Podnájem - 22.díl - Esme Ww

17.03.2022 21:06

22. Prodloužená cesta do školy

 

Když jsme se dostaly na hlavní silnici, zkoušela jsem vrtět zadkem a snažila se vypozorovat, jestli se na něm něco nevlní. Ničeho jsem si nevšimla, ale tenhle způsob chůze mi byl docela příjemný, až lehce euforický.

„Pamatuješ si na mě v prváku na začátku prvního semestru?“ zeptala se mě Sabina.

„Přiznám se, že ani moc ne,“ připustila jsem. „První semestr je vždycky zmatek. Než všechno poznáš a osaháš si, tak jsou skoro Vánoce. Čtvrtina spolužáků zmizí ještě před Vánoci a z toho zbytku skoro půlka během prvního zkouškového. Vlastně až začátkem druhého semestru jsem si všimla, že máme fakt hezkou spolužačku.“

„No, díky za pochvalu. Skoro jak od chlapa. A nenapadlo tě, že jsi třeba nebyla nevšímavá, že jsem začátkem prvního semestru vypadala trochu jinak?“

„Jak jinak?“

„No třeba jsem za půl roku změnila velikost podprsenek z 80A na 80C a už mi to zůstalo. Přes zadek jsem nabrala osm centimetrů, ale pas se ani nehnul. Zjemnily se mi rysy v obličeji. Máma mi tvrdila, že u nich v rodině se vždycky dospívalo pomaleji a byla ráda, jak jsem se vyloupla, ale já si myslím svoje a rozhodně si nestěžuju. I proto jsem vám před deseti dny říkala, že jsem zvědavá, jak budete vypadat v listopadu. Povedlo se vám násobně překonat mé očekávání. Holt sestřičky dokázaly vyvinout účinnější preparáty.“

Zastavila jsem a víc zatočila sukní. „Jo, je to fakt asi se musím smířit s tím, že mi rostou prsa a zadek, ale když se dokážu smířit s tím smiřováním, přijímá se mi to líp. Přeci to, že mám některé jemnější rysy ze mě ještě nepřestává dělat chlapa. Přeci není nic špatného na tom být vnímavější a citlivější. Podle mě jde Suchým jen o to, abysme poznali víc ženský život a dokázaly vám lépe vyjít vstříc. Vyzkoušet si boty toho druhého je jedna z nejlepších cest k porozumění.“

„Neboj,“ pochválila mě Sabina. „Myslím, že ti to docela sluší. Ale musím ti někdy podsunout ještě hezčí boty.“

„Dík.“ Musím se naučit přijímat lichotky. „Sabi,“ zamyslel jsem se, „jak to vlastně máš s klukama a holkama? Nemám až tak dokonalý přehled o vztazích svých spolužáků a spolužaček, ale nevybavuju si, že bych tě viděl delší dobu s někým pravidelně chodit?“

„Víš,“ na chvíli se zarazila, ale pak se rozhodla pokračovat. „Já to mám trochu komplikovanější. Jsem vybíravá. Na chlapech se mi nelíbí ty chlupatý tvrdý těla a na holkách ten jejich způsob uvažování. Nemyslím, že všechno to jsou slepice, jakože u spousty z nich to bohužel platí, ale přiznejme si, že stejná, ne-li větší část chlapů jsou naprostý idioti. Spíš mě vadí ta neschopnost logicky a technicky myslet. A navíc bych jednou chtěla mít děti s osobou se kterou budu žít.“

„A na jaké jsi přišla řešení?“

„Občas sním o takové tvůrčí variantě. Kdybych někdy potkala vhodného kluka, třeba bych z něj dokázala získat kvalitní spermie a následně ho postupem doby přeměnit na přijatelně hezkou holku, která by si dokázala zachovat alespoň kousek toho klučičího myšlení. Víš, moc by mě bavilo účastnit se té transformace. Bylo by to tak zábavné, napínavé, nutilo by mě to hledat ty nejlepší možnosti. Něco jako když přestavuješ lego, nebo přešíváš šaty po tetě,“ vyprávěla s nefalšovaným zaujetím.

„Jako ne že by to myšlení vždycky využila. Myslím, že jsem dost dobrá na to, abych dělala úspěšnou kariéru za oba a k tomu dokázala řídit i rodinu. Ale pokud nechci mít za zadkem babičky ani armádu najatých tet, tak bych potřebovala mít v té holce takovou asistentku v práci i doma. Prostě poslušnou holku pro všechno, se kterou se při tom dá normálně mluvit. A kdybych se v práci u něčeho zasekla, tak by třeba jako záblesk mohla nadhodit nějakou podnětnou myšlenku. Jenže to je jen absurdní sen. Nedokážu si představit, že bych někoho takového mohla doopravdy potkat,“ povzdechla si.

„Jak nemohla,“ chtělo se mi najednou křičet, chytit se za téměř áčková prsa a vytrčit je směrem k ní.

Zatím jen křičela Pavla v mé hlavě na Pavla. „Vidíš, co děláš, běž se někam schovat a kdybych náhodou potřebovala záblesk technické myšlenky, dala bych ti vědět.“

Blížily jsme se k baseballovému hřišti. Už z dálky jsem občas zahlédla modravé záblesky a když jsme vystoupali na horizont nad sportovní areál, viděly jsme, jak je prostor šaten ohrazen červenobílou páskou a před ní blikají majáky na dvou policejních autech. Došly jsme až k mladému strážmistrovi, který popocházel před ohraničenou plochou.

„Pane majore,“ oslovila ho Sabina s nablble obdivným tónem. „Mohl byste nám říct, co se tu stalo? Včera jsme si tu nechaly po zápase některé věci na převlečení a potřebovali bysme si je vzít.“

„Jsem jen nadstrážmistr, slečny,“ usmíval se polichoceně. „Došlo zde ke krádeži a dovnitř bohužel nikdo nesmí.“

Dloubla jsem lehce do Sabiny. „Ale vrchní nadstrážmistře, pro nás je to oblečení, které jsme tam nechaly opravdu důležité. Prostě bysme si je potřebovaly vyzvednout. Stačí nám nakouknout do šatny hostí a vzít si alespoň pár základních hadříků.“

„Jste takový švarný, uniforma z vás dělá opravdového muže,“ zkusila jsem ze zoufalství mluvit vysokým hláskem, aby Sabina viděla, že nenechávám všechno jen na ní, ale v půlce věty mi hlas zamutoval a já se raději rozkašlala.

„Ne, rozkaz je rozkaz.“ Stoupl si víc ze široka a dal si palce za opasek, takže k dokonalému obrázku policejního idiota z amerických seriálů mu chyběly jen sluneční brýle.

„Ale já, takhle přece nemůžu do školy,“ pomalu mně docházel rozsah průseru a já se doopravdy rozbrečela. „Budou se mi smát!“

Nadstrážmistr koukal jako bluma a nevěděl co dál. Na tento případ zjevně školení dosud neabsolvoval. „Protože jste poškozené, budu potřebovat vaše občanské průkazy a svědectví, slečny,“ vyzval nás po době, kterou uznal za vhodnou pro mé uklidnění. Rozbrečela jsem se ještě víc a cítila, jak se mi roztéká levé oko.“

„Jak můžete být tak necitelný, vy křupane,“ vyštěkla na něj Sabina a přivinula si mě na rameno. „Copak nevidíte, jak je má přítelkyně rozrušená? To vás ve škole neučili, jak se chovat ke svědkům, žádné základy psychologie?“ Přitiskla se víc ke mně a pro uklidnění mne hladila ve vlasech. „To bude dobrý, Pavli, jsi velká šikovná holka, to dáš. Máme jen přednášky pro víc kruhů. Tam se ztratíš. Nehnu se od tebe na metr.“ Prvními slzami jsem jí probrečela rameno.

Nadstrážmistr změnil výraz na zaskočenou blumu, a kromě dlouhého é z něj nic nevypadlo.

„Budu si na vás stěžovat vy hulváte,“ vmetla mu do tváře. „Jak se jmenujete?“

„Švestka. Nadstrážmistr Rudolf Švestka,“ pípl v defenzivě.

„To je zajímavý. Švestka, a přitom koukáte jak bluma! Pavlo, jdeme!“ Popadla mě za ruku, na místě otočila a táhla směrem ke škole.