Podnájem - 3.díl - Esme Ww

26.01.2022 21:46

3. Nad šálkem čaje

 

Hned na kraji sídliště byla hluboká rokle a za ní neproniknutelné křoví. Podél silnice ven z města tekla malá říčka, takže díky snížené přístupnosti tahle část lesa nebyla místem, kam by lidé chodili ve velkém korzovat. To v lesíku na druhé straně silnice býval mnohem větší provoz. Jo, tři sta metrů od sídliště, MHD za rohem. Ale ta přístupová cesta se od silnice odděluje až po necelém kilometru za zanačkou oznamující konec města a pak se vrací zpět. Z toho plyne, že pokud nebudeme chtít klopýtat lesem a trním, případně se brodit s čelovkou říčkou a roklí, tak cesta na zastávku vydá minimálně na čtvrt hodinu svižné chůze. Za pořádným rohem. Háček číslo jedna, ale díky naší aktuální kondici to není žádný problém.

Příjezdová cesta byla sypaná štěrkem. Tmavě zelený dům na malé mýtince opticky s lesem téměř splýval a od okolí byl oddělen plotem tak vysokým, aby ho bylo velice nesnadné překonat jak pro lesní zvěř, tak pro případné nenechavce. A pro jistotu byl celý porostlý nějakým druhem šípkové růže. Nebyly to klasické šípkové keře, ale ta růže musela být šípková, protože se všude červenaly dozrávající šípky.

"Kde je věž?" zeptal jsem se Radka. "Někde tu musí ležet uspaná Růženka."

Odpovědí mi byl hodně nervózní smích. "Oba tu máme svoji Růženku. Akorát si musíš představit, že před třiceti lety neusnula, ale v klidu tu čeká a chystá plány."

Zazvonili jsme a vrata se otevřely samy.

"No vidíš," poznamenal jsem. "Aplikovaný systém. Jednadvacáté století. Budeme tu v pohodě."

Radek ukázal na skřípějící řetízek. "To je spíš padací most, raný středověk."

Otevřely se dveře a v nich se objevila hlava s výrazně hustými dlouhými tmavými vlasy staženými do rozměrného volnějšího drdolu, který byl v módě v posledních desetiletích Rakouska-Uherska. Patřila ženě, které bych hádal tak 55 let. Ale když si odmyslím ten staromódní účes a dlouhé růžové šaty po babičce, které ji na sexappealu taky nepřidávaly a zaměřím se na absenci vrásek, chybějící odrost šedin a jen tušenou pevnou postavu, mohlo jí být klidně o patnáct, dvacet let míň. Ten účes, a to oblečení byl v podstatě jistým druhem uniformy, který měl povrchního pozorovatele zmást a odradit. Něco jako zdravotní sestry nebo jeptišky. Nebo jako strejda Tomáš, který vyplešatěl už na vojně a posledních čtyřicet let vypadá v podstatě stejně. Zastavili jsme se hned za vraty.

Změřila si nás od hlavy až k patě. „Pojďte dál,“ vyzvala nás. „Chlapci,“ dodala s malým zpožděním. „Psi jsou nakrmení a zavření, nic se vám nemůže stát.“

Vešli jsme do verandy. Zdi byly vyvedené v různých odstínech růžové. V chodbě jsem viděl dělící linku v pastelově zelené. Na místech, kde bylo dřív vystavené různé paroží či vycpané kančí hlavy, visely trochu naivisticky malované krajinky a zátiší. Na několika poličkách seděly pečlivě upravené panenky a daly se mezi nimi najít i takové, které neměly růžové šaty. Požádala nás, abychom si ve verandě odložili batohy, dali přitom pozor a neodřeli zeď.

Zavedla nás do kuchyně, kde u stolu postávala žena s úplně stejnými rysy i stylem oblékání. Jen její vlasy byly tmavě zrzavé až mahagonové a růžové šaty měly tmavší odstín. Rukama svírala opěradlo židle tak silně, že jí bělely prsty. Působila rozhodně nervóznějším dojmem než její sestra.

Na stole voněla konvice s šípkově bylinkovým čajem. Před každou ze čtyřech židlí byl připraven široký porcelánový hrnek s podšálkem. Jak jinak růžový. Tmavovlasá sestra vzala z linky nakrájenou mirabelkovou bublaninu.

„Tak abysme se všichni posadili a probrali jaké jsou naše požadavky a vaše možnosti, co říkáte? Já jsem Hedvika Suchá a tohle je moje sestra Věra.“

„Pavel Fuchs.“

„Radek Šnajdr,“ představili jsem se.

Obě měly překvapivě pevný stisk, pevnější, než byste čekaly od odkvétajících Růženek. Ale když si vybavuju, jak Věra drtila opěradlo, měl jsem to očekávat.

„Jak jste si už určitě všimli,“ začala hovor Věra, „tohle je dámský dům. Bývalá hájovna, zdědili jsme ji po rodičích. I když je dům zatížen temnou minulostí, nakonec jsme se rozhodli ponechat si ho a upravit jej podle svého. Často bereme studentky do podnájmu. Nejsme drahé, ale těch pár korun do rozpočtu se vždycky hodí. Obvykle jsme mívaly studentky prvního, maximálně druhého ročníku, ale ty letos dostaly téměř všechny kolej. Pak se objevily vážné zájemkyně, ale na poslední chvíli z toho couvly. A když už to vypadalo, že tu budeme přes zimu samy, ozvali jste se vy.

Kdybych ten telefon zvedla já, nejspíš bych vás rovnou odmítla. Jenže to zvedla sestra přišlo jí, že zníte natolik přesvědčivě, že byste naše požadavky byli schopní naplnit.“

Hedvika nám zatím nalila čaj a nabídla bublaninu. Nepohrdli jsme. Měli jsme za sebou náročný den a bublanina i čaj báječně voněly. S každým hltem čaje se ve mně rozprostíral hlubší klid a mír.

„Mohl bych poprosit ještě o jeden hrneček,“ zdvořile jsem se usmál na Hedviku.

„Ale jistě, Pavle, jen si poslužte. A vy Radku ještě nemáte dopito?“ Radek poslušně vycucnul zbytek čaje a nabídl hrneček k doplnění.

„Možná vám to přijde nezdvořilé,“ pokračovala Věra, „ale zaujaly mě vaše výrazně štíhlé postavy, a to že máte oholené nohy i ruce. Působí to na mě kultivovaným a velice milým dojmem. Líbí se vám to?“

Normálně bych ji asi poslal nějak vtipně a elegantně do háje, ale byli jsme ve stavu žadatelů až prosebníků o azyl. A navíc mi přišlo, že tu vládla tak vstřícná atmosféra, že se mi prostě chtělo povídat.

„To ne, ale rádi jezdíme na kole, předevčírem jsme se vrátili po měsíci na kole po Balkáně. Oba jsme shodili skoro deset kilo. No, a to holení nohou a rukou, už jsme toho oba sjezdili dost na to, abysme si uvědomovali, že odřené chlupaté nohy se za jízdy špatně hojí. A když se podíváte na Radkovo stehno nebo na mé předloktí, tak je krásně vidět, že to funguje.“

„Ukažte,“ projevila Věra zájem o naše sedřeniny. „To ale muselo bolet! Musely jste být opravdu statečné, stateční,“ opravila se. „Tak to oholení budete během pobytu u nás udržovat.“

Jen jsme se s Radkem oba přihlouple usmáli. V zimě toho moc nenajezdíme, ale proč ne.

„Dáte si chlapci ještě šálek čaje?“ nabídla nám Hedvika.

„Rádi, Paní Suchá,“ přisvědčil Radek a oba jsme nastavili své hrnečky. „Je mimořádně lahodný.“

„Jsem slečna,“ upozornila nás. „Stejně jako má sestra. Ale asi bude pro nás všechny nejjednodušší, když mi budete říkat Paní Hedviko, a sestře Paní Věro.“

„Jistě, jak si přejete,“ odpověděl jsem co nejrychleji. Moc jsem chtěl být rychlejší než Radek.

„Vy ale máte to stehno odřené na moc nešikovném místě,“ litovala Paní Věra Radka. „Ten lem šortek vám to v jednom kuse dráždí.“

„To máte pravdu, Paní Věro. Jenže dlouhé kalhoty mi tu odřeninu dráždí po celé délce. Takhle mám aspoň na kousku nohy klid.“

„Kalhoty jsou vždycky problém,“ odtušila a odešla do jiné místnosti. „Zkuste tohle.“ A podávala mu krátkou a širokou saténovou sukni. „Je to volné a satén jen hladí a chladí. To by v tom byl čert, abyste neměl za pár dní pokoj.“ Měla naprosto stejný odstín jako šaty Paní Hedviky.

Dělá si z nás srandu, ne?

K mému úžasu se Radek postavil, sundal si šortky a složil je na stoličku u kamen. „Děkuju vám, Paní Věro. Rád ji vyzkouším.“

Co blbneš, ty vole?! Jo, potřebujeme zoufale ubytování. Ale opravdu až tak zoufale?

„Fakt je to úžasně příjemné!“ vykřikl Radek až nepřiměřeně hlasitě.

„Tak to jsem zvědavá, co řeknete na to, až k tomu dostanete pasující topík.“ Radkova tvář zářila dychtivostí.

„A co vy, Pavlo,“ obrátila se Paní Věra zjevně na mě. Nedokázal jsem odlepit pohled z jejích hlubokých zelených očí.

„Myslím, že jsem pořád úplně celá odřená,“ slyšel jsem svůj hlas. „Ukážu vám kde.“