.

„No tak, slečno Radko,“ napomenula jí Paní Věra automaticky, „výrazy, kontrolujte si prosím výrazy. Je to jen hra.“ Paní Hedvika se usmála jen zlehka, jako by si byla jistá, že hra bude probíhat přesně takto.

„Já si prostě ty ovocné a zeleninové barvy pletu,“ bránila jsem se a nervózně se podrbala na hrudníku, který mě celý večer nějak protivně svědil. „Splést se snad může každý.“

„Tak tady mám párek jahodové, tady je nápis malinová, a kdepak je asi karta s malinovou barvou?“ Přemýšlela nahlas Paní Hedvika a položila ruku na kartu, kde je na tuty nápis rajčatová. Nebo že by byla tady, přesunula se nad kartu s rajčatovou barvou a po očku nás sledovala. Radka mě nepřestala probodávat pohledem.

„Tak já zkusím třeba tu poslední kartu. Jé, ono to vyšlo Máme tu dělené poslední místo. Ještěže se o ně dělíte jen dvě. Kdybyste se o ně dělily všechny tři, tak nevím, co by dělala ta poslední.“

Paní Věra 22, Paní Hedvika 10, já a Radka po devíti.

„Jenže já suverénně vyhrála, sestřičko. Jdu se umýt a spát,“ ukončila hru Paní Věra.