Podnájem - 6.díl - Esme Ww

30.01.2022 21:17

6. První školní den

 

Říjnové slunce s pomocí vzorovaných záclon a trochy průvanu rozehrávalo hru stínů nad pelestí mé postele. Se mnou to ale ani nehnulo. Spal jsem jak zabitý. Měl jsem zvláštní sen. Zdálo se mi, že jsem s Radkem prozkoumával nějakou zříceninu porostlou bodláky, akátem a šípky. Všiml jsem si zajímavě tvarované úzké štěrbiny s hrbolkem v horní části, nejspíš vstupu do sklepení. Její okolí bylo porostlé tím nejhustším trním a když jsem se k otvoru blížil, začal jsem se zamotávat do ostnatých šlahounů. Sedřelo to ze mě veškeré oblečení. Jeden šlahoun jako by se kolem mě omotal v pase a v klíně a nechtěl mě pustit. Volal jsem o pomoc. Slyšel jsem Radka, jak o ní taky volá. „Děvčata!“ Ozvalo se z jeskyně! „No vy dvě, podejte nám ruce, pomůžeme vám dostat se do jiné dimenze.“ Bylo to živé a intenzivní. Proklatě živé a intenzivní. Chytil jsem se za kořen penisu, ale už bylo pozdě.

„Děvčata,“ ozvalo se od dveří a Paní Věra dvakrát tleskla. „Je čtvrt na osm, o půl deváté vám začíná škola. Je čas se začít připravovat!“

Celý rudý jsem se posadil, ruku stále pevně sevřenou v klíně a snažil se minimalizovat škody. Koutkem oka jsem si všimnul, že Radek je na tom úplně stejně. Jsem si jistý, že se Paní Věře mírně nadzvedly koutky úst. Věřím tomu, že v tom nějak musela mít prsty. V přeneseném slova smyslu.

„I takové věci se někdy začátečnicím můžou stát,“ řekla konejšivě mateřským tónem. Volnou rukou si rychle stáhněte povlečení z peřiny, ať ta věc neprosákne skrz povlečení. To si večer vyperete snadno, peřina by vám zabrala násobně víc času.

Chce to prostě jen o sobě víc přemýšlet jako o slušně vychované dívce.“ I přes krajně zahanbující situaci jsem se zasnil. „O slušně vychované dívce!“ připomněla mi Paní Věra s důrazem na slovo slušně.

Ke snídani jsem nabídnul štrůdl od maminky. Nabídla. Musím přeci být slušně vychovanou dívkou, došlo mi a vůbec mně to nebylo proti srsti.

„Pečete s maminkou?“ Zajímala se Paní Hedvika.

„Ne, jen jí občas nakrouhám jablka nebo podobné věci.“

„To byste Pavlo měla. S takovými geny se na pečení a kuchyni musíte zaměřit.“

Ucucávala jsem ke štrůdlu rozpustné kafe s mlékem. Radka projevila zájem o včerejší skvělý šípkovo bylinkový čaj. Paní Hedvika překvapeně povytáhla obočí, ale Paní Věra obratem zalila trochu směsi horkou vodou a postavila ji před Radku. Seděly jsme způsobně za stolem a povídaly si s dámami jak dvě přerostlé školačky na návštěvě u trochu potrhlých tetiček. Obě jsme měly na sobě letní šifonové šaty. Trochu vyšší dívčí na dva amatéry, ale slečny Suché trvaly na tom, že venku bude krásné babí léto a v první školní den musíme vyrazit slušně oblečené. Venku zaštěkaly Sultánka s Rozinkou.

„Slušně, opravdu slušně, ty krávo,“ poručila jsem si. Pokud si neuhlídáš gender, tak jedna z těch oblud chlamstne a budeš mít po genderu a po starostech. Na cestu jsme dostaly dvoustránku s růžovými obdélníčky různých odstínů a s jejich popisem. Prý máme na oběd zbytečně moc času, tudíž se můžeme ty barvy v klidu naučit.

Za pět minut osm jsme vyrazily ze dveří. K Radkovi se obě huňaté potvory lísaly, mě ostentativně ignorovaly. To musí být tím čajem. A musím myslet víc růžově. Růžově uvnitř. Našlapovala jsem opatrně po dvoře hájovny, abych pak mohl v klidu dupat po lesní cestě.

V převlékacím domečku byla docela zima. Nebyly tam celé naše batohy. Oba jsme tam našli jen ponožky, tílka, trička, šortky a tenisky. Ostatně je mi jedno, kde budou batohy, jen abych se měl do čeho převléct. Ale kde jsou sakra trenýrky. „Radku, já tu nemám trenýrky.“ Radek si zasněně sundával šaty a věšel je na ramínko. „Radko!“ Zvýšil jsem hlas. „Radko, je tam někde Radek? Mohla bys ho prosím pustit ven? Nemáme tu trenýrky! Přeci nepůjdu naostro. Pod těmihle šortkami je všechno vidět.“

„Tak si nech kalhotky, stejně jsou mnohem příjemnější než jakékoli trenky, které jsem měla kdy na sobě.“ Pověsil ramínko na věšák a zasněně si je prohlédl. „Stejně bych nejradši šla do školy v nich.“

„Radku,“ vzal jsem ho razantně za ruku. „Radku, ty vole, jdeme a hned!“ V jednom má ale pravdu. Ty kalhotky skutečně nádherně sedí. A tělocvik už letos stejně nemáme, tak o co jde.

Bylo fajn vidět se po čtvrt roce se všemi spolužáky. Zbylo nás v kruhu jen patnáct. Víc jak polovinu lidí vyhodili v prvním ročníku a po bakaláři se tři lidi na další studium vykašlali. Měli jsme i čtyři spolužačky, což je na obor tohoto zaměření docela velké číslo. Radek dal při prvním setkání každé z nich pusu na obě tváře. Trochu je to zaskočilo, ale vzhledem k tomu, že ho všichni brali tak trochu za mimoně, dál to nikdo neřešil. Přistihl jsem se, že jsem mu to záviděl.

Mezi přednáškou z objektového programování a cvičením z robotiky jsme měli hodinu a půl na oběd. Protože jsme si nestihli den předem nic vybrat, zbylo na nás v menze klasické UHO. Když jsme dojedli, vytáhl Radek z batohu dvoulist s růžovým vzorníkem. „Tady ne,“ syknul jsem, „jsou tu lidi. Hned to ty vole schovej!“

„Jsou to jen barvy,“ podivil se Radek.

„Ale jaké! Budeme vypadat jak párek teploušů!“

„To víš, že ještě před válkou byla růžová barva symbolem mužnosti?“ namítal Radek, nicméně si nechal říct. „Tak pojď na lavičku do parku, budeme tak vypadat obzvláště heterosexuálně.“

„Vždyť jsou úplně stejné barvy, a ještě se navíc jmenují stejně.“

„Netvrdím, že je mezi nimi velký rozdíl, ale je tam. Rose je neutrální odstín. Není ani teplý, ani studený, je jen mírně změkčený. Zatímco běžná růžová je blíže purpurové barvě. Je ti to jasný?“

„Ne není! Baby růžová! Jak Baby růžová, každý dítě má jinou barvu a žádný jsem ještě neviděl takhle barevný. Pokud by moje dítě mělo takovou barvu, tak volám pohotovost!“

„Ale to je podle oblečení. Malé děti se oblékají do takového odstínu. Je takový světle jemný, spíš studený než teplý. Zatímco tady Barryova pěna je ještě víc studená, taková měkká. Vypadá trochu jako rozmačkané jahody se šlehačkou.“

„Do mě to vůbec neleze. Měl bych mít po prázdninách svěží hlavu a já mám v hlavě úplně vymalováno. Černou barvou. Ne růžovou.“

„Nechceš napít?“

„Ale jo,“ souhlasil jsem. „Třeba mi to pomůže.“ Nahnul jsem si a vyprsknul. „Ty vole, to je ten čaj! Ty jsi se zbláznil! Pak si nemáš pamatovat takový hovadiny. Vždyť i Suché nás varovaly, ať to nepřeháníme.“

„Mám to hodně naředěné, je to jen taková udržovací dávka. Probral jsem to s Věrkou. Paní Věrkou,“ dodal, aby to nevypadalo moc důvěrně.

„Tak to sem dej. Napiju se, protože jestli tě nebudu stíhat, tak si na mě určitě vymyslí ještě něco horšího. A když ti to schválila Věrka, tak to snad ví, co dělá.“

Za půl hodiny už jsem uměl odlišit růžový korál od zázvorového čaje a dokázal tak s klidnou hlavou vyrazit na cvičení z robotiky.

„Kluci,“ Uslyšeli jsme známý hlas. „Radku, něco ti vypadlo z batohu.“

Otočili jsme se a viděli spolužačku Sabinu, jak se ohýbá pro růžový vzorník.

„Díky moc, zvednu si ho sám“ odpověděl jsem a bleskově se předklonil tak až se mi vyhrnulo tričko. Nikdy nevím, co si mám myslet o holkách, jako je Sabina. Je to docela hezká holka, vlastně moc hezká holka. Většinu času je milá a fajn, ale občas provede takový slovní výpad, že si říkáte, že po celou dobu pečlivě sbírala informace, aby vám pak mohla říct „A mám tě.“ Takový typ, co vás zároveň láká i děsí. Takže radši nic pro mě.

Byla rychlejší, takže jsem se v podstatě jen stačil uklonit k jejím nohám. Narovnal jsem se a stáhnul si tričko. „Díky moc. Připravujeme projekt na seminárku. Chceme navrhnout optický senzor, který by dokázal proměřovat na dálku objem dětské pleny. Teď rozebíráme design. Hledáme barvu, která by uklidňovala děti a maminkám byla sympatická. Myslíš, že nachový brambořík by šel?“

„Šel, ale já bych zvolila něco jemnějšího. Přemýšleli jste o zázvorovém čaji?“ Podala mi vzorník, podezřele mile se usmála a pokračovala do učebny.

„Jak může znát zázvorový čaj?“ Zeptal jsem se Radka. „To zná každá ženská zázvorový čaj? Vsadím se, že moje máma ho umí jen uvařit, a navíc když ho uvaří, tak rozhodně nemá růžový nádech.

„Viděla tvoje kalhotky,“ odtušil suše Radek. „Když ses tak prudce předklonil, vyhrnulo se ti tričko a na zadku byl vidět tak dvoucentimetrový pruh kalhotek.“

„Jak moc se zrovna ona může vyznat v pánských spodkách? Vsadím se, že míň než my dnes v dámských. Určitě si bude myslet, že mám nějaké divné slipy.“

„No, jestli si myslíš že růžovými slipy s krajkovým lemem bys to zachránil, tak já nevím.“

Celou hodinu a půl cvičení jsem se nemohl zbavit pocitu, že nás Sabina pozoruje. Snažil jsem se uklidňovat popíjením Radkova čaje tak moc, že jsem si musel ve dvou třetinách cvičení odběhnout na záchod.

Po skončení cvičení se na nás Sabina nalepila. „Jdete na kolej, kluci?“

„Ne“, přiznal jsem situaci. „Byli jsme v září mimo, a tak jsme si nevšimli, že se změnily podmínky pro přidělení ubytování. Takže jsme si museli včera na poslední chvíli sehnat podnájem. Třeba tu kolej někdy před Vánoci dostaneme, ale zatím bydlíme jen kousek za městem a docela levně.“

„V hájovně?“

Kdyby mě kopla vší silou do rozkroku, nerozhodila by mě víc.

„Znám ten vzorník a upřímně je mi povědomý i ten střih kalhotek. Bydlela jsem tam v prváku. Bylo to hodně,“ zdálo se, že poměrně obtížně hledá to pravé slovo, „hodně osobité. Jsem na vás v listopadu upřímně zvědavá. Už musím běžet. Pozdravuje Věrku a Hedviku. Jsou pro mě něco jako starší sestry. Někdy se musím stavit na návštěvu.“

Stál jsem na chodbě a s nepřítomným pohledem sledoval kraj schodiště ještě dlouho potom, co po něm odešla.

„Neřekne to nikomu,“ Radek si kupodivu zachovával klidnější hlavu než já. „Neřekne to nikomu ze spolužáků. Ztratila by exkluzivitu. Není to prvoplánová drbna. To, že to bude vědět jen ona, si užije mnohem víc.“