Podnájem - 21.díl - Esme Ww

12.03.2022 19:01

21. Noc před bouří

 

Otevřela jsem vrata a Sultánka s Rozinkou se na Sabinu vrhly jak na starou známou. Lísaly se i ke mně, což byl do té doby jen velice vzácný jev. Až po pár minutách mi došlo, že jsem úplně zapomněla na převlékací kabinku a mám na sobě venkovní oblečení. Ale vlastně mužské na tom byly jen boty a mám pocit, že mé vnitřní nastavení bylo natolik ženské, že bylo úplně jedno, co mám na sobě.

Paní Hedvika a Paní Věra se se Sabinou přivítali jak dlouholeté kamarádky včetně polibků na tvář.

„Pavlo,“ obrátila se na mě Paní Věra, „nestůjte tady, převlečte se do pracovního, slečna Sabina musí umírat hlady.“

„Já bych jí ráda pomohla,“ nabídla se Sabina.

„Kdepak, to je její práce a ty nám musíš povídat o všem, co se stalo od doby, kdy jsme se potkali naposledy. Kdy to vlastně bylo…“ Dveře se za mnou zavřely a já se šla převléct do své pracovní uniformy.

Na tuku jsem zprudka zatáhla maso, dala ho na chvíli bokem, na výpeku osmahla česnek a cibuli a přihodila lišky. Zrovna když jsem vracela maso zpátky do hrnce, všimla jsem si, že za mými zády jsou pootevřené dveře a Sabina mě pozoruje. Nedala jsem na sobě nic znát, v klidu přilila do hrnce horkou vodu a nechala dusit.

Sabina se připlížila víc a když viděla, že v rukách nedržím nic horkého plácla mě po zadku. „To jsem netušila, jak skvělá jsi kuchařinka.“

„Snažím se. Chceš k tomu radši těstoviny nebo rýži. Mám tu tagliatelle nebo penne rigate. Dnes tu jsi host, takže Paní Hedvika a Paní Věra nechají vybrat tebe.“

„Tak tagliatelle. Chci tě vidět, jak s nimi budeš zápasit, slečinko.“ Chytla mě pravou rukou za hýždi a zarazila se. „To jsi se praštila i do zadku?“

„Ty jako myslíš?“ Odsunula jsem jí ruku a chytla se za obě půlky. Zamyšleně jsem je prohmatávala. „Hele já nevím,“ přiznala jsem po chvilce. „Svoje kalhoty jsem na sobě měla naposledy snad někdy minulé úterý nebo středu, takže podle toho to nepoznám. Měřit si zadek metrem mě nenapadlo.“ Zkusila jsem si přejet píděmi nejširší obvod boků. „Tak čtyři a půl. Možná o něco víc. Ale bůh suď, kolik to bylo před čtrnácti dny. A navíc celé září jsme byli na kolech. Zhubla jsem za tu dobu osm kilo. Je logické, že teď se ta kila budou pozvolna vracet.“

„Tak to jsem moc zvědavá, na jaká místa se ti vrátí.“ Dala mi pusu zezadu na krk a vracela se do společnosti hostitelek. „A nezapomeň na smetanu. Vsadím se, že toho receptu se nakonec přilévá smetana.“

„Neboj, není to má první večeře.“ Na hotové jídlo jsem přihodila pár malých rajčátek a nadrobno nakrájenou jarní cibulku.

U stolu jsem si dala opravdu záležet na tom abych neumazala sebe ani nic okolo. Po něm jsem pečlivě sklidila na stole, umyla a uklidila nádobí. Až jsem měla hotové všechny povinnosti, převlékla jsem se do večerních šatů a vrátila se do obývacího pokoje.

Na stole již bylo rozdáno rozeso a do čtyř sklenic rozlitá láhev tramínu. Sabina první hru prohrála, ale pak si rychle obnovila návyky a další dvě hry vyhrála. Poslední hru jsem prohrála já a musela jsem podrobně odvyprávět, jak jsem prožila dnešní den. Když jsem se blížila k poslední čtvrt hodině před návratem domů, koukla jsem se na Sabinu a ta mi dala znamení, že můžu odvyprávět úplně všechno. I tak jsem to pojala v umírněnější formě, než to bylo ve skutečnosti. Žádná holka nemusí vykecat všechno do podrobných detailů.

Nalila jsem si hrneček čaje a během čtvrté hry na mě přišla taková únava, že jsem se musela všem omluvit. Nohy jsem měla tak zesláblé, že jsem ani nebyla schopná dojít do svého pokoje a prostě se jen svalila v obýváku na gauč.

Budík mě probudil o půl hodiny dřív než obvykle. Ležela jsem ve svém pokoji. Spala jsem v něm sama. Ozvalo se důrazné zaklepání na dveře a do pokoje nakoukla hlava Paní Věry. „Slečno Pavlo, musíte si přichvátnout. Své oblečení jste si nechala v šatně na hřišti a pokud nechcete do školy v sukni naší drahé sestřenky, musíte se převléci tam.“

Vystartovala jsem z postele a před velkým zrcadlem si sundala noční košili. Ačkoli jsem o tom neměla sebemenšího tušení a ani můj pocit tomu nenasvědčoval, můj nachový brambořík zmizel. Zmizel a byl nahrazen zlatým purpurem. Stála jsem před zrcadlem, prohlížela si ho napřímo i v zrcadle. Vůbec jsem netušila, jak k tomu došlo. V tu chvíli se ozvalo další zaklepání. Poučená tím, že na můj pokoj se klepe jen jako varování, že dotyčná osoba za půl sekundy vejde dovnitř, jsem si akorát před rozkrok strčila zmuchlanou noční košili.

Interval, než dotyčná osoba vstoupila byl asi o vteřinu delší. Tudíž to byla Sabina. Nervózně jsem přešlápla. „Klidně dej tu košili pryč. A jestli ti vrtá hlavou, co a jak se stalo, tak vlastně nic. Usnula jsi dřív, protože jsme si potřebovaly popovídat v soukromí. Klícka je pořád stejná. Zas takový výběr tu holky nemají. Jen jsem ti jí přetřela lakem na nehty. Tahle barva ti sedne, říkala jsem ti to. Je to jen lak, takže to dlouho nevydrží. Ale nemusíš si s tím dělat těžkou hlavu.“

Oblékla jsem se do Alžbětiny sukně a korálové košile. Ne, není to košile barvou a už vůbec ne střihem. Je to halenka jak vyšitá. S perleťovými knoflíky vepředu. A co si budeme vyprávět, docela mi sluší. Jen na těch prsou by to chtělo trochu zapracovat. Ponožky jsem si sladila s halenkou, a protože mi vlasy lezly do očí, složila jsem si do pruhu šátek, který barvami nejvíc odpovídal mé sukni uvázala si ho tak, jak na cyklistickém výletě.

Od dveří nás pozorovala Paní Věra. Najednou na chvilku odběhla a pak přede mne položila krabičku s perlovými náušnicemi na klipsy a zase odběhla. „Vzhledem k účesu a tomu šátku to je nutnost. Budou vám ladit s knoflíky na halence,“ ozvalo se ještě z poza otevřených dveří.

„Má pravdu,“ připustila Sabina a nabídla mně, že mi pomůže s líčením. „Neboj, když budeme v šatně včas, zase tě odlíčím.“

Otevřela jsem oči, zkoušela jedno přivřít abych na tom druhém viděla celé víčko. Pak jsem našpulila rty. Počkat, něco mi tu nehraje. „Proč jsi to barevně sladila s něčím, co stejně nikdo neuvidí?“

„Já to viděla, ty o tom víš. To mi stačí.“

„Jsi potvora!“ Řekla jsem bohužel až příliš něžným hlasem.

„Díky,“ usmála se. „Jsem ráda, že se ti to líbí.“

Vyrazily jsme téměř za svítání.