Podnájem - 26.díl - Esme Ww

30.03.2022 22:51

26. První host pomáhá s večeři

 

Zatímco vlčačky mě přivítaly s neskrývaným nadšením, Paní Hedvika jen stáhla rty a Paní Věra se do mě rovnou pustila. „Nezdá se vám ten model na studentku poněkud odvážný? Nezapomeňte, že před sebou máte v první řadě dva roky studia.“

Sklopila jsem cudně oči. „Moc se omlouvám, Paní Věro. Nejsem zvyklá odporovat ženám. Nikdy jsem neměla vůči ženám či dívkám dominantní choutky a teď mi to už vůbec nejde. Sabina si nejspíš myslela, že vám tím udělá radost.“ Nehnula ani brvou. „Paní Sabina?“ Zkusila jsem.

„Spolu si říkejte, jak budete chtít, ale před námi to bude pořád jen Sabina. A s tou si to večer taky vyřídím. Ale jinak to nebyla špatná práce,“ povolila malinko kamenný výraz a odešla.

„Převlékněte se do pracovního. Prvně ukliďte celé přízemí a pak se postaráte o večeři. Budeme mít hosty, takže toho jídla bude trochu víc,“ úkolovala mě Paní Hedvika. „Teď jsou dvě pryč, první část hostů přijde už v pět, zbytek v sedm. Takže si myslím, že máte o zábavu postaráno. Na tu pátou stačí jen uklidit.

Halenka byla natolik propocená, že putovala rovnou do špinavého prádla, sukni jsem zatím jen vyvěsila. Asi dvě minuty jsem zápasila s vodítkem, šátkem a obojkem. Po nezměrném úsilí se mi povedlo odpojit vodítko a sundat šátek, ale se zapínáním obojku, které jsem měla zezadu na páteři jsem svedla marný souboj. Nakonec jsem se jen převlékla do pracovní uniformy a zašla poprosit Paní Hedviku, jestli by mi ho nesundala.

„Ale to víte, že vám s ním ráda pomůžu, slečno Pavlo. I když vám ho sundám, stejně bude každý vědět, co jste zač,“ ryla si do mě. „Ta potvora vám tam vzpříčila kousek párátka. Kdyby tam byl zámeček, tak by s tím asi nešlo nic dělat. A co prsa,“ zeptala se najednou spikleneckým hlasem, „líbí?“

Zaskočila mě, ale nedokázala jsem zalhat. „Líbí.“

„Tak si na ně dávejte pozor,“ povolila obojek, který se svezl dolů a jak padal, škublo to a svorky se bolestivě vytrhly z bradavek. Vykřikla jsem. „A teď si představte, že by vám je ta mrška propíchla, třeba jen obyčejnou hrazdičkou a ten řetízek by k nim připevnila napevno.

Uklízela jsem pečlivě a rychle. Chtěla jsem se před sestrami i hosty vytáhnout, aby na mě mohly být hrdé. Stihla jsem i všechny ložnice a dokonce zametla i zápraží. Paní Hedvika byla tak hodná a místo mě upekla buchtu k čaji o páté. Za minutu pět přišel první host. Sabina. Černé boty na nízkém podpatku, tmavě šedivé upnuté šaty. Hodně upnuté šaty. Černé kožené sako. Takhle jsem ji ještě neviděla. Vrátila jsem si dolní čelist na původní místo a doprovodila Sabinu po schodech. Teď jsme rozhodně nevypadaly jako dvě spolužačky, ale opravdu jak Paní Sabina se svou služkou.

Zavedla jsem ji ke kuchyňskému stolu, kde už byl rozlitý čaj a rozkrájená piškotová buchta s ovocem. I já si tak mohla na chvíli v klidu sednout a odpočinout si. Čaj byl o něco jiný, než jsem zvyklá a jeho účinky na mně byly ještě silnější a co mě překvapilo, úplně stejné následky jsem pozorovala i na Sabině. Paní Věra i Paní Hedvika zjevně daly přednost kávě.

„Sabino,“ zkusila Věra na Sabinu, když viděla, že už má téměř dopito. „Zvedni levou ruku a podrbej se na pravém uchu. Fajn. Nech tam tu ruku a teď se podrbej pravou rukou na levém uchu. Chytni se za oba lalůčky, napočítej nahlas do dvaceti, pak můžeš dát ruce dolů.“ Fascinovaně jsem sledovala dívku, která mi před pár hodinami nasadila obojek i s vodítkem, jak oddaně visí na Věřiných rtech. „Dopijte ten čaj a já vám ještě jednou doleju.“ Uposlechly jsme.

„Milá Sabino, je možné, že jednou se staneš skutečnou paní někoho jako je tady slečna Pavla, ale teď na to ještě nemáš znalosti, schopnosti a ani zkušenosti. Dnes jsi prokázala entuziasmus, schopnost improvizovat i vůdčí schopnosti. Ale pohybovala ses zbytečně na hraně rizika. Domluvily jsme se tady se sestrou, že tě u nás opět ubytujeme a provedeme tě pečlivým tréninkem.“

„Souhlasíš?“

„Jistě, Věro.“

„Myslím, že minimálně po dobu zimního semestru bude vhodnější, když nám budeš v soukromí vykat a oslovovat vás stejně jako slečna Pavla. Paní Hedviko a Paní Věro.“

„Samozřejmě, Paní Věro,“ sklopila oči a ta sebevědomá a vysmátá Sabča byla pryč. To ne, Sabi, já ti přeci musím nějak pomoci.“

„Máte něco na srdci, slečno Pavlo?“ Paní Hedvika si všimla, že lapám po dechu a snažím se něco říct.

„Sabině tykáte.“

„Jistě, je to kamarádka.“

„Mohla byste prosím tykat i mě? Nechci se nad ní povyšovat.“

„Dobrá,“ odpověděla Paní Věra snad až po deseti sekundách. „Znamená to, že teď ale budete extrémně poslušné. Obě. Nepočítejte s tím, že se k vám budu chovat blahosklonně jak k začátečnicím. Takže teď se postavíte, Sabina odejde do mé ložnice, Pavla do Hedvičiny ložnice. Hned za dveřmi máte na věšáku připravené vaše nové oblečení. Oblečení pro pokročilé. Vše, co máte na sobě si svléknete a odložíte na židli. Kdyby vám něco z vašeho nového oblečení nešlo obléci, použijte pudr nebo olej. Máte na to čtyři minuty.“

Jak omámená jsem odešla do ložnice Paní Hedviky. I když proč jak omámená. Prostě omámená. Ale ten pocit byl stejně nádherný. Podvazkový pás, silonky se švem vzadu. Nacpala jsem se do latexových šatů, které měly výstřih tak hluboký, že mít jen nepatrně větší dvorce, zákonitě musí vykukovat. Dole společně s třívrstvou spodničkou končí v půli stehen. I ta blbá zástěrka je z latexu. Leské boty na pěticentimetrovém podpatku, čelenka do vlasů, obojek. A co je tohle? To je na zápěstí na otírání potu? Jsou čtyři, asi i na kotníky. Tak to nebude na otírání potu. Aspoň, že k tomu zatím nejsou řetízky.

Přišla jsem pozdě o půl minuty, Sabina už na mě čekala, ale ani ona se do limitu nevešla. Čekala v kleče. Klekla jsem si automaticky vedle ní. Nehnula ani hlavou ani očima. Dokonalá i ve svém pokoření. Zastyděla jsem se, že ani po dvanácti dnech intenzivního tréninku nedokážu být tak precizní jak ona. Ale na druhou stranu, vždyť tu bydlela celý prvák! „Jsi dobrá Pavlo!“ Řekla jsem si, „nenech se zahanbit.“

„Takže hned na úvod máte obě zpoždění. To vám plusové body nepřinese. Za hodinu a půl přijdou hosté, což znamená, že za dvě a půl hodiny budete servírovat. Ve stodole už dva dni visí tři bažanti. Oškubejte je, vykuchejte je. Zbytek je na vás a internetu. No a my se teď potřebujeme v klidu připravit, takže si nepřejeme být rušeny. Když budete v domě, máte přísný zákaz mluvení. Pokud nebudete tázány, máte přísný zákaz. Takže služtičky, myslím, že program máte jasný. Vztyk a zmizte. Venku spolu mluvit můžete. Ale počítejte s tím, že slyšíme všechno. Stoupnula jsem udělala pukrle a zmizela se Sabinou ven. Nejsilnější vlna účinku opiátů nás opustila. Neměla trvat zbytečně dlouho. Měla nás jen posunout do patřičných mezí, rolí a uniforem. Svůj úkol tedy splnila.

„Už jsi to někdy škubala?“ Zeptala jsem se Sabiny.

„Ne, jen slepici.“

„Tak to jsme na tom stejně. Jdu je odříznout, dej zatím vařit vodu v co největším hrnci. Pak ti s ním pomůžu. A Sabi,“ otočila se na mě, „pšššt!“

„Na koho bych tam asi mluvila.“

Spařily jsme je a každá jednoho oškubala. S posledním bažantem jsem tam nechala Sabinu samotnou a přesunula se do kuchyně kuchat první dva nebožáky. „Je to hnusná práce,“ povzdechla jsem si. „Snad to stihneme včas. Až tě to škubání bude opravdu štvát, mysli na Lenku.“

Sabina po mě vrhla nechápavý pohled.

„Je přeci Bažantová a to, co ti zbývá, je docela hezká bažantí slepice.“ Zasmála se a cákla po mě krvavou vodou. Nevím, jestli slečny Suché slyší všechno. Pořád když jsme samy, i přes to, co s námi udělaly spolu dokážeme mluvit docela normálně. Ale jsme opravdu samy? Feny jsou zavřené, aby nám neutekly s večeří. Ale co já vím, kdo a co tu má uši. „Až přijdeš, nakrájíš zeleninu a slaninu na dno pekáče. Já tam pak přihodím odsekané kosti kolem páteře, nějaké koření na divokou zvěř, přileju trochu červeného vína a vývaru. V mrazáku je nějaký slepičí s tím se musíme spokojit, bažanta fakt vyvařit nestihneme. Pak se postaráme o brambory. Vyčetla jsem, že se to nejčastěji podává se šťouchačkama a se zelím. Ale na to je čas. Prvně se to peče dvacet minut na dvě stě stupňů jen tak, pak to ztlumíš na sto osmdesát a necháš to třičtvrtě hodiny pod pokličkou.“

„Odkud to víš?“ Zeptala se Sabina až obdivně.

„Podle Hedviky jsem zrozená pro kuchyni.“

„To se bude vždycky hodit. Musím si tě dobře ohlídat.“

Je to recept, kde se ti bažanti nepečou v celku, ale předem se rozčtvrtí. Takže to je mnohem rychlejší, než kdyby se dělal vcelku a třeba s nádivkou.

Všechno šlo v pořádku až do chvíle, kdy jsem se ke konci kuchání druhého bažanta řízla. „Do prdele,“ ulevila jsem si a strčila si postižený palec do pusy.

Ve stejnou chvíli Sabina vešla do verandy s posledním bažantem v ruce. „Ukaž, zalepím ti to a jestli to je velká rána, dám ti tam dezinfekci.“

„Mám pocit, že jste měly obě striktní zákaz mluvit v domě,“ ozvalo se z obývacího pokoje a nás obě jako by v tu chvíli někdo vypnul, nebo spíš přepnul do režimu Severní Korea. „A když to nedokážete dodržet vy, musím se o to postarat osobně.“ Pořád jsem měla v puse vražený zraněný palec. „Koukám, že Pavla se už připravuje, výborně. Tak si pojďte za námi do obýváku.“

Nemohly jsme si dovolit zdržovat, takže přistižené a porobené jsme okamžitě uposlechly. Obě sestry už byly ve slavnostním a růžová to nebyla. Paní Hedvika byla celá v karmínově rudé přiléhavé látce. Žádná kůže, latex či nějaká náhradní umělá hmota. Jen zdánlivě obyčejná elastická látka s vlhkým efektem. A já měla pocit, že budu mít do pár sekund vlhký efekt v klícce. Zůstala jsem stát hned za dveřmi s otevřenou pusou, což se docela hodilo.

„Ještě jsme se nestačily ani pořádně obléci, ale vaše výchova má přednost. Byly jste obě slušně požádány, abyste do odvolání v domě nemluvily. Pokud nejste ani tento elementární pokyn schopny dodržet, musíme se o jeho splnění postarat samy.“ Její úsměv víc jak kdy jindy zdůrazňoval, kdo je tu pánem. Paní. „Víc tu pusu otevřít nedokážeš?“ obořila se na mě.

Něco málo jsem ještě přidala a nechala si dovnitř vsunout gumovou kuličku. Nebyl to jen běžný roubík, spíš postroj. Dva kožené řemínky se sbíhaly na kořeni nosu, odkud ten nejdelší z řemínků pokračoval přes temeno hlavy a vzadu se spojoval s klasickým páskem od roubíku. Pocit stísnění a ujařmení ještě zdůrazňoval popruh pod bradou.

Paní Hedvika měla ulízané vlasy stažené do vysokého copu. Až když se pootočila, všimla jsem si, že do copu má jako falešný pramen zapleten šátek v barvě jejího overalu. Vedle mě stála připažená, s očima upnutýma před sebe, Sabina. Spíš jsem ji jen tušila, neodvážila jsem se pootočit hlavu. Jen v zorném poli jsem měla Paní Věru, která připevňovala na Sabininu hlavu stejné zařízení, jaké už jsem měla já. Paní Věra barvu svého upnutého catsuitu sladila s vlasy své sestry. Útlost svého pasu zdůrazňovala širokým fuchsiovým opaskem. „To má jistě kvůli mně. Jsem přeci Fuchsová,“ blesklo mi hlavou. Nemohla jsem se rozhodnout, které z nich to sluší víc.

Paní Hedvika na mně začala urovnávat uniformu a přesvědčila se i o tom, jestli klícka dobře sedí. „Takže od teď ani slovo a alou do kuchyně. Jasné?“

„Aféé!“ Zahuhlala jsem skrz kuličku.

„Věro, ona pořád mluví,“ obrátila se na sestru. „Mám to přifouknout?“

„Dvakrát zmáčkni,“ přisvědčila jí Paní Věra. Nevšiml jsem si, že na venkovní straně má kulička malý ventilek na dofukování a záhy jsem zjistil, že přeci jen dokážu pusu otevřít víc.

„A co nám k tomu řekneš teď?“ Vypoulil jsem oči, nadechl se prudce nosem a pak tlak nosem pomalu zase vypouštěl. „Báječné! Jste prostě k zulíbání!“ Zajásala. „Věruš, stoupni si prosím k nim vyfotím vás spolu. No tak, usmívejte se pořádně!“

„Pavlo!“ Zarazila mě ještě. „Úplně bych zapomněla na to vaše zranění! Ukažte ten prst. Jakou náplast dáme? Černou nebo cyklámenovou? Dáme cyklámenovou. Ta mi k vám sedí víc. Navíc je vodotěsná.“

Konečně nás propustily zpět k plotně. „Jestli něco srazíte a rozbijete, tak bysme si museli pohrát i s vašima rukama,“ linulo se za námi. „Doufám, že to nepřesolíte a dokážete to slušně dochutit.“ Člověku hned nedojde, že hlavní nevýhoda roubíků při vaření není nepohodlí, ani snížená možnost komunikace.