Podnájem - 27.díl - Esme Ww

04.04.2022 22:01

27. Pečení bažanti

 

Jen, co jsme se vrátily do kuchyně, nechala jsem rozehřát troubu na dvě stě a pustila se do posledního bažanta. Bažantice. Když jsem si vzpomněla na Lenku, hned mi to šlo líp od ruky. Sabča mezi tím nakrájela výplň do pekáče. Co se týká koření, snažily jsme se za každou cenu držet receptu a se solí být opatrné.

Deset minut poté, co jsme daly ptáky do trouby, někdo zazvonil. „O to se nestarejte,“ ozvala se Věra. „Dojdu otevřít.“ Za zády se mně mihla černofuchsiová šmouha. Zjevně už je doupravená.

Až teď mi došlo, že nás nejspíš uvidí někdo jiný. A to, že vlastně nejsem moc k poznání, není zas tak velká nevýhoda. Jenže tahle alternativa nebyla ve hře. Prvně vstoupila Věra, která si oproti stavu před dvaceti minutami přioblékla širokou, fuchsiovou koženou sukni pod kolena, která smyslně zdůrazňovala klenutí jejího zadku a dávala jen tušit, co je pod ní. Jenže já to netuším. Já to moc dobře vím. A její líčení rozhodně nebylo ani za mák konzervativní, na které jsme byly zvyklé. Ani jsem nemusela hádat, v čem se za chvíli objeví Paní Hedvika.

„Milá Alžběto,“ uvedla Paní Věra návštěvu, „tohle jsou naše služebné. Pavla a Sabina. Nebyly jsme s nimi dnes zcela spokojené, takže jsme musely použít jisté prostředky, aby si dokázaly zafixovat, jak vypadá vhodné chování.“ Chytila jsem se za okraje uniformy a udělala pukrle.

„Pavlo a Sabino, toto je Paní Alžběta se svou schovankou Radkou.“

Alžběta byla sešněrovaná do lesklého černočerveného korzetu, díky kterému měly její přesýpací hodiny luxusně klenuté obě báně. Úzká černá sukně s rozparkem vysoko nad polovinou stehen poskytovala možnost zahlédnout napnutý podvazek. Kdyby takto oděná úřadovala, žádný student by se ji neodvážil označit za blbou humanitu. Vyklouzla ze svého pláště a předala ho své schovance. „Raduško, drahoušku, pověs ho prosím na věšák.“

„Jistě, Paní Alžběto.“ Raduška, no, sestry Suché občas vypadají, jako že nosí šaty po své prababičce. Ale po své prababičce v dospělém věku. Kdyby takhle Radku potkal Jiří Guth-Jarkovský na Karlově mostě, dal by jí půl krejcaru na turecký med. Stažená ve starorůžové krinolíně s velikou mašlí na zádech a tmavě starorůžových střevíčkách ve velikosti osm. Složený krajkový slunečník v ruce. Kde tohle Alžběta sehnala a skladovala, nemám nejmenší tušení, a to že to dokázala splašit jen ukazuje, že s takovými schopnostmi není rektorkou náhodou. Ústa se mi otevírala tak, že by Paní Věra mohla ještě minimálně dvakrát dofouknout kuličku.

Otevřela jsem troubu a nabrala na lžičku omáčku. Chvilku jsem na ni koukala a pak ji nabídla všem přítomným na ochutnání.

„Přeci nás s tímhle nechcete obtěžovat,“ zamračila se Paní Věra. „Vy jste služebné, my jsme hostitelky a toto je návštěva. Vaše chování je absolutně nepřijatelné! Pokud se nejste schopny exaktně držet receptu, máte ještě nos. Na co ho vlastně máte? No odpovězte, na co máte nos?“

Paní Alžběta se k ní naklonila a něco jí zašeptala. Obličej Paní Věry se postupně rozsvěcel. „No to je přeci jasné!“

„Kleknout. Na kolena tady a teď hned. Oči sklopte k zemi a počkejte, než se vrátím.“ Paní Alžběta a Paní Hedvika zatím nezávazně konverzovaly a Raduška, ta potvora, jim zdvořile přitakávala.

„Hlavy zvednout,“ poručila nám Paní Věra. „Nos máte na to, abyste jím dokázaly vnímat alespoň ty základní vůně. A tohle je ta nejzákladnější. Moje.“ Pod pásky postroje, které se táhly kolem nosu mi vsunula své použité kalhotky, samozřejmě klínkem před nosní dírky. Nemohla jsem dýchat jinudy a můj mozek potřeboval hodně vzduchu a všechen ten vzduch procházel dnešní Paní Věrou. Ta kalhotky pečlivě připevnila a jen tak mimochodem se ujistila, že se v nejbližší třičtvrtě hodině neudusíme.

Slyšel jsem za sebou zaklapnutí dvířek od trouby a pak mě po hlavě pohladila Paní Alžběta a utrousila, „nemáš to špatné, maličká. Hlavně to nepřipal, musíš to něčím přikrýt a nezapomeň na brambory, už máte nejvyšší čas.“

Paní Hedvika šla poslední a zavřela za sebou dveře. Osaměly jsme, ale věděly jsme, že oškrábat brambory pro šest lidí nás dokáže časově dostatečně vytížit. Až když se začaly vařit, měly jsme konečně čtvrt hodiny klid. Pak už budeme muset připravit stůl. Sabča si sedla ke stolu a chvilku vydechovala. Nosem, jak jinak. Chtěla jsem si sednout, ale všimla jsem si, že na zemi zůstalo ležet několik slupek. Klekla jsem si na jedno koleno a začala je sbírat. Když jsem se posunula až k Sabině, nadzvedla své spodničky, chytila mě za popruhy hlavového postroje a posunula si mě do klína. Podvolila jsem se. Začala tlačit můj nos a kuličku v mých ústech proti hrbolku na horní části skvrnky jejích kalhotek. Pak mě stáhla na zem, sundala si kalhotky a sedla si. Spodní část její uniformy se rozprostřela kolem mé hlavy. Posouvala se dopředu a dozadu a mírně se při tom nadzvedávala. Konečně jsem se dostala pod sukni holce, o které jsem se dřív ani neodvažovala snít. Představovala jsem si to úplně jinak, ale bylo to tisíckrát lepší, než kdybych uskutečnila své konvenčně nudné představy. Ani jedna jsme nedokázala úpět, ale nevím, jestli ty zvuky, které jsme i tak vytvářely, šly vydávat za běžný kuchyňský šum, Kalhotky na mém nose byly teď mnohem voňavější než před škrábáním brambor. Sabina si upravila sukni šatů a pomohla mi na nohy. Ve vedlejší místnosti si zvesela švitořila Radka. Měla bych se cítit naštvaná a závidět jí, ale já místo toho povzbudivě vykulila oči na Sabču. Neřekla ani slovo.