Podnájem - 24.díl - Esme Ww

22.03.2022 21:46

24. Jak se budí princezna

 

Hledala jsem úkryt v Sabininých sukních. Samozřejmě jen obrazně. Měla oblečené přiléhavé rifle a halenku na zapínání, která jí končila těsně pod zadkem. Má úzkost by se nedokázala za Sabču ukrýt ani kdyby si oblékla korunovační šaty Marie Terezie. Ale byla by v nich impozantní. Třeba by mi je někdy půjčila. Kdyby mi trochu dorostla prsa.

Naštěstí se zrovna odpojila od skupinky spolužáků z vedlejší třídy. „Přišla jsem o něco?“ Zeptala jsem se sebevědomě.

„Neboj, to doženeme.“

„Bylo mi blbé ptát se na záchodě,“ ozvalo se za mnou, „nemůžu si vzpomenout, odkud se známe.“

Lenka, jak jinak. Otočila jsem se a začala doufat, že Sabinin make-up je opravdu voděodolný. Zakuckala jsem se. „Jsi nachlazená. Vzbuď dojem nemoci! Vnuť druhé straně soucit a obavy z přenosu choroby,“ přikazovala jsem si. „Myslím, že se ještě neznáme,“ zasípala jsem s přívětivým úsměvem. „Ale když jsem si jednou ostřihala vlasy nakrátko, říkali mi mladý pane a pletli si mě s mým bratrem. Pavlem Fuchsem. To je vás spolužák.“

„Měla jsem pocit, že Pavel má sestru starší o jedenáct let.“

Ta potvora si pamatuje úplně všechno. Ani si nejsem vědomá, že bych to před ní někdy říkala, ale pravda to je. „No,“ improvizovala jsem, až se mi z hlavy kouřilo a pot se naštěstí objevoval zatím jen na páteři. „Technicky vzato je to můj bratranec. Ale naši otcové jsou jednovaječná dvojčata a nějak se jim ty geny podařilo prodat. Bydleli jsme hned ve vedlejších domech. Vyrůstali jsme spolu, takže se navzájem považujeme za sourozence. Navíc jsem jen o dva měsíce mladší. Kdyby někdy byl čas, mohla bych vám o něm vyprávět.“ Jak jsem se ke konci rozjela, pár slov mi ulétlo téměř normálním hlasem. „Kontroluj se krávo,“ napomenula jsem se, „nepouštěj se do žádných velkých akcí.“

„Tak to se budu těšit,“ vrhla na mě okázale přátelský úsměv. „Jsem Lenka Bažantová.“

„Pavla Fuchsová,“ odkašlala jsem si a chytila se za krk. „Moc se omlouvám, mám chronické problémy s hlasivkami.“

„Pavla dnes zaběhla Pavlovi vyřídit na studijním individuál a když už tu je, tak mu přišla opsat přednášky,“ vstoupila do toho Sabina. „Jak byli v létě na Balkáně na kole, tak tam někde chytili jakési svinstvo. Zdá se, že minimálně půl roku budou spíš v nemocnici než ve škole.“

„No je fakt, že, promiň Pavlo, mi přišlo, že oba tak nějak srandovně začali otékat. Oni byli vždycky trochu za exoty, ale tohle bylo jiné, než jsem si i u nich zvykla. I to chování a gesta. Víš mám mladší sestru v pubertě, tak mi přišlo, jako by na ně přišla znovu puberta.“

„Holčičí, co?“ Vsadila jsem na obranu v duchu kamikadze. „Právě proto se rozhodli nechat se na pár dní zavřít do nemocnice a pak se uvidí.“ Pavle promiň, potřebuju se tě zbavit zatím na dobu neurčitou. „Museli něco chytit z vody. Buď v Albánii nebo v Bosně. Snad to není přenosné i z člověka na člověka.“ Přemýšlela jsem, jestli se ode mě jako od blízké příbuzné očekává soustrastný obličej, nebo jako od holky spiklenecký úsměv. Tak nějak automaticky mi naskočila druhá varianta.

„Snad moc netrpí,“ usmála se i Lenka. „Mějte se, a něco mi říká, že tu bude mít někde příbuznou i Radek. Podle mě je to támhleta nafrněná bloncka.“

Sabina mě chytila za ruku a špitla. „Buď zticha, do tohohle už nesmíš vstupovat.“

„Vždyť je to hrozná drbna, smlsne si na ní. Bude na ní sama.“

„Není to jen drbna, je to i chytrá a vnímavá holka.“

„To jen umocňuje její potenciál drbny.“

„Naštěstí Radka není sama, podívej,“ vybídla mě Sabina.

K mému úžasu se Radka vesele družila hned se dvěma holkama z nějakých jiných kruhů. Kde jsem je jen viděla. Možná taky přešly z nějaké jiné univerzity. Jedna z nich na okamžik propojila pohled se Sabčiným, vyslaly si nenápadné signály a ona vyrazila naproti Lence. Ta druhá se mezi tím diskrétně vytratila s Radkou za dveře posluchárny. „Sakra, ty jsou sehrané,“ pomyslela jsem si. „To jste snad někde musely cvičit,“ šeptla jsem jí.

„Divoké růže prostě vždycky drží spolu,“ odtušila. „A co se děje mezi nimi je čistě jejich vnitřní věc a nikomu z venku po tom nic není.“

No jasně, baseball. Kdo je má poznat bez kšiltovky. Rychle jsem rekognoskovala situaci. Zdá se, že náš tým už víc členů nemá. Tak a kolikačlenná je smečka Lenčiných zvídavých drben? No jsme sice převážně chlapecký kruh, ale Lenka má určitě přesah i do těch okolních. Zdá se, že hrají výraznou přesilovku. Do třídy vešla postarší profesorka Daňková. Učí ekonomii. Tedy něco, co všichni tuší, že budeme ke své práci tak jako tak potřebovat, ale protože to není hlavní směr našeho studia, nedáváme tomu tolik energie a ona je natolik zkušená a tolerantní, že s tím počítá.

Sedly jsme si do lavice. „Víš, co taky někdy dělají divoké růže? Pnou se jedna po druhé. Takže klid a snaž se. Protože po žádné uschlé větvi se nehodlám plazit.“

Jí se to řekne. Ona nemá pod kalhotkami žádné překvapení. Z dnešní hodiny nemám vůbec žádné smysluplné zápisky. Sledoval jsem Lenku, jak rozesílá tichou poštu několika větvemi. Vždycky se naklonila k nějaké kamarádce a zašeptala jí do ucha pár vět. Nově informovaná osůbka se rádoby nenápadně ohlédla po mě a po Radce. Hlavně klid, pořád máme hodinu a půl. Jsi pořádně divoká růže. Ne vyprahlý samorost.

Po deseti minutách začala Sabina pod lavicí něco intenzivně řešit na mobilu. Nevím co, prostě jí budu věřit. Hrdě jsem se usmívala na okolí a snažila se maximálně vyprsit. Občas jsem se přeci jen sklonila k sešitu a psala tam střídavě motivační hlášky a volání o pomoc. Po zhruba padesáti minutách přednášky strčila mobil do kabelky a šeptla mi. „Dělej, musíme na záchod.“ Lenka se za námi vítězně ohlížela a čekala, jestli se připojí i Radka.

„Za deset minut jsme zpátky,“ utrousila směrem k Radce, když jsme jí míjely. „Vydrž, až skončí hodina, budeme ti krýt ústup a musíme se na to připravit.“

K mému překvapení jsme minuly onu místnost a vyběhly po schodech až pod střechu. „Tady se skoro neučí a v pátek tu není ani hodina. Takže v umývárně budeme určitě samy.“ Vlezly jsme dovnitř a Sabina pro jistotu před dveře vrazila gumový kužel s nápisem Nevstupovat, vlhká podlaha.

„Svlíkej se,“ přikázala mě. „Dělej, sundej halenku. Máme málo času. Hodina sice končí až za 40 minut, ale kdyby to Daňková zabalila dřív, tak ti kamarádka umře na infarkt.“

Pověsila jsem halenku na háček od dveří kabinky. „Pojď k umyvadlu. Co vidíš?“ Zeptala se mě.

„Oválný obličej, šátek ve vlasech, další neposlušné tmavé vlasy přichycené sponkami, vzadu náznak mikáda. Hnědé oči, decentní šminky, žádné strniště. Obvázaný nateklý hrudník.“

„Fajn, takže kluka tam nevidí ani jedna z nás.“

„Já tam nevidím ani moc tu holku, každopádně ne dvaadvacetiletou vysokoškolačku.“

„Tak dej ruce nahoru, zavři oči a vydrž pět minut.“ Poslechla jsem a ucítila typickou vůni ethylacetátu.“ Máš štěstí, že ho mám s sebou a že jsem si koupila před začátkem školy nový. Mělo by to stačit.“ Cítila jsem, jak se mi odlakovačem s houbičkou dotkla páteře v místech, kde k ní přiléhala horní hrana mého hrudního obvazu. Krouživými pohyby mi obtáhla celý hrudník. „Psala jsem si s Hedvikou a odsouhlasila mi to. Z věcí, které mám u sebe je tohle jediná možnost.“

Nijak jsem to nekomentovala, prostě jen stála a držela. Byla to čistě mechanická nikoliv intimní věc. Vnímala jsem doteky a výpary. Hlavně ty výpary mi nejspíš dokázaly udržet Pavla daleko od ovládacích prvků. Sabča dokončila první kolečko a přešla na dolní lem. Když se dostala na přední stranu hrudníku, znatelně jsem zaregistrovala, jak se otoky prověsily a uvolnily i ve zbytku obvazu. Sykla jsem, ale rozhodně mi to nebylo nepříjemné. Sabina mi vytáhla obvaz kousek nad hlavu, kde ho zatím nechala zaklíněný mezi rukama. Cítila jsem, jak se protáhla mezi mě a umyvadlo. Pak se její rty přilepily na ty moje. Decentní pusa s příslibem spousty nedecentních zážitků.

„Probuď se, princezno. Otevři oči. A pak mi řekni, jestli už tam vidíš tu vysokoškolačku.“

Nejdřív jsem vyvalila oči, pak jsem se snažila ukrýt hrudník do rukou, ale díky obvazu mezi pažemi to rozhodně nebylo elegantně. Pak jsem se obvazu zbavila a znovu ukryla prsa za složenýma rukama. Ano, prsa. O tom už nemůže být sebemenších pochyb.

„Myslím, že to jsou poctivá áčka s potenciálem až jistotou dalšího růstu.“

„Neměly tam být. Otoky se tam měly vstřebat a zmizet.“

„No vidíš, tak první fáze toho obvazu funguje dobře. Jinde už žádný otok nevidím. A jinak jestli do toho můžu vstoupit, myslím, že tam měly být už minimálně osm let. Sluší ti a když ještě trochu povyrostou, bude to akorát.“

Opatrně jsem uvolňovala sevření paží, ale když na mě vykoukla bradavka, honem rychle jsem ho znovu obnovila.

„Na tyhle hry moc nemáme čas. Za půl hodiny zvoní a Radka má tlak tak 220 na 150. Chceš na uklidnění čaj nebo panáka? Mám velkou kabelku. Jsem zásobená,“ vyzvala mě.

„Jestli můžu poprosit, tak obojí.“ Automaticky sem natáhla ruce a do jedné vzala víčko od termosky s bylinko šípkovým čajem a do druhé andělikový likér. Vypila jsem čaj na jeden zátah a panáka poslala obratem za ním. Když jsem se pak zahlédla v zrcadle nahoře bez a s prázdným štamprletem v ruce, připadala jsem si, jako kdyby mě měl každou chvíli přijít portrétovat Henri de Toulouse-Lautrec. Sabina si stoupla za mě, prostrčila svoje ruce mezi mými pažemi a hrudníkem. Zakroužila zlehka po okrajích dvorců, které byly určitě výrazně rozsáhlejší než před dvěma týdny. Pak mně začala hníst obě ňadra a zašeptala mi do ucha. „Jak ti je, krásko?“ Pak se mně přisála na šíji a já zasténala docela nahlas. Doufám, že jsme v patře úplně samy.