Podnájem - 7.díl - Esme Ww

01.02.2022 23:34

7. Začínají povinnosti

 

Převlékací domeček byl provoněný něčím výrazným. Něčím, co jsem nedokázal definovat. Byla to nesmírně příjemná vůně, nicméně slavnostní okamžik byl ta tam. Naše krásné letní šifonové šaty zmizely a na ramínkách visely dvě růžovobílé uniformy pro služky. Nic primárně erotického. Poctivá bavlna se zapínáním na knoflíky zepředu. Bílá zástěra, jedinou ozdobou byla čelenka s krajkou.

„Neměly jsme se ráno převlékat,“ prohodil jsem žertem a došlo mi, že zcela automaticky přepínám do ženského rodu.

Z Radka se opět stala Radka. Převlékla se s naprostou samozřejmostí a podle zrcadla si upravovala výstřih a čelenku. „S tím výstřihem bych měla něco udělat,“ mumlala si spíš pro sebe.

„Ne neměl bys, a dokonce ani nesmíš.“

Vůbec mě neposlouchala. „Docela by mě zajímalo, v čem perou. Jen si pořádně čichni,“ podávala mi ramínko s mou uniformou. „Mámě to takhle nikdy nevonělo.“

Zdvořile jsem přivoněl. „Musíš pořádně,“ napomenula mě žertem a přitiskla mi šaty na obličej. Za pár sekund jsem přestal vnímat její dětinský smích a složil se na zem.

„Pavlo,“ volala na mě Radka. Prvně jsem ten hlas slyšela tlumeně a z dálky. Postupně se přibližoval. „Pavlo, pojď napij se,“ podávala mi láhev s čajem. „Už je to dobré?“

„Nikdy to nebylo lepší.“ Rychle jsem se oblékla a zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle. Natočila jsem se z boku, abych viděla, jak mi na zadku sedí mašle od zástěry. Perfektní, můžeme domů.

„Ještě batohy,“ upozornila mě Radka. „Vezme je radši voňavkou. Mohly by Rozince a Sultánce smrdět po chlapech.“

S Paní Hedvikou jsme se potkaly na dvoře. „No, už bylo na čase,“ zpražila nás pohledem. „Kdepak jste se tak dlouho couraly?“

Instinktivně jsme se obě přitiskly k sobě. „Měly jsme odpoledne robotiku a pak jsme chvátaly rovnou domů.“ Špitla jsem a sklopila oči.

„Jen aby. Nemám ráda, když se v tomto věku tahají děvčata s chlapci. Prvořadé je studium a příprava na život, kterou vám zajistíme my.“ Kdesi v hloubce mozku mi proběhla myšlenka, že zítra večer se má celý náš kruh sejít v kolejní hospodě na pár piv. Budeme se muset vymluvit na podmínky podnájmu. Třeba se tam dostaneme někdy později v semestru.

„Začneme pozvolna. V prádelně najdete znečištěné ložní prádlo. Ručně přemáchněte nejhorší místa a pak ho dejte do pračky. Vyperte ho radši jenom na šedesát. Pak nám pomůžete s večeří a když půjde vše jako po drátkách, tak si po ní zahrajeme společenskou hru.“

„To jako myslela na šedesát minut?“ zeptala jsem se Radky, když Paní Hedvika odešla. Ne, ani já nejsem takový ignorant, ale měla jsem potřebu uvolnit strnulou atmosféru.

„Ne, kilometrů.“ Na blbou otázku blbá odpověď. „Musíme s tím dojet až do Německa.“

Večeře byla lehčí, než jsem očekával. Zeleninový salát s vařeným vejcem a podivnou hmotou, kterou Radka označila jako tofu. Radka umyla nádobí, já ho utřela a uklidila do kredence.

Pak nás Paní Věra poslala do pokoje se převléci. Na postelích ležely lesklé tělové punčochové kalhoty a naše šaty z rána. Uniformy jsme si opatrně sundaly a pověsily i s ramínkem do průvanu, aby vyschly a vyčichly. Sedla jsem si na židli a přezula se z bílých praktických bot patřících k uniformě do něčeho alespoň trochu pohodlného, co by ladilo letními šaty. Sáhla jsem po balerínách, ale když jsem viděla Radku odcházet na pěticentimetrových podpatcích, něco se ve mně zlomilo a vyměnila je za růžové na sedmicentimetrovém podpatku s páskem kolem kotníku na kterém byla stylizovaná výrazná květina. A ta růžová je podle všeho lasturová růžová.

Venku už byla tma jak v pytli. Závěsy byly pečlivě zataženy a místnost osvětlovala jen tlumená světla. Radka i obě dámy seděly kolem stolu. Zklamalo mě to. Byla jsem z domova i z kolejí zvyklá na spoustu moderních a napínavých her. I kanastu nebo žolíky bych brala, hrávala jsem je často s dědou a babičkou. Na stole však leželo sto kartiček obrácených rubem vzhůru. Pexeso. Rozšířené pexeso. Čtverec deset krát deset. Padesát dvojic. Na rubových stranách souměrná čtyřlistá růže.

„Je to jednoduchá hra. A aby bylo o co hrát, tak ta, co vyhraje, dá té, co prohraje nějaký úkol. Může být časově omezený, ale taky nemusí. Jasné? A kdo bude napovídat, dostane úkol navíc. Nejmladší začíná. Která z vás je mladší?“

Přikývla jsem. To, že to je hra pro malé děti, zvyšuje naše šance. Mladý, školou trénovaný mozek si prostě musí karty zapamatovat lépe. Rozneseme vás a pak se uvidí. A co se uvidí? Čeho tu vlastně můžeme dosáhnout? Bydlíme skoro zadarmo. Peníze po nich nemůžeme chtít. Nemáme moc jiných možností. Jsou skoro o generaci starší. Přeci po nich nemůžu chtít nějaký ponižující úkol s nedej bože sexuálním podtextem. Mohly by nás naučit nalíčit se. Zarazila jsem se. Ne, to snad proboha ne. I když k těm šatům. Ale mohly by nás občas pustit večer na nějakou akci. To by šlo. Tak držte si klobouky, uvidíte mistryni krátkodobé paměti a skvělou analytičku. Otočila jsem první kartu a zbledla.