Podnájem - 5.díl - Esme Ww

29.01.2022 23:58

5. Feny

 

Náš pokoj byl růžovo růžový. Dělený na půl. Jedna strana mi přišla jako starorůžová a možná i tmavší starorůžová. Zatímco ta druhá, „jakže se tomu říká? Pastelková světlerůžová?“ Ujasňoval si opatrně Radek.

„Pastelová,“ ujišťoval jsem ho samozřejmě. „To znamená něco jako vyblitá.“

Automaticky jsme přišli k té části pokoje, která odpovídala našemu aktuálnímu oblečení. Vyndal jsem si notebook a něco málo poznámek. Většinu skript si stejně musíme popůjčovat v nejbližších dnech v knihovně. Chvíli jsem váhal nad krabičkou se štrůdlem od maminky, ale nepřišlo mě na něm nic tak maskulinního, abych se ho vzdal.

„Hotová?“ Zeptal jsem se Radka a zahihňal se.

„Hotová, můžem.“

Scházeli jsme do sklepa, batohy přes ramena. Bavili jsme se a vůbec nepřemýšleli nad tím, že by nám hrozilo nějaké nebezpečí. Vešli jsme dovnitř, zavřeli za sebou dveře a rozsvítili. Zhruba z výšky pasu se ozval velmi výhružný zvuk. Sklopil jsem oči a zíral na dva zjevně nepřátelsky naladěné vlčáky. Jeden z nich nás bleskově obkroužil. Automaticky jsme se přitiskli zády k sobě a batohy si chránili nohy. „Pomóóc!“ zakřičel jsem naléhavě.

Zkoušel jsem toho svého vlčáka batohem vytlačovat. Kupodivu to fungovalo. Vypadalo to, jako by měl zájem spíš o ten batoh než o mě.

„Nechtějí nás,“ Radkův hlas trochu přeskakoval, ale jeho věty dávaly smysl. „Jdou po těch batozích! Vadí jim mužský svět.“

„Tak proč jim nevadíme my?“ nervózně jsem se zeptal.

„Buď je to tím oblečením, nebo čajem. Nebo obojím.“

„Ale v tom batohu jsou jen čisté věci, tak co jim sakra na něm vadí?“

„Vím já?“ Radek zněl vytočeně spíš na mě než na ty psy. „Sahal jsi do batohu, než jsme sem přišli? Nosil jsi ho na zádech? Jo a ti psi jsou feny. To jen tak mimochodem. Omezení se zjevně nevztahuje jen na lidi. Musíme zahodit ty batohy, jinak se odsud nehneme.“

„Zbláznil ses, co když to nebude fungovat? Volal jsem o pomoc. Nechceš počkat na Suché?“

„Bude to fungovat a vsaď se, že ony přijdou až když bude po všem.“

„Proč by to proboha dělaly?“

„Já nevím, což třeba jako taková lekce.“

„Nemůžu jim hodit batoh. Když ho ty potvory roztrhají, tak jediné oblečení, co nám zbyde bude to, co teď máme na sobě. Nic proti, je příjemné, ale do školy tak vážně chodit nechci.“

„Vyniknou ti v něm nohy, kámo, ale máš pravdu, nahoře ti něco chybí. Hele uděláme pár krůčků bokem, až se dostaneme k támhle těm poličkám. Pak na tři hodíme batohy na tu nejvyšší, přeběhneme místnost a vylezeme na stůl.“

„Nebylo by logičtější rovnou utéct?“ Namítl jsem.

Radek začal odpočítávat. „Jedna. Dva. Kdyby to náhodou nefungovalo, tak je ten stůl o hodně blíž než dveře.“

„Dík vole!“

„Tři!“

Něco na tom nesedělo. Feny se zklamaně ohlédly po batozích a bleskově jim došlo, že jsou hodně mimo jejich dosah. A celkem bleskově začaly chňapat po našich nohách. Stáli jsme uprostřed stolu a byli ještě o hodně vyděšenější než před malou chvilkou.

„Ponožky,“ napadlo mě. „Když jim smrdí batohy, musí jim smrdět i naše ponožky. Trenky a tílka máme pod dámským oblečením, které to nejspíš překryje. Sundej si ponožky, hoď je do kouta a uvidíš. Já tě poslechl s batohama, tak teď pro změnu poslechni ty mě. Jedny ponožky si snad můžeš dovolit obětovat. Za to, co ušetříme proti koleji, si můžeš koupit desatery ponožky měsíčně.“

Byly to ty ponožky a bohužel o celé jejich existenci můžeme uvažovat pouze v minulém čase. Vlčačky se trochu stáhly, ale rozhodně nevypadaly tak, že bych si je dovolil pohladit. Zůstávali jsme sedět na stole, zády se opírali jeden druhého, kolena u sebe, přitisknuté k hrudníku. Rukama jsme je k hrudníku až křečovitě tisknuli.

„Ví, že jsme tady, dokonce jsi volal o pomoc,“ uklidňoval mě Radek. „Za chvíli přijdou.“ Vlčačky se mezitím usadily před stolem, chvíli se na nás upřeně dívaly, pak se s mírným zavrčením stočily do klubíčka a tvářily se, že spí.

Moc dobře jsem věděl, že nespí. „Já vím, že přijdou. Mě jen vrtá hlavou, co je ještě špatně. Na co jsme u těch dvou chlupatejch potvor zapomněli. Myslíš, že z nás pořád cítí ty ponožky?“

Konečně se otevřely dveře a dovnitř nakoukla zrzavá sestra. „Sultánko, Rozinko, ke mně!“ Bez zaváhání poslechly. „To se nedělá takhle se chovat k děvčatům. Budou tu s námi bydlet. Musíte na ně být hodné! Jestli budete ošklivé holčičky, taky na vás budu taky ošklivá.“

Pak si prohlédla nás, jak sedíme schoulení na stole. „Úplně jsem zapomněla, že jsem je zavřela do sklepa, a ne do kůlny. Neublížily vám? Ony jsou strašně hodné. Ale musí si na vás zvyknout. Vadí jim cizí pach, a to víte na mužský pach prostě nejsou stavěné. Koukám batohy s oblečením se vám podařilo zachránit. Jenže ty stejně musí pryč. Kousek od hájovny, už ale za plotem je malý domeček. Táta tam dřív skladoval míň důležité věci, třeba sůl nebo krmení pro zvěř, které nechtěl mít doma, aby mu tam nezacláněly a nesmrděly.“

„Nebo třeba pasti na tchoře?“ zkusil jsem odlehčit situaci.

„Třeba i ty. Tak tam vám večer odnesu batohy a budete se tam převlékat. Tam se už děvčata nedostanou a pachy mimo pozemek jim nevadí. S těmi jsou smířené.“

„Ještě jedna věc mi vrtá hlavou,“ zeptal se Radek. „Chápu, že jim vadil batoh, chápu, že jim vadily ponožky. Přesto i v době, kdy jsme vše mužské měli překryté vašim oblečením, působily pořád podrážděně. Co jsme udělali špatně.“

„Sama jste to teď Radko řekla. Měli přikryté. Udělali špatně. Psi a nejen psi. Spousta zvířat dokáže rozeznat lidskou náladu a rozpoložení. Pokud o sobě budete, byť jen v koutku duše uvažovat jako o mužích, poznají to a nedají vám pokoj. Prostě když jste tady v prostoru hájovny, musíte se nejen oblékat a chovat jako ženy, musíte tak i přemýšlet. Na těch dvou roztomilých fenečkách snadno poznáte, jak vám to jde. Co si o sobě myslíte mimo hájovnu je vaše věc, ale radím vám dobře už cestou od hlavní silnice si přenastavovat hlavu. Je vám to jasné, děvčata?“ Bylo nemožné vyhnout se pohledu zelených očí.

„Jasné, Paní Věro.“

„Nedáte si ještě šálek toho báječného čaje?“

„Moc rády, Paní Věro“, odpověděly jsme jako jedna žena.

K večeři jsme měly rýžový nákyp a dvě deci domácího rybízového vína. Já jsem umyla nádobí a Radka ho utřela a uklidila. Na spaní jsme dostaly nádherné růžové noční košile. Vůbec nám nevadilo, že jsou v trochu jiném tónu a my ten tón neumíme pojmenovat. To musíme do zítřka zlepšit, mám pocit, že něco takového jsme dostaly za úkol. Chtěly jsme před spaním probrat spoustu věcí, ale usnuly jsme sotva jsme se stačily přikrýt.