Podnájem - 28.díl - Esme Ww

08.04.2022 23:49

28. Potrestané servírky

 

Zbývalo pět minuty do domluveného času, když na plotně zapípaly brambory. Slila jsem z nich vodu a vypnula troubu. Rozšťouchala jsem je a připravila zelí. Sabina zatím vyndala šest sad nádobí a odešla do obýváku připravit stůl. Pak se ještě vrátila pro podložky pod sklenici se sterilovaným zelím, hrnec s bramborami a pod pekáč s bažanty. Pekáč jsem donesla osobně jako šéfkuchařka a postavila ho hrdě na stůl. Doufám, že voní hezky. Něco z něj se dostalo i k mému nosu, ale Paní Věra i Sabina voněly výrazněji, nebo prostě jen pro mě přitažlivěji.

Naklonila jsem se mezi Paní Věru a Paní Hedviku a chystala se servírovat. „Stop!“ Zarazila mě Paní Věra a přitáhla si mě za obojek blíž. „Myslela jsem si to! Když se neumíš chovat jak slušně vychovaná dívka, nebudeš s nám u stolu. Zahákla ukazováček za očko v mém obojku a odvedla mě k nejbližší zdi. „Klekni.“ Ani na vteřinu mně nenapadlo odporovat. „Ruce za záda!“ Řetízkem mi je zachytila zezadu k obojku. Těsněji, než by mi bylo příjemné. „A co naše druhá výtečnice? Myslíš, že si nedokážu spočítat, kdo to inicioval? Sabina si klekla hned vedle mě a nechala se spoutat stejně jako já. Věra nahmatala očko na přední části mého obojku a zachytila za něj další řetízek. Dýchala jsem zhluboka, opřela hlavu na bok o zeď a dívala se na to, jak druhý konec řetízku skončil na Sabčině obojku. Všimla jsem si, jak silně se jí rýsují skrz uniformu bradavky. Stejně jako mně. „Když bez sebe nemůžete být, tak teď spolu hezky nějaký čas pobudete.“ Vstala a zamířila ke stolu. „A nedívejte se na sebe, pěkně do zdi.“

„Raději budu servírovat sama,“ oznámila zbytku společnosti. „Raduško, zlatíčko, chceš raději prsíčka nebo stehýnka. Můžu ti dát obojí, je toho dost.“

„Myslím, že potřebuju obojí, jak pořádná stehýnka, tak prsíčka.“

„To máš pravdu, jsi ve vývinu.“

Asi dvě minuty jsme poslouchaly cinkot příborů a ocucávání kostí. „Nemohly by si Sabina s Pavlou trochu odložit a sednout si k nám? Nemůžu se na to dívat,“ ozvala se Alžběta. „Jídla je dost, místa je dost a myslím, že za vyučenou už taky dostaly dost.“

„Slyšíte vy dvě, rušíte společnost v jídle. Koukejte se zvednout a přesunout se za jejich záda. Nebudou na vás vidět, přestanete je rušit, takže si konečně pochutnají.“

S námahou a vzájemným podpíráním jsme si pomohly na nohy a zahájili přesun za záda Alžběty a Radky. „Ne, tak jsem to nemyslela a ty to moc dobře víš. Nezapomeň na to, že jsem rektorka a váš nový obor odborně zaštiťuji.“

„Tak dobře. Nesouhlasím s tím, ale když na tom trváš, dobrá. Ale rozvaž si je sama. A na tom řetězu, který je spojuje, trvám.“

„Ten jsem ochotná akceptovat.“

Hlavně tlak v ústech. Ten, když zmizel, tak to byla ohromná úleva. Párkrát jsem se musela zhluboka nadechnout a diskrétně zachytit do nevyužitých pout přebytek slin. „Děkuju Paní Alžběto, děkuju Paní Věro, děkuju Paní Hedviko.“

„Zapomněly jste na schovanku Radku. Možná z ní časem bude i komtesa Paní Alžběty. A pak samozřejmě musíte prvně děkovat Paní Hedvice a až pak mě. Je o půl hodiny starší.“

Jedla jsem raději opatrně a kultivovaně i za cenu toho, že ke konci bude bažant už vystydlý. Nemohla jsem si dovolit cpát se jak v menze, když máme na oběd jen deset minut. A mimochodem, povedl se mi. O tom, že rostu pro kuchyni nemůže být sebemenších pochyb.

Sklízely jsme ze stolu. Vyžadovalo to značnou míru plánování a koordinace. Spojující řetízek neměl víc, jak dva metry. Naštěstí máme obě bakalářský titul z technického oboru, takže jsme si dokázaly poradit. Každá jsme si vzala tři talíře a do toho nejhornějšího přendaly příbory a sesypaly kosti. Vojensky synchronizovaným pochodem jsme se přesunuly do kuchyně a dřeply si k odpadkovému koši. Podíval jsem se na Sabču a ona mi to vrátila tak, až to v klícce hodně zabolelo. Ale tak nějak mi to bylo jedno. Stejně jsem se nemohla přestat usmívat, jak poprvé zamilovaná puberťačka, pevně spojená s holkou, o které se dřív bála jen snít. Ono, když pominu, že je mi o nějakých pět let víc, než by tomu stavu odpovídalo, všechno ostatní sedělo. Někdo prostě dospívá pomaleji.

Ani jedna z nás se neodvážila promluvit, ani se té druhé dotknout víc, než si vyžadovalo předběžné očištění nádobí a naplnění myčky.

Namočily jsme hadry na nádobí v saponátu a očistily stůl. Každá z jedné strany, pěkně koordinovaně proti sobě. Musely jsme si ohlídat, abysme se navzájem nepřiškrtily, ale na druhou stranu i to, abysme nebyly k sobě příliš blízko a v tu chvíli uvolněným řetězem nepoškrábaly stůl. Radka dala bokem láhve a naše skleničky. Své vlastní si každá z dam, včetně Radky, držela v ruce

„Myslím, že ti je jasné, proč tu potřebujeme dvě dívky,“ obrátila se Paní Hedvika na Paní Alžbětu. „Když sem bude tvá schovanka docházet jen ambulantně, prostě potřebujeme další ruce.“

„Dobrá, ale trvám na tom, že Sabina dostuduje svůj původní obor.“

„To považujeme za samozřejmé. Tohle si prostě přidá jako volitelný seminář.“

Hluboce předkloněná jsem mlčky leštila mahagonovou desku. Nebylo mi jasné, jak bude probíhat naše další studium. Sabča bude mít volitelný seminář, zatímco pro nás to patrně bude jen večerní rutina mezi koukáním do skript z robotiky. Přistihla jsem se, že jí to závidím. Přijde mi to jako mnohem zábavnější obor. Nikde jinde v laborkách nenosíme tak krásně přiléhavé uniformy. Cítila jsem, jak se mi díky krouživým pohybům hadrem ladně rozvlnilo celé tělo.

„Když o tom vím, tak už jsou znát citelné změny,“ ozvalo se za mými zády. „Nejspíš bych si toho všimla, i kdybych o tom nevěděla. Stačilo necelých čtrnáct dní. To je působivé, velmi působivé. Jak dlouho v tom budete pokračovat, než přejdete na udržovací dávku?“

Periferním pohledem jsem zahlédla, jak se ke mně blížila Paní Věra. Rukou mi nadzvedla krátkou sukénku a naprosto nevzrušeným hlasem začala vysvětlovat. Ještě tak dva měsíce. Potřebujeme nabrat hmotu tady a tady a trochu i na vnitřní straně. Musíme docílit toho, aby největší klenutí bylo už v horní části zadku. Zde v těchto místech,“ cítila jsem, jak se do mě zabořil její prst.“ To je podle nás, i podle průzkumu, který jsme si nechaly provést mezi potenciálními sponzorkami, nejestetičtější.“

Pokračovala jsem v leštění. Mluvila o mě jako o kusu dobytka, nebo o domácím robotu. Sabina na mě jen občas švenkla pohledem, jinak se pečlivě soustředila na hadr a stůl. Neprotestovala jsem. Leštila jsem, červenala se a do toho ta prokletá klícka.

Začala jsem si zpětně přehrávat předchozí rozhovor. Paní Hedvika mluvila o tom, že si tu chce nechat Sabinu a při tom potřebuje dvě dívky. Co bude s Radkou? Mám sto chutí si ji v nejbližší době vychutnat za dnešní večer, ale pořád to je ta nej kamarádka a co si budeme nalhávat, ona není režisérka dnešního večera.