Podnájem - 30.díl - Esme Ww

20.04.2022 00:01

30. Vstupní prohlídka

 

Následovaly jsme Paní Hedviku k předsálí její ložnice. Pořád jsme byly spojené a jako ta druhá jsem musela hlídat optimální rozestup.

„Sabina půjde dovnitř, Pavla zůstane za dveřmi, zarazila nás zavčasu. Řetízek se napnul téměř na maximum a Paní Hedvika ho přivřela do dveří. Do zvukotěsných dveří. Po necelých třech minutách se dveře znovu otevřely a já byla vyzvána ke vstupu. Paní Hedvika byla zpět ve své lakované lékařské uniformě, Sabina si oblékla sestřičkovskou ze stejného materiálu. Pořád jsme byly spojené oboustranným vodítkem. Nevím, jestli to byl kouzelnický trik, nebo jestli Paní Hedvika Sabinu svlékla a oblékla pouze díky zipům na zádech, či zda jí pro tu chvilku udělila relativní svobodu a obojek za dveřmi na chvilku nepovolila.

Postavte se vedle váhy vyzvala nás. Sedla si za stůl a začala se důležitě přehrabovat v papírech. „Slečna Fuchsová, pokud se nemýlím,“ podívala se na mě. Tady v ordinaci se zjevně pacientům pořád vyká.

„Ano, Paní doktorko,“ špitla jsem a podvědomě vystřihla pukrle. „Pavla Fuchsová.“

Paní Hedvika se znovu důležitě sklonila k formulářům, týkajících se mé osoby. Díky tomu mi Sabča nepozorovaně, krátce, ale o to intenzívněji stiskla ruku.

„Tady ve vašich dokumentech vidím, že už jste bakalářka. Nestyďte se za to. Klidně se představujte jako bakalářka Pavla Fuchsová. Dále se tu píše, že byste ráda změnila obor. Copak, aplikované systémy už vás přestaly zajímat?“

„Cítím, že v tomto oboru už jsem dosáhla na strop informací, které bych mohla v životě využít a ráda bych se naučila ještě něco praktičtějšího. Něco reálně aplikovatelného.“

„Dobrá, začneme vašimi základními parametry, stoupněte si k metru a pak mi vylezte na váhu.“ Následovala jsem jejích pokynů. “Hm, váha mínus kilo, výška zůstává stejná. Sestřičko, změřte slečně bakalářce obvod přes prsa, v pase a přes boky. Dotýkejte se jí prosím čistě profesionálně.“ To se jí řekne. Stačilo mi cítit, jak se metr, který držela přitiskl na moje bradavky a když s ním mírně pohnula na obě strany, aby ho usadila, měla jsem hned o centimetr víc.

„Zajímavé. Zdá se, že léčba posupuje zdárně ke svému cíli. Přestože v pase jste ztratila dva centimetry, obvod v přes boky se zvýšil od tři, přes prsa dokonce o čtyři. Možná budeme muset začít omezovat látky ve vašich nápojích a jídle. Nechceme, abyste díky překotné rychlosti změn měla nějaké zdravotní problémy. Sestři, doprovoďte prosím slečnu bakalářku k lehátku. Podrobíme ji dalším procedurám a musíme provést odebrání kontrolního vzorku.“

Nechala jsem se uložit na gynekologické lehátko a beze známky odporu pozorovala, jak mě obě připevňují popruhy přes pas, v podpaží a přes obě lýtka. Tušila jsem, co mě čeká. Věděla jsem, že to bude trochu ponižující, trochu hodně ponižující, hlavně před Sabinou, ale stejně jsem se těšila, až mě to bolelo. Hodně moc bolelo.

„Slečno bakalářko, před začátkem procedury budeme muset provést kontrolní měření vašeho čichu. Přivoňte prosím k této lahvičce a řekněte mi, co cítíte.“

Opatrně jsem si přičichla. „Voní to jako růže,“ usoudila jsem.

„Výborně. A teď?“

Zkusila jsem druhý vzorek. „Konvalinky.“

„A ještě poslední.“

Hlavou se mi prohnala vichřice a vyrazila mi z očí souvislý proud slz.

„To byl čpavek,“ natočila se Paní Hedvika k Sabině. „Pokud potřebuješ pacientce sundat klícku, která je v tu chvíli zablokovaná, je přivonění ke čpavku jednou z nejspolehlivějších metod, jak zajistit její uvolnění. Jak sama vidíš, všechny nepatřičné myšlenky odešly a my můžeme v klidu pokračovat. Ale moc se nezdržuj, slečna bakalářka je plná mladické energie. Ten čpavek nebude účinkovat věčně.“ Za pár sekund byla klícka nahrazená rourkou na mém přerostlém a znovu ztuhlém poštěváčku.

„Prvně provedeme kontrolu zranění v oblasti třísel a podbřišku,“ oznámila Paní Hedvika spíš Sabině než mně. „Podívej se, hematomy už docela zmizely.“ Tak na mě ta vybídka určitě nebyla, křeslo bylo nastavené tak, že jsem viděla obě ošetřující dámy od půli předloktí výš.

„Teď bude následovat kontrola pohmatem.“ Dokud se Paní Hedvika pohybovala v podbřišku, ještě se to dalo vydržet. Jenže pak přišla na řadu třísla, a to už jsem šla do tuhých. Opravdu do tuhých. „Tady je pořád cítit určitý tonus. Pojď si sáhnout. Odsud ti to nepůjde tak dobře poznat. Musíš si jí stoupnout mezi nohy. Neboj, dostaneš se tam v pohodě i s tou ozdobou na krku. Fajn teď dej ruku na pravé tříslo. Pomalu s ní přejížděj nahoru a dolů. A teď to samé dělej i s druhým tříslem. Už to cítíš? Zkus zpomalit a pak zase opatrně zrychlit.“

Skrz počínající žlábek na mém hrudníku jsem měla výhled na skloněnou Sabinu a její přeci jen výraznější hrudník sevřený v napnutém laku. Strašně jí sluší, když má ten soustředěný výraz. Odevzdala jsem první dnešní vzorek.

Sabina bez mrknutí oka stále zkoumala má třísla a jejich okolí. Vypadala, jako by ji tam něco rušilo. „Té věci si nevšímej, ta půjde brzy pryč,“ uklidňovala ji Paní Hedvika.

„Myslím, že už to mám,“ zajásala objevně Sabina.

„To jsem ráda, teď nasadíme léčbu s pomocí elektrod. Tady slečna bakalářka už to zná.“

Zmateně jsem přikývla.

„Poslyšte, slečno Fuchsová, vy dnes působíte nervóznějším dojmem než minule. Musím vás neprodleně stabilizovat. Podejte mi prosím ruce.“ Odložila jsem je na područky a nechala si je znehybnit. Nastavila jsem si v hlavě cíl dostat se na ono výběrové studium, ať to stojí, co to stojí. Čím dál zřetelněji mi bylo jasné, že zadarmo to nebude. Jenže plusy v mé hlavě teď naprosto převyšovaly mínusy. Jaké vlastně mínusy? Bála jsem se toho, abych sebou nějak nešikovně nepohnula, nebo něco hloupého neplácla, tak jsem se rozhodla pro co nejrychlejší bezpodmínečnou kapitulaci.

„Mám strach z injekcí,“ řekla jsem Paní Hedvice tím nejnaléhavějším tónem, který jsem dokázala vyloudit.

Paní Hedvika mi začala fixovat hlavu. „Poslyšte slečno bakalářko, není to nějak brzo? Vždyť si teď ani nebudete moci udělat sama sobě masáž hrudníku. To ji teď bude muset udělat tady sestřička. Sestři, připravte si alespoň padesát mililitrů masážního gelu.“

„Mám pořád strach z injekcí. Má moc velký strach z injekcí.“

„No, Sabino, tohle už je na tobě, smiř se s tím, že jako pomocný pedagogický personál budeš své kalhotky měnit častěji, než jsi zvyklá.“

Neměla jsem strach z injekcí, měla jsem strach ze sebe. A pozice, kdy se nemůžu pohnout ani promluvit je pro mě nesmírně uklidňující. Je to jako vrátit se do dětských let. Nebo spíš ještě dál, do všeobjímajícího mateřského lůna. Už jsem vám říkala, jak nádhernou má Sabina vůni a chuť?