Podnájem - 29.díl - Esme Ww

14.04.2022 22:19

29. Nový obor

 

Vytřely jsme stůl do sucha a odnesly utěrky do kuchyně. Když jsme se vrátily, Paní Věra už rozdávala partii rozesa a její sestra připravila na stůl litrovou lahev likéru a sadu panákových skleniček. Paní Alžběta nám dala chvilku volna a poslala svou schovanku uvařit čaj.

Seděla jsem vedle Sabiny. Vlastně jsme ani neměly jinou možnost. Aby se nám řetěz nemotal do rukou, otočily nám sestry obojky očky dozadu. Na jednu stranu bylo příjemné, že jsme se nemusely bát toho, že si při hře ublížíme, na druhou stranu, řetěz převažoval naše obojky směrem k zádům, takže jsme pořád byly mírně přiškrcené. Sestry seděly naproti sobě v čelech stolu, Sabina si koukala z očí do očí s Paní Alžbětou, já s Radkou. Působila vyděšenějším dojmem než já. Obě jsme se zbytečně nepotkávaly pohledem. Zjistily jsme, že našemu stavu to rozhodně nepomáhá.

Prvních pár partií bylo víceméně na rozehřátí. Ta, která prohrála dostala stopičku andělikového likéru. Ta, která vyhrála mohla rozhodnout o tom, která z hráček si dá druhou skleničku. Byla to jen malá štamprlata. Hry nejsou tak rychlé, takže k opití to rozhodně nestačilo. Vím o tom své, po osmi partiích to na mě vyšlo pětkrát, stejně jako na Radku. Sabča se napila třikrát, zbytek si rozdělily dámy rovnoměrně mezi sebe.

„Málem bych zapomněla,“ ozvala se Paní Alžběta při další partii. „Dostaly jsme revizní zprávu akademické inspekce z Bruselu. Prý je naše škola příliš technicky zaměřená. Na to, jaké máme výsledky ve srovnávacích studiích. Pod mým rektorským vedením se mi povedlo docela vytáhnout humanitní obory, ale na to, jak moc mí předchůdci protěžovali techniku, tak mi ji zanechali v dost tristním stavu. V podstatě jsem šťastná, že nám nesebrali kompletně akreditaci.

Katedra, kde studují tady děvčata,“ obrátila se na nás, „patří ke světlým výjimkám, ale dopady bohužel postihnou i je.“

„Co to pro ně bude znamenat?“ Zeptala se Paní Hedvika.

„Pro značnou část z nich buď přestup nebo konec studia. Nejvíc se to dotkne studentů prvních ročníků.“

„Takže holky jsou v klidu?“

„Platí to jak pro první ročníky bakalářského, tak i magisterského a inženýrského studia. Takže jsou i nejsou. V jejich ročníku musí přejít pětina studentů. V rámci programu „Ženy a technika“, bylo rozhodnuté, že všechny studentky splňující standardní podmínky ke studiu budou mít přednost.“

Máme čtyři spolužačky, pak jsme my dvě s Radkou a devět kluků. Takže tři z nás musí pryč. Můžeme si o nás myslet cokoliv, ale pořád jsme vedeni jako mužští studenti.

„Na druhou stranu, vám dvěma už teď můžu pogratulovat i oficiálně. Je to definitivní. Schválili nám magisterský studijní obor Osobní asistent(-ka). Sociální fakulta, katedra genderových studií. Já, jako docentka ho budu oficiálně zaštiťovat, minimálně do doby, než si minimálně jedna z vás dodělá docenturu. Než se tak stane, budete zaměstnány jednak jako přednášející, ale hlavně budete mít na starosti praktická cvičení. Zatím na poloviční úvazek, ale počítá se s tím, že od příštího semestru se to překlopí na úvazek plný. Když akreditační komise zjistila, jak silné sponzorské zázemí to univerzitě přinese, přesvědčilo to i některé váhající mužské členy. I to, že mezi sponzory teď bude více žen podnikatelek, dnes znamená spoustu plusový bodů pro celou univerzitu.“

Došlo mně, že vůbec nevím, z čeho vlastně sestry Suché žijí. Jasně mluvily něco o prodeji léčivých přípravků, ale nedokážu si představit, jestli z toho dokážou uživit chod celé domácnosti. My jim svým nájemným rozhodně rozpočet nevytrhneme. Spíš než odpovědi mi hlavou začaly běhat další otázky. Když budou přednášet a my budeme mít ve škole volno, znamená to, že v domě budeme smět být samy? Co když za nimi budou jejich studenti docházet domů? Jestli to bude někdo, koho známe, nerozkecají po škole, jak ve volných chvílích fungujeme? Nebudou na nás žárlit? Nebudeme na ně my žárlit?

„Co je potřeba pro přijetí?“ Osmělila se Sabina.

„To ti může být celkem jedno, tebe se to netýká. Ty jsi chráněná v rámci zmíněného projektu „Ženy a technika.“ I kdybys nebyla, cílem celé naší univerzity je co největší uplatnění našich absolventů v praxi,“ objasňovala jí Paní Alžběta. „A soudě dle průzkumu provedeného v rámci portfolia sponzorů, je téměř stoprocentní shoda na tom, aby se ke studiu přijímali chlapci. Celé to studium bude úzce výběrové, letos se bude pilotně týkat pouze dvou studentů. Teprve na základě jejich výsledků se rozhodne o další podpoře oboru a o objemu studentů. Na druhou stranu jsme si vymohli, že první absolventky našeho oboru nepůjdou do praxe, ale zapojí se do dalšího běhu katedry nejlépe na pozici nižšího pedagogického personálu. V podstatě v pozici lektorek. Aby bylo jasno, vždy to bude výběrový obor. Počítáme s tím, že počet studentů v ročníku nikdy nepřesáhne číslo osm. Zaměstnávat naše absolventky bude vždy známkou prestiže a dobrého postavení.“

„Takže klasické přijímačky,“ zajímala se dál, zatímco já přemýšlela, jestli mám těm vybraným závidět nebo je litovat.

„S přijímačkami vlastně ani nepočítáme,“ přiznala se Paní Alžběta. „Jak už jsem párkrát zopakovala, bude to výběrový obor. Takže si ty studenty prostě vybereme. Na základě našich úsudků a předchozích studijních výsledků. A samozřejmě zdravotních testů.“

Paní Věra se snažila přihlásit o slovo, ale Sabina ji dokázal předběhnout. Doufám, že si tím nezadělala na nějakou ošklivou polízanici. „Když už to nebudu moct studovat, mohla bych to alespoň vidět?“

„Ty to dokonce budeš muset vidět,“ vstoupila do toho Paní Hedvika. „Vybrala sis přeci ten volitelný seminář. Ten v sobě zahrnuje výpomoc s dohledem nad pracovní rutinou studentů, opravování chyb, praktické předvádění toho, jak se jejich činnost má dělat správně. Oslovili jsme tě z více důvodů. Prošla jsi jakýmsi předchůdcem tohoto studijního oboru, máš obecné povědomí o předchozím životě našich studujících. Přeci jen jste vrstevníci. Tudíž jsi pro nás byla volba číslo jedna. Pokud tedy dokážeš plně ovládat své chování,“ dodala a významně se zadívala na obojek, který nás dvě spojoval. „Abys pak neskončila na jejich úrovni, jako teď s našimi podnájemnicemi.“

Tak to ne. Nechci, aby Sabča dohlížela jen tak na někoho. Navíc na někoho jiného. „Mohla bych se i já ucházet o studium?“ Ozvala jsem se. Slušně, skromně, submisivně, ale ozvala. „Mám pocit, že pořád jsme vedené jako mužští studenti.“

„To ve tvém i Radčině případě záleží hlavně na lékařské prohlídce. Stejně jako v případě jiných potenciálních uchazečů.“

„Už pět minut se vám snažím vstoupit do diskuse.“ Paní Věra se konečně dostala ke slovu. „Lékařská prohlídka. Dnes večer ještě musíme udělat poúrazovou kontrolu. Po pěti dnech od ošetření se musí provést poúrazová kontrola a na základě jejího výsledku rozhodnout o dalším postupu.“

„To máš naprostou pravdu sestřičko,“ přisvědčila jí Paní Hedvika. „Připrav si Alžbětinu schovanku Radku. Alžběta ti ráda pomůže a když budu mít volnou chvilku, kouknu se, jak vám to jde. Já si vezmu k ruce Sabinu. Trochu si otestuju její empatii i loajalitu, abych si ujasnila, jestli jsme zvolili dobře.“ Přejela pohledem všechny spolustolovníky. „Myslím, že teď je ten pravý čas.“