Podnájem - 23.díl - Esme Ww

20.03.2022 14:16

23. Nové spolužačky

 

Sabina mě nepřestávala vléct, dokud jsme nezmizely Švestkovi z očí. Pak mě posadila obkročmo na první lavičku a sedla si naproti mně. Sukně se mi vyhrnula výš, než pro mě bylo přijatelné a snažila jsem se ji rukama urovnat. Šlo mi to blbě, protože jsem se pořád celá třásla.

„To dáš, to dáš,“ chytla mě za obě zápěstí. „Koukni se na mě. To dáš. Do tý školy prostě půjdeš.“

„Nepůjdu, nemusím, nechci,“ bránila jsem se urputně. „Jsou to jen přednášky. Není to povinné. Bojím.“

„Ty tam půjdeš, protože já to chci. A protože ty mě chceš poslechnout a udělat radost. Slyšíš? Chceš mi udělat radost! Každému, kdo se bude ptát prostě řeknu, že Pavel má nějaké vážnější zdravotní problémy, ty jsi jeho sestra a má přítelkyně, přišla jsi mu domluvit další způsob studia a při té příležitosti jsi zašla na přednášky, abys mu je opsala. Kdyby s tebou někdo chtěl mluvit sípej a odkašlávej. Máš chronické problémy s hlasivkami. Když to takhle podáme, spousta zvědavců se možná lekne, že to je nakažlivé a dá ti pokoj.“

Konečně jsem přestala brečet. „Ale vždyť to nedává smysl, nejít tam je jednodušší.“

„Jestli tam nepůjdeš, už nikdy nebudu ani naznačovat, že bys mohla být moje přítelkyně. Prostě si přeju abys chtěla. A kromě toho nevěřím tomu, že jsi větší srab než Radka.“

Na tu jsem si dnes ani nevzpomněla.

„Já to včera zahlédla, bylo to jen pár škrábnutí. Nevěřím tomu, že ji Alžběta do školy nedostane. To by se nestala rektorkou. Radka má své oblečení, to kterému při hodně dobré vůli může říkat mužské oblečení tam, co ty. Takže jak asi dneska může vyrazit? Možná budete mít stejnou sukni. To je tak to největší faux-pas, jaké by se ti mohlo stát. Rozumíme si? OK?“

Přikývla jsem.

Položila mi ruce na ramena a jemně naznačila jakoby škrcení a pak to vypadalo, jako by mě z toho krku něco vytahovala.

„Co to děláš?“ zarazilo mě.

„Nasadila jsem ti virtuální obojek. Obojek, na kterém tě dovedu na přednášku. Nemysli si, že jsem včera nepoznala, co s tebou dělaly jen ty řeči, které jsem o něm vedla.“ Červenala jsem. „A jestli to dámičce nestačí, tak támhle za tím rohem je zverimex, můžu tam koupit opravdový. Kožený. Široký. Růžový. Akorát ti nezaručím, že ti bude ladit k halence. Musela bys to ale probrat s holkama o přestávce, jestli ten odstín odpovídá. V tom případě bych se bála, aby ta klícka nepraskla tlakem zevnitř. Sama jsi včera viděla, že až tak moc nevydrží.“

Bála jsem se, aby to vydržela už teď.

„Tak fajn,“ vrátila mě zpátky do reality. „Slib mi, že už žádné slzy nebudou a já ti teď opravím obličej.“

Znovu jsem přikývla. „Chci na přednášky,“ pípla jsem odhodlaně. „Se svou přítelkyní.“

„Tak se mi líbíš.“ Vstaly jsme, dala mi pusu na tvář a chytila za ruku.

Sabina se mnou milosrdně kroužila ulicemi a pak i chodbami fakulty, takže do přednáškového sálu jsme vklouzly, až když jsme viděly přicházet docenta Jeřábka.

Sedly jsme si společně do poslední řady lavic. Ne u dveří. Sabina mě odvlekla až na druhou stranu k oknu. Chtěla mi to ulehčit, ale ne až tak moc. Byl to středně velký sál pro osmdesát lidí. Kdyby se ráčili dostavit všichni studenti, kteří mají na elektro chodit, bylo by tu poměrně plno. Ale je pátek, a to spousta lidí kašle i na Jeřábka, který je stejně zvyklý cenit zuby hlavně během cvičení, kterých se účastní menší skupinky studentů, díky čemuž má větší prostor si je vychutnat. Jestli nás tu bylo třicet, tak je to moc. Většinou to byly buď holky nebo plašší svědomitější typy kluků. Stejně všechny zúčastněné nedokážu pojmenovat. Ale po bakalářském stupni se dá měnit obor a dokonce i škola, takže je možné, že tu jsou někteří zcela noví. Snad i já by bych se díky tomu mohla snáz schovat.

Krátce po začátku přednášky vklouzla dovnitř vyšší dlouhovlasá blondýna v tmavých brýlích, sedla si hned vedle dveří a nervózně si vytáhla z tašky klasický kroužkový blok a barevné fixy. Jeřábek nadzvedl obočí, ale protože se o něm ví, že si potrpí na blondýny, pouze se lehce pousmál a pokračoval v přednášce. Nevypadala špatně, ale dávám přednost o něco ženštějším postavám.

Po půl hodině jsem odpadla a krátila jsem si dlouhou chvíli tím, že jsem k jednotlivým diodám ve schématech obvodů přikreslovala nožičky, ručičky, hlavičky s dlouhými vlasy a prsa. Když došlo i na krajky ke spodnímu lemu pomyslných šatů, Sabča už to nevdržela a dloubla do mě.

„Není ti na té holce něco divného,“ koukla ke dveřím.

„No, používá barevné fixy a blok. To je asi tak druhý člověk našeho věku, který je používá.“

Naklonila se blíž a zašeptala. „Nemyslím si, že to je druhý člověk.“

„No to mě po…,“ řekla jsem polohlasem.

„Slečny,“ tlesknul Jeřábek, „osobní věci až o přestávce. Nebo jestli vás nudím, můžete mě vystřídat. Třeba by si to rádi poslechli i ostatní.“

Vyslaly jsme omluvné gesto a ztichly. No jasně, Raduška je dneska za blondýnu, takže je za hvězdu. My holt musíme být za chytré. Já aspoň za tichou a poslušnou. I když tepal do nás, Radka si málem prostrčila brýle kořenem nosu a poposedla blíž ke dveřím. Jsem zvědavá, co všechno s ní Alžběta dokázala udělat.

„Stejně jsi statečnější,“ pohladila mě Sabina povzbudivě po rameni. „Nemáš ani paruku a ani tmavé brýle. Ty už jsou vysloveně unfair.“

To jo, ale zase tam sedí úplně sama. Nejradši bych si k ní přisedla, objala jí a přihodila ji aspoň trošku z mých zbytků klidu. Když se mi zdálo, že se na nás podívala, mrkla jsem na ní. Přišlo mi, jak kdyby se na chvíli usmála a pak zase úplně ztuhla a strnule hleděla na tabuli. Do konce přednášky jsem už nezkrášlila ani jednu diodu, ale stejně netuším, o čem Jeřábek povídal.

Ani jsem se nemusela moc soustředit na to, abych zamířila na dámské záchodky. Sabině bylo moc dobře jasné, co mám v úmyslu a zavčasu mě varovala. „Ať tě ani nenapadne se tam zašít a předstírat menstruační bolesti! Záchodů je jen pár a nemůžeš je ostatním holkám blokovat. Když tam budeš déle jak pět minut, vytáhnu tě na virtuálním vodítku a pokud dýl jak sedm, skočím za vrátnou a půjčím si obojek od její dogy.“

U umyvadel jsem se potkala s Radkou. Měla rubínově nalakované nehty a dva prsteny, které jí dělaly trochu starší. Když jsem se ujistila, že někdo je jen v zadní kabince, pustila jsem nahlas vodu a nesměle špitla. „Co bylo ty parádnice?“

„Nic, co by bylo? Prohlédla si mě, politovala, použila desinfekci a,“ znovu se rozhlédla. V zadní kabince někdo spláchnul. „Mám ji ocelovou! Klec. Prý aby něco vydržela.“

Otevřely se dveře a z poslední kabiny vykročila naše spolužačka Lenka. Snad nic neslyšela, protože to je docela drbna.

„Jdeme,“ oklepala jsem si ruce.

„Já vím,“ připustila Radka. „Musíme. Radši každá zvlášť“

„Přijdeš večer?“

„Nemám sebemenší tušení, hned po příští přednášce musím k Alžbětě do kanceláře.“

Do konce přestávky zbývalo deset minut.