Podnájem - 25.díl - Esme Ww

26.03.2022 12:48

25. Oběd na oslavu

 

Když se odtáhla, nešlo si nevšimnout nové, asi dvoucentimetrové modřinky. „Neboj, bude to součást maskování.“ Nebála jsem se. Cítila jsem se jako probuzená pobočnice superhrdinky, která se vydá zachránit nebohou Radku.

Natáhla jsem si přes hlavu halenku a rozepnula horní tři knoflíčky tak, že začátek žlábku nešlo přehlídnout. Sabina si stoupla naproti mně a rozepnula mi ještě jeden. „Smiř se s tím, že pro nejbližší půl hodinu nestačí drbny zarazit. Musíme je fláknout palicí po hlavě.“

V oblasti druhého až třetího rozepnutého knoflíčku jsem se chytila za kraje halenky a odtáhla je na sebe na pěticentimetrovou mezeru. Pootočila jsem šátkem na hlavě tak, aby mašle byla nad druhým uchem než původně a jako by náhodně povytáhla pár pramínků z účesu. „Promiň,“ usmála jsem se na Sabinu, zajela jí nehty do vlasů a s gustem je rozcuchala. „Když samice, tak samice.“ Chytila jsem za kliku. „Myslím, že můžeme zpátky.“

Vpluly jsme zpět do třídy. Naklonila jsem se k Radce a zašeptala jí. „Všechno je v nejlepším pořádku. Platí to, co ti říkala Sabina. Jsme Divoké růže,“ nemohla jsem se zastavit, aby to nebylo moc nápadné, takže jsem jen slyšela Sabčin dovětek. „Držíme pospolu, můžeme se pnout po sobě navzájem.“

„Tak na to Raduš zapomeň. Tahle růže se bude pnout jen po mě,“ zažárlila jsem. „Najdi si svoji liánu.“

Když jsme si klestily cestu zpátky, většina holek se po nás jen zběžně ohlédla. Už jsem se bála, že budu muset rozepnout ještě další knoflík a přiznejme si, tak moc hárající samice se ve mně zatím neprobudila. Pak si toho konečně všimla holka sedící o dvě místa vlevo od Lenky. Tichá pošta se rozběhla směrem do středu pavučiny a pak po jednotlivých vláknech i do jejích okrajů. Užívala jsem toho, jak se postupně jednotlivé dílky Lenčiny sítě nenápadně otáčí, aby se přesvědčily. Párkrát jsem se protáhla s rukama vysoko nad hlavou a jednou i zamávala s lemem výstřihu, jako že mi je horko. A přitom jsem měla husí kůži po celém těle.

Těsně před koncem přednášky vstoupila do posluchárny Alžběta a vyzvedla si Radku. Tak já tady nasazuju vlastní, ano opravdu vlastní, téměř holá prsa a všechno to je zbytečné? „Hlavně se po přednášce dlouho nevykecávej. Moc nemluv. Hlas je slabina a riziko,“ držela mě Sabina při zemi. Když Daňková skončila, v klidu jsem si složila věci do batůžku a zapnula jeden knoflík. Za dveřmi vyčkávala Lenka. Zdálo se, že se chce i na blízko přesvědčit, jestli jí nešálil zrak. „Pozdravuj ‚bráchu‘ a třeba se ještě někdy uvidíme,“ nabídla mi ruku na rozloučenou.

„Pořád jí to bude šrotovat hlavou a nepřestane, dokud neuvidí tebe i Pavla najednou. Anebo dokud si nenajde něco zajímavějšího,“ upozornila mě Sabina. „Je to od ní upřímné jak třesení rukami v Pchanmundžomu,“ zasmála se. „Pojď se někam najíst, ale menzu bych pro tuto chvíli raději vynechala.“

Skončily jsme víc jak kilometr daleko ve vietnamské restauraci. „Objednej mi prosím phở bò,“ poprosila mě, „potřebuju si odběhnout. Za deset minut jsem zpátky.“

„Hovězí phở bò?“

„Phở bò je vždycky hovězí,“ zpražila mě pohledem. „No přece bò je jako bů ty krávo.“

„No tak promiň, jsem jen blbá ženská.“ Objednala jsem dvě. Měla jsem pocit, že se po mně servírka nějak divně kouká, ale na druhé straně, pokud by pro mě někde měli mít pochopení, tak právě v jihovýchodní Asii. Sabina se stihla vrátit dřív, než jsme měli naservírováno a spiklenecky se na mě usmála. Snad se to vztahovalo ještě k tomu, jak jsme to zvládly ve škole. U jídla jsme nezávazně žvanily a já po očku sledovala, servírku, jestli mě pozoruje nebo ne.

„Potřebuješ na záchod," naklonila se ke mně tak, až jsem na uchu cítila vlhkost jejího dechu. „Hned teď potřebuješ na záchod.“ Popadla mě za ruku a odvlekla od stolu. Zabouchla omšelé dveře od prostorné kabinky a zamkla na klíček. Rozepla mi polovinu knoflíčků od halenky, uvolnila mi ji z ramenou a stáhla do pasu. Přerývaně jsem dýchala, koukala jsem se na ní a říkala si tak teď se holka předveď. Olízla jsem si rty a krátce na to mě přitiskla zády na zeď a olízla mi je ona. Ruce jsem měla zamotané ro rukávů a ty její po sobě nechala poddajně putovat. Spousta vjemů byla docela nových. Tak překrásně nových.

„Mám pro tebe překvapení.“ Automaticky jsem zavřela oči a ucítila jemnou polstrovanou látku, jak se mi otírá o krk. Nepochybovala jsem, čím si mě více přivlastnila. Vlastně to bylo až mile hebké a takové autoritativní. Těšila jsem se na večer, třeba mi ho u Suchých znovu dovolí znovu nasadit.

„Je to moc příjemné, věřím, že si s ním někdy užijeme spoustu zábavy. Mohla bys mi půjčit zrcátko, abych se v něm viděla, než si ho sundám?“

„Au?“ prudce jsem otevřela oči a podívala se dolů. Od obojku se spouštěly dva jemné řetízky, které mi Sabina svorkami přichytila k bradavkám.

„Ty si ho má milá nesundáš. Rozhodně si ho nesundáš dřív než v hájovně.“ Sejmula mi šátek z hlavy a uvázala mi ho kolem krku tak, že kdo o obojku nevěděl, neměl si ho šanci všimnout. Pak mi upravila halenku a nechala rozepnutý jen jediný knoflíček. Od šátku do výstřihu se spouštěly dva jemné řetízky z bílého kovu. Bylo z nich vidět tak pět centimetrů. Sabina do nich cvrnkla. „Chci, aby sis pořád byla vědomá toho, jaký poklad ti pod halenkou vyrostl.“

Na to nešlo zapomenout.

„Tak a teď běž ke kase a zaplať.“

Letmý pohled do zrcátka a rychlá korekce rtěnky. Pod halenkou se rýsovaly vytrčené bradavky. Čárky, které k nim z obou stran přiléhaly naznačovaly, že nejsem tuctová holka. Přesto jsem zvolila zbaběle konzervativní metodu a zaplatila mlčky. Dala jsem větší dýško, než je na studenty zvykem. Servírka něco smolila na účtenku a se slabým úsměvem mi ji podala. Diskrétně jsem na ni mrkla a zmuchlala si ji do kapsy. Vyšly jsme na svěží vzduch.

„Jestli té čubce zavoláš,“ řekla mi Sabina něžně a strčila mi prst pod šátek i obojek, „obě si vás podám. Nahé si vás odvedu na nějaké klidné místo a prožijeme moc hezké odpoledne.“

Sáhla jsem do kapsy a podala jí účtenku. „Myslím, že u tebe bude víc v bezpečí.“

„Jen si ji nechej. Tvoje kamarádka, tvoje zkouška vůle.“

Chvilku jsme bezcílně bloumaly městem. Hodně jsem bojovala s nejistotou, jak se chovat k náhodným kolemjdoucím. Ještě včera ráno jsem se bála toho, že na mně někdo pozná, že nejsem tak docela normální chlap. Dnes ráno jsem se bála toho, zda si někdo všimne, že nejsem tak docela normální ženská. Teď k tomu přibyl strach z toho, že bude poznat obojek a svorky. Strašně moc by mě zajímalo, co si o mě ti lidé myslí, ale ještě víc mě paralyzovaly obavy z očního kontaktu. Byla polovina října. Teplé odpoledne, ale občas to chladně fouklo. Jemná halenka mi při každém kroku přejela přes hroty ňader, které byly něžně, nicméně soustavně a neústupně mačkány. Přicházely na mě mrákoty a dole to vypadalo, že každou chvíli musím vylomit zámeček a nepatřičně vyboulit a znečisti sukni paní rektorky.

„Byla to celá sada. Patří k tomu i vodítko, roubík a pouta na ruce,“ řekla Sabina, jako by se nechumelilo a pokračovala v chůzi. „Strašně moc bych ti chtěla spoutat ruce za zády. Povolila bych ti ještě dva knoflíčky na halence. Šla bych tak dvacet metrů za tebou a pozorovala reakce lidí.“ Zavrávorala jsem. Namlouvám si že hrůzou, ale opravdu si to jen namlouvám. Automaticky jsem si z dala ruce za sebe. „Jediné, čeho se bojím je ta vaše lesní cesta. Kdybys tam zakopla, rozbila by sis svou něžnou tvářičku a to by se nelíbilo ani Věře, ani Hedvice a možná ani mě.“ Malinko jsem si oddechla.

„Ale roubík bych ti dát mohla,“ pokračovala, jako by se nechumelilo. „Pořád jsi Věřina a Hedvičina, ale jestli někdy budeš má,“ zasnila se, „budeme takhle chodit třeba na nákupy. Každý by měl vědět, co jsi zač.“

Pomalu jsme se blížili ke konci města. Už jsem to nemohla ustát a sesula se na nejbližší lavičku. „Musím se napít, prosím.“ Vypila jsem zbylé dvě deci čaje. „Nic víc nemáš?“ zeptala jsem se.

„Už jen ten likér,“

„To nevadí, potřebuju trochu srovnat nohy.“

Chvilku zapřemýšlela a pak si na mě obkročmo sedla. „Musím ti trochu upravit šátek.“

Nic jsem nenamítala a až když mě to zastudilo, tak mi došlo že mi do šátku zamotala kovové vodítko, které připnula k obojku a jeho druhý konec mi z šátku spustila přímo do žlábku. Postavila mě a urovnala mi halenku i sukni. O klícku zavadila jen tak mimochodem.

„Zašpiním Alžbětě sukni kapičkami touhy.“

„Tak mysli na něco jiného. Třeba si představ, že za pár měsíců budeš mít prsa céčka a dole z tebe potečou opravdové holčičí šťávy.“ Rychle se rozhlédla a když zjistila, že jsme samy, sáhla si dvěma prsty do kalhot a pak mně s nimi přejela pod nosem. „Zrovna takovéhle.“ Dala mi něžnou pusu na čelo. „Už musím na kolej. Holky s tebou počítají do půl hodiny, tak se nikde neflákej. Uvidíme se večer.“

Mávla mi a zmizela. Přivoněla jsem si k hornímu rtu a usmála se jak malá holka, která zjistila, že cukrárna přes ulici zapomněla na víkend zamknout vchod. Zvedla jsem se. Vlastně se na ten večer docela těším.